Je uznání nezávislosti Kosova trestem pro Srbsko?
http://www.tydenika2.cz/archiv/2008/10/uznani-nezavislosti-jako-trest
Již dlouho na mezinárodně-politické scéně nebylo tak zajímavé téma jako právě Kosovo a jeho jednostranné vyhlášení nezávislosti. Svědčí o tom i to, že všechny významné denníky na celém světě věnují tomuto tématu velký prostor a všichni přední politologové a politici se k němu vyjádřují.
Mě osobně zaujala spíše než historie tohoto konfliktu nebo snaha o posuzování správnosti, popřípadě možných mezinárodně-politických důsledků tohoto rozhodnutí, reakce států na toto jednostranné vyhlášení nezávislosti. Nejen země EU, ale i země z celého světa přijímají tento akt různě a mnohé země ještě stále jednají a celou záležitost důkladně analyzují nejen z tzv. legálního hlediska. (Pozn.: Jen připomínám, že nezávislost Kosova nebyla podpořena žádnou rezolucí RB OSN a samotné mezinárodní právo je v tomto smyslu velmi nejednoznačné a Kosovo by se tak mohlo stát jistým precedensem, který by mohl spustit celou lavinu jednostranných vyhlášení nezávislostí na celém světě.) Některé země nezávislost Kosova uznaly okamžitě, jiné vyčkávají a další tak v dohledné době nemíní udělat vůbec.
Mezi odpůrce kosovské nezávislosti v Evropě patří zcela logicky Španělsko nejen kvůli Baskicku a Katalánsku, které se snaží osamostatnit, ale i kvůli Gibraltaru, který se Španělsko snaží získat zpátky do své „náruče“. Dále pak Kypr kvůli separatistickým kyperským Turkům a stejně tak i Řecko rovněž kvůli tureckému Kypru. (Pozn.: Paradoxně však Turci i přes tzv. kurdský problém byli mezi prvními, kteří nezávislost Kosova uznali, čímž si možná chtěli i trochu „šplhnout“ u Francouzů a Němců, kteří s přijetím Turecka do EU v poslední době váhají a zároveň by po přijetí Kosova a dalších dvou muslimských evropských zemí Albánie a Bosny-Hercegoviny do EU získali v unii o jednoho muslimského spojence navíc. Na druhou stranu je potřeba zdůraznit, že Turecko je věrným spojencem USA, za což se mu dostává mnoha privilegií, například mají od USA tichý souhlas k řešení svého tzv. kurdského problému nejen silou, ale i mimo své území konkrétně v Iráku.) Rovněž Slováci a Rumuni s nelibostí sledují jednostranné vyhlášení nezávislosti Kosova na Srbsku a to z důvodů v tomto smyslu velice agilních a početných maďarských menšin na svých územích. Dánsko by svým uznáním Kosova dalo jak Faerským ostrovům, tak hlavně Grónsku jasný signál, že s vyhlášením samostatnosti nemusí již příliš dlouho otálet.
Nezávislost Kosova se však stala velmi živým tématem i v mimoevropských zemích. Tak třeba Argentina již oznámila, že nemíní uznat nezávislost Kosova a to z důvodů nezahojených ran způsobených válkou o Falklandy-Malvíny, na které si Argentina stále ještě dělá nárok, tentokrát však již jen diplomatickou cestou v OSN. Předpokládám, že ani např. Bolívie, které hrozí rozdělení nebude s uznáním spěchat (pozn. o samostatnost usilují bohaté provincie Santa Cruz, Tarija, Beni a Pando), rovněž tak ani Chávezova Venezula, která bude proti již jen proto, že nezávislost Kosova podporujou USA o Kubě pak již ani nemluvě. Z kolegiality k Argentině či Venezuele „váhá“ i místní velmoc Brazílie, ale i JAR, kde se velká část bílé menšiny stále ještě nesmířila s tzv. duhovou Jižní Afrikou Nelsona Mandely (pozn.: značná část bílé menšiny se ještě stále snaží o vytvoření „bílého“ státu na území JAR) nebo Indie kvůli Kašmíru, ale trochu i z nostalgie k Hnutí nezúčastněných (HN), které Néhrú s Titem zakládali. Samozřejmě nesmíme opomenout Gruzii kvůli Abcházii a Jižní Osetii, Ázerbajdžán kvůli Náhornímu Karabachu nebo Čínu kvůli Tibetu, ale i mnoho dalších zemí, které se díky Kosovu dostaly do nezáviděnihodné situace. Tak například Kanada, která ač spojenec USA a navíc královskou „pupeční šňůrou“ spojená s VB bude mít kvůli své separatistické francouzské východní provincii Quebec s uznáním Kosova nemalé problémy. Mimochodem zajímavou analogii mezi Kosovem a Bolívií našel bolivijský prezident Evo Morales, který dne 23.2.2008 pro argentinský Clarín /www.clarin.com/ řekl: “Chci, aby celý svět věděl, že konspiraci proti mé osobě vedou USA prostřednictvím velvyslance Philipa Goldberga. Zcela jistě není náhoda, že do Bolívie, které hrozí rozdělení, přišel z Kosova.“ V tomto ohledu má Evo Morales zcela jistě důvod k obavám, protože USA politiku “rozděl a panuj“ velmi dobře ovládají a praktikují. Mimochodem Srbsko bylo a je neochvějným spojencem Ruska, tak proč z jeho kousku Kosova neudělat spojence USA.
Rusko je samozřejmě samostatnou kapitolou v celém tomto procesu a jeho postoj k jednostranně vyhlášené nezávislosti Kosova nemůže být jiný než odmítavý nejen z důvodu tradičně nadstandardních vztahů s pravoslavným Srbskem, ale i z toho důvodu, že v samotném Rusku je hned několik autonomních republik, které by o samostatnost více než stály. Jenom namátkou bych vzpomněl Čečensko, Tatarstán, Dagestán...
Mě však spíše zajíma proč rozhodující demokratické velmoci Francie, VB, Německo, Japonsko... a supervelmoc USA a pod jejich vlivem i další demokratické státy jednostranně vyhlášenou nezávislost Kosova tak rychle uznaly. (Pozn.: Mimochodem první zemí, která Kosovo uznala nebyla Albánie, jak by se dalo očekávat, ale Afghánistán, jehož hlavní vývozní surovina „heroin“ putuje do Evropy právě přes Kosovo.) V této souvislosti mě napadá mnoho analogií, ale paradoxně ne s „Mnichovem“, ale například s poválečným uspořádáním po 1. nebo 2. světové válce nebo s izraelsko-palestinským konfliktem. I po první a druhé světové válce byli agresoři mezinárodním demokratickým společenstvím potrestáni odnětím mnoha území. Vzpomněl bych jen na rozpad Rakousko-Uherska a Osmanské říše nebo odebrání kolonií Německu po první světové válce nebo odebrání kolonií poražené Itálii a okleštění samotného Německa a Japonska o území, která považovala do té doby za své po druhé světové válce. Napadla mě i analogie s Palestinci, kteří se v roce 1948 rovněž nesmířili s rozdělením Palestiny dle rezoluce OSN č. 181 na Izrael a Palestinu. Poté co Palestinci a jejich spojenci rozpoutali cca pět válek, které prohráli jim nakonec zbylo území o mnoho menší než to, které měli garantováno OSN, kdyby rozhodnutí mezinárodního společenství akceptovali.
V analogii na zmíněné příklady se proto lze domnívat, že i Srbsko je mezinárodním demokratickým společenstvím „trestáno“ odnětím historického území za rozpoutání krvavé války a genocidu, která neměla v poválečné historii starého kontinentu obdobu. (Pozn.: Srbsko dle své interpretace „pouze“ morálně podporovalo krajinské Srby v Chorvatsku, etnické Srby v Bosně a „bránilo“ Srby před UCK v Kosovu.) Lze samozřejmě namítat, že to nebylo Srbsko, ale Miloševičův režim. V takovém případě však mělo Srbsko po Miloševičovi mnohem aktivněji spolupracovat s haagským soudním tribunálem při trestání válečných zločinců (pozn. Mladič, Karadžič a další), což bohužel nečinilo. Na druhé straně bude nyní velmi zajímavé sledovat reakci Korzičanů, Skotů, Welšanů, severních Irů, Vlámů nebo Portoričanů na jednání svých vlád ohledně uznání nezávislosti Kosova. (Pozn.: Portoriko je od roku 1952 přidruženým státem USA, který se v referendu z roku 1993 odmítl stát 51. státem USA a ve kterém naopak sílí nacionalistické a separatistické tendence.)