Přepražená káva
17. 1. 2010
„Sráči zkurvený“ zařval jsem spíš bolestí než vztekem a začal cloumat okovy, které mě připoutávaly k plastové překližce. Zahalený muž mi vbodl pod kůži další injekci se svítivě zelenou kapalinou a celou mi ji vpumpoval do ruky. Můj vztek rázem ochabl, i když jsem věděl, že na mě používá dost silná sedativa. „ Zmrde jeden“ vycedil jsem skrz zuby a rázem absolutním ochabnutím svalů usnul…
„Ech kurva co to bylo co se to do prdele děje“ oči se mi ještě ztěžka otevíraly, ale přesto jsem podle stínů v místnosti rozpoznal postavu pravděpodobně mužskou stojící proti mně. „Co po mě ty sráči chceš“ utrousil jsem a málem zase usnul. On stál tiše, nic neříkal a ani gesta nebo jakýkoli pohyb mu byl evidentně cizí. Moje přirozená ironie mi předhodila, že ho jsem, museli dovýst na vozejku a že tu asi stojí už pěknou dobu a málem jsem se tomu začal smát, jenže to že jsem připoutanej plastovýma okovama ke zdi mi na dobrý náladě nepřidalo. Několikrát za sebou jsem mrkl, a jakmile jsem měl oči relativně na úrovni, ve které jsem přes ně něco viděl, vzhlédl jsem. Proti mně stál muž kolem třicítky a měl takový zvláštní prázdný obličej. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Opravdu jsem lepší slovo než prázdný nenašel. Prohlížel jsem si jeho neutrální výraz, oči bez nálady a čehokoli zvláštního, nos tuctový a …. „Kurva chlape vždyť ty nemáš hubu! “ K smrti mě to vyděsilo. S ním to nic neudělalo. Prostě tam jen stál dál a nic nedělal. Má ironie začala řádit s fórky na jeho znevýhodnění a je pravda že sám jsem se za některé styděl. Nedal jsem na sobě nic znát, takže od teď bylo už jen ticho a my dva jsme na sebe zírali. Každý něco nemohl. Já nemohl chodit a ani se moc hýbat a on mluvit. Při pomyšlení na pohyb jsem sebou trochu zamlel a zvláštní pocit v pravé ruce mě donutil se na ní podívat. Jak jsem se otočil zpátky, bylo mi na zvracení, jak se mezi lidmi říká těžko. A to doslova. Ruku zatavenou do nějaké prapodivné slitiny až po rameno lemovalo spousty kontrolek. Vypadal jsem, jak vánoční stromeček u někoho kdo nemá vkus a používá barevné žárovičky a ještě k tomu je namotá jen na jednu větev. Teď přišla ironie, teď když už jde do tuhého, do prdele to není žádný český slovo bez narážky na železo? Podíval jsem se znovu na mlčícího a zeptal se ho i přes to že jsem nemohl dostat odpověď. „Co se mnou chcete dělat?“ On si velice pomalým pohybem vytáhl z kapsy notýsek a začal na něj něco čmárat. Nastalo ticho, které protínalo jen škrábání zastaralého kuličkového pera na recyklovaný papír. Pro mě to byly roky, než notýsek ukázal mým směrem a já měl možnost nahlédnout na svou budoucnost. Byla dost nepříznivá lépe a česky řečeno na hovno. Stálo tam Jsi jen test, a jakmile jsem zrak odpoutal od papíru a vzhlédl k němému, připadalo mi, že se usmívá. V jeho očích byl ten zvláštní výraz, kdy ten kdo dlouho čekal, má konečně tu možnost se pomstít. Potom se velice pomalu přitom ladně otočil k odchodu. Šel naschvál pomalu, aby mi dal možnost prosit. Ve mně se vířily vzteky a prosit ho by bylo to poslední, co bych teď udělal. Zůstal jsem mlčet, protože to ho rozhodí nejvíc. Když se nic neozývalo, zrychlil a vyšel z místnosti. Dveře se s dvousekundovým spožděním zavřely. Já jsem věděl, že bych měl nabrat sil a tak jsem se i ve značně nepohodlné poloze snažil usnout.
Probudil mě ryk a střelba pravděpodobně z chodby přede mnou. Začal jsem sebou škubat, abych se uvolnil ale nic plastové okovy (teoreticky už to okovy nejsou) ne a ne povolit. Někdo zabušil na dveře. Zatnul jsem obě ruce a vycházela ze mě taková síla, že bych zvedl bagr. Dveře se začly otvírat. Zhluboka jsem se nadechl a trhnul. Plastová překližka nevydržela a já vyletěl ze stěny přímo pod nohy postavě, co stála zatím ve stínu chodby. Podsekl jsem jí nohy a smekl s ní na zem. Teď jsme si byli kvit, protože jsme oba leželi na zemi tváří proti sobě už jen s tou nevýhodou, že on byl stále ve stínu. Pomalu strašně klidně přiblížil hlavu ke mně a vynořil se ze stínu. Objevila se proti mně kovová napodobenina obličeje. Vyděsilo mě to k smrti a začal jsem rychle ustupovat zpátky do rohu svého vězení. On se mezitím postavil a vstoupil do světla žárovky celý. Vypadal, jako člověk jen měl celý obličej pokrytý kovem. Nezmohl jsem se na pohyb a on přistupoval čím dál blíž. Když byl skoro u mě, tak kovovým hlasem pravil zatím jediné za tento rozhovor. „ Jsme jen stroje.“ Poté se otočil a opatrně přistoupil ke dveřím. Nevycházel jen tam, stál ve stínu. Zaslechl jsem mezi výstřely, jak po chodbě někdo běží. Kroky neustále zrychlovaly a blížily se a ten stroj co tu byl se mnou, tam jen tak stál. Znenadání trhl rukou do uličky a chytl ozbrojené ochranky za hrdlo. Zaryl prsty do krku a svíral ho neuvěřitelnou silou. Z neporušené kůže se póry začala řinout krev. Stále cukajícího se člověka přitáhl za krk ke mně. Potom se mi podíval do očí a dodal. „Jsme stroje na zabíjení“ a jako důkaz vytrhl ruku ze sevření i s kusem krku. Krev mu tekla po rukou a z mrtvého člena ochranky tryskala menší fontána. Zamaskovaný se zvednul a klidně odešel chodbou. Já tam zůstal bez dechu sedět v kaluži cizí krve s pohledem na svojí ruku zalitou do oceli. Co teď? Přece nejsem vrah. Co se mnou ale mají v plánu zde? Musím se odsud dostat. Za každou cenu. Vstal jsem a vyběhl ze dveří. Otevřela se přede mnou úzká chodba s rozstřílenými stěnami, spoustami nábojnic na zemi a čas od času lemovaná mrtvolami. Rozeběhl jsem se po instinktu a zjistil, že běh bude mojí silnější stránkou. Nevím, jakou rychlost jsem dosáhl ale vše se tak nějak slilo do čmouh a já byl na konci chodby. Opatrně jsem vykoukl za roh odkuď se ozývaly výstřely a křik. Bylo vidět pár střílících uniformovaných lidí a taky několik s ocelí na končetinách. Po zemi se váleli kusy orgánů, potrhaná rozstřílená těla z obou stran. Na zdech i podlaze byly solidní vrstvy krve a nezávidím tomu, kdo to bude muset uklízet. Rozběhl jsem se chodbou kolmou na tu, kde probíhal boj a kde byl relativní klid. Bloudil jsem labyrintem chodeb a vzdaloval se střelbě. Měl jsem pocit, že zacházím asi čím dál víc do tohoto obrovského komplexu. Opatrně jako pokaždé jsem vykoukl za roh. Stál tam uniformovaný třicátník s automatickou puškou a koukal se přesně mým směrem. Nemohl si než nevšimnout mého vykouknutí. Hlídal jakési dveře. Přitiskl jsem se ke stěně. V tu chvíli jsem dostal pocit, že vidím za roh, co přesně uniformovaný dělá. Mířil puškou na roh, kde jsem stál a pomalu postupoval vpřed. Našlapoval opatrně jako pravý profesionál a vůbec figuru těla měl zcela bezchybně vyváženou pro okamžitou střelbu. Nečekal jsem dlouho, než přijde k rohu, přikrčil se a vyrazil. Kotoulem jsem přeletěl chodbu, což nečekal a vypálil o dvacet čísel výš. Z kotoulu jsem vyskočil přímo na stěnu a rozeběhl se, jak nejrychleji jsem uměl. Odstředivá síla mého běhu mě podržela na stěně a já seskočil těsně u vojáka, která stále zmaten střílel do úrovně obyčejného člověka. Dal jsem mu vší silou pěstí do břicha a k mému překvapení jsem do něj zajel jak po másle až po loket. On jen vyvrátil oči v sloup, ve vzduchu naposledy zamával nohama a vydechl. Trhnutím jsem ho shodil ze své ruky na zem kde s vyvalenými bulvami a dírou v břiše bude čekat na havrany. Chvíli jsem tam jen tak stál a díval se na svojí ocelovou ruku celou od krve. Všude, na stěnách, stropě i podlaze se jak v nějakém prazvláštním výtvarném ateliéru držely na stěnách kapičky krve a kusy lidské tkáně. Přistoupil jsem k ocelovým dveřím a vyrazil je. K smrti nesnáším stoky…
Probudil mě odporný hnilobný zápach, v kterém při odborném nasátí bylo rozeznat i lidské rozkládající se maso. Zvedl jsem se z tmavě zelené vody smrdící po splaškách a oné lidské hnilobě a podíval se na sebe. Cizí krev zaschla na prazvláštním plášti, který jsem si ještě pořádně neprohlédl. Myslím, že býval bílý. I přes to, že jsem zde musel spát docela dlouhou dobu, jsem stále nenačerpal dost energie a měl jsem chuť se pořádně prospat. Kanalizace však musela být už dávno prohledávána a jen zázrakem mě zatím nikdo nenašel. Bylo jasné, že musím dál. Rozeběhl jsem se bažinou odpadků, přeskakoval všudypřítomných krys, které se mi tu a tam snažili zakousnout do nohy a v neposlední řadě i odpudivě páchnoucí zelené vody. K běhu jsem spotřebovával spoustu drahocenného kyslíku, a protože jsem zde dýchal i mnoho jiného začínala se mi motat hlava. Zkoušel jsem to překonat ale poté co se mi před očima zablesklo a probudil jsem se znovu držkou v tom hnusu ze země, rozhodl jsem se, že by bylo příhodné z kanalizace vylést. U nebližšího výlezu jsem zpomalil a pomalu jsem po oslizlém vrzajícím žebříčku vylezl k poklopu na povrch. Dle světla bylo tak pět hodin odpoledne a při důkladnějším průzkumu okolí jsem došel k názoru, že je to místo příhodné pro vylezení ven. Musím však počkat do pozdějších hodin protože v tuto hodinu jsou ulice i tak málo frekventované jako je ta má prošpikované zraky některé z hlavních. Slezl jsem proto tedy znovu po žebříku dolů a na sušší vrstvě haraburdí, kterou jsem vystužil obzvláště zachovalou krabicí od pizzy jsem usnul. …
…Probudil jsem se do hluboké tmy, kterou bych s klidem nazval absolutní. Před očima se mi tvořily prazvláštní obrazce ze žluté a bílé. Jakmile jsem vstal, zatočila se mi hlava a orientace mi činila značné potíže. Dalo se čekat, že zakopnu ale, že se u toho bradou praštím do spodní příčky žebříku a už několikáté spadnu celej do toho odpornýho svinstva, to jsem opravdu, tušit nemohl. Dost jsem supěl, když jsem se hrabal zpátky na nohy a přidržoval si čerstvou ránu, kterou jsem identifikoval hlavně díky pachu krve a tupé bolesti ve spodní čelisti. Železný žebřík odporně zasténal, jak jsem na něj podruhé vstoupil, a bylo vidět, že jeho tvůrci nepočítali, že by se po něm slon opovážil lést víckrát než jednou. Pomalu jsem odklopil poklop a rozhlédl se po setmělé ulici. Z hlavní, která byla na dohled, se ozývaly zvuky nočního života, ale v té mé menší lemované přecpanými kontejnery na kterých se hemžily krysy, nikdo nerušil. V duchu jsem sám sobě popřál hodně štěstí a vyrazil. Poklop zařinčel o chodník víc, než jsem si přál, vlastně najivně jsem si myslel, že vše proběhne v šíleném tísnivém tichu a teď se ulicemi ozýval řinčivý tón, až uši zaléhaly. Tohle museli zaslechnout i zfetovaní diskanti. Rychle jsem poklop vrátil na jeho místo a ukryl se do stínu nejbližší popelnice. Zůstal jsem tam a oddychoval strachem, ale nic se nedělo. Nikdo si toho zvuku nevšiml. Začal jsem se v duchu chlácholit, že takhle ignorantská společnost nemá šanci mě chytit a jakmile jsem tomu začal sám věřit, vyrazil jsem dál. Potřeboval jsem se dostat na střechu, protože tam se mi postup výrazně urychlí. Vyskočil jsem na první popelnici a s pomocí odrazu od zdi jsem doskočil na nějakou železnou tyč vystupující ze zdi. Rychle začla povolovat a tak jsem se vší silou odrazil dál, přičemž jsem jí vytrhl ze zdi a ta s dalším řinčením skončila na zemi. Já mezitím visel na okraji budovy a kousal se do rtu, jak se mi to všechno sere. Vyškrábal jsem se nahoru a konečně se mohl rozhlédnout. Kam až oko dohlédlo všude budovy, dost podobné té mojí jen čas od času nějaká převyšovala průměr. Mocně jsem se nadechl, abych nějak zvládl vnitřní vztek a musel jsem se posadit. V klidu jsem si začal srovnávat priority. Za prvé sehnat si oblečení lépe s dlouhým rukávem kvůli ruce. Za druhé sehnat peníze na nějakou zbraň. Za třetí, pomsta. Vstal jsem, rozhýbal se a rozeběhl se sprintem napříč střechou a téměř bez rozmyslu jsem se vrhl skokem přes ulici. Ve třičtvrtině skoku jsem si byl jistý, že nemám naději to doskočit a za pár sekund poté co jsem proletěl skleněným oknem a vpadl do stařecky vyzdobeného bytu, jsem si tím byl už jist. Rychle jsem vstal a začal si nadávat za tak pitomý čin jako skákat ze střechy na střechu jak batman. Chytil jsem staříka, který doposud jen stál a valil oči pod krkem, a co nejděsivějším hlasem jsem mu začal šeptat do ucha. Bylo vidět, že vůbec neví o tom, že ho žádám o trochu peněz a nějaký oblek a že ho nadevše zajímá ocelová ruka, kterou ho svírám. K mému překvapení nevydal ani hlásku, a jakmile jsem ho pustil, vyběhl do ložnice. Trošku jsem se uklidnil a posadil se do křesla unavený a místy potrhaný od skoku přes ulici. Oči mi zastřela téměř bílá záře ze dveří ložnice a potom mě i s křeslem obrovská síla hodila proti stěně. Překulil jsem se přes postřelené rameno za bar a v letu ještě zpozoroval staříka s delší loveckou brokovnicí. Posadil jsem se a ocelovou rukou si chytil roztržené rameno, ze kterého ošklivě trčely dvě kosti, a odporně visela tkáň. Chladná a silně znečištěná ocel nefungovala dobře a bolest se výrazně prohloubila. Další ohlušující rána roztrhla bar půl metru vedle a třísky z tvrdého bukového dřeva a vyryla mi vedle oka hluboký zářez. Znovu jsem se vrh k zemi a zakryl obličej před přívalem nebezpečného dřeva. Stařík mezi tím stál s dvohlavňovou brokovnicí ve dveřích a tvářil se, že m patří celý svět. Vspamatoval jsem se. Jestli to je dvouhlavňovka tak stařík je s municí na suchu tudíž je čas se zvednout a začít útočit. Přeskočil jsem bar a vyrazil k němu. Jakmile byl blízko, vyskočil jsem a vší silou ho nakopl do břicha. Proletěl futry a ve zdi nad postelí v ložnici udělal solidní obrys vlastního těla. Potom se s chroptěním svlalil na zem. Oprášil jsem ze sebe zbytky omítky a třísky z baru a chtěl si na chvíli sednout, bohužel rozraženým oknem zazněly sirény policejních vozů. Rychle jsem ze skříně v ložnici vyndal starší společenský oblek a hodil ho do plátěného batůžku na dně skříně. Dal jsem se znovu do běhu. V jídelně jsem vyskočil dírou ve zdi na střechu domu a rozeběhl se k okraji na druhé straně. Tentokrát jsem dal do běhu víc síly než minule a odraz z rantlu mě přenesl přes zaplivanou ulici na druhou stranu. Od dopadu jsem čekal vřelejší přijetí, namísto toho jsem se nepovedeným kotoulem odkutálel k jakémusi betonovému výčnělku, o který jsem se zle praštil. Ležel jsem hlavou ve štěrku a střepech a málem jsem usnul vysílením střídaným tupou bolestí…
Probral jsem se hlavou ve štěrku. Byl k mému překvapení neobyčejně tvrdý a zarýval se do kůže. Ocelovou rukou jsem si pomohl na nohy a přejel pohledem šrámy. Moc jich nebylo a nevypadaly nebezpečně jenže hnis, který z nich odkapával, měl barvu vody ze stoky a já měl vnitřní tušení, že to spolu souvisí. Naštěstí to něco betonového co vystupovalo ze střechy, bylo duté, takže jsem rychle svlékl všechno potrhané a smradlavé co jsem měl na sobě a nasadil si postarší oblek z batohu. Nic jsem nedopínal ani neupravoval a vrhl se schodištěm dolů. Sbíhal jsem schody po čtyřech někdy po pěti. Zdi domu byly počmárány a na většině míst zničeny úplně. Vyrazil jsem zadním vchodem na smradlavou ulici plnou vršících se odpadků. Bohužel o práh jsem zakopl a letmým pádem jsem se zřítil do pytlů s odpadky. Dnes snad je třináctýho. Pomalu jsem se vyhrabával z pytlů, které páchly po rybině, když v tom se ulice rozezněla sirénami. Jsou mi zas v patách. Někdo mě chytl za ruku a posadil do velké louže moči a zvratků. Proti mně se rýsoval umouněný obličej s hrůzou v očích. Vzal černý igelit, který měl po ruce a přikryl mě s ním a potom mi svou rukou přejel po obličeji. Oranžově uniformovaní muži proběhli uličkou, dívali se do kontejnerů a strkali do lidí okolo. Potom se pomalu vrátili a házeli na všechny strany dost vražedné pohledy. Nasedli do auta a vyrazili pryč. Já se s údivem podíval na tu umouněnou tvář vedle sebe. Usmívala se. Pokýval jsem na důkaz díky a chtěl jsem se zeptat, jestli bych nemohl na chvíli složit hlavu. Pokýval rychleji, než jsem stačil něco říct. Já už se nezmohl vůbec na nic a zhroutil se do odpadu…
Vzbudil mě hluk z okolí. Jakmile jsem otevřel oči, mířil mi do obličeje chlápek v oranžové uniformě. Stačil letmý pohled stranou, abych viděl toho ušpiněného, který už vůbec nebyl ušpiněný, jak stojí v pěkném obleku a bere si pěkný obnos peněz… „ Z lidí jsem přišel, lidé mě prodali a jako člověk chcípnu“ řekl jsem a prorval pěst žaludkem toho vojáka. Druhý se bleskurychle otočil a vystřelil a já si ve zlomku sekundy uvědomil, že člověk se takhle nechová.
Komentáře
Přehled komentářů
začal jsem psát "útěkový scífko" a ke konci si přestal vymýšlet ...:-)
Jsem naprosto unešená...
(Markét ;), 18. 1. 2010 19:39)
Ondrášku, to je naprosto perfektní, moc se mi to líbí, je to trochu slabší sci-fi (!ale to pouze z hlediska překombinovanosti cizích sci-fi názvů, čísel a pokrokových teorií!) Ale to se mi právě děsně líbí....
Jen víc takových děl...jo a děsně jsem se v určitých pasážích bavila( př. to se žebříkem) Prostě paráda jako tohleto!!!!
dík
(Lesapán, 19. 1. 2010 4:49)