Víra
Sálem se ozývaly hlasy a pomalá hudba. Na parketu se kolébaly páry v romatické melodii piána, zatímco přihlížející rozmlouvali o tématech určené etiketou. Ženy v malých skupinkách vzrušeně štěbetaly o poslední módě a kolem postávající muže častovaly svými nevinnými pohledy. Nejvíce obklopovaný byl však elegantní muž, majitel domu, o němž se povídalo, že se před nedávnou dobou zasnoubil s kouzelnou ženou z uznávaného rodu. Mnozí chtěli zjistit, co je na tom pravdy. Jejich hostitel však hravě odrážel veškeré dotěrné otázky a dál se věnoval svým hostům, na tváři vlídný úsměv.
Večírek byl v plném proudu, když do haly vstoupila mladá, pohledná dívka v černých šatech. Chvíli se rozhlížela a poté si stoupla ke zdi do přítmí. Tiše pozorovala okolí a naslouchala rozhovorům.. Cítila se nejistá a čekala, zda si jí hostitel všimne.
Když k ní muž přistoupil, byla ztracena v myšlenkách. Z přemýšlení ji vytrhl až veselý hlas.
,, Stále se schováváš v temných zákoutích? Není to hodno tvého postavení, maličká.“ pronesl muž s úsměvem. Dívka sebou lehce trhla a otočila se. Když vzhlédla, její předešlá nejistota byla nahrazena radostí.
,, Luciusi!“ tiše zvolá a téměř jej obejme. Rychle se však ovládne a podá mu ruku. Ten ji políbí a poté zašeptá.
,, Pojď na balkón, budeme tam mít soukromí, musím ti něco důležitého říct.“ Nabídne jí rámě a společně vyjdou na malou terasu.
,, Ani nevíš, jak rád tě vidím. Chybělas mi, Airyu.“ řekne muž a obejme ji.
,, Ty mě taky, Luciusi, ani nevíš, jak moc. Po tvém odchodu už to nebylo tak jednoduché. Ale co ty? Jak se ti daří? Co studium? A co tak důležitého mi chceš povědět?“ nadšeně jej zahltila otázkami.
„ Pomalu, maličká. Mám se skvěle, rozšiřuji jmění a vliv rodiny, otec by byl pyšný. Studia jsem dokončil před měsícem. A tu novinku ti oznámím až za chvilku. Teď povídej ty, jak ses měla po celou tu dobu?“
„ Žádná sláva. Chci říct, čekala jsem, že mě otec pošle pryč z Anglie... ale to co udělal, kam mě poslal, to předčilo všechno. Nikdy bych si nepomyslela, že ...zrovna Německo.“ její hlas zněl vyčerpaně.
„ Německo? Ale vždyť tam přece zuří válka!“ vykřikl muž.
„ Hm, to jsem na mysli neměla. Lidské boje k nám nijak nezasáhly. Spíše tamní společnost nebyla nijak vstřícná. Nečekala jsem to. Předpokládala jsem, že mě pošle do Francie, ne k těm... Germánům.“ vyprskla s opovržením.
„ Je to ale nejlepší ochrana. Nikdo tě nezná, stejně jako tvého otce. Nemohou tě nijak ohrozit a jsi tam relativně v bezpečí.“
„ Ano, v bezpečí.“ řekla ironicky, „ Je to naprostá idylka. Obklopena muži, kteří na mě hledí s opovržením, jako bych byla něco méně než oni!“
„ Ale ty víš, že nejsi. Posílí to tvůj charakter.“ snaží se ji podpořit a stiskne jí rameno.
„ Vím. Znám všechny důvody proč. Ale občas ani vědění nepřemůže zášť.“ odpoví tiše. Odvrátí se a pohlédne na nebe. „ Chybí mi má země. Připadá mi nespravedlivé, že kvůli otcovým intrikám zde nemohu žít.“
„ Život není fér, vždyť víš.“ pohlédne zpět do sálu. Napne se, když uvidí vysokou plavovlásku v tmavomodrých šatech. „ Ach, přisla. Pojď, chci ti někoho představit, budeš nadšená!“ uchopí dívku za ruku a společně vejdou do sálu, směřujíc ke krásně ženě.
Muž se pokloní a políbí ji něžně ruku.
„ Vítejte, je mi ctí, že jste přijala mé pozvání.“ řekne s dokonalým vystupováním gentlemana.
„ Nemohla jsem odmítnout. Ráda vás opět vidím.“ odpoví žena s úsměvem na rtech. Oba si vzájemně hledí do očí, nic jiného nevnímají. Nakonec Lucius vystřízliví.
„ Ach, chtěl bych vám někoho představit, má drahá.“ Otočí se k postavě, která na ně upírá zrak.
„ Toto je dívka, o které jsem vám tak často vyprávěl. Airyu Serden.“
Žena lehce skloní hlavu. „ Velice mě těší. Lucius mi o vás často vypráví. Má vás velmi rád.“ řekne plavovláska.
„ Airyu, toto je Narcissa Black. Má snoubenka.“ usměje se, tvář se rozzáří štěstím a pýchou.
Dívka se lehce napne, aniž by si toho pár všiml. „ Těší mě, ráda vás poznávám.“ řekne po krátkém tichu. Odvrátí tvář od šťastných snoubenců, neschopna snést auru zamilovanosti, která je obklopuje. Její zrak upoutá postava v černém skrývající se ve stínu. Chvíli má pocit, že vidí sama sebe. Pak zaostří jako by se probudila z krátkého snu a pohlédne do černých pichlavých očí. Je rozpolcena mezi touhou pohlédnout jinam a nechat se uvěznit v temnotě, ve které muž v černém stojí a kterou vytváří. Než se stihne rozhodnout, vyruší ji hlas Luciuse.
„ Airyu? Airyu?! Vnímáš mě? Kam se to díváš?“ zvýší hlas Lucius a podívá se směrem jejího pohledu. „ To je Severus. Už jsem si začínal myslet, že nedorazí. Pojďme ho přivítat, má drahá.“ nabídne dámě rámě a spolu odchází vstříc tajemnému muži.
Dívka na pár naposledy pohlédne a pak zmizí ve stínu, směřujíc na terasu. Vyjde ven a zhluboka se nadechne čerstvého vzduchu. Její naplé tělo se trochu uvolní, přesto ji uvnitř stále svírá bolest. Neschopna déle snášet ono utrpení, vytáhne si z vlasů jehlici a rychle si do dlaně vyryje několik čar. Pak jehlici rychle očistí a zpevní si jí svůj účes.
Pohlédne na svou dlaň. Cítí, jak s kapkami krve odchází i vnitřní bolest. Napětí povolilo. Stále se ale cítí zraněna a zrazená. Proč ji to Lucius neřekl dřív? Takto byla nucena čelit tváří v tvář situaci, o které se jí ani nesnilo. Nikdy nepřemýšlela o tom, že se Lucius ožení. Ale měla to předpokládat. Měla vědět, že jednou si Lucius vybere ženu, založí rodinu a ona bude nucena odejít. A teď se kvůli tomu cítí nechtěná, zhrzená, opuštěná. Jak naivní představa, že se nikdy nerozdělí. Snad by se city, které k němu pociťuje, daly nazývat láskou. O to horší to je. Jak jim může přát štěstí, když byl nejradši stála na místě jeho vyvolené?
Z těchto myšlenek ji vytrhlo zašustění pláště. Rychle se otočila, připravená bránit se. Strnula, když před sebou uviděla onu tajemnou bytost s černýma očima. Krátký okamžik tam jen stáli, prohlížejíc se navzájem. Pak, když muž usoudil, že dívku nevyděsí, k ní došel, pomalu se uklonil, stále udržujíc oční kontakt, a políbil ji na hřbet ruky. Hluboký, jemný hlas umocnil magickou chvíli. Zněl jako hedvábí protékající mezi prsty.
„ Proč proléváte svou drahocenou krev? Čisté krve není nikdy dost. Proč jí plýtvat?“ zeptal se dívky se zájmem.
„ Proč ne? Má krev není o nic lepší než krev lidí kolem. Pár kapek nikomu neublíží a nikoho nenakrmí...“ zašeptá v odpověď. Najednou má chuť se hádat, prosadit svůj názor, dokázat svou převahu.
„ Vám však posloužily. Necítíte už napětí ani bolest, zdá se.“ vysloví muž svou myšlenku.
„ Bolest je relativní. Někdy může činit potěšení a rozkoš, jindy odpor.“ Zaujal ji. Nejen jeho tvář a oči, ale i chování, myšlení. Takovýto rozhovor nevedla už dlouhou dobu.
„ Jedna pomáhá zmírnit druhou. Ale důležitejší je najít příčinu bolesti.“ doplní ji muž a stoupne si k zábradlí. Chvíli tam stojí, vnímajíc noční atmosféru a hudbu ze sálu. Pohlédne na dívku. Zrak upřený do temnoty, ztracená v myšlenkách. Obrátí se a chce odejít, dívka však najednou promluví.
„Kdyby vše bylo tak snadné jako říznutí nožem do prstu, neprolévali bychom krev. Nemuseli bychom řešit složité rovnice šlechtického života, byli bychom spokojení, šťastní, milovaní. Jenže to nejsme. Zabýváme se čistokrevností, penězi, politickou mocí, zabíjením. Lásku, naději, štěstí, to vše odvrhneme jako nepotřebné, opovrženíhodně, nechtěné, slabé. A to i přesto, že po tom každý z nás v koutu duše prahne. Krásy života si necháváme utéct, a toho hnusu se držíme jako poslední záchrany. Podívejte se dovnitř. Pohlédněte na ty šťastné tváře párů. Tváří se spokojeně, jako by jim nic nechybělo. Pak odtud odejdou a zase budou vystaveni na milost a nemilost světu. Ale jen ten jeden pár ze všech bude cítit víc, než všichni kolem. Jen oni dva okusí sladkou chuť, pro nás, zakázaného ovoce a pocítí kousek spokojenosti. Vypadají jako andělé. Opilí láskou, když tančí, tak téměř létají. Plavé vlasy se jim proplétají a ještě umocňují představu, že si jsou souzeni. A my jsme o to více zaslepení svou závistí a záští. Závidíme jim, protože jsme natolik hloupí, abychom si to všechno, co oni mají, nechali uniknout. A i když si to uvědomíme, stále to budeme cítit. Protože oni mají něco, co ostatní nemají. Něco, co lidé, jako jsme my dva, ztratili už před lety.“ najednou hlas utichne.
Muž na dívku pohlédne. Pozoruje tichý boj v její tváři, jak zatíná pěsti a její tělo ovládá lehký třas. Rychle svlékne plášť, přejde k dívce a položí jí ho na ramena. V očích se jí mihne tichý dík. Muž chytne její tvář do dlaní a jemně pohladí.
„ Co jsme ztratili? Co mají oni a my ne?“ zeptá se tiše. Její myšlenky, to co řekla. Ví, že má pravdu. Lucius a Narcissa se opravdu podobají andělům. Jsou plni optimismu, naděje, lásky, radosti. Přeje jim to. A dívka vedle něj... i ona jim to přeje. Přesto, že v jejích slovech je znát smutek. Z toho, že nestojí na jejich místě, že necítí to, co oni. Ale my neměli na výběr, neměli jsme to štěstí, tu šanci. Život není spravedlivý. Ani nemůže být.
Dívka chvíli pozoruje mužovu zamyšlenou tvář. Ví, o čem přemýšlí. Ale odpověď... tu si musí každý najít sám. Lehce uchopí jeho hřejivé ruce a odtáhne je ze své tváře. Poodstoupí. Muž ji pozoruje svýma uhrančivýma očima, ona však nezaváhá. Otočí se a vydá se do sálu. Před vchodem se zastaví a tiše, tak aby to slyšel jen on, odpoví: „ Tu odpověď má každý v sobě. Stačí cítit a žít.“
... tu noc už se nesetkali ...