Pražské Jezulátko a koncert v Rudolfinu
Z Bohušovického nádraží, odkud za druhé světové války vyjížděli terezínští mučedníci do vyhlazovacích táborů, jsem se vydal za panem Mahlerem. –
Naposledy jsem tu byl na konci září, když jsem směřoval na opačnou stranu, do Drážďan; tak mne přepadla taková nostalgie, jo tam se mi líbilo. –
No, onou nostalgií to v Bohušovicích přímo čiší – nádraždní budova, silo, Házmburk a Lovoš... polibek, kapesník, siréna, lodní zvonec, tři čtyři úsměvy a potom zůstat sám (se zase omlouvám, vzpomněl jsem si na pana Nezvala). –
Osobní vlak, se kterým jsme do Prahy jeli necelé dvě hodiny, se jmenoval elefant; nevypadá ale jako slon, vypadá jako příměstský vlak, který jezdí v Sasku, má dvě patra a když do něj vstoupíte, musíte říct: "To je nádhera!" (jako ten kluk, který nastoupil v Nelahozevsi). –
"Vlak zastavuje ve všech stanicích a zastávkách", říkali v Bohušovicích, aby jako nalákali na smrtelně dlouhou cestu. Hmm, cesta byla ale fajn, už jenom kvůli tomu, že ve vlaku říkají, která zastávka bude následovat. Pokrok zasáhl, zdá se, i ČD. –
A když jsme v Kralupech n. Vl. čekali a nechtěli jsme jet dál ("Blbej vlaku, už jeď!" – "On nemůže, on má nějakej jízdní řád."), tak ten malej kluk řek básničku: "Kup si jízdenku a pak už jeď, jeď, jeď!" a my se rozjeli. –
Do Prahy jsme dorazili po čtvrté hodině, na koncert bylo ještě dost času, a tak jsem se rozmýšlel, zda mám jít do fakultní knihovny nebo do Náprstkova muzea; nakonec jsem zašel úplně jinam, a sice za Pražským Jezulátkem. Ještě předtím jsem z Karlova mostu pohlédl dolu na Kampu, odkud sem pronikaly slova koledy Narodil se Kristus Pán, v tamějších ulicích se totiž pořádala mikulášská besídka (Mikulášů, čertů a andělů byla jinak Praha plná... ale já jsem v tuhle chvíli nemyslel ani na to, co mi Mikuláš dneska nadělí, ani na to, proč s nimi musí chodit taky čert, ani na žádné jiné asociace s anděly, jenom jsem poslouchal radostnou píseň o tom, že "...z života čistého, z rodu královského nám, nám narodil se. Jenž prorokován jest, veselme se, ten na svět poslán jest, radujme se...". –
Pražské Jezulátko
A tohoto Krista Pána jsem pak uviděl v chrámu Panny Marie Vítězné (v Karmelitské ulici na Malé Straně). –
Řečený kostel začali budovat luteráni v předvečer třicetileté války jako první pražský kostel ve stylu baroka, ve stavbě pak pokačovala Církev katolická, resp. Řád bosých karmelitánů (karmelitáni chrám připsali Panně Marii, v jejímž znamení prý zvítězila císařská vojska v bělohorské bitvě), chrámu pak roku 1628 věnovala kněžna Polyxena Pernštejnská z Lobkovic (nejslavnější brozanská majitelka) voskovou sošku Jezulátka. –
"Půvabná soška malého Ježíška, vystavená úctě lidí v kostele Panny Marie Vítězné v Praze na Malé Straně, přijímá denně návštěvníky z desítek zemí světa. Lidé zde prosí o pomoc, uzdravení, mír, někteří s důvěrou očekávají narození dítěte, a mnozí se vrací, aby poděkovali. Líbezná tvář malého Ježíška přitahuje svou krásou. Pravicí dítě žehná, zatímco levice drží zemský globus završený křížem – celý náš svět spočívá v jeho ruce," píše se v oficiálních materiálech.
Renesanční soška vysoká 47 centimetrů, představující Ježíše ve věku několika málo let, byla zhotovena v 16. století ve Španělsku; v barokní okázalosti je umístěna na bočním oltáři (vpravo) v pozlacené skříňce, na hlavě má korunu a je oblečena do šatů (ty se pravidelně obměňují). –
"Mým předsevzetím je polepšit se
a již tě znovu neurážet.
Proto se ti odevzdávám
a chci vše trpělivě snášet
a vždy ti opravdově sloužit.
A svého bližního jako sebe sama
chci kvůli tobě ze srdce milovat.
Ježíšku, Dítě, klaním se ti,
ó mocné Dítě, prosím tě,
vysvoboď mě z této mé nouze."
(úryvek z Modlitby ctihodného otce Cyrila)
V blízkosti Jezulátka je k přečtení text této modlitby, a to hned v několika jazycích; třeba ta slovenská verze se i rýmuje. –
Po stranách Oltáře Dítěte Ježíše se nachází další dva boční oltáře, zdobené obrazy Petra Brandla (sv. Jáchym a Anna; sv. Josef), nalevo vedle kazatelny je pak ještě jeden Brandlův obraz (Sv. Šimona Stocka). Poslední Brandlův příspěvek k výzdobě kostela – obraz "Sen sv. Eliáše", je pro svou jedinečnost vystaven ve Schwarzenberském paláci Národní galerie (a pokud se nepletu, je opravdu skvostný). –
Vstup do chrámu je zdarma, otevřeno bývá do 19:00 (muzeum do 17:30). –
Nakonec jsem se vrátil i na fakultu; v knihovně jsem si přečetl něco pěkného. –
A v půl osmé jsem už stál před vchodem do Rudolfina a čekal na Pepu a jeho lístek. –
Těšil jsem se, protože jsem to měl od včerejška za úkol ("Těš se na zítra. Je to fakt nářez... :-) Se posereš :-D"). –
Vzpomínka na předešlé koncerty
Jako člověk více či méně nedotčený klasickou hudbou se rád pochlubím posledním půlrokem. Už v červnu jsem byl v Severočeském divadle opery a baletu v Ústí n/L na Pucciniho opeře Madama Buttefly, myslel jsem si, že je to zážitek roku, určitě to byla pravda, ale na podzim jsem v Praze ještě párkrát zašel na nějaký ten koncert, a Praha je Praha. –
Abych byl přesný, dvakrát jsem byl v Obecním domě, kde hraje Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK:
16. 10. tam zpívala D. Pecková a hráli Dvořákův Zlatý Kolovrat, Ostrčilovo Osiřelo dítě, Novákovy Melancholické písně o lásce a Sukovu Pohádku – suitu z hudby k Zeyerově hře Radúz a Mahulena;
28. 10. se konal Koncert pro republiku – Má vlast od Bedřicha Smetany:
"Jako ta Má vlast, to byl kulturní zážitek vážně neskutečnej... ani jsem netušil že ten Smetana je takovej borec... ty vole, ten Blaník, ten konec, já myslel že se z toho poseru... jak do toho bušili... říkáš si fidli, fidli a co jako?... pěkný, moc pěkný... docela by mě zajímalo, jak se to líbilo anděle, ale na to jsem se jardy nezeptal, tak to nemůžu vědět (...) k tomu bych řek jediné, ať si Jan myslí cokoli, Smetana tady bude navždy... a ta Vlast překonala všechna moje očekávání, na cédé to tak nevynikne... slyšíš to a říkáš si "proboha, proboha"... zážitek, jednoznačně..." (z mé pošty)
"Ten koncert se konal pod záštitou MUDr. Pavla Béma, ale místo něj měla úvodní slovo nějaká jeho náměstkyně, jako my jsme šli s janičkou jenom kvůli němu a on nás takhle zklamal, říkali jsme si že už kuje pikle proti předsedovi (tý druhý dvojici jsme to neříkali, ti si něco šuškali sami, stejnak by to ti Jihočeši napobrali)... a ta bába náměstkyně: 'Erich Fromm řekl: Svoboda je břemeno. Ano je to břemeno, ale je to křehké břemeno!'... jako fromm ve svym největším intelektuálním výronu vymyslí něco takovýho, ona si to přečte (nebo spíš ti, co jí ten proslov psali, tipuju to na Béma) z nějakýho sborníku aforismů a dodá k tomu takovou chujovinu... chudák Fromm... a chudák Bedřich... a chudák i Mácha (ten uměl lepší oxymoróny)... úplně jsem si představil břemeno co se roztříští o moje záda... spíš měla říct 'No když jsme byli jednou na magistrátě až do večíra, Pavel si ke mně přisedl a řekl, že svoboda je křehké břemeno; a já jsem se celá začervenala a už mě měl v hrsti' " (opět z mé pošty)
V Rudolfinu (Česká filharmonie) jsem byl poprvé před čtrnácti dny na Čajkovského 6. symfonii "Patetické" (před přestávkou zahráli ještě Sinfonietta rustica od Suchoně a Imbroglio, což byla světová premiéra nizozemského skladatele Petera van Onny), nevím jestli to bylo tou moderní klasikou, kde hráli i na plechy, nebo tím starým dirigentem, ale přišlo mi to jako zatím to nejslabší, možná to bylo jenom tím, že jsem tam byl sám. Měl jsem jí napsat, jako napsala ona mně: "A kde si? Tam sou samý cizí!"
Nevím jestli by Pjotr Iljič Čajkovskij (1840-93) takovým banalitám tváří v tvář svému osudu rozuměl, možná že by i přesto rozuměl. Jeho neslavnější opera Evžen Oněgin (jejíž první mimoruskou premiéru r. 1888 v ND Praze sám dirigoval) je také založena na banálním příběhu neopětované lásky Taťány k Oněginovi. A co je za tím? Věčné téma lidské osamělosti, uniformity a rezignace? O čtyři roky později Čajkovskij v Praze představuje svou druhou slavnou operu – Pikovou dámu. Zbýval mu už pouze rok života, ve kterém vznikly mj. balety Louskáček a Šípková růženka. Od února do srpna 1893 komponoval zmiňovanou 6. symfonii, kterou zamýšlel jako bilanci svého života. "Kromě podtitulu Patetická uvažoval i o názvu Tragická. Netušil jak blízko je pravdy: devět dní po premiéře, již sám dirgoval, umírá na choleru," píše se v bulletinu ČF. –
Čajkovskij krom toho kdysi vystoupil i v Rudolfinu (stejně jako jiný Dvořákův přítel Brahms). –
Mahlerova Třetí symfonie v Rudolfinu
Rudolfinum, postavené roku 1881, má průčelí podobné drážďanské Semperoper a bylo pojmenováno po korunním princi Rudolfovi (který o osm let později spáchal sebevraždu). Za první republiky zde zasedala Poslanecká sněmovna NS, jak bylo hezky ukázáno na výstavě Republika v Národním muzeu (v tramvaji maj pěkný plakáty, viď Pepo!). –
A 5. prosince 2008 zde v Dvořákově síni zazněla Mahlerova symfonie č. 3 d moll (pro alt, dětský sbor, ženský sbor a orchestr). –
Gustav Mahler (1860-1911) dle Ottova slovníku naučného "proslulý dirigent a skladatel hudební"; narodil se v roce 1860 v Kalištích u Humpolce (o. Pelhřimov) jako syn židovského obchodníka, v mládí žil v Jihlavě, vystudoval místní gymnázium a zde měl až do své smrti domovské právo; proslavil se jako jeden z nejlepších tehdejších dirigentů (jako skladatel nezažil za svého života výraznější úspěch) na mnoha místech Evropy, 1897-1907 byl ředitelem Státní opery ve Vídni (jako první uvedl Dalibora od Smetany). Vytvořil celkem deset symfonií, z nichž sedmou poprvé uvedl v roce 1908 na Pražském výstavišti. Nevyléčitelně nemocný se vrací 1911 zpět do Vídně, kde 18. května téhož roku umírá ve věku 51 let. –
Rakouský skladatel se pak stává Mannovi předlohou pro postavu Gustava Aschenbacha v novele Smrt v Benátkách (už po mnichovské premiéře 8. symfonie 1909 T. Mann poslal Mahlerovi dopis, v němž jej nazývá "člověkem ztělesňujícím nejsvětější a nejsurovější aspirace naší doby"). Ve filmové verzi Smrti v Benátkách od Viscontiho tvoří ústřední hudební téma Adagietto z V. symfonie (je citováno šestkrát, pětkrát ve verzi orchestrální a jednou ve formě klavírního výtahu). Vedle toho zazní právě ještě pasáž ze Třetí symfonie d-moll (1893-1896, rev. 1906), nazvaná "Co mi vyprávěla příroda" (či též "Panova symfonie"). –
"Není 'nic' jakousi formou dokonalosti?" (Thomas Mann, Smrt v Benátkách). –
"Ať se obrátíme kam obrátíme, vábí nás propast." (tamtéž)
Manželkou Gustava Mahlera byla od 1902 o dvacet let mladší Alma, dcera Emila Jacoba Schindlera, významného vídeňského malíře (krajináře). Alma se stala múzou řady umělců první pol. 20. století, mezi jeji ctitele patřili i rakouští malíři G. Klimt a O. Kokoschka, po Mahlerově smrti se provdala za německého architekta Gropiuse a po první světové válce za německého spisovatele Werfela (s ním uprchla během druhé světové války do USA, o tom se ostatně Werfel zmiňuje v předmluvě k Písni o Bernardettě). O. Kokoschka se s Almou zvěčnil v obrazu Nevěsta větru, stejný název nese i americký film o Almě Mahlerové-Werflové. –
O světovou proslulost Mahlera se v 80. letech zasloužil až známý americký skladatel, dirigent a hudebník Leonard Bernstein. –
Bernsteinovým žákem je i Christoph Eschenbach, který stál v čele filharmonie chicagské (1994-2003) a filadelfdské (2003-2007) a který právě dirigoval dnešní koncert České filharmonie. –
Koncert trval dvě hodiny, ale jaké to byly dvě hodiny! –
Měl bych říct jako ten kluk "To je ale nádhera"? Měl, asi bych měl, ale k čemu jsou slova? –
To tam prostě jste, posloucháte a díváte se na ostatní a říkáte si "Co ostatní cítí, co tak asi cití? To co já?"; chtěl bych do toho proniknout, chtěl bych vědět. –
Zeptáš se a on ti někdo odpoví "Bylo to takové a makové", "Fakt zážitek", "Líbilo", ale co tahle slova znamenají? –
Chtěl bych vědět, co druzí cítí! Chtěl bych vědět, že cítí jako já!
Napsal: Abd el Kader, prosinec 2008