V zeleno oděná Babička
ekologická dimenze povídky Boženy Němcové
"Bylo již po svatodušních svátcích, jimž babička 'zelené' říkala, snad proto, že májemi z břízy okrášlila celé stavení, vnitř i zevnitř, takže i u stolu i v posteli všickni pod zelenem byli." (B. Němcová – Babička, kap. XVI)
Dávno, dávno již tomu, co byla napsána Babička (1855). Tento nástin perem kreslený, prvotní model českého života ve lži (V. Bělohradský) a jaro samo (V. Hálek) je mocně zaryt do duše národa. Taktéž je obecně znám život spisovatelky, jež chtěla čelo koupat v požárech paprsků slunečních, hned je ponořit do hlubin moře a na perutích větrů světem kroužit, ale sama musela (a vždy sama!) kráčet po cestě příkré, drsné a kluzké; nohu rezedranou do krve, šat pomazán, poslintán od slin plížící se havěti, roztrhán od trní a bodláčí.
Běhání po lese zapomnění
První velká práce Boženy Němcové (asi 1820 – 1862), která má tu čest být nejslavnější českou povídkou, vznikla, jak autorka sama dokládala, v nejsmutnější době jejího života. Po návratu do Prahy v říjnu 1853 zastihla naposled svého umírajícího syna Hynka, sama onemocněla a upadla ve skutečnou bídu. V nastupující atmosféře bachovského absolutismu se jí navíc začali štítit někdejší přátelé. Od této "duševní luzy" se Němcová obrátila k sobě, ku své žalem zkormoucené duši, a jak praví Hálek, stala se lékařem sama sobě. "Utekla jsem do toho osamělého stavení v malém údolíčku, k nohoum milé babičky, a když jsem slyšela její rozumná slova, její písně a pohádky, když tu přede mnou stál její milý obraz, měla jsem za to, že jsem děvče, běhala jsem veselou myslí po lukách, lese a háji, navštívila ty upřímné duše všecky a zapomněla při nich na všecek ostatní svět, se všemi jeho trampotami."
Babiččino údolí
Němcová celý život vzpomínala na krajinu svého dětství jako na rozkošný domov, kde strávila nejblaženější dobu svého života. Upomínky jí duší vanuly jako znění zvonků, jako drahá milená píseň, svěřila se jednou Čelakovské. Věčně se měnící příroda, jarní, letní, podzimní i zimní, je proto nezbytnou kulisou na scéně, kde babička hraje svůj part. Babiččino údolí patří ostatně mezi naše první chráněné rezervace. Ještě před přijetím zákona o státní ochraně přírody bylo výnosem ministerstva školství ČSR č. 35.789/52 ze dne 9. června 1952 označeno za maloplošné chráněné území (dnes ve smyslu národní přírodní památky), a to 26 let předtím než byla tato oblast vyhlášena národní kulturní památkou. Též Evropská komise rozhodnutím č. 2008/25/ES ze dne 13. listopadu 2007 zařadila Babiččino údolí do evropského seznamu lokalit významných pro Společenství podle směrnice o ochraně přírodních stanovišť, volně žijících živočichů a planě rostoucích rostlin.
Tedy žádný div. A přece se zdá, že příroda v Babičce není pouhým prostorem, v němž lidé žijí své životy, ale spíš vlastním organismem, jehož jsou venkované součástí.
Rousseauovo evangelium
Již A. Novák si v článku Básnická osobnost Boženy Němcové (1912) všímá, že základním motivem Babičky je harmonie člověka s okolním prostředím. Život vyrovnaný a pokojný je pouhým věncem slavností práce i plesu, k nimž věčně se omlazující příroda dává stále nové pozadí. Lidé prostí jsou přírodě nejblíže, a proto nebloudí; ba, děti, jimž je zasvěcena většina knihy, jsou přímo kusem přírody samé. Tak jako v pravé idyle je v 'Babičce' všecko samozřejmé a spontánní; pod volným proudem naivní kroniky se skoro ztrácejí dějové linie, a kronika člověka je málo více než doplněk kroniky přírodní.
F. X. Šalda jako by v textu Básnický typ Boženy Němcové (1934) přitakával: "Je žákyní Rousseauovou v tom, že věří v člověka od přírody dobrého. Lidé přírodní, lidé plenéroví jsou u ní i mravně zdraví, lidé obcující důvěrně s přírodou jsou u Němcové vždycky lidé dobří, bezpečných instinktů, rozlišující čistě a jasně mezi dobrem a zlem. Příroda jest u Němcové věčné útočiště člověka zkaženého špatnou civilizací."
Stejně tak V. Tille píše: "Všichni ti lidé jsou přirození, dovedou žít s přírodou, cítit s ní, podrobovat se jí a těžit z jejích darů a krásy. Milují přírodu a jsou touto láskou prostní, dokonalí a šťastní, cítí hluboce její život a souvisí s ní celým svým životem."
Praobraz babičky
Nejvýznamnějším reprezentantem právě řečeného je sama hlavní hrdinka, nikoli nepodobná šamanům a druidům hovořícím nezpochybnitelné pravdy věčnosti. Postava babičky se zelenou mezulánkou je ztělesněním, vyjádřením všeho dobrého, tj. přirozeného, co se v údolíčku nachází; ona je Babiččino údolí samo. Jakékoli rozpory, které se na její cestě naskytnou, stmeluje a pojí. Sama se životem smířená, věčně smiřující.
Nedotčena kulturou a přepychem vyrostla v pohorské vesnici mezi lidmi, pro něž byly práce a láska samozřejmými povinnostmi života (závěr Pohorské vesnice je ozvěnou tohoto principu; jsou to dvě slova, která zní: Bratr bratru!). Když dospěla, stal se jí cit k muži novou povinností. Následovala svého Jiřího, ač bylo třeba opustit rodinu i vlast, a když umřel, nedala se zlákat žádnými výhodami a vrátila se s dětmi domů k tvrdé, těžké práci. V podvečer života přichazí k dceři někdejší rodička a matka, navždy již věrná vdovskému stavu, v nové roli babičky, aby vedla vnoučata touž cestou, kterou plynul celý její život.
Její ctnosti jsou nepřehlédnutelné, neboť celý život kráčela za hlasem srdce. Její jednání je dokonale etické a morální, protože jedná podle vyšších zákonů, které sama nestvořila, ale které ji nikdy nesvedly z cesty. Babička má smysl pro spravedlnost, soucítí, ba přímo miluje každé Boží stvoření, "i kdyby to červíčka bývalo". Není nikterak vzdálena od schweitzerovské etiky úcty k životu.
Je přísně věřící, dítětem násilně rekatolizovaného kraje, národní světicí. Svatou Marií Magdalenou Novotnou. Kristla o ní řekne: "Já věřím babičce jako Zákonu, ona člověku upřímně poradí a každý to říká, že je žena dokonalá; co ona řekne, je pravda svatosvatá." Závěrečná slova paní kněžny při jejím skonu, který oplakávalo celé údolíčko, jsou jenom logickým, autoritou vyjádřeným svatořečením. Na nebe byla vzata již dávno, snad tehdy, kdy Kristla otevřela okno a "duše volnost měla k odletu".
Tváří v tvář světici se však u nás – nesvatých – musí dříve či později objevit pocity méněcennosti, neboť její dokonalost lze těžko unést. Proto se od počátku objevovaly pokusy o blasfemii naší babičky. Prý skutečná Manda nebyla prostou dobračkou sbírající lidskou lásku jako bylinky v lese, ale spíš povětrná vandrovnice, která jako podomní obchodnice s houněmi chodívala od usedlosti k usedlosti; proto prý byla tolik upovídaná. Nebyla však ani zvlášť vlídná a dobrotivá, měla konflikty s lidmi a roznášela klevety. Chce se mi říct, kéž by to byla pravda, nebo spíš, vždycky jsem si myslel, že tak nějak to bylo. Jenomže Babička není o konkrétní babičce, a tím spíše ne o babičce Boženy Němcové, je to archetyp vyjádřený pro všechny případy. Na správnou cestu se vydává V. Hálek: "Nevím, učinila-li 'Babička' na každého stejný dojem. Mně však se zdálo, že to moje vlastní mládí, a proto mi byla tak milá, jako upomínka na ně."
Šťastné ty ženy
Nebylo by třeba zabývat se myšlenkami o "dobrých pánech", nastíněněnými v Babičce a rozvinutými v Pohorské vesnici (1856), které již vykladači (z) minulého režimu, považovali za klamnou naději, vlastní většině utopistických socialistů, že snad je možno osvítit některé "mocné tohoto světa" a s jejich pomocí pracovat k dosažení spravedlivějšího společenského řádu. Pokud však budeme přemýšlet o našem malém údolíčku jako ideální obci (polis), je potřeba se s pány alespoň trochu vypořádat. Paní kněžna, která ve volném čase projíždí na koni Orlandovi svým údolíčkem (a přece údolím Babiččiným), dává se do hovoru s poddanými, aby je brala k sobě na zámek, je vykreslena jako chápavá a moudrá vládkyně. Němcová tímto dostává své povinnosti vytvořit zřízení vedené moudrostí (ctnostnými a moudrými vůdci), požadované Rousseauem či Platónem. Protože se kněžnino jednání shoduje s obecnou vůli (volonté générale), jak seznáváme z komunikaci s lidem, oplývá tato vláda svoji legitimitou. Tento obraz paní kněžny má však v Babičce druhotnou funkci, neboť kněžna je v první řadě vykreslena jakožto protiklad (a protihráč) hlavní hrdinky, zbožné filosofky od kolovratu, nesmrtelné babičky, která se světa nechytá, natož aby tvořila jeho dějiny. Tento kontrast je nejlépe vyjádřen v závěrečné větě, která se v knize podruhé opakuje a která se stala nejznámnější pointou české literatury. Chladná diplomatka von Sagan, někdejší (a pouze jen někdější) milenka Metternichova za zdmi zámku, kde se kdysi odehrávala důležitá politická jednání, zašeptá: "Šťastná to žena!"
Erazim Kohák v Zelené svatozáři píše: Evropští usedlíci v Nové Anglii razili jako pravidlo života zásadu Use it up, wear it out, make it do, do without! To je souhrn tradiční novoanglické morality: dopotřebuj, donos, spokoj se, objedi se bez! Je to šetrnost jako základní postoj k životu, kterou v naší tradici zachycuje přísloví o dobré hospodyni, která pro pírko přes plot skočí. Nemít víc, než potřebuji, nemít, oč nemohu pečovat, to je hluboce antikonzumní přístup k životu, bohatý tím, že si dovede vážit i mála a nepotřebuje získávat a plýtvat. I v nás přežívá vědomí, že opravdu bohatý je člověk, který si dovede vážit mála, chudý ten, kdo má tolik, že si toho nestačí vážit. Tak asi chápeme výrok o babičce, který Božena Němcová vložila do úst kněžně: "Šťastná to žena!"
Ve svém ironickém úsměšku nad snobským salónem, V zámku a podzámčí (1856), Němcová uvedla: "Tam se jedlo, pilo, spalo, hrálo a zívalo, a to jmenovali 'rozkošně žít'! Když se ozývala podvečer hudba v parku, když se okna v zámku osvítily, povídali si ti bláhové lidičky dole na valech: 'Bože ti tam nahoře mají nebe!' Co se vše nezdá být člověku na světě nebem!" Babička je pak ukázkou toho, jak skromný život může být skutečným nebem. Právě dobrovolná skromnost čili výběrová náročnost je podle E. Koháka vzpourou proti snobismu, který v nás živí naši konzumní toxikomanii. Zásadou snobismu je, že záhodnější a úctyhodnější je vždy to, co je nákladnější a náročnější, a že o to je třeba usilovat za každou cenu. Zásadou dobrovolné skromnosti je přesný opak: představa, že záhodnější je to, co je méně nákladné a méně náročné, co méně zatěžuje přírodu a lidskou pospolitost. To přece není o životě ve Viktorčině jeskyni! Babička ukazuje, že skromný život může být spokojený. Dnešní společnost, vázaná velkými investicemi, si však nemůže dovolit spokojenost. Musí vyvolávat nespokojenost, vytvářet umělou potřebu. Již Rousseau věděl, že z taková konstrukce je bludným kruhem a musí být rozbita, neboť umělé potřeby – na rozdíl od potřeb přirozených – nelze nikdy ukojit.
Věčné jaro života
Stěžením motivem, který v povídce zaznívá, je zdůrazňování koloběhu života, a to natolik, že v poslední kapitole nás spisovatelka nechce nudit už vůbec ničím: "Mladí dorůstali a dorostli; někteří zůstali doma, vdaly se, oženili a starší ustoupili jim místa, tak jako na dubu starý list upadává, když mladý vyráží." Po tomto formulovaném přechodu, shrnujícím roky, babička umírá. Nemohlo však umřít věčné pulzování života, v povídce vyjádřené střídáním ročních cyklů.
Symbol věčně se rodící přírody, opakující a obnovující, není jen důležitým symbolem rolnického světa, ale základní symbolikou života. Neštěstí kruhu (a lidského bloudění v něm) je vyjádřeno v podobenství o pijanovi v saint-exupérovském Malém princi, v přírodě má však věčné opakování svůj životodárný smysl. Zimní smrt přírody, na níž trudně upozorňuje podzimní čas (který Němcová nenáviděla tak mocně), je pouze nutnou podmínkou pro nové jarní zrození. Vše těžké a nepoddajné končí, aby mohlo začít mladé a svěží. P. Bobek (či Sinatra?) zpívá písni příznačně nazvané Kruhy: "Jaro, léto, podzim, zima. Na to spolehnout se dá, že po zimě je jaro zas, že slunce zas sílu má. (...) Jen málo jsem se poučil, často nevím, proč a nač. Jen vím, že se život točí v kruzích, veselí, že střídá pláč." Jaká to přesná a potěšitelná slova!
Se vším srozuměná a smířená babička, věrná to učednice života, své milé děti do těchto tajů zasvětila: "Děvčátko už dávno dávničko umřelo, a pan Turynský umřel i paní Turynská, a Barta umřel a zámek na Turyni je zbořen." – "A kam přišly ovce a pes?" ptal se Vilím. – "Inu, pes pošel, staré ovce zkapaly, mladé vyrostly a měly zase beránky. A tak to na tom světě chodí, milé děti, jeden zajde, druhý přijde." – "Ale babičko, vy neumřete, viďte že ne?" povídala plačtivě Adélka. – "Všecko je na světě do času, milá děvečko, i na mne Pánbůh zavolá," odpověděla babička Adélce, vroucně ji k sobě přivinouc. "Stromek kvete, odkvétá strom, ovoce odpadne, odroste dítě, rodičům odběhne. Tak to Bůh chce. Dokud je strom zdráv, dává užitek, když pak uschne, porazí ho, dají na oheň, boží oheň ho stráví, popelem zmrví se zem, na níž vyrůstají zase jiné stromky. Také babička vaše dopřede a uložíte ji k věčnému spánku."
Sounáležitost veškerého života
Ještě zásadnějším aspektem Babičky je vědomí jednoty života, které pociťují její venkovské postavy, a především osoby, které s přírodou přicházejí nejvíce do styku, konkrétně "bratři" myslivci. Takto se v roce 1855 (sic!) vyjádřil indiánský náčelník Seattle: "Víme tolik – země nepatří člověku, ale člověk zemi. Všechny věci jsou mezi sebou spojeny jako krev, která nás všechny pojí. Člověk neupletl pavučinu života a je jen jedním z jejích vláken. Cokoli činí té pavučině, činí i sám sobě."
V Babičce, kapitole XV oba myslivci – ti větrem ošlehaní chlapi, kteří si jinak brousí zuby na to, až do čelisťové pasti chytí mrchu lišku (patrně nehledě, zda v ní skončí i někdo jiný) a neváhají zastřelit káně, ani orla ("byl to krásný pták, skoro mi ho bylo líto, ale co dělat, taková příležitost se hned nenaskytne") – pějí skutečnou ódu na živou přírodu, v níž mají duši zvířata i rostliny. Jejich upřímným spoludruhem je babička, obyvatelka odcházejícího světa (či jako ona říkala "ze starého světa"), do kterého už dnes nemůžeme ani nahlédnout. U ní byla veškerá příroda oduševněna dobrými i škodnými duchy; ona věřila i ve zlého ducha pekelného, kterého Bůh na svět posílá, aby zkoušel lid boží, ona v to věřila, ale nebála se, majíc v srdci pevnou, nezvratnou důvěru v Boha (Babička, kap. XI). A náš Bůh je také váš Bůh, dodal by Seattle, země je mu drahá a ubližovat zemi znamená pohrdat Stvořitelem.
Babiččino vyznání víry, které nám zaznamenala Němcová, lze považovat za stěžejní pasáž k porozumění naší hrdince a celému starému světu. Pro ni byla příroda posvátnou, okouzlenou. Její víra dosud nebyla "vysvětlena" jako pověra. Posvátné nebylo zprofanováno... Babička nevymlouvala dětem vodníky, prašivce, světýlka či žžavé muže (kteří se mnohdy před člověkem kutálejí jako otep slámy), "poněvadž víra na ně příliš v ní vkořeněna byla". Pověry vysvětloval tatínek, městský člověk, který k přírodě nemusel mít naprosto žádný vztah (to, že je na jednom místě knížky nazván "hospodářem", je spíše legrácka). Když se děti zeptaly babičky, zda se Viktorka nebojí světýlek či vodníka, Barunka odpoví raději za ni: "I vždyť není žádný hastrman. Tatínek to povídal." Babička zkrátka věřila v posvátnou přírodu. Avšak přestože věřila, nebála se. Proto, když Vorša na den svaté Lucie začala mluvit o bílé, rozcuchané ženě, která si děti vezme, babička ji hned okřikla, dokládajíc, že Lucie jen noci upije. To je patrně nejdůležitější sdělení. Démony nemusíme popírat, postačí, když se jich nebudeme bát.
Živé stromy
Krkonošský myslivec pan Beyer na návštěvě vypráví, že pokaždé, když ho potká nějaké neštěstí či ho něco souží, zabloudí k osamělému smrku, jehož ratolesti se z jedné strany chýlí nad propastí. Tu drsné tělo stromu obejme a zdá se mu, že je v něm život, že rozumí jeho žalobám. A větve stromu chvílemi nad ním zašumí, jako by s ním vzdychaly a povídat mu chtěly o stejných bolestech. Jeho rýznburský kolega přitaká: "Ba věru, člověku se někdy zdá, jako by ty stromy živy byly." Vzpomene si na několik let starou příhodu, kdy dohlížel na těžbu dřeva. Když se dřevorubci chystali pokácet jednu břízu, která "pěkně stála jako panna", zdálo se mu – je to k smíchu, ale bylo tomu tak –, že břízka se k němu sklání a větvemi ho objímá se slovy: "Proč chceš usmrtit můj mladý život, co jsem ti udělala?" Vtom zaskřípělo ostří pily a vjelo do těla. Nepamatoval si, zda vykřikl, ale věděl, že si přál dřevorubce zadržet. Po jejich nechápavých pohledech se zastyděl a nechal je pracovat. Celou hodinu pak bloudil lesem pronásledován myšlenkou, že ho bříza prosí, aby jí život nekazil. Když se vrátil zpátky, byla už bříza poražena. Nehýbal se na ní ani lísteček, ležela jako mrtvé tělo, a myslivce pojala lítost, jako by vraždu spáchal.
Tento motiv není u Němcové novým, v báchorce Viktorka (uveřejněna v Koledě 1851) porazí hrdina Vítek zelenou vrbu, a tím zabije vlastní ženu, která je s ní nějakým tajemným způsobem spojena. Idea propojení stromu a člověka je nakonec vyjádřena i v závěru Babičky. Stárnoucí hrdinka se zde připodobňuje ke staré jabloni, která rok co rok více schne a zelenem se spořeji odívá. Mnohdy říkala Adélce ukazujíc na starou jabloň "My jsme si rovny, půjdeme asi zároveň také spat." A jednoho jara se všecky stromy zelenaly, jen stará jabloň smutně stála bez listu. Museli ji vykopat a spálit...
Nezapomeň říct to včeličkám
Myslivec Beyer vyprávěl rovněž o svém zážitku z lovu srny. Pěkné zvířátko se vesele popásalo, až myslivce přepadla lítost. Avšak myslil si, k čemu to je? S třesoucí rukou zamířil a srnku postřelil tak, že klesla a nemohla utéct. Když ke zvířátku došel, podívalo se na něj tak bolestně, prosebně a žalobně, že ani neleze povědět. Vytasil nůž a vrazil ho srnce do srdce; zatřásly se jí údy a bylo po ní. Myslivec se následně pustil do pláče, a jak se dovíme, od té doby nechce na žádnou srnku vystřelit. Tato pasáž připomíná něco z učení lovu siouxských chlapců, které uvádí E. Kohák v Zelené svatozáři: "Střel svého čtyřnohého bratra do zadní části, abys ochromil, ale nazabil. Pak vezmi hlavu čtyřnohého do rukou, a podívej se mu hluboko do očí. Tam v očích je všechno utrpení. Dívej se mu do očí a pociť s ním jeho bolest."
Etice nakládání se zvířaty, jak by se dnes řeklo, se Němcová ve své povídce věnuje nejednou. Co je člověku ke škodě nebo k užitku a zabít se musí, spánembohem zabte to, jen ne mučit, říkala babička, kterou měla všecka zvířátka velmi ráda, a ona je. Bůh chraň, aby viděla, že kdo týrá zbytečně. Taktéž se ptala Barunka pana Beyera, zdali mu není zvěře líto, ona by totiž žádné zvíře zastřelit nemohla. – Ale zaříznout můžete, usmál se pan myslivec, a co lepší, když zvíře netušíc nebezpečenství jednou ranou padne, anebo když je dříve chytáním uplašíte a pak teprv podřezáte, mnohdy ještě tak nešikovně, že vám polozabité uletí. – My nezařezujem drůbež, upírala Barunka, to Vorša.
I kdyby ale Barunka pravdu neměla, dnes ji má zcela. Málokterý z nás ještě "zařezuje drůbež", lidé už nemusí zabíjet, nějaká Vorša to udělá za ně a prodá jim anonymní poživatinu, "maso" v hygienickém obalu. Jatka mimo dohled a diskrétní masné krámy umožňují soucit se zvířaty, jaký si zemědělec nemohl dovolit, píše E. Kohák.
Babiččin vztah ke zvířatům je vyjádřen rovněž v závěru knihy: I tu němou tvář, kočky a psy, k sobě zavolala, pohladila je a nechala si od Sultána ruku lízat. "Hleďte jich," pravila Adelce, "každé zvíře, když je má člověk rád, je vděčné." Voršu ale zavolala k sobě a přikázala jí: "Až umru, Voršilko, nezapomeň říci to včeličkám, aby vám nepomřely."
Píseň o Viktorce
Snad ještě symboličtější jsou okolnosti Viktorčiny přirozené smrti a přírodního pohřbu. Stejně jako velká voda na řece Úpě, kterou J. Seifert zahajuje Píseň o Viktorce, je ohnivá bouře, která děsí a zároveň vysvobozuje ztracené duše, projevem a součástí přírody. Mocností, kterou člověk ještě nespoutal. A co jiného zbývá lidem, kteří si ještě nevsugerovali představu, že poroučí větru a dešti, než zapálit hromničnou svíčku a snažit se mocného boha ukonejšit? Ale vždyť neuhodí, řeknou služebné. A dávná filosofka odpoví: Opatrnosti nikdy nezbývá, to si pamatujte.
V Babičce je dosud blesk božím poslem (koho zasáhne, toho měl Pánbůh rád) a pravidelně se opakující povodeň něčím přirozeným, a tudíž existujícím a skutečně hrozícím. Co se však stane, až si člověk bláhově usmyslí, že součástí přírody už není? Nejspíš mu nezbude, než mít z bouře radost. Viktorka se také smála, když se blýskalo.
Naší spisovatelce se rádo vyčítá neskutečné idealizování jejích příběhů, vč. úpravy reálných postav z Babičky (že skutečná Viktorka Němcovou přežila, že Kristla si nikdy nevzala Jakuba, že samotná babička umřela ve Vídni apod.). Nevím nakolik je to oprávněné, ale tuším, že jde jen o další iluzi, kterou před sebe klademe. Oč méně fantazijní je dnešní svět, a co jsou proti němu báchorky paní Němcové! Svět, v němž se naše vědomí rozštěpilo se skutečností natolik, až jsme si přestali vidět, že naše bytí je podmíněno existencí životodárných prvků okolního prostředí. Přitom je zřejmé, že nestoudné proměňování prostředí, ve kterém jediném můžeme žít, je umožněno jedině díky takovému klamu.
Epilog
Jako by pak toho dne, kdy v jednom ze svých krásných dopisů Němcová popsala podzimní atmosféru zrcadlící se v její citlivé duši, bylo vyjádřeno i něco o nás, o našich současných problémech a bolestech: "Když se dívám do té těžké, šedé mlhy, která na nás jako můra tlačí – na ty holé stromy, s nichž listí sežloutlé jeden po druhém opadaly, jako ty naše naděje opadávají – když tu nejasnotu, práznotu – to ochabnutí, ten smutek všude pozoruju – je mi teskno, mrazí mne a přála bych si mít křídla, bych mohla zaletět jako to ptáče do krajů krásnějších, kde vane teplejší, svobodnější vzduch! – Avšak když mi hněv a lítost nad touto nemožností skutečnou slzu vynutí – zahouknu si na ty zlobohy, kteří již se hrnou a své drápky zabodnout by chtěli do mého srdce, a svým jedovatým dechem krev mi zkalili – i sahám po číši, kterou mi k občerstvení podávají dobré moje víly. – Ty divotvorně ihned rozplašejí děsné chmury – šedou oblohu mění v modrou, lemujou zlatem – zem šatí v roucho zelené – a v ty květy švadle vdechují život svěží – a v tu krásnou přírodu kouzlí obraz nejkrásnější člověka dokonalého – svobodného."
KONEC
Napsal: Abd el Kader, 28. října 2012
Doplněk z února 2022: Ačkoli moudrý Chesterton řekl, že ve všem vládne rozumná dělba práce a nic na světě ho nedonutí, aby někdy četl to, co sám napsal, já sám jsem se po necelých deseti letech ke své dávné studii vrátil a pečlivě ji přečetl.
Musím se příznat, že ústřední téma "ekologické dimenze" Babičky považuju nadále za podnětné. A právě proto, že ho za takové beru, by se možná nabízelo celý text přepsat, či daleko lépe: napsat nový text zcela od začátku. Vidím totiž, že jsem byl nucen onu ekologickou dimenzi dokazovat odkazy na jakoukoli sekundární literaturu (tedy na texty, které o Babičce a vlastně i o čemkoli jiném napsali druzí), což se mi dnes opravdu nejeví jako ten nejlepší přístup. Babičku lze interpetovat na základě četby Babičky, určitě spíše než na základě např. četby Knížky o Babičce od Václava Černého (v jejímž vleku jsem bohužel na mnoha místech, jak si všímám, byl). Co by si zasloužilo propracovat nejvíce, jsou odkazy na Erazima Koháka, neboť ten na toto téma řekl daleko více a mnohem poučeněji (tomu bych se opravdu rád někdy věnoval).
Nic nového o Babičce jsem však zatím nenapsal, proto jsem přistoupil pouze k přehlédnutí původního textu, opravil faktické nepřesnosti a vypustil některé nadbytečné pasáže.
Komentáře
Přehled komentářů
... A skrze tuto úctu ve vše živé i neživé,dojdeme k poznání a uctívání Nebe v sobě samých.... Krásnější,smysluplnějsi či moudřejší článek jsem snad nečetla... Děkuji za to.A odposte mi, že Vám děkuji za celé lidstvo... Wíce takových čistých pramínú třištících z hlouby čestné duše....
Nebe můžu být v každém z Nás, pokud jako nebe vnímáme vše, co Onen z nebes stvořil.
Elll Matějovská , 11. 8. 2020 3:00