Taková normální holka - 2
„Jak pokračuje operace Einstein?“
„Vše jde podle plánu, jen…“
„Jen co?“ Po téhle otázce v laboratoři zavládlo hrobové ticho. Nikdo se neměl k odpovědi a každý si hleděl jen své práce. „Odpovězte důstojníku…jaký problém stojí v cestě mému plánu?!“
„Není to nic vážného pane, jen…“
„Tak už se sakra vymáčkněte nebo Vám pomůžu!“ sáhnul po své zbrani, kterou vždy nosil za pasem. Pod touto pohrůžkou jeho podřízený nervózně polknul.
„Stále se nám nedaří najít pro tuto operaci správnou osobu, pane. Vládní a vojenští vědci, na které jsme dosud naše metody zkoušeli, neměli ve svém mozku informace, které potřebujeme. Ani jeden z unesených vědců z oblasti výbušnin nemá ponětí, jak se některé z prototypů zneškodňují, natož aby věděli, jak se dají sestavit. Upřímně, pane…pochybuji o tom, že by se na celém světě našel člověk, který v hlavě nosí návod na výrobu jaderné zbraně. A pokud ano…nemám ponětí, kde ho hledat,“ vylíčil svému nadřízenému danou situaci a v duchu se modlil, aby jedna z velitelovo kulek neskončila v jeho hlavě.
„Neplatím Vás za to, abyste pochyboval o mých plánech…!“ zavrtal mu ukazováček do hrudi a nebezpečně se k němu naklonil. „Koukejte hledat dál nebo už Vám napomůžou ani všichni svatí od toho, co s Vámi provedu! Je Vám to jasný?!“
„Ano, pane!“ značně zpocený si opět sedl ke své práci a jal se plnit rozkazy.
„Pane…“ promluvil jiný, z přítomných, který celý předcházející rozhovor pečlivě poslouchal. „…myslím, že vím, kde dotyčnou osobu hledat.“
„Vážně?“ zeptal se pochybovačně.
„Jmenuje se Alexandra Moonová a má, řekl bych…až fenomenální předpoklady k tomu, aby posloužila naší věci,“ pochybnostmi svého nadřízeného se nenechal nijak znepokojit a, ač bez vyzvání, řekl mu, co chtěl.
„Jste drzý, vojáku…ale líbíte se mi,“ pousmál se. „Vyhledejte mi informace o Alexandře Moonové!“ otočil se k důstojníkovi, na něhož ještě před pár minutami křičel.
„Ano, pane.“ Okamžitě začal rozkaz plnit. Zhruba po třech minutách se laboratoří rozeznělo uznalé hvízdnutí.
„Je krásná,“ pousmál se velitel.
„Ale jinak docela obyčejná středoškolačka, pane, její otec je podnikatel, jako každý jiný, matku nemá,“ odpověděl trochu zklamaně pověřený důstojník, když si pročítal její osobní informace.
„Ne tak docela…“ zarazil ho dřív, než velitel stihnul něco říct. „…dovolíš?“ přišoupnul si k sobě klávesnici a v článku zvýraznil datum jejího nástupu na základní školu. „Vidíte? Na základní školu nastoupila už ve čtyřech letech.“ Poté se naboural do archivu střední školy, kterou Alex navštěvuje. „Ve třinácti nastoupila na soukromou podnikatelskou školu a odedneška za týden, v jejích šestnácti letech, dělá maturitu. A to není všechno…podívejte se na tohle,“ popojel v textu o pár řádků níž. „Plynule mluví šesti světovými jazyky, plus anglicky, což je pochopitelné, když se narodila ve Spojených státech. Ovšem tohle…“ naboural se do přísně utajených vládních archivů, kde byly veškeré informace, vypovídající pravdu o životech všech bývalých velících důstojníků. Od kapitánů až po armádní generály. „…je opravdu třešnička na dortu. Její otec není pouhý podnikatel. Svou inteligenci zdědila Alexandra po něm. Ten svoji školní dráhu také začal ve čtyřech letech a co víc…v pětadvaceti se stal armádním generálem. V ten samý rok se i oženil. Vzal si Italku Sáru Parrichi. Po dvou letech se jim narodila Alex. Sára ale krátce po porodu z neznámých důvodů zemřela a náš generál se vzdal své funkce a začal podnikat, aby se mohl plně věnovat výchově své dcery,“ shrnul všechny informace do pěti minutového výkladu a vítězně se usmál. „Působivé, že? Co všechno s armádním generálem dokáže udělat jeden malej capart. Nechte Alexandru sledovat, pane, a uvidíte…uvidíte, že toho nebudete litovat,“ zpříma se mu podíval do očí.
„Ano, velice působivé,“ pousmál se. „Kde se takovou dobu skrýval muž Vašich kvalit?“
„Všude a nikde, pane,“ řekl sebevědomě a v očích mu ďábelsky zajiskřilo. Velitel se pobaveně zasmál.
„Výborně, vypadá to, že Vám sebevědomí nechybí…no, budete ho potřebovat,“ zdvihnul k němu svou pravou ruku. „Vítejte v mém týmu…“
„Thompson…Blaine Thompson, pane,“ představil se a s úsměvem jeho ruku přijal.
„Tak tedy vítejte v mém týmu, Blaine. Odteď budete pracovat přímo pode mnou, rozkazy Vám budu dávat jen já a budete dohlížet na chod celé operace. Jakmile se něco pokazí, přebíráte za to plnou zodpovědnost. Je Vám to jasné?!“
„Víc než cokoliv jiného,“ přitakal. „Děkuji, pane.“
„Za tři hodiny se stavte v mé kanceláři.“
„Ano, pane,“ přikývnul. Na nějaké salutování se vykašlal, nad čímž velitel jen s úsměvem zakroutil hlavou a odebral se k odchodu. „A, pane…“ zavolal na něj Blaine dřív, než stačil opustit prostory laboratoře. „…ať se k ní Vaši lidé moc nepřibližují. Tahle kočička má hodně ostré drápky a mohlo by se zcela jistě stát, že přijdou k úrazu,“ upozornil ho nevzrušeně a otočil se k počítači, na jehož monitoru se dosud skvěla Alexina fotografie. „Ostatně, pocítil jsem to na vlastní kůži,“ usmál se. Prsty přitom přejel Alexinu tvář.
Alex za celou dobu jízdy nepromluvila jediné slovo a naštvaně se dívala z otevřeného okna.
„Lex, no tak…přestaň trucovat,“ snažil se s ní Peter navázat komunikaci. „Vyděsíš kolemjdoucí…“ rejpnul si do ní.
„Pořád na tom budou líp, jak já,“ odpověděla nekompromisně.
„Ale prosím tě. Opravdu nechápu, co ti na společenských šatech tolik vadí…vždyť ti sluší,“ nenechal se odbýt.
„Tady nejde o módu, tati...“
„Tak o co tedy?“ skočil jí do řeči a vjel na parkoviště před velkým nákupním centrem.
„Prostě se v nich necítím dobře. Jsou strašně nepohodlný a z podpatků akorát bolí nohy, chápeš?“ podívala se na něj.
„Kanady taky nejsou pohodlný.“
„Co tím chceš říct?“ zeptala se.
„Tím chci říct, že to ty dva dny prostě budeš muset vydržet,“ ukončil debatu právě, když zaparkoval. „A pojď už,“ vystoupil z auta a zabouchnul za sebou dveře.
„Ach jo…“ povzdechla si, odepnula si pás a nedobrovolně vystoupila z auta. „Tak ti teda pěkně děkuju,“ řekla ironicky a po vzoru svého otce za sebou zabouchla dveře.
„Nemáš vůbec za co,“ usmál se.
„Dobrý den, mohu Vám s něčím pomoci?“ Hned po vstupu do jednoho z dražších obchodů s oblečením je oslovila mladá prodavačka.
„Vlastně ano, moje dcera příští týden maturuje a potřebuje k té příležitosti nějaké vhodné oblečení,“ odvětil Peter.
„Ne, nepotřebuje!“ sykla polohlasně a odvrátila svůj zrak jinam.
„Hm?“
„Ale nic,“ otočila se na prodavačku a nuceně se usmála.
„Aha, ráda Vám pomůžu s výběrem. Nebude to příliš těžké, slečně by slušel i pytel od brambor, jak je krásná,“ usmála se. „Pojďte zamnou,“ pobídla je a zamířila k ženskému oddělení. První, co jí padlo do oka bylo tmavě modré sáčko se sukní nad kolena. „Co třeba…“
„Ne!“ zarazila ji Alex dřív, než stačila doříct svou myšlenku. Odpovědí jí byl prodavaččin šokovaný výraz v obličeji. „Promiňte…“ rozpačitě se usmála. „…nemám sukně příliš v lásce. Když už bych na sobě měla mít kostýmek, tak raději kalhotový,“ objasnila jí svůj nesouhlas jak nejmileji dokázala.
„Oh, jistě…v tom případě vím přesně, co Vám bude sedět nejlépe. Počkejte chviličku, hned jsem zpět,“ vzpamatovala se z prvotního šoku a odtancovala pryč. Ani ne za minutu ovšem byla zpět. „Promiňte, zapomněla jsem se zeptat na Vaše velikosti.“
„Kalhoty,
„Ach jo,“ poraženě si povzdechla a sledovala prodavačku, jež se sem tam mihla mezi regály.
„Tady…“ najednou se objevila těsně za Alex a podávala jí vybrané věci. „Zkuste tohle,“ usmála se a povzbudivě kývla hlavou, když se na ni Alex nedůvěřivě podívala. „No tak, určitě Vám to bude slušet,“ pobídla ji ještě jednou a věci jí předala. Potom jí nedočkavě dostrkala do převlékací kabinky a zatáhla za ní závěs.
Ta ženská je blázen, pomyslela si a nevěřícně zakroutila hlavou. „Tak se do toho dáme, ať už to mám konečně za sebou.“
S těmito slovy se svlékla ze svých věcí a oblékla si ty, co jí podstrčila prodavačka. Byl to bílý top s výstřihem, černá vestička s koženým páskem s velkou kulatou přezkou, černé kalhoty a nakonec černé páskové sandálky na vysokém podpatku. „Ale ne,...všechno, jenom to ne,“ řekla zoufale a podívala se na sebe do zrcadla. Vypadala úchvatně. Na svůj vkus až moc úchvatně. Jestli bylo něco, co potřebovala ze všeho nejmíň, tak právě přitahovat na sebe pozornost kluků poslední dva dny ve škole.
„Tak co, Alex? Už jsi hotová?“ zeptal se Peter. Odpovědí mu bylo roztažení závěsu. Alex vyšla z kabinky a nervózně se na něj usmála. „No páni,“ hvízdnul obdivně. „Otoč se,“ na důraz svých slov otočil ukazováčkem kolem do kola. Alex si povzdechla, ale udělala přesně to, co po ní Peter žádal. „Jsi překrásná,“ zhodnotil její stav a šibalsky se usmál.
„Jen ještě jedna maličkost,“ ozvala se prodavačka, očividně spokojená se svým výběrem.
„Co ještě?“ zhrozila se Alex. Prodavačka se pobaveně zasmála.
„Nebojte se…jen si, prosím, na chviličku rozpusťte vlasy.“
„Pro mě, za mě,“ pokrčila rameny. Pak si pomalu sundala gumičku a zatřásla hlavou. Vlasy se jí rovnoměrně rozprostřely přes celá záda a zakryly jí zadek. Takhle husté, zdravé a neuvěřitelně dlouhé vlasy nečekala ani prodavačka, ani náhodní kolemjdoucí, které tvořili převážně kluci v Alexině věku.
„To je úžasné,“ vydechla překvapeně a Peter se usmál.
„Nerada na sebe upozorňuje vzhledem,“ objasnil důvod, proč Alex nenosí rozpuštěné vlasy, čímž také odpověděl na prodavaččinu nevyslovenou otázku. „Ty šaty si vezmeme.“
Po Peterově rozhodnutí Alex zase zalezla do kabinky.
„Oboje,“ dodal polohlasně a spokojeně nakráčel před pokladnu, kde zaplatil vybrané šaty. „Tyhle mi prosím Vás schovejte, večer se pro ně stavím.“
Na jeho přání prodavačka s úsměvem schovala velikou stříbrnou krabici s modrou sametovou stuhou pod pult.
„Dárek k narozeninám?“ zeptala se zvědavě.
„Narozeniny má ještě daleko…tyhle jsou k něčemu jinému.“
K čemu, to už říct nemohl, jelikož Alex vylezla z kabinky a zamířila k nim. „Zabalím Vám je,“ vzala přehledně složené věci a vložila je do menší krabice. „Děkuji za Váš nákup, přijďte zas,“ nahodila tak milý úsměv, až se z něj Alex udělalo nevolno.
„To nebude nutné,“ vydechla a strkala Petera ze dveří, jenom aby už byla pryč.
„Na shledanou,“ stihl ještě vyslovit pozdrav na rozloučenou než ho Alex z obchodu vystrčila úplně a přirazila za nimi dveře.
„Tak to bychom měli...“ utřela si čelo hřbetem ruky. „…potřebuješ tady ještě něco? A mluv rychle,“ věnovala mu netrpělivý pohled.
„No…“
„Tati!“ napomenula ho. Na legrácky teď opravdu neměla náladu.
„No dobře…ne, nepotřebuju,“ vzdal se nakonec.
„To je fajn, protože mám hlad,“ chytla ho za zápěstí a s krabicí pod paží ho se vší hladovostí táhla k autu.
„Alex, počkej…no tak, zpomal přece,“ volal na ni a s úsměvem sledoval její chování. Připomněla mu v tu chvíli Sáru, jak ho na jejich prvním rande v luna parku nedočkavě táhla k zrcadlovému zámku.
„Sáro, počkej…no tak, zpomal přece,“ volal na ni s úsměvem. Nezpomalila však ani trošku, naopak. Zdálo se, že každým krokem přidává na rychlosti. Vzduchem se nesla sladká vůně cukrové vaty a kolem jeho uší zazníval Sářin zvonivý smích. Smích, který slýchával i nadále, ale z úst jiné osoby. Osoby jiné, ale přesto tak neuvěřitelně stejné a stejně milované. Její vlasy, stejně jako vlasy Sářiny, za ní tiše vlály a její oči, nachlup stejné, jako oči jeho milované Sáry, se na něj vlídně usmívaly a dávaly mu najevo, jak moc ho milují. S láskou opětoval tento pohled a přizpůsobil tempo své chůze.
„Poběž, kdo bude u auta poslední, dělá večeři,“ lišácky se usmál a rozeběhl se k černému BMW Z4 Roadster.
„To není fér, ty nemáš nic v ruce…“ protestovala a jala se pronásledování svého otce.
„Kouzlo osobnosti,“ pokrčil rameny a zasmál se.
„…no počkej,“ zamračila se. V očích jí hráli čertíci. Když se pak Peter ohlídnul, aby přeměřil svůj náskok, a nikde Alex neviděl, zmateně se zastavil.
„Alex?!“ rozhlídnul se kolem, ale ani po tom ji nemohl najít. „Kam jen mohla…?“ nedořekl. Za sebou uslyšel právě ten zvonivý smích, do kterého se už dávno zamiloval. Otočil se. Alex stála opřená o kapotu auta a pobaveně se na něj dívala.
„Tak, co bude k večeři?“
Komentáře
Přehled komentářů
My víme, my víme ;o) jenom s časem je to trošičku komplikovanější ^^ Omlouvám se za nedostatky ;o) a doufám, že kvůli tomu nepřestaneš chodit na naše stránky...až bude jenom trošička volného času, určitě sem něco přibude :o) Zatim.
ehm ehm...
(Luna, 8. 9. 2009 21:10)myslím, že jsi chtěla říct - děláme maturu =oD...ale neboj Jeanne pokráčko na tu mojí novou povídku už mám skoro sesmolený =o) ;o)
^-^
(Nyoko, 6. 9. 2009 11:03)Pokráčko už máš přečtený ^-^ Děkuju za koment. Kdy sem přibude další, opravdu nevim, páč tenhle rok bude hodně pernej ;o) přibližně za 8 měsíců dělám maturu a míra učení rozhodně nebude přiměřená mému volnému času ^^ Ale slibuju, že se budu snažit ;o)
Překvapená???
(Nyoko, 30. 8. 2009 17:36)To jsem dobrá, co?! :o) Jen doufám, že se bude líbit ^^
no néé
(Luna, 30. 8. 2009 14:41)nekecej...ty jsi to sem už dala =oD asi bych sem taky mohla dát konečně něco dalšího že ^^;
:o)
(Nyoko, 18. 10. 2009 0:48)