Bouře
Vypnul se proud (nevypnul, matku něco přeskočilo přes hlavu a postarala se o to sama)
a sestra ječí strachy. Je totiž bouřka. Hromy hřmí, blesky blýskají a lije jako z konve.
„Au.“ Slyším jen metr od sebe - Sestra v panice narazila hlavou do skříně.
Většinou se tam totiž ve strachu schovává.
Já opět jen stojím na jednom místě s přihlouplým úsměvem, který však nikdo nedokáže vidět, jelikož je naprostá tma.
Stojím, poslouchám a v uších mám zrovna sluchátka napojená na můj bezvadný mobilní telefon Nokia N70, který mi ocenil i můj bývalý spolužák, který nejspíš teď právě počítá náročné matematické rovnice.
Je to zábava. S jistotou větší než být u matematiky. Sestra létá sem a tam a stále ječí. Otec ještě není doma a matka. Ta nedělá nic.
„Strašidlo! Pomóc!“ sestra ječí a pláče, protože jí hřmění nahánějí obrovský strach,
Jdu ke schodům. Vyjdu pět schodů nahoru a nahodím pojistky.
Jako první věc, kterou udělám je to, že jdu do pokoje a zapnu počítač. Přihlásím se na internet a na QIP.
Instinktivně napíšu svému spolužákovi, který dle mého názoru teď dělá matematiku a zeptám se, zda něco nepsal. Vím totiž, že on většinou vždy má co psát, což na něm obdivuji.
„ :-D Nenapsal.“ odepíše a pro mě je to kupodivu překvapivé.
Nejdříve klid a po něm hrom, pak je chvíli opět klid a posléze přijde hrom. Je to jako kolo, které se stále točí, ale konec nastane až ve chvíli, kdy to kolo něco zastaví.
„Co to tam zase děláš! Nemáš co na práci, že jsi opět na chatu?!!“ začne na mě křičet má matka, stoupne si po mé pravé ruce a zkříží ruce přes sebe.
Ano mami, je to tak. Nemám co dělat.
Je tu bouře.
Autor: Puberťačka