Nezařazené
Ty jsi má sestra!
Holýma rukama každý den
vytahujeme kaštany z ohně.
Čím budeme zítra, za týden?
Co změní se pro tebe? Co pro mě?
Kdopak nám obváže bolestivé rány?
Kdo naučí nás milovat
ty rány, obvazy, samotné kaštany?
Kdo hřeby z kříže Kristova?
Kdo vytrhne mi kaštan z dlaně?
Kdo mé srdce zacelí?
Lék možná už nanáším na ně,
je jím srdce z oceli.
Kovové srdce není mé,
však blízký člověk je vlastní.
"Jarmilo! Hynku!! Viléme!!!",
zpívám se sestrou nevlastní.
Našel jsem ji před rokem,
je sestrou, jež jsem ztratil.
Bůh mi, zdá se, s úrokem
dluh do puntíku splatil.
Mojí tvář nazvu tvojí, tvé
vlasy, mé oči, vše bude jenom naše.
"V" už je navždy dvojité,
nedělitelná je krupicová kaše.
Jsi srdcem mého zvonu,
bez tebe utichám.
Ztratit tě? Nikdy znovu!
Utéct už není kam!
Lež neznačí ukrutnost,
proto lžeme o citech.
Směnili jsme za nutnost
pravdu ve svých pocitech.
Já novou sestru mám!
Rád teď trýzní trpím.
Být obědem šelmám
dneska klidně strpím.
Dětství
Chtěl bych mít bratříčka,
s nímž zavíral bych vrátka.
A naše sestřička
by na nás byla krátká.
Chtěl bych mít tatínka,
jehož bych miloval tuze.
A naše maminka
by se podobala múze.
V kamenném hradě bychom spolu žili,
ze všech stran příkopy.
Jenom mí nejbližší by se mnou byli.
Nejde to pochopit?
V kamenném hradě chtěl bych žít,
však otec hrad nestavěl pro mě.
O bratrovi si budu snít
a plakat na sestřině hrobě.
Pozdrav z Řípu
Kolikrát ještě se z Řípu rozhlédneš?
Kolikrát měsíc v úplňku zahlédneš?
V úplňku měsíc? Stokrát a víc? Možná... Kdo ví?
A přece se život neomezeným jeví!
Nelíbáš naposled něčí tvář, něčí rty?
Či budeš do sta let pořádat večírky,
milovat děti nevlastní i vlastní?
Kéž bychom byli šťastní, když jsme šťastní!
Portrét
Srdce krvácí z představy,
že již tě nespatřím,
kterak vím, že čas nestaví,
že nestaví, že vím.
Neb miluju pohled na tebe,
tělesnou tvou oslepen jsem krásou,
když se však obrátím do sebe,
zřím, že pro jiného ústa tvá jsou.
Ač neznám tě, ač tichý jsi,
můžu tě přesto milovat;
přehánět mohou básníci,
básníci smí fabulovat.
Ač honosíš se jménem anděla,
ďábelská je tvoje duše:
kdybys o týhle básni věděla,
řekneš, že působí suše.
Neptej se
Neptej se zač,
zač vlastně vůbec stojíš!
Neptej se nač,
nač vlastně vůbec stojíš!
Neptej se po smyslu!
Proč kladeš otázky?
V tomhletom nesmyslu
- životě bez lásky -
nenajdeš odpověď
příznivou pro tebe.
A žádnou předpověď
o cestě do nebe.
Přestaň už konečně
otázky pokládat.
Přestaň se zbytečně
psychicky rozkládat.
Přestaň už bědovat,
že žiješ v hrobě.
Nebuď už proboha
k smíchu sám sobě.
Na nic už nemysli,
vždyť na nic nepřijdeš.
Pouze si rozmysli,
co vůbec vlastně chceš.
Můžeš začít žít,
můžeš stále snít,
dokonce si můžeš hrát...
Nesmíš se však dále ptát,
nesmíš se ptát vícekrát!
Nad Prahou se zatáhly mraky
Nad Prahou se zatáhly mraky,
odtud na nás padá sněhosníh;
měl bych snad do sebe obrátit zraky
a zeptat se na svůj hřích?
Proč bych se ptal,
když svůj stín znám -
"Nikdy jsem sám
nemiloval!"
Nemám rád nevlídný svět,
nemám rád ani sám sebe,
o lásce nebudu pět,
nemilovat budu tebe.
Poštou se posílá všelicos,
ale lásku zaslat nejde,
snad proto mám na život zlost.
Neboj se! Ono to přejde!
Brozanská zimní pohlednice
Co se ještě stane a co nestane?
Co po nás na tomhle světě zůstane?
Možná nestane se už o mnoho více.
Možná zůstane jen tahle pohlednice.
Pozdrav z brozanské poutě
Život je jako kolotoč.
I když dělá co si zlíbí,
přese všechno se nám líbí.
Zbytečné je ptát se proč.
Holýma rukama každý den
vytahujeme kaštany z ohně.
Čím budeme zítra, za týden?
Co změní se pro tebe? Co pro mě?
Kdopak nám obváže bolestivé rány?
Kdo naučí nás milovat
ty rány, obvazy, samotné kaštany?
Kdo hřeby z kříže Kristova?
Kdo vytrhne mi kaštan z dlaně?
Kdo mé srdce zacelí?
Lék možná už nanáším na ně,
je jím srdce z oceli.
Kovové srdce není mé,
však blízký člověk je vlastní.
"Jarmilo! Hynku!! Viléme!!!",
zpívám se sestrou nevlastní.
Našel jsem ji před rokem,
je sestrou, jež jsem ztratil.
Bůh mi, zdá se, s úrokem
dluh do puntíku splatil.
Mojí tvář nazvu tvojí, tvé
vlasy, mé oči, vše bude jenom naše.
"V" už je navždy dvojité,
nedělitelná je krupicová kaše.
Jsi srdcem mého zvonu,
bez tebe utichám.
Ztratit tě? Nikdy znovu!
Utéct už není kam!
Lež neznačí ukrutnost,
proto lžeme o citech.
Směnili jsme za nutnost
pravdu ve svých pocitech.
Já novou sestru mám!
Rád teď trýzní trpím.
Být obědem šelmám
dneska klidně strpím.
Dětství
Chtěl bych mít bratříčka,
s nímž zavíral bych vrátka.
A naše sestřička
by na nás byla krátká.
Chtěl bych mít tatínka,
jehož bych miloval tuze.
A naše maminka
by se podobala múze.
V kamenném hradě bychom spolu žili,
ze všech stran příkopy.
Jenom mí nejbližší by se mnou byli.
Nejde to pochopit?
V kamenném hradě chtěl bych žít,
však otec hrad nestavěl pro mě.
O bratrovi si budu snít
a plakat na sestřině hrobě.
Pozdrav z Řípu
Kolikrát ještě se z Řípu rozhlédneš?
Kolikrát měsíc v úplňku zahlédneš?
V úplňku měsíc? Stokrát a víc? Možná... Kdo ví?
A přece se život neomezeným jeví!
Nelíbáš naposled něčí tvář, něčí rty?
Či budeš do sta let pořádat večírky,
milovat děti nevlastní i vlastní?
Kéž bychom byli šťastní, když jsme šťastní!
Portrét
Srdce krvácí z představy,
že již tě nespatřím,
kterak vím, že čas nestaví,
že nestaví, že vím.
Neb miluju pohled na tebe,
tělesnou tvou oslepen jsem krásou,
když se však obrátím do sebe,
zřím, že pro jiného ústa tvá jsou.
Ač neznám tě, ač tichý jsi,
můžu tě přesto milovat;
přehánět mohou básníci,
básníci smí fabulovat.
Ač honosíš se jménem anděla,
ďábelská je tvoje duše:
kdybys o týhle básni věděla,
řekneš, že působí suše.
Neptej se
Neptej se zač,
zač vlastně vůbec stojíš!
Neptej se nač,
nač vlastně vůbec stojíš!
Neptej se po smyslu!
Proč kladeš otázky?
V tomhletom nesmyslu
- životě bez lásky -
nenajdeš odpověď
příznivou pro tebe.
A žádnou předpověď
o cestě do nebe.
Přestaň už konečně
otázky pokládat.
Přestaň se zbytečně
psychicky rozkládat.
Přestaň už bědovat,
že žiješ v hrobě.
Nebuď už proboha
k smíchu sám sobě.
Na nic už nemysli,
vždyť na nic nepřijdeš.
Pouze si rozmysli,
co vůbec vlastně chceš.
Můžeš začít žít,
můžeš stále snít,
dokonce si můžeš hrát...
Nesmíš se však dále ptát,
nesmíš se ptát vícekrát!
Nad Prahou se zatáhly mraky
Nad Prahou se zatáhly mraky,
odtud na nás padá sněhosníh;
měl bych snad do sebe obrátit zraky
a zeptat se na svůj hřích?
Proč bych se ptal,
když svůj stín znám -
"Nikdy jsem sám
nemiloval!"
Nemám rád nevlídný svět,
nemám rád ani sám sebe,
o lásce nebudu pět,
nemilovat budu tebe.
Poštou se posílá všelicos,
ale lásku zaslat nejde,
snad proto mám na život zlost.
Neboj se! Ono to přejde!
Brozanská zimní pohlednice
Co se ještě stane a co nestane?
Co po nás na tomhle světě zůstane?
Možná nestane se už o mnoho více.
Možná zůstane jen tahle pohlednice.
Pozdrav z brozanské poutě
Život je jako kolotoč.
I když dělá co si zlíbí,
přese všechno se nám líbí.
Zbytečné je ptát se proč.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář