O 4 roky později
Elena si v USA udělala vysokou a našla si práci. Pracovala jako zástupce ředitele v jedné dobře prosperující firmě a v centru San Francisca měla vlastní byt, zařízený podle svých návrhů. V jednadvaceti si dokonce našla přítele. Po necelém roce se s ním ale rozešla, jelikož ji od něj něco začalo odpuzovat. Nevěděla co, ale ať s ním chtěla sebevíc zůstat, mozek jí radil držet se od něj co nejdál.
Vždycky jednou do roka odlétala do Evropy, aby se dozvěděla něco nového. Při té příležitosti zbavila svět několika otravných parazitů, přiživujících se na lidské neopatrnosti a zase se vracela do USA. Nemohla tam zůstat, připravovala se totiž na den, kdy se znova střetne s Erikem a pomstí svůj rod. Myslela si, že než ji najde, uběhne dalších pár let, ale o opaku se přesvědčila v den, kdy ve firmě pracovala déle než obvykle.
Seděla ve své kanceláři a dokončovala na počítači nějaké formuláře pro ředitele. Když měla hotovo, vytiskla je, vzala si své věci a šla za ředitelem.
„Vy jste ještě tady slečno Eleno?“ promluvil na ni na chodbě postarší sponzor firmy a mile se usmál.
„Potřebovala jsem něco dodělat. Už to jen odnesu řediteli a půjdu domů,“ odpověděla s úsměvem.
„Hlavně se nepřepínejte. Takhle krásnou a chytrou ženu bychom už nikde nesehnali.“
„Ale prosím Vás…takových je jistě ještě spousty.“
„Takových jako Vy nikoliv…dobrou noc,“ lehce se poklonil a odešel.
„Dobrou noc,“ usmála se a pokračovala k ředitelovo kanceláři. Sekretářka už byla dávno pryč, tak vešla a složku s formuláři položila na její stůl. Už byla na odchodu, když z ředitelovi kanceláře uslyšela tlumený výkřik. „Pane řediteli?“ zavolala a přešla k jeho dveřím. Pomalu je otevřela a zaskočeně zůstala stát mezi futry. Ředitel spíš ležel, než seděl, ve své židli a nad ním se skláněla postava v černém plášti, která jí nápadně připomínala jistou osobu. Podle znaku klanu Grimmig (Velký G probodnutý dvěma saiema) na levém zápěstí dotyčného, však poznala, že se jedná o Enrikeho. On byl přece jediný z toho klanu, kdo přežil. Co ten tady dělá? Problesklo jí hlavou než se na ni otočil. „Promiňte, že ruším,“ řekla rázně a otočila se na patě k odchodu. Věděla, že se řediteli nemůže nic stát, když se z něj pouze napije a na krku mu zůstanou jenom dvě malé ranky, vypadající jako kousnutí od hmyzu, tak prostě odešla.
„Našel jsem tě,“ uslyšela jeho hlas nebezpečně blízko a přidala do kroku. Vyšla na chodbu a zamířila k výtahu, do kterého právě nastupovalo pár lidí. I když bylo okolo jedenácté hodiny, ve firmě bylo stále rušno.
Elena nastoupila do výtahu a za zavírajícími se dveřmi sledovala přibližující se Enrikeho postavu. Ve chvíli, kdy se dveře zavřeli úplně, si oddychla. Neměla z něj strach, ale v tenhle moment se nezmohla ani na to, hodit po něm dýku. Byla v šoku z toho, co právě viděla, vždyť on vypadá úplně jako její snoubenec.
„Taxi!“ zavolala, když vyběhla před firmu a zvedla ruku k právě přijíždějícímu autu. Jakmile jí zastavilo u kraje silnice, nasedla a zavřela dveře. „Do centra prosím,“ řekla k řidiči, po čemž se rozjel a ona už jen sledovala hlavní východ, odkud vyběhnul Enrike. Ten taxík sledoval až do té doby, než zastavil na druhém konci města. Bohužel pro něj místo toho, aby z auta vystoupila Elena, nastoupil do něj úplně jiný člověk.
„Chytrá holka,“ pousmál se a zamířil zpátky. Elena si totiž hned za rohem první ulice přestoupila do jiného taxíka a jela domu.
Před domem, ve kterém bydlela, taxikáři zaplatila, vystoupila a vyndala si z kabelky klíče. Při pohledu do posledního patra, si všimla, že je okno do obývacího pokoje jejího bytu otevřené, ačkoli ho ráno zavírala.
„To jsem mohla čekat,“ povzdechla si, odemkla vchodové dveře a výtahem vyjela až nahoru. „Doufám, že je to křeslo pohodlné,“ pronesla do ticha svého bytu, když za sebou zavřela dveře a rozsvítila světlo. Po tomhle se křeslo samo otočilo.
„Ale jo. Máš skvělý vkus…Eleno,“ podíval se na ni Enrike, s nohama přehozenýma přes sebe a mírně nakloněnou hlavou na stranu, podepřenou pravou rukou.
Heh ^^;
(Nyoko, 23. 6. 2008 7:00)