Gabriel
Slyším…kostelní zvony. Jejich zvuk je tak krásný, a přitom až mrazivě děsivý...Ohlašuje smrt. Slyším, jak srdce zvonu zoufale naráží na kov, jako by se chtělo osvobodit. Marně. Do zvonění se přidává temný chorál mnoha hrdel. Začínám mít strach. Všude je tma. Nic necítím, nevidím…. Nevím. Prosím, ani nevím koho, jen abych věděl. A ještě víc prosím, aby konečně ustala ta pekelná kakofonie zvuků. Opravdu… vše na chvíli ustalo. To ticho mě kdovíproč uklidňovalo.
Moji šťastnou chvíli míru roztrhal úder. A další. Údery nepřestávají, naopak, nabírají na síle a rytmu. Jsou to snad kapky deště? Spíš mi to připomíná zvuk bubnů, se kterými chodili verbíři… Ale proč? Kde to jsem? Žádná odpověď, jen další a další otázky. Z těch zvuků už pomalu šílím. Otevřel jsem oči. Všude kolem mě, pořád ta samá, neproniknutelná tma. Jako kdybych měl něco před očima. Pokusím se pohnout rukou. Povedlo se. Ale to co jsem ucítil, to mě skoro zabilo. Moje ruce nahmataly dřevo. To… snad ne! Není možné! Otevřel jsem ústa a křičeljsem. Zoufale jsem ječel… ale jediné, co mi přišlo v odpověď, byl výsměšný chechot hromu…
Ani nevím kdy jsem přestal křičet. Už jsem jen sípal a třásl se děsem. Z očí mi tekly slzy. Jedna z nich mi dotekla až ke rtům. Nemohl jsem si pomoci a ochutnal jsem. Místo očekávané slanosti mě však udeřila nasládlá chuť krve. Zvuky pořád nabývaly na intensitě, jakoby to snad ještě šlo… Byl jsem otupělý. Nedokázal jsem se soustředit, jen jsem pořád cítil tu krev a slyšel tu démonickou disharmonii zvuku. Snad celou věčnost jsem trpěl, než se nade mnou slitovalo bezvědomí a přikrylo mě svojí nicotnou rouškou.
Gabrieli…
Zdá se mi to? Nebo mě někdo volá?
Gabrieli…
Otevřel jsem oči. A viděl jsem vše. Naprosto vše… co bylo, i to co je. Na zádech mě něco tlačilo. Všechno vypadalo… jinak než předtím.Pochopil jsem… jsem mrtvý.
Vstaň…
Poslechl jsem. Víko rakve samo odskočilo a já se začal hrabat ven, skrze hlínu, jako by to byla voda…Až jsem se dostal na vzduch… cítil jsem svěží vítr, ještě voněl deštěm. Stál jsem na hřbitově, na vlastním hrobě… Nadechl jsem se… nechal jsem se unášet tím, jak mi vánek cuchal vlasy… a peří na zádech. Peří? Co se…jak? Proč?
Neptej se… a leť.. neptej se kam, leť rychle…neptej se proč…
Poslechl jsem.
***