P. K. modeling and history web

foto: http://peterth.rajce.idnes.cz/Nekrofilne-funeralni_exkurze_stredni_Cechy_kveten_2010/#st066.jpg (do č. 97)

A/ Historické pozadí. Tento rozdáhlý hřbitovní komplex je největším pražským pohřebištěm s celkovou rozlohu 50,17 hektarů a odhaduje se, že za dobu jejich existence zde bylo pohřbeno přibližně 2 000 000 mrtvých. V evidenci je dnes 112 000 pohřbených. Nejstarší, dnes již zrušená, část hřbitovů se nacházela kolem kostela sv. Rocha. Hřbitovy jsou dělené ulicí Jana Želivského na dvě části, celkem jsou tvořeny dvanácti hřbitovy. Součástí jsou i pohřebiště padlých českých legionářů a rudoarmějců z 1. světové války, obětí bitvy u Drážďan z roku 1813, obětí Pražského povstání, vojáků ze zemí Commonwealthu a z RA či ROA z let 1939-45. Na hřbitovech je pohřbena řada významných osobností. Celkem je zde 110 000 pohřbívacích míst, z toho 200 hrobek tvaru kaple, 25 000 ostatních hrobek, 65 000 hrobů, 20 000 urnových hrobů, 6 kolumbárií u zdí a dvě louky rozptylu. Olšanské hřbitovy jsou přístupné třemi vchody z Vinohradské třídy: spodní vchod u IV. hřbitova vznikl v 19. st., hlavní vchod z r. 1928 je asi uprostřed a vlevo za ním je Střední obřadní síň, postavená r. 1894 a přestavěná r. 1928. Horní vchod z Vinohradské třídy je poblíž ul. Želivského. Vede k nové obřadní síni: bývalému starému krematoriu z r. 1898 a upravenému r. 1921 architektem Františkem Nevolem.

V místech pohřebiště bývala stará osada Olšany, v r. 1394 zde byl statek s vinicí jako majetek kláštera. Po zániku kláštera se majitelé střídali, jeden z nich prodal r. 1679 zdejší rozlehlou zahradu Starému Městu, aby zde pohřbívalo své mrtvé zemřelé na mor. Proto zde byla v r. 1682 postavena kaple sv. Rocha, sv. Šebestiána a sv. Rozálie, kteří jsou patrony proti moru. Po zrušení olšanského farního kostela sv. Kříže r. 1842 se tato kaple stala farním kostelem a byla přejmenována na kostel Povýšení sv. Kříže. Kostel je barokní okrouhlá stavba s kopulí, postavená stavitelem Janem Hainricem, uvnitř nad arkádami jsou tribuny. V arkádě napravo je freska s námětem litanie od Josefa Stettera z r. 1766. Hlavní oltář je novorenesanční z r. 1879 od řezbáře Eduarda Veselého podle návrhu architekta Antonína Bauma. Na pravém bočním oltáři je obraz Panny Marie od Jana Heřmana z doby kolem r. 1880, obraz sv. Rocha od Ignáce Raaba (asi 1760) a soubor obrazů Křížové cesty G. W. Weise podle kreseb Josefa Führicha (1854).

Hřbitov byl používán i za další morové epidemie v letech 1715-16. Po zákazu pohřbívání uvnitř města za Josefa II. r. 1786 byl tento morový hřbitov prohlášen za veřejný hřbitov pro město na pravém vltavském břehu. Morový hřbitov s čísly I a II byl zrušen r. 1860 a 1866. Ze hřbitova č. I zbyla jen zeď, hřbitov s číslem II při kostele sv. Rocha, přístupný spodním vchodem z Olšanské ulice má mnoho hodnotných figurálně zdobených náhrobků, dokumentujících českou funerální plastiku 18./19. st. Jsou zde díla Ignáce Františka Platzera (náhrobek skladatele Václava Jana Tomáška, Františka Xavera Lederera, náhrobek E. Bertoniové z 1795 a Aloise Zaraby též z 1795), Václava Prachnera (náhrobek Jana Donata z 1815, Rudolfa Tomáška z 1815, Jana Peterky z 1821 a J. Höcka z 1814), Josefa Maxe a Josefa Malínského (náhrobek Matěje Kloučka z 1820). O jejich záchranu se zasloužil klub "Za starou Prahu", který pomáhá při údržbě hřbitova od r. 1974. K novějším pak patří náhrobek rodiny Josefa Janouška od sochaře Jana Štursy a architekta Jana Kotěry na VIII. hřbitově v odd. 14. Pro bohatý soubor náhrobků i pro svůj duchovní význam jsou Olšanské hřbitovy památkově chráněné.¹ Jak rostla Praha, rostl i hřbitov. V letech 1835-1910 byly připojovány další parcely, které byly číslovány římskými čísly III. až X. Roku 1896 vznikl navíc I. obecní hřbitov a r. 1917 byl zakoupena parcela pro II. obecní hřbitov, který se spolu s parcelou X. nalézá až za ul. Želivského, z níž má vlastní vchod.

B/ Části, oddělení hřbitovního komplexu.

1/Pravoslavná část. Jedna část Olšanských hřbitovů je vyhrazena pro pravoslavné a řecké katolíky. Její součástí je také nevelký chrám zesnutí přesvaté Bohorodice, kde se konají nejen pohřební svátosti a panychydy,² ale i běžné nedělní a ostatní bohoslužby, kterých se účastní převážně rusky hovořící věřící. Jde o kostelík, postavený v pskovsko-novgorodském stylu 16. st. Je obklopen hroby ruských porevolučních emigrantů, mezi nimi je i hrob českého politika Karla Kramáře, velkého rusofila a jeho ženy Naděždy, která dala kostelík postavit v letech 1924-25 za vydatné podpory agrárního politika Antonína Švehly. Tento chrám je unikátní památkou ruské architektury a malířství. Vnější i vnitřní výzdobu navrhl světové proslulý ruský malíř a grafik Ivan Jakovlevič Bilibin a syn malíř Alexandr Ivanovič Bilibin. Pravoslavný oltář (= ikonostas) byl zhotoven podle návrhu prof. Vladimíra Brandta. Jednotlivé ikony namaloval K. M. Katkov s malířkou N. G. Jašvil. Pod zvonicí je vchod do krypty zasvěcené sv. Sofii. Na levé straně u vchodu je kamenná deska a bílý dřevěný osmiramenný kříž z r. 1928, základní kámen k nerealizovanému pomníku Věrnému ruskému vojínu. 2/ Židovské hřbitovy. Součástí komplexu hřbitovů jsou i židovské hřbitovy se synagogou. Zde jsou pohřbeny některé významné osobnosti jako F. Kafka, Jiří Orten... 3/ Známí pohřbení Je zde pochován student Jan Palach, zakladatel Sokola Miroslav Tyrš, český egyptolog František Lexa, jeden ze zakladatelů KČT Dr. Vilém Kurz, československý rockový zpěvák Miki Volek, Josef Jungmann, Jan Werich a Jiří Voskovec a Ivan Hlinka.³

Na I. obecní hřbitov byly přeneseny některé cenné náhrobky ze zrušeného karlínského vojenského a karlínského evangelického hřbitova, spolu s nimi např. sarkofág Pavla Josefa Šafaříka. Celkem je zde 34 historicky cenných náhrobků. Na II. obecním hřbitově jsou čestná vojenská pohřebiště z 1. světové války. Jde hlavně o šachtové hroby vojáků z let 1914–18, čestný hrob příslušníků rakousko-uherské maríny, čestný hrob příslušníků 102. benešovského pěšího pluku a hroby popravených ruských a italských legionářů. V ossariu jsou pochovány ostatky 2500 vojáků zemřelých v pražských vojenských nemocnicích. Empírová plastika zdobí tzv. hroby v dáli, což jsou symbolické hroby padlých Pražanů, jejichž ostatky nemohly být převezeny do vlasti. Za plastikou na zdi, která sousedí s Židovským hřbitovem, jsou uvedena jejich jména a místa, kde padli. Mezi vojenskými hroby z 2. světové války jsou britské válečné hroby Commonwealthu. Toto pohřebiště je národní kulturní památkou od roku 1999. Celkem je zde na 264 hrobů vojáků, námořníků a letců. Ve středu hřbitova je kříž zdobený mečem. Dále pak zde máme čestné pohřebiště rudoarmějců, pohřebiště krasnoarmějců. Zde je pochováno 429 sovětských vojáků padlých při osvobozování Prahy. Byl sem přemístěn i pomník carským důstojníkům padlým v bitvě u Drážďan r. 1813. Dále se jedná o pohřebiště obětí Pražského povstání. Pod pomníkem jsou též pozůstatky příslušníků Svobodovy armády, pohřebiště Bulharů, dále pohřebiště pražských barikádníků. V poslední řadě se jedná o hroby a pomník padlým československým západním letcům ve službách RAF. Nesmíme zapomenout ani na pohřebiště Ruské osvobozenecké armády (vlasovců).⁴ Ještě dodám, že tato čestná pohřebiště jsou národní kulturní památkou od roku 1978.

C/ Kulturně-historické poznámky. Dříve, stejně jako dnes, plnily hřbitovy podobnou funkci. Slouží k uložení našich zemřelých, jsou to místa pro vzpomínky na zesnulé. Podobně jako dnes, lze snadno rozpoznat hroby tehdejších movitějších rodin, podnikatelů a podobných osob vyšších společenských tříd. Ty nejvýznamnější hroby (a zpravidla nejhonosnější) bývaly zpravidla umisťovány při hřbitovních zdech. Zajímavé bývá i vzájemné umístění hrobových míst, často tak například příbuzní "odpočívají v pokoji" nedaleko sebe.⁵ Hřbitovy celkově mají uchovávat odkaz našich předků, kteří tehdy žili ještě v době, kdy existovala úcta k mrtvým. Tehdy ještě nenechavci nerozkrádali a neničili hřbitovní vybavení. Staré hřbitovy mají své tajemné kouzlo, dalo by se říci i "genius loci", což dnes u nově budovaných pohřebišť s takřka sterilními náhrobky z umělého mramoru nezažijeme. Při procházce mezi zarostlými porozpadlými náhrobky a kříži čteme neznámá jména a životní data lidí, kteří chodili po této zemi a budovali naše města a obce. Nasáváme potemnělou a lehce morbidní atmosféru smrti. Často objevujeme i vysloveně architektonicky a esteticky hodnotná umělecká díla, ať už se jedná a ručně kované kříže, plastiky a podobně. Míra honosnosti výzdoby je samozřejmě daná sociálním statusem pohřbeného. Je velmi pravděpodobné, že i po smrti pohřbeného chtěli pozůstalí ukazovat jeho předchozí významnost, respektive tak i prezentovat vlastní majetnost a vysoký sociální status. Dalo by se říci, že funerální architektura je velmi svébytná. Její velký rozvoj probíhal právě během 19. století. Velmi se zde promítají tehdy módní historizující vlivy, zvláště neogotické. Vznikají tak často hrobky v neogotickém rázu s lomenými oblouky a fiálami. Do této oblasti se promítá výrazně i secese v podobě například kovových tepaných zábradlíček s rostlinnými motivy. Výzdoba je pak i podmíněna např. příslušností zesnulého k nějakému spolku či podobné organizaci (i řádové). Tedy například bývalí Sokolové mívají často náhrobky zdobené plastikami dravých ptáků. Hodnoty stáří, které následovně pozitivně působí na naše oko a díky nimž podobná místa a stavby (vůbec historické objekty obecně) vyhledáváme, výrazně podporují i například nánosy lišejníků a náhrobky porostlé břečťanem (typická hřbitovní rostlina). Hřbitovy jsou pro nás i jediným možným místem setkávání se se zemřelými významnými osobnostmi naší minulosti (čehož jsou naše Olšany jasným důkazem).

^{............................................................................................................................}