Slaměná radost
Víš, jak zní jejich zpěv, když odlétají v duhovém podzimu. Krvavý žal se mísí s příslibem nových dálek. Vždy dál a výš! To vyhaslé v nás už končí a připravuje místa laskavým silám, které se právě rodí. Jako plody stříbrných buků puká vše, co se přežilo, omšelo, zpustlo. Nový život přebírá roli starého, snad už ani ne života, ale smrti. Kdo by to míval rád? Kdo by se z loučení těšil? A přece odejít tajně a pokoutně, se snahou přehlédnout domnělé trápení, je skrytou milostí a zjevným zločinem. Slyšíš, jak zpívají?
„To je zvláštní, vlastně jsem si je nikdy neposlechla.”
„Ale teď?”
„Teď už je to jiné.”
Co je tohle vlastně za zemi? Když je všechno jiné, je pořád ještě naše? A jakto pořád? Třeba právě taková nikdy nebyla. Možná že nepatřila nám, to spíš my jsme byli její. A teď nás opouští, ne my ji.
„Jako malá jsem myslela na sebe jako na princeznu. Takovou jsem tehdy byla.”
„Já vím, krásná arabská princenza.”
„Ne, jak bys to mohl vědět. Nic nevíš.”
Už dneska mám vzpomínky na to, co jsme nestihli. Na to, co se stane. Či lépe řečeno, co se nikdy nemůže stát. Jak bych mohl »nevědět«, a to i v době, než jsem tě poznal skutečně? Vím, jak to dopadlo. Vím, jak zítřek skončil.
„Ptáci odlétli. A přišel mráz, tma a samota. Každý zítřek takhle skončí.”
„Neměl by.”
Vážně jsi to řekl? Taky jsem snila o tom, že přijde někdo, jako jsi ty. Ne přímo ty, ale »jako ty«. Netoužila jsem po bezpečí, ani společnosti, jako každá druhá. Jako každý první. Mě přitahovala skutečnost. Ne pravda, nedychtila jsem »žít v pravdě«. Mým snem byla opravdovost. Přetvářka, která je přetvářkou. Skutečné přehánění, které ví, že je přeháněním a ničím jiným. Červ, který je červem. A taky motýlem. A všechno současně.
„Příběhy. Pořád vyprávíme jenom je. Dnes špatný, zítra třeba dobrý. Pořád dokola. Příběhy.”
Tady jsem to schovala, tady jsem to našla, chtělo by se říct. Jenže jsou věci, které jsme neztratili, a přece je najdem. Tohle je jediná pravda, kterou mám. O předmětech, které čekaly, až je objevíme, protože vždycky byly naše, aniž bychom měli byť jenom tušení. Že existuje něco, co k nám promlouvá, jenom k nám. Co napoví slovům »já jsem já«. Hudba, v které tančím. Esence tří čtyř znaků, jež nás upoutají na cizí tváři, a my přesně nevíme, které to jsou. Zjištění »tak tohle je ono«, »takhle to bylo?« Tohle je láska? Tohle jsem já a tohle ty. A pocit vděčnosti za všechny kolem. Měl jsi pravdu, ptáci odlétnou, ale neměli by.
„Pak by umřeli.”
Ne. Nic nemusí být přesně takové, jak se zdá. Vždycky to může dopadnou jinak. K čemu jsou příběhy zmaru a zoufalství, kromě předvádění vlastní odvahy »podívejte na mě, já se nebojím«? Kromě zatvrzelého utvrzování sebe sama? Copak nejde mluvit o lásce láskyplným hlasem, o životě zpěvem života? Copak to vždycky musí být naopak? Pomocí protikladů? Měl jsem rád život, řekne, kdo umírá. Proč tohle neřekne, kdo bude žít? Měl jsem, mám a budu mít! Neboť se dívám nahoru, a když přichází soumrak, nebe je naplněno množstvím barev, až přechází zrak. V noci nám zbývá kousek vesmíru, a ráno s radostí slunce zpívá. Vše ostatní je jen žbluňknutím kamene do vody, který z podstaty touží spočinout. Vlastní bolesti, která si přeje skončit.
„A co ten sen?”
„Co je s ním? Žes ke mně přistoupil a řekl mi: 'Každému šlapu po štěstí, na každém ulpívám.' Uvědomuješ si navíc, jak blbě to zní?”
„O to vůbec nejde.”
„Že se ti zdálo, jak jdu do sklepa a tam najdu vanu plnou podivně mazlavé tekutiny, která se podobá naftě, a do ní ponořím svou ruku. Když mě spatříš, najednou vykřikneš: 'Ne, to je moje duše!' A pak mi začneš vyprávět příběh o tom, jak jsi tu před několika lety objevil černou kapku. Umyl jsi ji, ale ta se druhý den znovu objevila. A potom zase a ve větším množství, až ta hmota naplnila celou vanu. Od té doby ses bál, že sem přijdu, neboť kdybych se toho dotkla, už bych to ze sebe nikdy nesmyla.”
„Jenomže to nebyl sen.”
„Ne.”
Jsme jako Český Bukov, kde se domy dosud honosí označením »Volksschule« a hroby nápisy »Es ist vollbracht!« či »Hier ruhet in Frieden unsere innigstgeliebte Tochter u. Schwester Anna Wanny, gest. 26. Juni 1912 im 20. Lebensjahre«. Farní ves s kostelem sv. Jana Křitele, který tu už není. Vyhozen do povětří 1977. Pro zdejší končiny nic neobvyklého. V zákrytu křoví a vysoké trávy se na jednom z náhrobních nápisů bývalého hřbitova nachází báseň začínající slovy »Was sind des Erdenlebens goldne Auen?« Alespoň tady správná otázka.
Co jsou zlaté luhy pozemského bytí?
Jenom krásné snění, jež letmo nakouknem.
Pak na lidském štěstí se nic neuchytí,
je závan osudu vždy rychle odfoukne.
Přesně takhle to tam stojí. I když v němčině. Takže vlastně vůbec takhle. Možná, že jsem do překladu dal více ze sebe, z radosti, která je slaměná. Víš, jak končí Pohorská vesnice? Chtěl bych to všude vepsat. Končí dvěma slovy: Bratr bratru. Na mramorový kámen u hrobu ubohého Jana je nechal vyrýt hrabě Hanuš Kolovrat-Krakovský. Vždyť hřbitovní nápisy tvoří ti, kteří zbyli. Mrtví toho už mnoho napsat nemohou. Když se mluví o jejich odchodu, je to přesné, ale už se nedodá, že my tu pořád ještě trčíme. Kdo ale zůstal opuštěn? Kdo vlastně nemůže dál? Ten, který padl, jehož těžké tělo tu nehybně leží? Či ten druhý? Co by tam stálo, kdyby mrtvý mohl mluvit?
Kdybych měl možnosti zvolit si epitaf, bylo by tam: „Chybíte mi!”
„Jak ráda bych věděla, proč to všechno dělám. Jak ráda bych byla o něčem přesvědčena. Moc bych si přála umět milovat. Toulat se s tlukoucím srdcem a vědět, že jsem žila, protože jsem milovala.”
„To mi přijde známé.”
„A?”
„Což ale není asi nic zvláštního.”
Alespoň přát si, toužit, protože o nic jiného nejde. Napsat něco pěkného. Důležitého a potřebného, jako je květina nebo váza. Kéž by to šlo. Obejmout dub, který roste v brozanském lese! Pamatovat si, jaký byl, a už ho nikdy nepustit. Nenechat tě utéct. Stěhovaví ptáci míří zatím na jih. Podívej na Blansko, myslíš, že tam jsou? Pokud bych měla čas a příležitost, tak bych... Vždycky si máme něco přát, když padá hvězda. Udělat si výlet; na nějaký hrad třeba. A něco tam najít. A třeba ne tam, ale cestou, protože se vždycky na něco narazí. Dotknout se. Vzít to do kapsy. Uschovat na věčné časy. Těšit se tím vždy znovu a nově. Proměnit sebe a všechno kolem. Mít barvy a plátno. Začít odkudkoli, s týmiž následky. Číst od konce, nazdařbůh, libovolně a pozpátku. Žít epizodou, která splývá s druhou a začíná sotva po ní, neboť vše počíná dřív než cokoli jiného skončí. A závěr nelze ani dohlédnout. Nikdy nezemřít, milovat a nezamilovat se. Ne-malovat tuhle scenerii. Na-malovat tuhle scenerii. V dáli hrad na kopci a tady poblíž cesta, po níž jdou ruku v ruce jacísi lidé. Vždycky je třeba myslet na člověka. Všechny stromy bych tu nechala, tuhle suchou slámu. Zapálit ji a uzřít fantazii. Vidět duhu. Celé by to bylo tak, jak je. Opravdové. I s těmi lidmy, kteří by sem jednou přišli. Po cestách pořád ještě chodí lidé, ne? Jednou se tu objeví. A možná začnou prskat, neboť takhle přece nevypadají. Když pak řeknu „Jste první, kdo si stěžuje”, třeba mi odpoví: „Při kreslení toho, co vypadá jako stromy, kopce, mraky a nebe nikdo ani nepípnul, že?” Nato mi hlava spočine v dlaních, protože s lidmi je kříž.
--- napsáno dne 18. října 2013 ---