Farář ve XX. Století – Josef Šach
Postavení kaplana nebylo jednoduché, neboť jeho nařízeným na faře byl farář. Záleželo na poměrech, někdy se hospodyně starající se o faráře odmítala starat také o kaplana. Navíc se k tomu přidávala často poměrně nuzná situace kaplanů. Řada kaplanů přežívala v těchto podmínkách roky, Šach měl však štěstí. Prvním větším působištěm se od 1. září 1910 stala pro něj nevelká ves Arnoštovice u Votic, tehdy s kolem 200 obyvateli. S okolními oblastmi mohlo pod farnost spadat kolem 500 lidí, zdá se, že zde nebylo tolik práce, realita však byla jiná. Vzhledem k tomu, že se zde do Šachova příchodu vystřídalo 6 pomocníků, asi zde nebyly poměry moc idylické. Ani Šach zde dlouho nevydržel, v září 1911 už byl jinde. Musel pravděpodobně vykonávat většinu povinností faráře. I přesto si našel čas na svá studia (sbíral např. Zeyerovu korespondenci). Od 1. srpna 1911 Šach působí jako kaplan v Poříčí nad Sázavou. Zdejší farnost byla o něco větší, se 2-ma kostely a přes 700ti obyvateli, přesto se zdá, že Šach byl zde již poměrně spokojen. K povinnostem samozřejmě patřila i výuka náboženství. Od ledna do počátku dubna 1914 zůstal na faře Šach sám a vedl ji jako administrátor. V Poříčí na počátku května 1914 nahrazuje Šacha nový farář, Václav Tichý. Jeho Šach dočasně střídá ve Václavicích, kde měl působit do doby definitivního obsazení farnosti. Pokusil se zde vydávat Farní věstník pro Benešov, Bystřici, Neveklov a Poříčí. Poměrně klidné Václavice se Šachovy zalíbily, i když do nich odcházel zřejmě nerad. Podal tak žádost o místo zdejšího faráře, naděje si však nedělal...
Mezitím začala válka, rekvizice koní a odvod branců z Václavic. Krátce po vypuknutí války 12. 8. 1914 padlo rozhodnutí o jeho ustanovení polním kurátem (a vynětí z rezervy). O několik dní dříve, 6. 8., byl navržen k posádkové nemocnici č. 11 u 8. polního pluku. Z kmenového listu se pak dozvídáme, že k 31. 12. 1918 byl jako polní kurát v zálože přeložen do neaktivity. Po promoci na právnické fakultě v roce 1924 a vzdání se kněžského úřadu byl přeřazen do stavu mužstava polní nemocnice 9. Z branné moci byl definitivně propuštěn r. 1936. I když prožil Šach válku u jediného pluku, poznal řadu prostředí na srbské, italské i ruské frontě. Říjen 1918 ho zastihl v plzeňské nemocnici, kde onemocněl španělskou chřipkou. Svou kulturní orientaci neztrácí ani ve válce, pobyt v poli dá základ přátelství s redaktorem a novinářem Aloisem Kaderkou. Jako polní kurát byl jakýmsi polovičním psychologem, musel utěšovat vojáky ve strachu, beznaději a zoufalství. Šach si pravděpodobně během války vedl deník, dnes lze však doložit pouze eistenci 6 stran, nazvaných Výpisky z válečného zápisníčku. Zapisoval si různé kuriozní situace jako např. zranění vojínů. Všímá si i hodnotného nábytku umístěného v zákopech, např. klavíru, který je v dané situaci pro něj kuriozitou. Všímá si i běhu okolní přírody. Výrazně ho zasahují i popravy vojáků, kterých se musel účastnit. Pokud shrneme Šachovy zážitky z velké války, tak byl opravdu věřící kněz-polní kurát, který se nad velkými dějinami války nezamýšlí, neboť přesahují obzor malého úseku fronty. Podle něj je válka nepochopitelná, avšak určitě je součástí božího záměru. Zároveň je si však vědom krutostí, které může válka v člověku probouzet.
Počátkem ledna 1919 se stává 1. kaplanem v Benešově. Po třech měsících pobytu v okresním městě se dočká, 30. března 1919 probíhá jeho slavnostní instalace. Stává se farářem v Trhovém Štěpánově. Ten vyhlížel dost idylicky, farní kostel sv. Bartoloměje, gotická stavba ze 14. století stál uprostřed městečka na malém návrší. Doba po roce 1918 nebyla pro katolického kněze o mnoho jednodušší. Nová republika směřovala vedle odklonu od Rakouska také k omezení spolupráce s církví. Kněží vidí nutnost změny přístupu k lidu a národu, zároveň pociťují nutnost změny své organizace. Formuje se spolek Jednota katolického duchovenstva, která se při rozpadu organizace duchovenstva ujímá vedení církve ve státě. Návrh reforem přicházel s ustanovením českého patriarchátu, s rozšířením samosprávy i s účastí laiků, s úpravou patronátního práva a obsazování far, s liturgií v lidovém jazyce, s úpravou kněžského studia, se snahou smířit se s pohřby žehem a se zdobrovolněním celibátu. Papež benedik XV. však návrhy odmítnul. I Josef Šach, stejně jako Brodský, začíná pociťovat celibát jako tíživý osobní problém. Na faře ve Štěpánově nežije sám, vedle rodičů je zde i hospodyně, ke které má blízký citový vztah. On však není schopný se rozejít s katolickou církví, případně zůstat jako řadový věřící- musí proto bojovat za její obnovu...
V roce 1920 byla Šachova farnost ve varu. V březnu mu hrozí věřící, že pokud nebudou celé bohoslužby česky, přestanou chodit do kostela. Pod pseudonymem Pravdomil vydává v roce 1920 spisek pod názvem Proveďte církevní reformy. Zde navazuje na požadavky Jednoty. Školní kronika Trhového Štěpánova nám dále ukazuje na proměny vztahu škola-církev. V tom se odráží např. zdobrovolnění výuky náboženství. Od února 1919 se žáci na začátku a na konci výuky již nemodlí. V listopadu 1919 se ze školy odstraní kříže. Přesto však výuka náboženství pokračuje nerušeně dál, Šach ji vede do jara 1923, později sem přidělený kaplan Karel Škvorecký. Poprvé ve školním roce 1922/23 se zde objevuje několik nekatolických žáků. Podle sčítání obyvatel z února 1921 se v T. Štěpánově hlásilo: 1159 ke katolíkům, 4 k Církvi československé, 3 k českobratrské, 6 k pravoslavné, 8 bez vyznání a 8 Izraelitů. Výrazná proměna tak neproběhla, a tak Šach začíná bojovat alespoň psaním povídek s proticelibátní tematikou. V létě 1920 se rozhodně k zápisu na právnickou fakultu UK. Zároveň vykonává svou práci kněze. Studia se mu daří zkrátit na 3 roky, z 3. ročníku přestupuje rovnou do 6. Po složení všech rigorozních zkoušek se koná 25. června 1924 slavnostní doktorská promoce. V té době však již Šach není několik měsíců knězem. Josef Šach předložil do Říma žádost o laicizaci a od 1. února 1924 odešel do laického povolání. Dále žije v Hradci Králové a pracuje jako úředník státních drah. Zdá se, že odchod do Hradce uspíšily předchozí události- ty byly na tu dobu poměrně kontroverzní a pomluvy v tak malém městečku jako byl Trhový Štěpánov se šířily zřejmě poměrně rychle...
Odchod do jiného, většího a anonymního města, tak byl výhodou. Nevýhodou bylo to, že matka zvyklá na venkovské prostředí (otec v té době umíral), nechtěla s ním do "velkoměsta" a tak zůstala s dalšími syny u Olbramovic. První starosti Šachovy se týkají zařizování bytu, sňatku a promocí. Brzy mají děti- Josefa a Jiřího. Šach má zaměstnání, kde je celkem spokojen a dál věnuje většinu volného času literárním a historickým zájmům. Svými příspěvky do řady novin a časopisů díky svým známým také zlepšuje rodinný rozpočet. Šach sice opustil místo faráře, nadále však zůstal řadovým věřícím, i když problematickým. V roce 1925 vydává svůj nejskandálnější román "Směj se paňáco !", který znamenal jeho konečné zúčtování s celibátem. Časem přijímá za vlastní i kraj Hradecka, touží však poznávat i jiné zvyky, v čemž mu povolání železničáře pomáhá. Ti i tehdy pojímali řadu výhod v dopravě a pořádali i oficiální zájezdy do jiných zemí. Šach tak navštěvuje Polsko, Lotyšsko, Litvu, Itálii či Balkán. K meziválečnému životu Josefa Šacha toho již nelze moc dodat, snad jen to, že udržuje kontakty s řadou dřívějších přátel .
S příchodem roku 1938 se zdánlivě u něj nic nemění. Nadále působí v úřadě, píše články do novin, trvají jeho kultuní, historické a literární zájmy. V roce 1943 navštěvuje v Posázaví slavného orientalistu a cestovatele Aloise Musila. Druhá válka však přináší jednu důležitou změnu, Šach začíná psát "do šuplíku", bez naděje že by jeho texty mohly být zveřejněny. V té době měl již připravenou do tisku knihu o Karlu Václavu Reisovi, ovšem cenzura zakázala stať s názvem "K. V. Reis a Němci". Neotištěný fejeton "Poslední den v roce 1939 !" je výraz Šachovy naděje víry v Boha, stejně jako v době 1. světové války. V květnu 1945 Šach ve svých článcích vítá osvobození a pomalu se začíná chystat na ukončení kariéry, neb se již v té době blíží důchodovému věku. V roce 1948 vydává za války připravenou knihu o Boženě Němcové a spolupracuje se studiem Československého rozhlasu v Praze i H. Králové. Dělá si plány, co vše nyní stihne napsat, ale naráží. V roce 1949 mu Syndikát českých spisovatelů píše, že má vrátit legitimaci, neboť nově organizovaný Svaz čs. spisovatelů je postavený na "výběrovém základě". Jeho kniha Rek z roku 1918, pojednávající o generálu Kornilovovi, se ocitá na indexu a její autor víceméně s ní. Přesto dále píše kulturně-historické spisy a shromažďuje vzpomínky na velké osobnosti kulturně-politického života. A znovu píše do šuplíku povídky a romány...
Do roku 1958 chodí na částečný úvazek vypomáhat do vědecké knihovny v Hradci Králové, v roce 1959 vychází jeho poslední kniha o Václavu Beneši Třebízském. Pak už žije životem důchodce, často se svou ženou putuje k vnučatům do Hořic. Navazuje písemné kontaky s Čechy v USA, snaží se psát příspěvky do jejich časopisů a kalendářů. Velkým zklamáním je pro něj rok 1968. Jeho korespondence do USA se ztrácí, stejně jako nechodí odpovědi. Jak mu ubývá tvůrčích i fyzických sil, začíná už pomalu myslet na smrt. Shromažďuje své písemnosti, třídí a opatřuje je poznámkami a také je už za svého života začíná předávat Památníku národního písemnictví. Zemřel v Hradci Králové 16. června 1974.
