Poslední sbohem - 4
„Lžete Grimmigu!“ zvýšil na něj hlas a přešel k němu blíž. „Máte ji zabít, ne jí zkoumat mandle!!! Pokud to do čtyřiadvaceti hodin neskončíte, budete se zodpovídat radě!“
„Nebudu,“ řekl Enrike s ledovým klidem, prudce se otočil a vrazil mu přímo do srdce stříbrnou dýku, kterou si vypůjčil z Eleniny vitríny, když na ni čekal. „Rada se to totiž nedozví,“ dodal ještě před tím, než se člen rady proměnil v prach a seskočil ze střechy domu na balkon u Elenina pokoje.
Elena si v tu chvíli v koupelně čistila zuby, tak toho využil, vrátil dýku do vitríny v obýváku, v pokoji si z knihovny vzal knihu s velmi poetickým názvem „Drákula“, sednul si k ní na postel, opřel se o stěnu a začal si číst. Když už byl asi na patnácté stránce, přišla Elena do pokoje.
Z překvapení zůstala stát mezi dveřmi a doslova zírala na toho tvora, který jí v klidu zabíral půlku postele.
„Máte docela odvahu, vlézt si do postele k lovci upírů,“ podotkla, jakmile se z prvotního šoku probrala a přešla k posteli.
„A nejsem sám,“ odpověděl a sledoval, jak si bere polštář s dekou.
„Nechcete mi snad říct…,“ zarazila se.
„Ano?“ zeptal se se zvláštním zábleskem v oku.
„…to je jedno. Dobrou noc!“ odsekla nevrle a odešla s dekou a polštářem do obýváku.
„Zajímavé…myslel jsem, že Metoda naprostého zblbnutí selhala,“ pronesl polohlasně. Elena si mezitím ustlala v obýváku na kožené sedačce a během pár minut usnula.
……………
„Eleno!!!“ volal na ni její přítel a v běhu na ni mával.
„Ahoj Coline,“ usmála se. Když ji doběhl, políbila ho.
„Chyběla jsi mi,“ vrátil jí polibek a pevně ji objal.
„Ty mě taky,“ pošeptala mu v objetí do ucha a spokojeně se usmála. Úsměv jí ale hodně rychle ztuhl na rtech.
Ve vteřině cítila, jak jí dva ostré špičáky projely jemnou kůží na krku a ze dvou malých ranek začala vytékat teplá rudá krev, kterou Colin pohotově zachytával svými rty.
S každou další kapkou z ní pomalu, ale jistě vyprchávala životní síla a ztrácela nad svým tělem kontrolu.
„Coline ty jsi…,“ vydechla překvapeně. „…ale jak…proč?“ sípala zmateně. Oční víčka jí začaly těžknout.
Jak...? Skryl jsem před tebou své upíří já. A proč...? Jsi lovec upírů, odpověděl jí telepaticky a nepřestával sát její krev.
S poslední kapkou krve vyšel Eleně z úst poslední výdech a její bezvládné tělo spadlo Colinovi do náruče.
„Odpočívej v pokoji,“ nechutně se usmál a podíval se před sebe.
V ten moment se Elena prudce posadila a pohotově si sáhla na krk. Zrychleně dýchala a na čele jí perlily krůpěje potu.
„Člověk…pardon. Upír by neřekl, že tak dokonalý lovec upírů bude mít noční můry,“ ozval se do ticha Enrikův hlas. Na to se Elena podívala do tmy a její oči začaly svítit jako dvě hvězdy. Spolehlivě poznala Enrikeho, pohodlně usazeného v jejím křesle.
„Vy jste ještě tady?!“ zeptala se podrážděně a prohrábla si vlasy. Jak je sakra možný, že půl roku chodila s upírem a ničeho si nevšimla?! „Sakra!!!“ vykřikla naštvaně a praštila pěstí do sedačky.
„Byl to Colin de Rowell, že ano?“ zeptal se klidně a Eleninu narážku na jeho přítomnost nebral vážně.
Elena neodpověděla, jen nepřítomně hleděla do prázdna.
„Nemusíš odpovídat, ale možná by se ti ulevilo,“ pokračoval. Elenu takový chování překvapilo a tázavě se na něj podívala. „Byl to Colin?“ zeptal se znova.
„Jak to, že jsem si ničeho nevšimla?“ zeptala se ho místo odpovědi. Tentokrát se Enrike zarazil. Na tuhle otázku nesměl odpovědět. Byla to stoprocentně tajná informace, o níž vědělo jen pár pověřených upírů a za jejíž prozrazení jakémukoliv člověku, kort tomu, kvůli kterému tzv. Metoda naprostého zblbnutí vznikla, hrozil trest velmi bolestivé a kruté smrti.
„Víš Eleno…“ prolomil ticho. Přece jenom se rozhodl, že jí to řekne. „…asi před třemi lety vznikla, dá se říct, kvůli tobě tzv. Metoda naprostého zblbnutí, která měla pár pověřeným upírům dopomoci dostat se ti pod kůži a já tě pak měl zabít. Tahle metoda je založená na vysílání speciálních ultrazvukových vln, které ruší moc tvého rodového znamení na rameni a nutí mozek nevnímat nebezpečí, které by ti mohlo hrozit…“
„A Colin byl jeden z těch rádoby pověřených upírů,“ doplnila ho, po čemž přikývnul.
„…zhruba po roce to na tebe ale přestalo působit…musím říct, že to nikdo z rady nečekal. Holt nikdo a nic není dokonalý,“ řekl pobaveně.
„Jo…i hovno má své mouchy,“ dodala a Enrike se po dlouhé době upřímně zasmál.
Komentáře
Přehled komentářů
No jo...ale pleteš se o dva dny ;o)...přijede už dneska =o)
toť dlouhá doba... xD
(Jeanne, 24. 7. 2008 0:11)to jako mysliš 28 ??? :-O wuaaaaa! a ty jen tak náhodou nemáš něco, co bys seem mohla přidat? ^^ nebo jsi sem už něco přidala a já, hloupá, to jenom přehlídla? jdu to omrknout...xD
chudinko =o)
(Luna, 14. 7. 2008 18:26)Joo zlato, to si ještě počkáš XoD...Nyoko se nevrátí dřív jak za dva tejdny =oD
vrať se! xD
(Jeanne, 14. 7. 2008 18:02)páni, páni, to se začíná rozjíždět... ^^ už aby ses vrátila z toho (hloupého - gomenne, ale nemám rád tábory^^) tábora...:)
To jo ^^
(Luna, 26. 7. 2008 13:23)