Ozval se zvonek a hlouček se nahrnul do třídy. Následně po nich vstoupil učitel a v třídě nastalo ticho.
,,Dobrý den, posaďte se,” začal jako obvykle hodinu. Všichni se posadili a čekali až jejich učitel promluví. ,,Nashlaste mi, kdo chybí.”
Zatímco někdo ochotný, nebo taky hloupý, se ujal role drbny a začal hlásit ulejvače, dveře do třidy se pomalu otevřely a dovnitř nakoukla blonďatá hlava. Dveře byli v zádní částí třídy a jelikož byl učitel velmi zaměstnán sepisováním seznamu chybějících, nevšiml si ho. Zato zbytek třídy si ho všiml.
,,Takže ještě někdo další?” zeptal se učitel. ,,Co Uzumaki? Ten…” nedořekl, protože zmíněný seděl na svém místě a nevinně se usmíval na celé kolo. ,,Dobře, jsi tu,” řekl a vypadal zklamaně. Zřejmě měl nachystanou snůšku poznámek na jeho úcet. Teď mohl jen mlčet a pokračovat v nudném vyučování. ,,Dobře, otevřete si učebnice na straně 43...”
V tuhle chvíli Naruto vypnul a zadíval se k oknu. Měl lavici úplne v zadu u oken a jako jediný seděl sám. Vyhovovalo mu to. Měl klid a tak. Občas ho to ale mrzelo. Viděl, jak si všichni ostatní v lavicích povídají a když je náhodou některý z učitelů napomenul, začali se potichu smát a jelo to nanovo. To on neměl. Mohl si povídat sám se sebou, což vlastně často dělal. Ve škole, doma, kdekoliv, aby se necítil sám.
,,Vidím, že pan Uzumaki je plně ponořen do mého výkladu, takže by nám mohl shrnout poslední body.”
,,Mohl? Já? Pochybuju.” Třídou zahřměl smích.
,,Prozradíte nám, pročpak?”
,,To bych mohl, ale neudělám to.” Učitel začínal rudnout vzteky a přemýšlel o vhodném trestu. Litoval, že tělesné tresty jsou zakázané. Pověsil by ho za palec ven z okna dokud by nenachytal nějaký rozum ,,Víte, co? Já vás nudím, vy mě nudíte, tak to skončíme,” zavrhl Naruto a vstal.
,,Nemůžete odejít. Zavoláme vašemu otci a-”
,,To můžete, ale pochybuju, že bude v tuhle chvíli schopný najít telefon. Nicméně zkusit to můžete, ale neplýtvejte školními penězi.” S těmito slovy opustil třídu. Bylo mu jedno kolik z toho bude mít problémů. Tohle neudělal poprvé a většinou z toho nic nebylo. Doma to nikdo nezvedal, na dopisy nikdo nereagoval, takže Naruto většinou dostal poznámku někdo speciální úkol. Kdoví, kdy jim dojdou nervy. Mají na to půl roku, pak bude Naruto plnoletý.
Jelikož domů nemohl a taky nechtěl, loudal se Naruto většinou po městě. To ho po chvíli omrzelo, takže zamířil do parku, kam často chodil. Měl jistotu, že tady nikdy nepotká nikoho ze školy. Byl tu moc velký klid, nic pro náctileté dospívající. Naruto to tu měl ale rád. Byl jeho malý ráj. Žádná škola, žádný otec. Nic. Jen on a jeho tajemství.
Ať už to mohlo připadat někomu jakkoliv směšné, Naruto miloval malování. Bylo to jediná věc, kterou opravdu uměl a kterou dělal rád. Nikdo to nevěděl. Nebyl důvod, proč se svěřovat, komukoliv. Jeho otce by to stejně nezajímalo. A ostatní by se mu vysmáli.
Našel si volnou lavičku a vytáhl blok. Většinou kreslil, co měl před sebou. Jak procházel obrázky, zjistil, že tohle místo už má nakreslené. Nechtělo se mu ale vstávat a tak z batohu vylovil tužku a dal se do díla.
Pár metrů před ním někdo seděl na lavičce a nejspíš si taky užíval klidu. Naruto ho začal kreslit a snažil se na něm najít, co nejvíc detailů, které by použil. Osoba od něj ale byla nejmíň pět metrů a jediné, co viděl byly jeho záda. Černé vlasy, džíny a bílou košili.
,,Vypadá, že je stejně starý jak já,” mumlal si pro sebe Naruto. Překvapilo ho to, protože tu nikdy nepotkal někoho svého věku. ,,Možná tu má rande,” usoudil a usmál se. Možná bude svědkem nějaké scény. Třeba se i pobaví.
Postava na lavičce pootočila hlavou a Naruto mu tak mohl zčásti vidět do tváře.
V tu chvíli se tužka zastavila a vypadla mu z ruky. Štestí, že ji nedržel v puse, jinak by ji spolkl. Neodvažoval se pohnout, protože na sebe nechtěl upozornit. Třeba si ho nevšiml.
Sehnul se pro tužku a společně s blokem ji hodil do batohu. Uvědomil si, že ho ve škole neviděl.
,,Tím ovšem padá teorie s randem,” usmál se pro sebe Naruto, když utíkal pryč. Sasuke nikdy nerandí.

Nakonec se rozhodl přece jen jít domů, i když bylo teprve jedenáct.
,,Tati?” Nic se neozývalo. Naruto prošel kolem kuchyně a zastavil se před dveřmi, které byli zavřené. Takže otec nejspíš spal. Jak jinak. Domů přišel, když Naruto odcházel do školy. Ne, že by pracoval tak dlouho. Jeho otec pracoval doma. Každý večer, ale odešel ven a domů se vracel doslova “ztřískaný“. Naruto nechtěl vědět, co v noci dělá. Bylo mu jasné, že bez problému obejde několik hospod, tím ale končil. Nechtěl ani pomyslet, co dělá zbytek noci a kde ji vůbec tráví.
Zamířil k sobě do pokoje a zavřel dveře. Hádal, že do dvou hodin se otec vzbudí a nejspíš přijde zkontrolovat Naruta. Dělá to vždycky a ne zrovna tiše. Nikdy mu nic neudělal, fyzicky, ale psychicky by se dalo říct Naruto mučil.
Nikdy mu neřekl, že je na něj třeba pyšný. Nikdy ho nepochválil. Vlastně s ním nikdy nemluvil. Dokázal jen křičet a nebo spát. Naruto mohl jen hádat, jak asi vypadá vztah otce se synem. Byl si ale jistý, že takhle to vypadat nemá. A mrzelo ho to.
Sedl si ke stolu a zapnul počítač. Normálně netrávil u počítače moc času, vlastně sem chodil jen kvůli němu. Nebo možná jí. Prostě kvůli osobě, které jediné mohl říct opravdu všechno. Věděl, že těmhle známostem přes internet se nedá věřit, ale… on věřil. Co jiného měl dělat? Užírat se nudou? Radši risk, že si píše s nějakým osmdesátiletým dědkem, než deprese. Navíc tu nešlo o nic víc než psaní. Neznali svoje jména, ani podoby, byl to zcela anonymní rozhovor. Naruto v tom našel jakýsi smysl života. Každý člověk se potřebuje svěřit a jelikož Naruto neměl kamarády a v podstatě ani rodinu, svěřoval se přezdívce J.T.P.T. Vždycky přemýšlel, co znamená. On sám si s přezdívkou velké starosti nedělal. Prostě obrátil iniciály. U. N. Bylo mu jedno jestli to někdo pozná. Byl si jistý, že ten s kterým si tolik napsal, nemůže být nikdo ze třídy. Znal je několik let a pochyboval, že někdo by dokázal vypustit z úst něco tak… rozumného. Navíc U. N. nebylo bůhvíjak anonymní. Takže pokud by to byl někdo kdo ho zná, nenapsal by mu ani čárku. Většinou byl všem pro smích. Prostě mezi ně nezapadal.
,,Jsi tady?” objevilo se na monitoru.
,,Jo.”
,,Měl bys být ve škole.” Vždycky mu tohle říkal.
,,Lidé by měli dělat spoustu věcí a stejně je nedělají.”
,,Narážíš na tvého otce?”
,,Možná.”
,,Zase byl v noci pryč?”
,,Jo.”
,,Jak dlouho to bude ještě trvat?”
,,Nevím.”
,,Tak jinak. Jak dlouho to chceš snášet?” To byla otázka, kterou si Naruto často pokládal.
,,Nevím,” odpověděl. ,,Nikdy mi nic neudělal, jen…”
,,Jen na tebe křičí. Nechová se jako otec.”
,,Ne.”
,,Proč se neodstěhuješ.”
,,Nemůžu. Není mi osmnáct a navíc nemám kam jít. Nemohl bych si dovolit vlastní byt.” Věděl, že by stačilo najít si práci. Ale dost dobrou, aby si mohl pořídit vlastní bydlení, nenajde dokud nebude mít dokončenou školu.
,,Maluješ.”
,,A?”
,,Lidí, kteří to zbožňují jako ty, je málo.”
,,Protože ví, že je to neuživí.”
,,Víš snad, co budeš dělat až dokončíš školu?”
,,Najdu si práci a odstěhuju se.”
,,Je to opravdu to, co chceš?”
,,Chci odsud odejít a to nemůžu, dokud nebudu mít peníze.”
,,Chtěl bych vidět, jak maluješ.” Naruto se překvapeně díval na poslední větu.
,,Chceš se setkat?”
,,Psal jsi, že nemáš přátele. Chtěl bych tě poznat.”
,,Proč?”
,,Takhle nikdy přátelé nezískáš.”
,,Nemám je, protože nechci.”
,,Opravdu?”
,,Opravdu.”
,,Ale pro jednoho by se tu snad místo našlo, ne?”
,,Nevím jestli je to dobrý nápad.”
,,Řekl si mi o sobě úplne všechno. Tohle nebude zas takový problém.”
,,Neměl by být, ale…”
,,Myslíš, že si po tom o tobě řeknu, že jsi pošuk a začnu tě ignorovat?”
,,Mám takové tušení.”
,,Chci tě jen poznat osobně. Není to rande, nemusíš z toho nijak šílet.”
,,Dobře. Kdy?”
,,Kdy se ti to hodí?”
,,Víš, že já můžu kdykoliv. Škola není problém.”
,,Pak teda zítra v deset. V tom parku o kterém jsi mi říkal. Třeba u toho památníku.”
,,Dobře. Budu tam.”
,,Těším se.”
Tím rozhor skončil a Naruto mohl přemýšlet jestli udělal dobře. Měl říct ne. Nejspíš je to někdo ze třídy. Pak se mu všichni budou smát. On se bude muset přestěhovat nejspíš na nějaký jiný kontinent.
,,Naruto!” ozval se křik. Naruto vstal od počítače a otevřel dveře. Jeho otec se vzbudil. Byl v podstatně lepší náladě než jindy.
,,Ano?”
,,Není tu nic k jídlu,” ozvalo se s kuchyně.
,,Hm.”
,,Na co čekáš? Chceš zhebnout hlady? Padej nakoupit.” Naruto zamířil do kuchyně, kde u otevřené lednice stál jeho otec. ,,Co?”
,,Potřebuju peníze. Těžko mi daj něco zadarmo.” Po pár minutách, několika nevraživých pohledech dostal Naruto peníze.
Naruto rád vypadl z bytu. I když nejbližší obchod byl jen pět minut chůze, nechtěl být doma tak brzo. Šel čtvrt hodiny než narazil na další obchod. Ani se nedíval, co hází do košíku. Něco od tam, něco od tam. Doufal, že mu peníze vystačí.
Domů šel stejně loudavým krokem. Pořád myslel na ten zítřek. Zvláštním způsobem se těšil. Byl zvědavý, komu se ty měsíce mohl svěřit. Věděl, že pořád chodí do školy. Což ho překvapilo, protože si nikdy nemyslel, že by někdo jeho věku mohl takhle rozumě radit. Nebo vůbec vyslechnout. Školu ani ročník mu neřekl, ale Naruto to ani vědět nechtěl. Hned na začátku se dohodli, že pokud to nebudou chtít oba, neřeknou o sobě nic osobního. Pravda, Naruto mu toho řekl hodně, ale protože jemu to nevadilo a on řekl, že ho rád vyslechne.
Naruto vstoupil do bytu a nákup vyložil v kuchyni. Neměl hlad a doufal, že otci to bude stačit.
Zavřel se v pokoji a pokoušel se přijít na jiné myšlenky. Z batohu si vytáhl blok a nalistoval obrázek z parku. Měl sto chutí Sasuke přemalovat na nějakej strom, protože i přesto, že byl pidi malý, jako by se mu jeho záda vysmívali. Nikdy by neřekl, že ho potká zrovna v parku. A během školy. Řekl by, že někdo jako on bude poctivě chodit na do školy i o prázdninách. Ovšem vypadá to, že i dokonalý Uchiha má svoje mouchy.