KOČKY SOBĚ, z.s.

     Kočička Sazinka žila v teletníku spolu s dalšími mnoha kočičkami a kocourky. Jedna paní jim dávala jídlo, ale mnoho lidí jim jen ubližovalo. Musela se dívat, jak jí vraží vlastní děti, které „lidé“ nahnali do kouta a umlátili lopatami. Musela se naučit jak přežít, když zrovna není žádné jídlo. Jak přežít, když na ni útočí psi. Jak přežít, když všude číhá nebezpečí a smrt. Možná jako koťátko byla mazlivá, ale aby přežila, musela se začít lidí bát.

     Pak se jednoho dne objevila jedna paní, donesla jídlo, za čas přišla zase, ještě s jednou paní, zase donesly jídlo a pořád si něco povídaly. Ta první paní pak chodila často, a stejně tak často mizely jedna kočička za druhou. Vždycky je naložila do divné  boudičky s dvířky a odjela. A tak se stalo, že jednoho dne, přesně 29.3.2008 tahle paní naložila i Sazinku ještě s dalšími kočičkami – mourinkou Jitkou a bílomouratou Ádinkou  a odvezla je do malinkého domečku. Sazinka se moc bála, co se bude dít, vždyť v bříšku měla koťátka! Ale nikdo jí neubližoval, paní chodila do domečku, dávala kočičkám jídlo, čistila záchodky a pořád jim něco povídala. Sazinka ale měla stále veliký strach, co když jí paní ublíží, cokdyž jí zabije její děti? A pak, přímo na „Apríla“ přišly obě paní – Eva i Jana, chytly kočičku Ádinku, hladily ji a zase si něco povídaly. Nakonec Ádinku zase strčily do té divné budky a byla pryč. Za chvíli ale Eva přijela zase a v budce nebyla Ádinka, ale tříbarevná Bětuška. Sazinka s Jitkou se schovaly do skříňky, moc se bály, že zase někam pojedou, Eva byla dál s nimi, buď něco povídala, nebo si četla, a když přišla ke skříňce se slovy –„holky, tak jdu domů, buďte hodné“, kouká – a u Sazinky jsou malá miminka. Nemohla tomu uvěřit, že Sazinka rodí a měla velký strach, aby neměla kočička problémy, když se tolik bojí. Ale nezbývalo, než jít domů k dalším kočičkám, které na ni už dávno čekaly. Druhý den Eva přišla, kouká do skříňky, a tam plno koťátek. Ona nerodila jen Sazinka, ale i Jitka! A obě kočičky vypadaly spokojeně, koťátka pila, a tak Eva chodila do domečku, nosila papání, uklízela záchodky, časem i koťátka mohla pohladit, mezitím porodila i Bětuška a plynuly dny. Sazinka byla spokojená, i když obezřetná maminka, ale už věděla, že jí tahle paní neublíží. Ani jí, ani jejím dětičkám. A byla moc ráda, že děti žijí a nikdo je nepřišel utlouct. A jaké byly dětičky? Narodil se velký černobílý chlapeček, kterému Eva začala říkat Albertku, ten krásně rostl, papal. Pak se narodil krásný černý chlapeček se špičatým čumáčkem, celý po mamince Sazince a tak dostal jméno Sazínek. A také se narodila jedna jediná holčička, černobílá krasavice a dostala jméno Aisha. Jitka porodila jen jednoho chlapečka, mouratého Bonifácka a tři holčičky – mourinku Boženku Kleopatru a bílomourečky Esterku a Evženku. Obě maminky se o koťátka staraly dohromady. Ale když měla koťátka asi dva týdny, malý Sazínek onemocněl, špatně se mu dýchalo, byl slaboučký, nemohl se dostat k mlíčku, protože ostatní koťátka do něj narážela a odstrkovala ho. A najedou ho Eva vzala do náruče a šla k panu doktorovi. A od té doby měl Sazínek novou maminku, protože ho strčila do krabice ke kočičce Bětušce a něco si brumlala, že malá Bětulátka ho nebudou odstrkovat a bude mít dost mlíčka a že Bětulka je miloučká a hodná kočička a ne plašanka jako jeho máma Sazinka. A taky každý den Sazínek dostal injekci. Jenom maličko to píchlo – a bylo. Jenže taky ho Eva strkala na divnou mističku a pak si psala něco do sešitu. A buď měla radost, že pěkně přibírá nebo měla starosti, že skoro nic nepřibral. Ale nebyl v tom sám, protože dva dny nato Eva stejně brala do ruky sestřičku Aishinku, která taky dostávala píchaneček a taky byla vážena. Ta ale k Bětušce neputovala, byla o maličký kousínek nemocná míň a maminky Sazinka a Jituška se o ni dokázaly postarat.

Ostatní koťátka z pelíšku už dávno chodila, ale Sazínkovi ani Aishince to nešlo. To už ani jeden nedostávali píchaneček, ale Eva byla moc nespokojená, až přišla s divnou tubičkou a od té doby musí Sazínek i Aishinka denně spapat kus takové divné bílé pasty, která není nic moc dobrá, ale dá se slízat. A proč by neudělali Evě radost, když pak hodně hladí a chválí malé koťátko, jak pastičku hezky papá. Ale malá Bětulátka rostla a rostla, Sazínek začal být nespokojený, protože v bříšku měl mlíčka míň, než by chtěl. A tak dostával první dny stříkačkou mlíčko od Evy, teda, bylo to divné, protože stříkačka není měkoučká, teplá, ale teklo z ní dobré mlíčko. A tak Sazínek i Aishinka papali rádi i to trošku jiné mlíčko od Evy. A měli plná bříška, nožičky jim sílily, docela se dokázali pěkně plazit, i nadzvednout zadečky. Zvlášť Aishince to šlo docela dobře. Alespoň ona si to myslela. Stříkačku Eva vyměnila za mističku divného hustého mlíčka, prý kašičky, ale Sazínek i Aishinka se brzy naučili pít. A Eva je chválila, jak jsou šikovní, to že ostatní koťátka ještě neumí, a oni už ano. Maminka Sazinka s tetou Jitkou se brzy přestěhovaly i s Aishinkou ke krabici, kde byl Sazínek, a ta krabice byla pod gaučem. Bylo tam útulno, teplo a všechny děti přelézaly z jednoho pelíšku do druhého a pily mlíčko od té maminky, která byla nejblíž. Brzy se Sazínek s Aishinkou naučili vylézt i z pelíšku, i když je nožky pořádně neposlouchaly, ale hlavně se snažily, když přišla Eva a volala „Bětuško, dětičky, miláčkové, kdepak jste?“, to mrskali nožkami, aby už byli venku a mohli se pořádně napapat. Brzy přišlo období, kdy ostatní koťátka začala chodit na záchůdek, ale Sazínkovi s Aishinkou to dělalo velké problémy. Hlavně Sazínka nožičky ne a ne poslouchat, mrskaly se pořád na všechny strany, i jen podřepnout v záchůdku mu dělalo problémy, ale Sazínek se nevzdával a nevzdává, stejně jako jeho sestřička Aishinka. Pak je Eva zase popadla a odnesla k panu doktorovi. Ten s nimi pořád hýbal, koukal jim do očiček světýlkem, poslouchal je, pak si listoval v knížce a s Evou si povídal a povídal, ale o tom Sazínek ani Aishinka už skoro neví. Byli napapaní a strašně se jim chtělo spinkat. Naštěstí je Eva vzala  zase domů, do domečku, kde bydlí  maminka, tety a koťátka. Ale od té doby zase oba dostávají píchaneček. Je malinkatej, trošku štípe, ale Eva pořád povídá, že musí mít vitamínky a musí pořádně sílit. Sazínkovi ani Aishince to ani nemusí říkat. Oni to ví. Ví, že musí pěkně papat, že musí jíst tu divnou pastu, a ta malá injekce jim vůbec nevadí. Dál se denně snaží nožičky usměrňovat, dál se snaží dostat k záchůdku, aby nečůrali na podlaze, dál se snaží hrát si, i když je to stojí spoustu sil. Ale každý den je Eva chová a hladí, každý den je všechny mámy povzbuzují, každý den je hraní, papání, každý den vysvitne sluníčko, každý den je pěkný den. A každý den je cenný den. Sazínek ani Aishinka ještě neví, jestli se uzdraví, to bude trvat dlouho, ale ví, že každý den dostanou napapat, dostanou pohlazení, dostanou ochranu a dostanou lásku. A všechny tři mámy ví, že okolo není žádný krutý člověk, který by jim a jejich dětem ublížil. Není, protože jsou chráněni a milováni. A obě paní Eva i Jana si moc přejí, aby všechny tyhle maminky i jejich dětičky měly nové a krásné domovy, kde budou mít to, co v domečku.

(autor:Eva)