Libanonská občanská válka 1975 - 1976
Libanonská občanská válka
1975 - 1976
1. Úvod
Jako téma své seminární práce jsem si vybrala konflikt, který i přes svůj význam a dlouhé trvání nezískal takovou „popularitu“ jako například izraelsko-palestinský konflikt nebo války mezi Izraelem a arabskými státy.
Tento fakt se také odrazil na šíři dostupné literatury k tomuto tématu. K disposici jsem měla dva základní zdroje, ze kterých jsem čerpala: knihu publikaci E. O´Ballance „Civil War in Lebanon, 1975-92“ a internetové strany www.geocities.com. Dále jsem jako doplňkovou literaturu používala knihu W. Harrise „Faces of Lebanon“ a další internetové strany.
Vzhledem k zadanému rozsahu této práce není možné detailně rozpracovat celý konflikt a tak jsem se rozhodla věnovat pouze jeho první fázi a věcem, které mu předcházely a také se podílely na jeho vzniku. Počátek války spadá do dubna 1975, kdy tehdy již běžné přestřelky přerostly v masové boje civilistů i velkého množství ozbrojených skupin. I když je tato válka označována jako občanská, její počátek byl spíše bojem maronitských Libanonců proti Palestincům usazeným v Libanonu, kteří si osobovali právo na libanonské území a podíl na moci. Až v pozdějších fázích došlo k výraznějšímu rozkolu mezi jednotlivými sektami a vznikly i roztržky uvnitř těchto skupin. Dalším paradoxem je, že tato občanská válka skončila obsazením Libanonu syrskou armádou, která zde působila na základě dohody z Tá´ifu (uzavřena 17.9.1989), která sice oficiálně konflikt ukončila, ale trvalo ještě více než rok, než Sýrie porazila poslední odpůrce tohoto řešení.
2. Důvody vzniku občanské války
Libanonská občanská válka je konflikt, který trval patnáct let a vyžádal si přes 200 000 lidských životů. Tento konflikt byl směsí národnostních i náboženských problémů samotného Libanonu. Promítla se v něm i mezinárodní politika sousedních zemí a také například i USA nebo tehdejšího Sovětského svazu.
Důvody vzniku této války jsou mnohé a velmi různorodé. Libanon je zemí, ve které se během staletí usadilo obyvatelstvo patřící k několika církvím, odnožím a sektám. Díky své blízkosti k Evropě a křesťanskému vyznání poloviny obyvatel byl Libanon velkým lákadlem pro Francii. Ta se zde během své mandátní správy pokusila vytvořit evropský model státu, ve kterém byli privilegováni křesťané. Posice presidenta, který ve svých rukou drží velké množství pravomocí, patřila tradičně křesťanovi, zatímco post ministerského předsedy připadl sunnitskému muslimovi. Šíitští muslimové byli tomto systému značně znevýhodněni, protože patřili k chudším vrstvám obyvatel a neměli dostatečnou politickou representaci. Toto mocenské rozložení patřilo mezi jeden z nejdiskutovanějších problémů v průběhu války. Muslimové při mnoha jednáních o ústavních změnách požadovali zrovnoprávnění jak v oblasti vládní tak vojenské, protože v armádě také dominovali křesťané.
I přes snahu prosadit zde evropský model státu zůstala skutečná moc v rukou několika privilegovaných rodin, které často ovládaly své regiony po staletí. Mezi maronitskými křesťany to byla uznávaná rodina Džumajjil, která se významně podílela i na dění v průběhu občanské války. Pierre Džumajjil byl vůdcem falangistické skupiny Katá´ib, která byla nejsilnější křesťanskou stranou a jeho dva synové Bašir a Amin se stali jeho následovníky a oba byli během války zvoleni presidentem Libanonu. Rodina Farandžíja byla mezi křesťany také významná a pocházel z ní i Sulejman Farandžíja, který byl presidentem od roku 1970. Poslední významným klanem, který se podílel na dění za války je rodina Šam´ún. Na straně Drúzú, muslimské menšiny, která se během války snažila získat ztracený vliv z dob Osmanské říše, se do popředí prosadil Kamal Džumblat. Tento muž byl vůdcem Pokrokové socialistické strany, která byla striktně proti křesťanům a spolupracovala s palestinskými skupinami a Sýrií. Po jeho násilné smrti jeho funkce převzal jeho syn Walid.
Tyto rodiny si často udržovaly vlastní vojsko, spravovaly rozsáhlé území a bez jejich podpory se moderní Libanon nemohl obejít. V průběhu této války se jejich vzájemná rivalita a nesnášenlivost projevila nepřeberným množstvím armád, milicí a ozbrojených skupin, které jim podléhaly a také neustálým uzavíráním spojenectví, příměří a dohod, které velmi často nebyly dodrženy pro neschopnost dohodnout se nebo ustoupit ze svých požadavků.
Poloha Libanonu mezi Sýrií a Izraelem je také významným faktorem, který tuto válku ještě více zkomplikoval. Od roku 1948 proudily do Libanonu tisíce palestinských uprchlíků, kteří zde získali azyl v uprchlických táborech. Ty se během pětadvaceti let vyvinuly v slumy na okrajích velkých libanonských měst, ve kterých nebylo možné sehnat práci a v nichž se rozvinula kriminalita a ozbrojené skupiny, podnikající ozbrojené útoky namířené proti Izraeli. Většina jejich obyvatel byla pod vlivem OOP, která zde nabírala členy do svých ozbrojených jednotek. Situace se ještě zhoršila na počátku 70. let, kdy bylo z Jordánska vypovězeno kolem 200 000 Palestinců, z nichž většina zamířila právě do Libanonu. Díky nepřehledné situaci se stal Libanon brzy sídlem mnoha skupin pod vedením Fatahu a dalších palestinských organizací v čele s Jásirem Arafatem. Ten se pokoušel získat v Libanonu podíl na moci a případně i palestinské území, které by bylo pod jeho správou.
Zvýšená palestinská aktivita ale znepokojovala Izrael, který v tom spatřoval ohrožení svého území. Zjevná podpora palestinských skupin ze strany Sýrie motivovala Izrael k protiopatřením, jakým bylo například zbrojení křesťanských skupin, které bojovaly proti Palestincům. Později Izrael zasáhl několikrát i vojensky, což učinila i Sýrie a tak si navzájem „vyřizovali účty“ na libanonském území, kde dávali příčinu dalším sporům a podněcovali další roztržky podle toho, jak se pro ně situace vyvíjela.
Prioritním zájmem Sýrie bylo ale získat celý Libanon, jehož východní část historicky spadala do syrského území. Zpočátku Sýrie podporovala Organizaci pro osvobození Palestiny, ale pouze proto, že to vyhovovalo jejím záměrům proti Izraeli. Jakmile si OOP upevnila své postavení, pro Sýrii se tak stala nepohodlnou a ta svou politiku od základu změnila. Sýrie se pokusila převzít moc v Libanonu vojenskou silou a prostřednictvím mezinárodních mírových dohod, což se jí nakonec skutečně podařilo.
V tomto konfliktu působily i jiné státy, z nichž bych zmínila ještě Írán, prostřednictvím Sýrie podporující hnutí Hizballáh a USA, které zde několikrát vojensky zasahovaly v rámci mezinárodních jednotek UNIFIL a také vyvíjely diplomatickou aktivitu, jejich přičiněním vznikla finální dohoda z Tá´ifu, která umožnila Sýrii vojensky kontrolovat Libanon.
3. Počátek občanské války
Počátek sedmdesátých let se pro Libanon nevyvíjel příznivě. V politické sféře se začaly objevovat první trhliny po presidentských volbách roku 1970, v nichž byl zvolen kompromisní kandidát Sulejman Farandžíja. Proti němu se záhy postavil Kamal Džumblat, který ho obvinil z nadržování maronitům a neschopnosti vykonávat svůj úřad. Problémy se vyskytly i mezi presidentem a ministerským předsedou Salamem, který po něm požadoval výměnu velitele armády. Jeho požadavek nebyl splněn a tak sám rezignoval. Nervozita a napadání se z politické sféry přenesly i mezi jednotlivé strany a skupiny, které se v první polovině 70. let začaly zásobovat zbraněmi a vojenskou technikou a vzájemně se slovně napadaly a provokovaly.
Ekonomická situace se v tomto období také začala zhoršovat. S přílivem syrských dělníků se zvýšila nezaměstnanost, vysokou inflací se zvedly ceny. Nespokojenost obyvatel se projevila stávkami a nepokoji, které se často zaměřily proti Palestincům, jejichž vliv v některých oblastech Libanonu narůstal. Libanonská čtvrť, ve které si OOP zřídila sídlo svého velení, se začalo říkat „republika Fakhani“[1]. Nejen v ní měli palestinští vůdci moc patřící ve skutečnosti libanonské vládě. Palestinské skupiny také opětovali násilné akce ze strany Libanonců a tak se konflikt začal pomalu vyhrocovat. Situace v hlavním městě se zhoršila ještě více po příchodu šíitů z jižního Libanonu, kteří sem přišli hledat práci. Ti se usadili v chudých čtvrtích a nespokojenost se svou sociální situací se pak také projevila jejich účastí v radikálních hnutích.
Na počátku roku 1975 již palestinští ozbrojenci bez zábran útočili na libanonské armádní budovy. Křesťanské politické strany a skupiny, které se právem obávaly zhroucení vlády se dohodly na seskupení v Libanonskou frontu[2]. Ačkoli i mezi nimi panovaly neshody, uvědomovaly si svou rozdrobenost a takto si chtěly zajistit jednotný postup proti Palestincům. Jejich postavení ohrožovali také libanonští muslimové v čele s radikálním Kamalem Džumblatem, kteří chtěli využít politických problémů a napjaté situace k prosazení vlastních požadavků, které se týkaly omezení pravomocí presidenta a rovnoprávnosti muslimů v armádě. Ministerský předseda Solh také navrhl aby Palestinci dlouhodobě usazení v táborech získali libanonské občanství, čímž by muslimové v Libanonu převážili nad křesťany. Tento požadavek byl ale z pochopitelných důvodů odmítnut a premiér Solh podal 10. Března 1975 demisi a vláda se rozpadla.
I když podobných konfliktů a střetů se vyskytlo již několik, za počátek občanské války se považují události z 13. dubna 1975. V tento den se odehrála přestřelka před maronitským kostelem na předměstí Bejrútu mezi muži Pierre Džumajjila a palestinskými ozbrojenci. Za hodinu na stejném místě odmítl zastavit řidič autobusu převážejícího Palestince u silniční kontroly. Dodnes není jasná totožnost cestujících, ani přesný počet mrtvých[3]. Křesťané tvrdili, že autobus převážel ozbrojence z OOP, kteří z autobusu stříleli, palestinská verze mluví o civilistech. Reakcí na tyto události byla odveta Palestinců, kteří v noci zaútočili na toto předměstí obývané převážně křesťany a došlo také k přestřelkám mezi členy Demokratické fronty pro osvobození Palestiny a libanonskou armádou. Snaha o diplomatické řešení situace také ztroskotala. Pierre Džumajjil nejprve odmítl vydat své muže odpovědné za tyto incidenty, načež byl učiněn pokus o únos jeho syna Amina, který se ale nezdařil. Poté co u Džumajjila intervenoval i president Farandžíja, rozhodl se vůdce Katá´ibu útočníky vydat policii, ale to již nemělo na situaci žádný vliv.
Až do května 1975 se situace nezměnila a přestřelky mezi muslimy a křesťany, Palestinci a Libanonci neustávaly. Koncem května se váhavý president Farandžíja konečně rozhodl jednat a 23. května 1975 představil nečekané řešení. Sestavil vojenskou vládu, z jejíhož osmičlenného kabinetu bylo 6 armádních důstojníků. President doufal v rychlé řešení konfliktu pomocí vojenského zásahu. Vláda však byla z poloviny muslimská a z poloviny křesťanská, což vedlo k neschopnosti dohodnout se na postupu, který by vyhovoval všem a vláda dva dny po svém jmenování resignovala.
4. Nová vláda
28. května 1975 byl ministerským předsedou jmenován Rašid Karami, který byl ale nepřijatelný pro některé křesťany. Trvalo mu více než měsíc, než sestavil svou šestičlennou vládu, která se skládala ze tří křesťanů a tří muslimů. Účast Camilla Šam´úna, jednoho z jeho největších křesťanských odpůrců, byla pro něj osobním vítězstvím a hlavně upevněním jeho vratké posice. V době jejího vytvoření však boje zesílily, takže se vláda z bezpečnostních důvodů nemohla po nějaký čas sejít. V průběhu srpna 1975 byly přestřelky ještě intenzivnější a křesťané požadovali vojenský zásah, který by situaci uklidnil.
Nejsilnější boje probíhaly v této době v okolí Tripolisu a nedalekého křesťanského města Zgharta. Situace byla již tak napjatá, že konflikt vyvolala automobilová nehoda mezi muslimem z Tripolisu a křesťanem ze Zgharty. Jeden z mužů začal na druhého řidiče střílet a tato situace vyvolala vlnu únosů křesťanů ze Zgharty. Ve Zghartě však bylo sídlo křesťanské milice pod vedením Tonyho Farandžíjy, presidentova syna. Ta se rozhodla za únosy pomstít a vyrazila k Tripolisu, kde se odehrála vlna odvetných únosů. Obě strany se později dohodly na výměně rukojmí, ale na autobus převážející muslimské zajatce zaútočil křesťan, který jich několik zabil a zranil. [4] Poté se boje rozšířily i do okolí, několik křesťanských vesnic bylo zničeno a jejich obyvatelé byli buď vyhnáni nebo zabiti. Palestinské jednotky v tuto chvíli útočily na vojenské objekty libanonské armády ve snaze situaci ještě více zdramatizovat.
V tomto momentě se projevily slabiny nové vlády a krize, kterou procházela libanonská armáda. Na zasedání vlády požadovali křesťanští ministři vojenský zásah v Tripolisu, který by ukončil boje, proti čemuž protestovali muslimští poslanci. Po dlouhém vyjednávání souhlasil premiér Karami s kompromisem. Libanonská armáda byla poslána do oblasti mezi Tripolisem a Zghartou, kde měla zamezit kontaktům mezi muslimy a křesťany, ale nesměla se do situace aktivně zapojovat. Požádal také jednotky OOP sídlící v Tripolisu, aby nastolily pořádek. Tento krok mohl posílit legitimitu její existence a pravomocí, takže OOP učinila několik pokusů o ovládnutí situace. Okamžitě po vládním rozhodnutí se zvedla vlna odporu proti jakémukoli vojenskému zásahu převážně ze strany sunnitských muslimů a Kamala Džumblata. Naopak šíitští muslimové považovali zásah armády za nezbytné opatření. Po ostré výměně názorů se maronité rozhodli vzít věci do svých rukou. Pierre Džumajjil oznámil, že pokud armáda uspokojivě nezasáhne, udělá to jeho vlastní armáda. Katá´ib se tedy rozhodl jednat na vlastní pěst a tak byla vyslána jejich vojenská jednotka z Bejrútu na pomoc milicím Tonyho Farandžíjy.
Na začátku října 1975 odjel premiér Karami na státní návštěvu do Sýrie, kde se setkal s presidentem Asadem. Tohoto jednání se zúčastnil i Jásir Arafat, kterého Háfiz al-Asad obvinil z vyhrocování krize v Libanonu a pohrozil syrskou vojenskou intervencí, pokud se situace neuklidní. Karami se po návratu pokoušel vyjednávat především s Džumblatem, který byl nejradikálnějším odpůrcem vojenského řešení situace, ale neuspěl, protože Džumblatovi válka přinesla více možností k jednání o ústavních změnách a posílila jeho postavení. Karami se pokusil obrátit na presidenta Farandžíju, který ovšem odmítal jakkoli jednat, čímž situaci nikterak nepomohl.
Vláda se opět sešla 4. listopadu 1975, kde se shodla na třech bodech, které nejvíce ohrožovaly Libanon. Velkou hrozbou byl vzrůstající vliv Kamala Džumblata, který byl překážkou pro ukončení konfliktu. Dalším ohrožením byla OOP, která s Džumblatem aktivně spolupracovala a chtěla také získat svůj podíl na moci. Nejnovější hrozbou byla možnost vojenského zásahu ze Sýrie, který by mohl skončit obsazením celého Libanonu. To přimělo vládu znovu jednat o ústavních změnách, které by vedly k dohodě. Křesťané konečně pod tlakem okolností souhlasí s rovnoprávností v politické i vojenské sféře, muslimové však nyní požadují, aby byli ve výhodě oni, což křesťané nejsou ochotni akceptovat.
6. prosince 1975 došlo k nejhorším masakrům civilistů v průběhu občanské války a tento den se zapsal do historie Libanonu jako tzv. černá neděle. V tento den byli ve východním Bejrútu brutálním způsobem zabiti čtyři křesťanští muži. Otec jednoho z nich, který již dříve ztratil jednoho syna, se poté rozhodl pomstít a začal zabíjet muslimy. K němu se připojili i ozbrojenci z armády Katá´ibu, kteří zatarasili silnici a začali zabíjet muslimské obyvatele. Další násilnosti se odehrály v přístavu, kde byli povražděni muslimští dělníci. Stejné masakry se odehrávaly i v západním Bejrútu, kde muslimové vraždili křesťany. Během jednoho dne bylo zabito kolem 400 civilistů[5].
5. Syrská intervence
Jásir Arafat byl v této době ještě podporován syrským presidentem Asadem, který přesouval muže z polooficiálních jednotek Sá´iqa do velení palestinských ozbrojených skupin, zásoboval je technikou a cvičil v Sýrii. Palestinci se s jeho podporou cítili silní a tak se rozhodli k vlastní akci. Jejím cílem bylo ovládnout území ležící v okolí palestinských uprchlických táborů v Bejrútu a sjednotit je tak. Jako reakce na předchozí události se rozhodli křesťanští vůdci zaútočit na stále vlivnější palestinské skupiny v čele s OOP, vzhledem k tomu, že armáda stále ještě aktivně nezasáhla. Armáda Libanonské fronty 4. ledna 1976 obklíčila několik palestinských táborů. O pět dní později je jako odvetná akce obklíčeno křesťanské město Damour.[6]
Tato situace ale nebyla jen záležitostí mezi křesťany a Palestinci. Libanonští muslimové se obávali, že Katá´ib ve svém útoku na palestinské tábory uspěje a bude dál pokračovat ohrožováním jejich vlastních posic. Rozhodli se proto požádat Sýrii o vojenskou pomoc proti křesťanské armádě. Syrský president Hafiz al-Asad nejprve vyslal do Bejrútu důstojníky syrské armády a o dva dny později překračuje hranice i 3 500 vojáků OOP. Tím jsou křesťané znevýhodněni a jsou nuceni ze svých posic ustoupit. Pro Libanon má tato událost zcela zásadní význam, protože Sýrie tímto krokem započala postupné obsazování libanonského území prostřednictvím palestinských jednotek a později i vlastní armády.
V dubnu se do konfliktu vmísí i Izrael, který se obává syrského či palestinského útoku z libanonského území. Reaguje zatím pouze diplomatickou cestou, kdy stanovuje tzv. modrou linii, která vymezuje oblast na jih od řeky Litani, do které nesmí Sýrie vstoupit. V případě jejího překročení by Izrael reagoval vojenskou akcí na území Libanonu.
V Libanonu se hroutí jak situace na politické scéně, tak i v armádě. Vláda je neschopná efektivně vyřešit tento konflikt a neovládá již armádu. Ta se začíná rozpadat pod velením vysokých důstojníků, kteří se přidávají k jednotlivým ozbrojeným skupinám. President Farandžíja je již delší dobu vyzýván k odstoupení, na což stále nereaguje. Až v květnu 1976 konečně dochází k novým volbám presidenta, od kterých si všichni slibují zlepšení situace. V druhém kole presidentských voleb vyhrává Elias Sarkis. K jeho inauguraci dochází však až na konci září a do té doby drží veškerou moc Sulejman Farandžíja.
Za necelý měsíc po volbách ale do země přichází cca 12 000 syrských vojáků, kteří mají obsadit východní Libanon a dostat se až do Bejrútu. OOP konečně pochopila, že Sýrie prostřednictvím svých důstojníků v palestinském velení začala přebírat jejich posice a že jsou tedy zcela v jejich rukou. Došlo i k roztržce mezi syrským presidentem Asadem a Kamalem Džumblatem a spolupráce mezi nimi byla přerušena.
6. Rijádská konference
V polovině října 1976 zařídila Liga arabských států setkání v saudskoarabském Rijádu. Tato konference měla vyřešit konflikt mezi libanonskou vládou a palestinskými ozbrojenými skupinami. Obezřetně se vyhýbala jakékoli zmínce o sporech mezi libanonskými skupinami. Výsledkem této konference byla dohoda mezi Libanonem a palestinskými milicemi, které souhlasily s tím, že se stáhnou na původní posice před dubnem 1975.
Mnohem důležitějším rozhodnutím bylo ale vytvoření jednotek Arab Deterrent Forces, složených z vojáků zemí v Perském zálivu a Sýrie. Ty měly být pod velením libanonského presidenta a měly obnovit mír v zemi. Z celkem 30 000 vojáků ADF byla většina ze Sýrie, a ti již v Libanonu působili. Vytvoření těchto jednotek oponovali nejvíce maronitští politici, kteří doufali, že prostřednictvím této konference donutí Sýrii opustit Libanon. President Sarkis, který naopak doufal v úspěch tohoto řešení s nimi intenzivně vyjednával a snažil se je přesvědčit aby s ním souhlasili. Reakce byly ale rozporuplné, od váhavého souhlasu až po odchod hnutí Strážci cedrů v čele s E. Sakrem do hor, kde se začali připravovat na boj proti syrské armádě, kterou stále považovali za okupační[7]. Během pěti měsíců se syrské armádě podařilo získat celý severní a východní Libanon, který byl dříve většinou v rukou muslimů. Převzali také jejich posice v Bejrútu a obsadili celý Tripolis. Jediná klíčová oblast, která jejich náporu odolala bylo křesťanské město Zahlé v centrálním Libanonu.
V rámci Rijádské konference bylo také dohodnuto, že všechny ozbrojené skupiny v Libanonu odevzdají všechny těžké a protiletecké zbraně do 5. prosince 1976. Tyto zbraně mají být uloženy ve skladech zajištěných ADF. První problémy nastaly v momentě kdy došlo na realizaci tohoto bodu. Jednotky Katá´ibu odmítly zbraně odevzdat, dokud tak neučiní palestinské jednotky a vojáci Kamala Džumblata. Ti vznesli stejný požadavek vůči Katá´ibu. Lhůta musela být kvůli dalšímu vyjednávání posunuta o další týden, pak teprve začalo pozvolné odzbrojování.
Tímto oficiálně skončila první fáze libanonské občanské války. Následující události ovšem dávaly tušit, že příměří není konečné. Kamal Džumblat, který se ze spojence Sýrie stal jejím největším odpůrcem, se rozhodl ze sebou ovládaného území vytvořit vlastní autonomní stát. K tomu již nedošlo, protože byl 16. března 1977 zavražděn při atentátu na jeho auto. Tento pokus nebyl první, čtvrt roku před svou smrtí podobnému útoku unikl. Jeho vojáci pomstili jeho smrt zabitím více než 100 křesťanů v okolí. Vůdcem Drúzú se po jeho smrti stal jeho syn Walid. Kamal Džumblat nebyl ale jediný, kdo toužil po vytvoření regionálních států. Stejné snahy se objevily i mezi křesťany, kteří již nedůvěřovali vládě a presidentu Sarkisovi. Tyto snahy o autonomii a další spory mezi jednotlivými skupinami vedly k obnovení bojů, které skončily až roku 1990.
7. Závěr
Libanonská občanská válka byla patnáct let trvající konflikt, ve kterém zahynulo kolem 200 000 osob, zhroutila se ekonomika kdysi prosperující země, kterou uvrhla do područí sousední Sýrie.
Vznikla díky mnoha faktorům, z nichž nejdůležitější byla bezpochyby náboženská roztříštěnost libanonského obyvatelstva a organizace politických seskupení právě na základě náboženské příslušnosti. Dále zde negativně působila přítomnost několika set tisíců palestinských uprchlíků a palestinských ozbrojených skupin, které v Libanonu usilovaly o moc a vytvoření vlastního státu na libanonském území. V čele s Jásirem Arafatem ovlivňovaly politické dění, podněcovaly konflikty v zemi a nakonec způsobily i vznik celé války.
Velmi brzy po vypuknutí bojů se do dění zapojila Sýrie, která nejprve podporovala OOP v jejích pokusech o vyhrocení konfliktu a později pomocí důstojníků přidělených jednotlivým palestinským skupinám převzala kontrolu nad územím, které OOP získala. Syrský president al-Asad podporoval OOP také proto, že pro něj znamenala účinnou zbraň proti Izraeli, který byl pro Sýrii nebezpečný.
Složitá politická situace, ve které byly téměř všechny politické strany a hnutí navzájem nepřátelské, také vyřešení konfliktu nijak neprospěla. Politická moc byla rozložena ve prospěch křesťanů, kterým podle ústavy připadala posice presidenta, který měl velmi rozsáhlé pravomoci. Muslimové, kteří se tímto cítili silně znevýhodněni, se po celou válku snažili jeho pravomoci zmírnit a část jich převést na muslimského premiéra. Muslimové byli také proti vojenskému zásahu proti Palestincům, který požadovali křesťané, kteří jimi byli nejvíce ohroženi.
Když se křesťané rozhodli pro samostatnou vojenskou akci, Syrský president vyslal na pomoc OOP a na žádost muslimských představitelů Libanonu do země své vojsko. Jeho prostřednictvím ovládnul velkou část Libanonu a jeho přítomnost zde nakonec zlegalizoval zapojením do mírového vyjednávání v Rijádu, kde byly vytvořeny mezinárodní jednotky Arab Deterrent Forces, které z valné většiny tvořili syrští vojáci. Přijetím této dohody skončila první etapa libanonské občanské války, která bohužel nebyla zdaleka poslední.
[1] Převzato z www.geocities.com, kapitola The opening rounds, 1975.
[2] Libanonskou frontu tvořila Falangistická strana Katá´ib, Ahrar, hnutí Strážci cedrů a Tanzim.
[3] V knize E. O´Ballance je uvedeno 14 mrtvých, na www.geocities.com 26 mrtvých.
[4] Převzato z www.geocities.com, kapitola Tripoli-Zgharta battles.
[5] Převzato z www.geocities.com, kapitola Check point Killings and Black Saturday.
[6] Damour byl po dvou týdnech obléhání dobyt a přeměněn na základnu organisace Fatah. Během obléhání zemřelo téměř 600 obyvatel města.
[7] Převzato z www.geocities.com, kapitola the Riyadh Conference and the ADF.