P. K. modeling and history web

Robert NOVOTNÝ: Uzavírání panského stavu a problematika nobilitací v pozdním středověku, in:Evropa a Čechy na konci středověku (edd. Eva Doležalová, Robert Novotný a Pavel Soukup), Praha 2004, s. 291-306.

1. Úvod: Pří studiu nižší a vyšší šlechty jistě zaujmou dva nápadné rozdíly: badatelé zaměření na starší období obvykle upřednostňují otázky biografické a národopisné- nemají přitom ale problém shromáždit veškeré dostupné prameny. Badatelé v raném novověku zase mohou studovat více pramenů, ale naopak preferují otázky problémové, protože prameny k tomu přímo vybízejí- naopak ztěžují zpracování osudů jednotlivých osob. S pojmem vyšší šlechta se operuje zcela běžně, zařazení jednotlivých rodů také zpravidla probíhá úspěšně. Někdy je to však sporné- řeší se to studiem majetkových poměrů toho kterého rodu. Pokud jsou rody chybně zařazeny, tak veškerá tvrzení pozbývají obecné platnosti. Správné zařazení rodu tedy musí být předpokladem výzkumu šlechtických rodů. Při zařazení se uplatňuje hlavně chronologické hledisko. Některé rody byly dříve přiřazovány k panskému stavu- naopak některé se díky zchudnutí propadly o třídu níže. V 15.století přichází změna chápání vyšší šlechty- důraz se teď kladl spíše na urozenost než na moc a majetek, takže i zchudlé rody si pozici udržely. Dále musíme počítat s případy, kdy jedinci získali panský status pouze pro svoji osobu (např. Aleš Vřešťovský z Rýzmburka. Je třeba sledovat i poměry uvnitř jednotlivých rodů, neboť mohlo při větvení rodu docházet k částečnému zchudnutí. Pokud krize netrvala dlouho, mohlo se vše navrátit k původnímu stavu. Jako odkaz původního postavení rodu zpravidla zůstávalo původní erbovní znamení- to ale nebránilo genealogicky nepříbuzným rodům budovat povědomí o svém společném vznešeném původu (to proběhlo například u Landštejnů či Kravařů). Správnému určení brání i nepravidelné užívání titulů- literární prameny podávají jiný obraz než ty právního původu- korespondence pak byla zcela osobitá. V případě neznalosti titulu pochopitelně pisatel volil honosnější variantu- stejné to bylo i u pramenů literární povahy. Ale ani u pramenů literární povahy se nelze na ně úplně spolehnout. Vodítkem by mohl být sfragistický materiál- hlavně barva vosku pečetě. Obecně ani neplatí pravidlo o červeném vosku vyšší a černém vosku nižší šlechty. Jsou tu ale i jiné barvy a kromě toho se pečetní pravidla ustalují až v 15. století. Dále by mohl být užitečný i typ pečeti- páni totiž mohli používat pouze přitištěnou pečeť.

2. Uzavírání panského stavu: Formování panského stavu začalo nabírat obrátky během 14. století- tehdy vrcholilo zapisování šlechtických rodů do desek zemských (Morava 1479-80, Čechy 1500-01). Odteď se stav proměnil téměř v kastu- jak to ale vypadalo v praxi? Odpověď lze najít v tzv. Extraktu inkolátů z desek zemských, který dal roku 1615 zhotovit Karel st. Ze Žerotína. Tento seznam obsahuje i jména 46 rodin, nobilitovaných v letech 1542-1615. Berní rejstřík z roku 1529 eviduje 147 panských rodin- tedy podíl nobilitovaných činil přibližně 25 ℅. Tento podíl nobilitovaných rodin tezi o uzavřenosti stavu celkově zpochybňuje. Nabízí se i srovnání směrem zpět do předhusitské doby. Soupis rodů z roku 1500 čítá 47 rodů a z toho pouze 8 rodů lze považovat za výplod převratné doby. Z toho vyplývá, že sociální mobilita před rokem 1500 byla daleko nižší- pokud se tedy panstvo snažilo ji snížit, jejich snahy se minuly účinkem. Šlechta jednala zcela v souladu s dobou- snažila využít své dominance a ustavit ji do zemského práva. Ne náhodou v této době Ctibor Tovačovský skládá moravskou ústavu se seznamem moravských rodů a zároveň vychází Vladislavské zřízení zemské se soupisem českých panských rodů. Od roku 1420 se zemský soud scházel pouze v letech 1437, 1446-48 a 1464- 66, což byl při ústním předávání práva problém. Ten však nebyl v právu samotném- zemský soud totiž nesloužil pouze k nalézání práva, ale i jako indikátor a nástroj společenské stratifikace. Šlo tedy i o upevňování panského stavu. Na úkor tradičních podmínek je zde vyzdvižena především příslušnost k elitě. Zasedání ZS sloužilo šlechtě k posílení kolektivního vědomí a posléze i k udržení společenského statutu. Když se tedy ZS nescházel, docházelo určitě ke ztrátě povědomí uvnitř panské vrstvy. To pochopitelně nahrávalo rodům, které se do této elity snažily proniknout. Proto došlo k sepsání Zřízení o sedání panském, kde byly staré rody jmenovitě vytčeny. Bylo zde přesně dáno, jaké podmínky má uchazeč o panský stav splňovat- ty přitom nebyly nijak tvrdé. Další problémy plynuly ze změněných poměrů po smrti Jiřího z Poděbrad. Čechy totiž uznávaly za krále Vladislava Jagellonského, zatímco Morava Matyáše Korvína- došlo k určitému rozklížení vztahů mezi oběma zeměmi. Odrazilo se to i v sociální oblasti, neboť na Moravu začaly pronikat uherské vlivy. Moravští pánové to sice necítili jako přímou hrozbu, ale rozhodně byli ve střehu. Hlavním důvodem pro papírové vymezení šlechty však byly zásahy, které rozšiřovaly panský stav skrze nobilitace. Rozpory vyvolávala hlavně povýšení provedená jiným suverénem- v našem případě hlavně Fridrichem III. Držitelé nobilitací s říšskou pečetí se totiž dovolávali uznání svého stavu i u nás. Situaci značně komplikovala skutečnost, že říšská titulatura byla zcela jiná. I když v obou zemích docházelo k inflaci titulů, v říši byl tento proces dynamičtější. U nás se titul odrážel především v osloveních a užívání adjektiv. V říši však páni, kteří stavovsky odpovídali vyšší šlechtě usilovali o získání hraběcích titulů. Kategorie pán se tu naopak zmocnila nižší šlechta. To muselo nutně působit velké zmatky při přenášení titulů do českého prostředí. Například německý šlechtic povýšený na korouhevného pána, což u nás nebylo nic výjimečného, se už v Čechách snažil protlačit do panského stavu. Větší problém představovaly prestižnější říšské tituly. Přestože ke sporům na toto téma docházelo zřídka, nechali si čeští pánové roku 1502 od krále Vladislava potvrdit, že říšská hrabata jsou u nás na úrovni pánů. Pokud toto vše přijmeme, nebudeme vnímat snahu o písemnou fixaci šlechty jako snahu o odříznutí se od nižších společenských vrstev. Šlo zde pouze o vymezení pravidel, ne o vytvoření sociální bariéry. Ostatně panský stav se ani nemohl uzavřít- na vrcholu stálo 15 rodů, jejichž pozice vyplývala z relátorství k zemským deskám. Dále byly rody kolísající na hranici mezi nižší a vyšší šlechtou, dalšími byly rody jež pronikly do panských řad teprve nedávno. Poslední skupinu tvořili čerství povýšenci, kteří se mohli stát pány až v dalších generacích. Pomyslná hranice panského stavu však nebyla nepropustná, spíše šlo o tenkou čáru oddělující šlechtu formálně a spíše v právní než v sociální rovině. Pod ní se seskupují další rody, aby nahradili vymírající nebo stagnující rody.

3. Nobilitace do panského stavu: Nobilitační praxe se rozšířila především za vlády Karla IV, byť ji nemáme podloženou velkou pramennou základnou. Z roku 1360 je dochována první nobilitační listina Dětřicha z Portic. Vyšší šlechta tuto nobilitaci podepisovala určitě jen nerada, neboť šlo o závažný zásah do nepsaných práv panské obce- přitom není jasné zda to se šlechtou Karel vůbec konzultoval. Možná také zkoušel, kam až muže zajít. Již zmíněný Dětřich získal také roku 1357 privilegium, kde byli jeho poddaní i úředníci vyjmuti z moci zemských úřadů. Podobně odvážná byla od Karla prezentace Dětřicha na vyšehradské proboštství. Jeho osoba ostří šlechty zřejmě otupila. Karel ho dokonce v době nepřítomnosti stanovoval svým místodržitelem. Dětřich nečekaně pánům prokazoval unáhlené úlevy, které musel Karel uvádět na pravou míru. Působení nového rodu netrvalo dlouho, protože Dětřich ani jeho synovec nezanechali žádné potomky. Dalším případem mohou být vladykové z Weitmile, kteří se prokazovali jakousi Karlovou nobilitační listinou. Za Václava IV. Byla situace složitější. Jediná autorovi studie známá nobilitace byla udělena Jírovi z Roztok, který byl mezi pány značně neoblíbený. To jistě muselo vyvolat velký rozruch- pokud se král nechtěl dostat do dalších konfliktů, zřejmě upustil od dalších nobilitačních pokusů. Dobře zmapovaná je naopak praxe Zikmunda Lucemburského- sahal k nobilitacím poměrně často, ale u nás není bohužel žádná známa. K většímu rozšíření nobilitací došlo až v druhé polovině 15. století, tedy za Jiřího z Poděbrad a v říši za Fridricha III. Ten nobilitacemi nesledoval žádné mocenské cíle, protože jeho povýšení bylo nejen odměnou za dobré služby ale i výnosným obchodem. Na druhé straně Jiříkova nobilitační politika se nesla ve zcela jiném duchu. Odměňoval zejména své nejvěrnější spojence a služebníky- nešlo však jen o odměny, ale i o posilování královy pozice. Růst centrální moci nesli šlechtici velmi nelibě a proto se je Jiří skrze nobilitace snažil držet na uzdě- šlo samozřejmě i prezentaci navenek. Bezpochyby tyto kroky vyvolávaly velkou nelibost a proto se Jiřík snažil kolem sebe shromáždit oddané šlechtice jako protiváhu proti svým odpůrcům. Od konce 50.let do konce 70. je doloženo 10 nobilitací, tato vlna nemohla zůstat bez odezvy šlechty, která se samosebou bránila. Jedinou možností bylo získat nobilitaci pod kontrolu a vytvořit vlastní pravidla průběhu nobilitace, která by konečné rozhodnutí vyhradila vyšší šlechtě. To se nakonec podařilo- byl vytvořen čtyřstupňový schvalovací proces, jak ho podstoupili např. pánové z Weitmile. Nobilitaci císaře Fridricha nejprve potvrdil Vladislav roku 1475, o čtyři roky později je přijala mezi sebe česká panská obec a o rok později ta moravská. Šlechta tedy dostala nobilitace pod kontrolu tím, že král k tomu potřeboval jejich bezpodmínečný souhlas.

4. Závěr: Nobilitace v podstatě znamenaly zásah do přirozeně se utvářejícího společenství vyšší šlechty- obcházely totiž biologickou příslušnost k šlechtě. Šlechta se s nimi ale dokázala vyrovnat. Byť nemohli panovníkovi upřít právo nobilitovat, převzali nad nechtěným rozšiřováním svých řad kontrolu. Formalizace v této oblasti souvisí se snahou vymezit a kodifikovat šlechtická práva. Tento proces však nevedl k neprodyšnému uzavření panského stavu. Naopak, vytvoření pravidel hry naopak cestu vzhůru usnadňovalo a v později už to bylo daleko snazší. Soupisy rodů z let 1480 a 1500 nejsou tedy nic jiného než pouhá snaha o zachycení stavu. Proces uzavírání tedy neměl takovou dynamiku, jaká se mu přikládá. Vyšší a nižší šlechta se od sebe jasně oddělily už v polovině 14. století- potom už se situace moc neměnila. Prameny ale bohužel nemohou tyto otázky odpovědět odpovídajícím způsobem.