Problémy s narůstající imigrací, stávky autodopravců, kvůli zvyšujícím se cenám PH, růst cen základních potravin nebo irské "Ne" Lisabonské smlouvě jsou hlavními příčinami bolesti hlavy bruselských funkcionářů v současném prázdninovém období. Nová politická krize odstartovala 12. června 2008, kdy se Irská republika v referendu vyslovila proti přijetí Lisabonské smlouvy, která měla nahradit Evropskou ústavu a je nezbytná pro další rozšiřování EU. Lisabonská smlouva dohodnuta a podepsána představiteli 27 EU států v hlavním městě Portugalska v roce 2007 měla završit proces institucionální reformy, který byl zahájen cca před 10 lety. Smlouva měla vejít v platnost 1.1.2009 poté, co ji mělo ratifikovat všech 27 zemí EU. Navíc Lisabonská smlouva měla vyřešit problém kolem krachu ratifikačního procesu nové ústavy EU, kdy se v roce 2005 vyjádřily proti jak Francie, tak Holandsko a byla nevyhnutelná pro další dynamizaci procesu integrace na evropském kontinentě, kde EU již čítá 27 členů a další evropské země čekají na vstup. V současné době EU funguje na smluvním základě nastaveným Smlouvou z Nice, která byla přijata ještě EU o 15 členech. I tato smlouva byla shodou okolností rovněž odmítnuta právě Irskem v prvním kole ratifikace v roce 2001, zatímco rok poté se ostrov v novém referendu vyslovil PRO. Paradoxní na celé situaci je i to, že právě Irsko je zemí, které vstup do EU nejvíce prospěl, zvláště pak z ekonomického hlediska. Zatímco v roce 1973, když Irsko vstoupilo do tehdejšího EHS byl irský HDP na obyvatele pouze 62 % průměru EHS jako celku, v současné době je průměr irského HDP na úrovni 140 % průměru EU. Tohoto vynikajícího výsledku Irsko dosáhlo jak díky vstupu do společného ekonomického prostoru, tak i díky masivním dotacím z Bruselu. V důsledku tohoto ekonomického úspěchu je celá politická reprezentace (tři vládní strany Fianna Fail, Zelení i Progresivní demokraté) a opozice reprezentovaná Fine Gael a Stranou práce) nakloněna institucionální reformě EU. Jedinou opoziční stranou, která odmítla LS byla Sinn Fein, zatímco oficiální představitelé na ostrově velmi vlivné katolické církve poté, co se ujistili, že nová smlouva neovlivňuje irský postoj k potratům se vyslovili pro ANO. I přes tuto masivní politickou podporu získalo NE v irském referendu 53,4 % zatímco ANO 46,6 % při 53,1%-tní účasti. Politici, ale i političtí analytici však ujišťují, že v irském referendu nešlo o NE Evropské unii jako takové, ale pouze o NE Lisabonské smlouvě, jejíž přijetím by se ještě více marginalizovala role menších států, jakým Irsko je, v rozhodovacím a politikotvorném procesu Evropské unie. Konkrétně by se jednalo o Evropskou radu, kde by se v některých oblastech rozhodovalo na základě principu tzv. kvalifikované většiny, což by snížilo vliv menších zemí. Rovněž ztrata postu eurokomisaře, kterého na základě Smlouvy z Nice má nyní zaručeného každá členská země EU hrála zřejmě v Irském referendu svou roli. Podle LS by se totiž Komise EU měla pro příště skládat pouze ze zástupců 2/3 členských zemí EU a měla by mít větší autonomii na členských zemích a tím i větší pravomoce. Irské odbory se samozřejmě obávají dalšího přílivu levné pracovní síly z případných nových zemí EU na svůj pracovní trh, což by tlačilo cenu práce na ostrově “k jihu“. Bez nové smlouvy totiž není další rozšiřování EU možné. Fiskální homogenizace neboli změny v subvenční politice EU by rovněž již nebyly pro Irsko jako bohatý region EU tak výhodné jako v minulosti.
Důsledky Irského NE
Irsko bylo jedinou zemí, kde musel být ratifikační proces schválen v referendu, protože tak to vyžadoval Nejvyšší soud Irské republiky. V ostatních zemích probíhal ratifikační proces v parlamentech. Pro ANO Lisabonské smlouvě se prozatím vyslovily parlamenty Maďarska, Španělska, Estonska, Finska, Lucemburska, Německa, Litvy, Lotyšska, Dánska, Portugalska, Slovenska, Belgie, Rakouska, Slovinska, Francie, Malty, Polska, Bulharska, Řecka, Rumunska, Velké Británie, Kypru, Holandska a nedávno i Itálie. Ratifikační proces neproběhl ještě v Česku, Švédsku a na podpis prezidenta čeká i v Polsku. Největší znepokojení Bruselu je nyní již jen nad postojem Polska a ČR. (Pozn.: Ratifikace ve švédském parlamentu je plánovaná na podzim tohoto roku.) V Polsku parlament smlouvu sice ratifikoval, avšak prezident Kaczynski, který obsah Lisabonské smlouvy otevřeně kritizuje se po irském NE rozhodl prozatím neukončit svým podpisem ratifikační proces. Co se týče ratifikace v ČR, tak tam je proces ratifikace nyní mírně řečeno “zmražen“ až do doby než se Ústavní soud vyjádří, jestli není v rozporu s Ústavou ČR. Parlament ČR, ve kterém má nyní většinu ODS zaslal totiž Lisabonskou smlouvu (LS) k “prozkoumání“ Ústavnímu soudu a navíc prezident euroskeptik V. Klaus po irském NE již nehodlá dle vlastních slov Lisabonskou smlouvu resuscitovat. N.Sarkozy “ohnivý“ zastánce LS se však ze všech sil snaží situaci uklidnit a relativizovat tím, že irské NE je pouze bezvýznamný incident v ratifikačním procesu LS. Samozřejmě tlačí jak na Iry, aby si své referendum zopakovali, tak na Kaczynzského, aby nebránil ratifikaci parlamentem schváleného dokumentu.
Při své nedávné návštěvě v ČR rovněž Topolánkovi připoměl, že bez LS nebude být moci přijato Chorvatsko natož další balkánské země, jejichž přijetí do EU Topolánkova vláda deklarativně podporuje. Praha tak paradoxně bráněním v ratifikaci LS neguje jednu ze svých priorit, tudíž další rozšiřování EU. Sarkozy rovněž vyzval ostatní země EU, aby v ratifikačním procesu pokračovaly a popřípadě ho uspíšily. Na to reagovala Velká Británie, která byla první zemí, jenž ratifikovala LS po irském NE. Úleva v Bruselu však netrvala dlouho, protože Nejvyšší tribunál v Londýně se bude ještě zabývat návrhem jednoho vlivného konzervativního politika o vypsání referenda k otázce ratifikace LS. Premiér Gordon Brown proto prohlásil, že ratifikace textu nebude definitivní dokud se k této otázce nevyslový Nejvyšší tribunál.
Na zasedání Evropské rady ve dnech 19. až 20. června 2008 se lídři členských zemí EU zabývali politickou krizí vyvolanou irským NE a dohodli se na tom, že proces ratifikace musí pokračovat. Irsko by navíc mělo do příští schůzky (15. října) analyzovat situaci a po konzultaci s ostatními členy EU rozhodnout o řešení problému kolem ratifikace, čímž se samozřejmě myslí vypsání nového referenda tak, jako v případě Smlouvy z Nice. ČR se v Bruselu zatím stále alibisticky vymlouvá na Ústavní soud, kterému bude posouzení LS z hlediska kompatibility s Ústavou ČR zcela jistě i díky ústavním soudcům spřízněným s ODS nějakou dobu trvat.
Termín 1.1.2009 je tak v reálném ohrožení. Irské NE zatím otevírá prostor pro další diskuzi o hloubce integračního procesu v Evropě. Jedno je však jisté již nyní. Konsolidační proudy (pozn.: schválně nepoužívám pojem eurosketické proudy) v integračním procesu Evropy byly jsou a zcela jistě budou. I tyto proudy však vědí, že díky integračnímu procesu máme v Evropě bezprecedentně dlouhé období blahobytu, že díky evropské integraci dochází k vyrovnávání životní úrovně obyvatel EU (pozn.: v drtivé většině zemí se životní úroveň stále zvyšuje), že se harmonizují nejen právní normy a hlavně že díky EU máme v tomto neklidném prostoru již na evropský kontinent nepředstavitelných více než padesát let mír a prosperitu. EU nyní stojí na křižovatce a to má-li se stát pouze jakýmsi elitním klubem 27 zemí, který se již bude jen dále opevňovat, izolovat a bránit (pozn.: přijímáním nových právních norem ohledně nelegální imigrace) před neklidným vnějškem, nebo bude svůj vliv a ideje, na kterých vznikla dál šířit do nových zemí a to nejen do Chorvatska, Srbska, Černé Hory, Bosny a Hercegoviny a dalších zemí bývalé Jugoslávie, ale ještě dál na východ do Turecka, na Ukrajinu, ale třeba i na jih viz. Středomořské společenství.