Ukázka z referátu Ingrid Riedel:
Riedel stovnává obraz Letnice ze starého anglického žaltáře, který je aperspektivní a má "vnitřní osvětlení" s oltářem Dirka Boutse zobrazujícího posledního večeři, vytvořeného ve stylu na pomezí pozdní gotiky a ranné renesance, který je perspektivní s ?vnějším osvětlením?. Vnitřní osvětlení Letnic nabízí divákovi absolutní bezpečí, pomáhá zobrazit transcendentální skutečnost, zobrazuje realitu jako ?všeobjímající prostor?, kdežto ?u Boutse se realita přesouvá do středu světa, který je empiricky poznatelný?. Místo absolutního všeobjímajícího prosturu se tu najednou s perspektivou objevuje pouze relativní bezpečí prostoru, který je vytvořen člověkem (poslední večeře se na tomto obraze odehrává v uzavřené místnosti).
Perspektivní díla bývají pak až příliš komplikovaná, díky perspektivě a vnějšímu osvětlení se pak stávají spíše ?divadlem?, pro které se pak nehodí autorkou používané psychologické interpretace. Autorka o tom přímo neepíše, ale dle mého názoru se pak moderní malířství zase vlastně určitým způsobem vrací zpět k transcendentálnu a proto jej je možné psychologicky interpretovat.
Teorie o vniřním a vnějším osvětlení obrazu na mě udělala silný dojem. Celkově pro mě bylo přečtění knihy velkým přínosem, i když místy byla snad až příliš stručná. S určitými autorčinými názory nesouhlasím, ale na druhou stranu mi tato práce přinesla spoustu podnětů k přemýšlení.