Gebauerová: Karolina Světlá a Božena Němcová (1911) [doplněno o následnou korespondenci s Čermákovou-Slukovou]
Zdroj: GEBAUEROVÁ, M. Karolina Světlá a Božena Němcová. Národní listy 51, č. 357, 28. prosince 1911
S Karolinou Světlou a s její mladší sestrou Žofií, provdanou později Podlipskou, seznámila se Němcová roku 1850. Světlá byla o deset let mladší Němcové. Je známo z životopisu Němcové z péra Podlipské, jak Němcová obě sestry okouzlila, jak se spřátelily. Byla to doba v životě Boženy Němcové poměrně příznivá; muž byl v Uhrách, byl tam dosti spokojen, ona s dětmi v Praze. Poměr mezí ní a mužem nebyl nikdy harmonický poměr vzájemného pochopení, doba, kdy žili odloučeně, byla pro ni tedy dobou duševního klidu, dobou osvěžení.
Podlipská píše, že tenkráte se často vídaly, někdy každý den a i Němcová zmiňuje se o vzájemných stycích r. 1851 Veronice Vrbíkové do Brna: "... již pro mne přišly též dvě sestry, a rozmilé holky, které mám velmi ráda; každou neděli jdu k nim a tam čtu, je nás málo, ale dobře se shodujem, tak jako ty a Mína a Klácel, když chodíte po mniší hoře." Tyto dvě sestry byly sestry Rottovy.
Světlá ve svých vzpomínkách z Literárního soukromí vzpomíná také svých hovorů s Němcovou o literatuře a Podlipská zmiňuje se o těchto hovorech vzpomínkou: "Viděla-li jsem pak ji (t. j. Světlou) a Němcovou v překypujícím humoru, v rozmluvě plné ohně a ducha, bývala jsem šťastna." Takové byly tedy první doby přátelství obou těchto žen.
Roku 1852 dne 7. ledna měla Johanna Rottová svatbu s prof. Mužákem. Svědkem na svatbě byl Josef Němec, meškající v Praze na dovolené, a celá rodina byla na svatbu pozvána. Němcová tykala si pak i s Mužákem a navštěvovala mladé manžele jako dříve děvčata Rottovy. Jednu takovou návštěvu líčí rovněž Podlipská ve své vzpomínkové biografii Němcové.
V první polovici srpna téhož roku odjíždí Němcová do Uher za mužem a posílá odtamtud Světlé krásné listy, plné přátelské lásky a starostlivosti o ni, jež očekávala rodinu. Uvádím výňatek, který se mi jeví charakteristický pro povahy obou žen.
"Byla doba, kde jsem Tě držela za méně vroucnou a skoro Tě proto litovala, ale přesvědčila jsem se ne jednou, že Tvoje krásná, ale někdy chladná tvář nesmí se vždy jmenovat zrcadlem Tvé duše, neboť v té vře upřímná láska pro manžele, rodinu, přátele, národ i vše, co dobré a krásné, o tom již dost přesvědčení mám, a protož mě ani to nemejlí, když se vtipně usměješ něčemu, co třebas Sofii i mě pohne. Často bych tě pojala v náruč a zlíbala jako tu naší rozmilou Lozinku [správně: Sofinku], ale bojím se, že by Tobě nemilé bylo; ostatně vím, že's i beztoho přesvědčená o mé srdečné náklonnosti k Tobě."
Tento úryvek zajisté podává mnoho charakteristiky Němcové, dítěte vyrostlého ve volné přírodě, a Světlé, vychované přísnou etiketou soukromých ústavů pražských let čtyřicátých, o nichž Světlá sama se rozepisuje též ve svých upomínkách.
Dne 9. října 1852 narodila se Světlé dceruška, den na to Němcová vrátila se z Uher. A nyní osvědčila své přátelství plnou měrou po nejkrásnější stránce a bylo to také vyvrcholení styku obou žen.
Světlá po narození dcerušky těžce stonala a také dítě churavělo. Němcová stala se jí ošetřovatelkou, neboť "byl-li nemocný v domě, pomáhala jej ošetřovati a to velmi šťastně. Znalať se virtuosně v domácích prostředcích. Nezáleželo jí na nějaké probdělé noci. Uzdravoval-li se, byla mu veselou a zábavnou společnicí. Těšilo-li jej to, předčítala mu," tak líčí ji ze vzpomínek Podlipská. Dcerušce Světlé byla kmotrou, děvčátko po ní nazváno Boženkou. Listy z 25. prosince 1852, z 2. a z 9. ledna 1853 svědčí, že ošetřovala i matku i dcerušku, docházejíc k Mužákovům na noc, a jak lze se domnívati z jednoho listu, berouc u nemocné děťátko k sobě na ošetřování a hlásajíc zároveň dvě nemocné děti: i nejmladší synek Němcové Jaroslav ležel tehdy nemocen. Ale to jí neodstrašovalo a Světlé, na obavy, není-li to na ni moc, odpovídá citátem Jean Paula: "Zwischen Freunden soll ein rother Heller so viel gelten, als ein Juwel, und ein Juwel so viel, als ein rother Heller!" [Gebauerová větu nepřekládá, nicméně znamená: "Mezi přáteli má měděný haléř tolik platit jako drahokam a drahokam jako měděný halíř!"]. A dodává: "Já nejsem ničím nucena než láskou, a (...) ty víš dobře, že kde o lásce řeč, nesmí být o obětích."
Dne 13. ledna 1853 dceruška Světlé zemřela a Světlá upadla, jak v Literární soukromí líčí, v chorobu, jež později hraničila na chorobu duševní.
Styky obou žen doloženy jsou ještě listem z posledního března 1853, kde Němcová posílá Světlé prášky jakési a píše, co nařídil lékař, aby činila pro léčení své choroby. Jinak list vyznívá tónem klidným, věta 'kdy zase si sklepneme? Kýž byste mohly přijít přece na půl dne ke mně!" připouští soudit, že staré styky byly pěstovány. Němcová chystala se tehdy na Slovensko za mužem, kam toho roku odjela již počátkem května.
Před odjezdem posílá Světlé ještě jeden dopis. Je bez data a tlumočí jasně rozháranost a nespokojenost Němcové, vzpomínající znova přátelství Světlé a děkující za její laskavou starostlivost. V tomto listě lituje jí pro vzmáhající se její chorobu.
Z Uher pak zachován list z 30. srpna 1853. Manželé Mužákovi trávili tehdy léto pod Ještědem, kde Světlá znenáhla nabývala opět ztraceného zdraví. Němcová přeje v něm Mužákovým pobyt na venku a stýská si na klepy, které se o ní v Praze rozšířily, a které se jí donesly. Píše také již o vyšetřování Němcově a o nemoci svého nejstaršího syna Hynka. Děkuje Mužákovi za jeho péči o děti (Hynek i Karel byli v Praze na školách) a dodává Světlé: "Až budu zase v Praze, pak zajdeme spolu tam za Prahu, k tomu milenému rovečku, a povíme si víc."
Němcová vrátila se do Prahy 17. října 1853, kde ji čekala krutá rána; dne 19. října Hynek zemřel. Po smrti Hynkově sešla se opět s oběma sestrami-přítelkyněmi a Světlá, jak sama sděluje v Literárním soukromí, opatřila ji zdarma byt u paní Ullmanové, vdovy po ranhojiči. A tehdy již nebyl poměr mezi Světlo a Němcovou tak přátelský, jako dříve. Světlá uvádí příčinu: že Němcová se stýkala s mladou generací z roku 1848. "Dávno mě zarmucovalo, že se k ní dotírají lidé, kterých k ní nevede ni přátelská účast, ani přání slyšeti její mínění o důležitostech národních, o otázkách literárních, nýbrž zájmy naprosto sobecké." Tak píše Světlá poprvé v příčině své roztržky s Němcovou.
Němcové vedlo se tehdy již zle. Blahobytu nepoznala nikdy, i v dobách, kdy jejich finanční poměry byly spořádané, byla nucena dělati dluhy, již tehdy, r. 1851, vypůjčuje si nepatrný obnos na dobu dvou, tří dnů. Když muž byl ve vyšetřování, stala se hmotná její situace velmi krutá.
Z doby od návratu ze Slovenska v říjnu 1853 až do května 1854 není styk obou přítelkyň ničím doložen. Po této době pak nastává úplná roztržka. Světlá líčí tuto roztržku až r. 1880, tedy více než po 25 letech, ve svých vzpomínkách. Měla odevzdati Němcové sbírku, Wenzigem pro ni uspořádanou, 25 zlatých. Zastihla při své návštěvě u ní jednoho z mladé družiny, Bendla, k němuž dávno již cítila nechuť. Chtěla Němcové odevzdati peníze v soukromí, ale Němcová prohlásila, že před Bendlem nemá tajnosti, ježto je její přítel a chce jí zaopatřit práci, a o doručené peníze se s ním, jenž si ji stýskal právě také na nouzi, rozdělila.
Světlá líčí, že byla chováním Bendlovým při tom dotčena; vypravuje dále, že Němcová k ní téhož dne přišla a řekla, že se Bendl cítil uražen jejím chováním, "a je s to splatit ti dnešní tvoje chování a odejíti, spatřiv tě, jako tys dnes za příčinou jeho odešla," uvádí Světlá doslova výrok Němcové.
Světlá byla jistě hluboce uražena, neboť ač dáma již padesátiletá, tiskne pro veřejnosti dopodrobna ve svých vzpomínkách tuto scénu, nezmiňuje se ani slovo o překrásném koloritu obětavého, vroucího přátelství Němcové, které pro ni, pro Světlou, měla v době prvních let jejího manželství.
Kdy Světlá začala se zabývat spisovatelstvím, není přesně udáno. Její sestra, Podlipská, píše již roku 1852: "Měla jsem již největší důvěru v nadání mé sestry." Světlá sama klade své pokusy do doby po své nemoci, po ztrátě dítěte, tedy asi do roku 1853 - 54. První práce její "Znovuzrození" [správně: Dvojí probuzení] otištěna teprve roku 1858 v almanachu Máj, kdež i Žofie Rottová má příspěvek. Němcová neví ještě, že Světlá je paní Mužáková, píšeť o tom v kritice Bendlovi: "Znovuzrození od Karoliny Světlé, tuším Hálkového ideálu - také ne mnoho. Fantasie mladého děvčete, ale není to jádro! Čtla nejspíš Tyla, ale sloh si neosobila."
Tou dobou Němcová má již jako literátka velké jméno, vyšlať již její "Babička", "Pohorská vesnice" a její příspěvky kalendářů a almanachů bývají považovány za okrasu publikací. Ale jako člověk je deptána osudem i lidmi. Roku 1854 Němec zbaven všeho platu, později pak dán do pense s nepatrným výslužným, Žena jeho stará se o výdělek, jak může, živí sama sebe i děti a stará se, aby jako literátka neklesla na pouhou výdělkářku, hnusí se jí chlebaření pérem. Jako jediný ideál jejího ztroskotaného života září jí další studium a sice studium lidu na Slovensku, kde tuší poklady, a cítí se povolána odhalit je světu, jde za tímto ideálem vůlí vskutku neochvějnou, aby mohla "vytasit se ještě s něčím lepším, než je Babička," jak píše Helceletovi.
Zatím je však nucena starati se, kdo by jí daroval kabát pro syna, nebo kde vyprosit nejmladšímu dítěti obědy. Několik dobrých, srdečných přátel, lidí povahy navýsost ušlechtilé jí zůstalo věrno, ale ti nestačili zachránit ji. Mnozí z bývalých přátel, kteří uznávali její talent, se jí přímo stranili a vyhýbali se jí.
Přímý vztah obou velkých literátek našich minulého století má ještě dva doklady. Z roku 1854, kdy na zprávu své sestry o suspendování Němce a o příspěvcích rodině odpovídá jí Světlá: "Zpráva nás náramně dojala. Prosím, piš mi více o tom. Nejmilejší by nám bylo měsíčně něco přispěti, nevíš, na jak dlouho by to bylo?" [Gebauerová cituje podle dopisu Karoliny Světlé z 27. srpna 1854, uveřejněného Anežkou Čermákovou-Slukovou v Ženských listech, ten je však nekompletní, neboť editorka vypustila negativní zmínky o Němcové a jejím manželovi.] – Druhý doklad z roku 1861, několik měsíců po tom, kdy vydala Světlá "Krejčíkovic Anežku" a Němcová, potkavši Mužáka, práci tu mu chválí, řkouc, že by nebyla řekla, že takovou postavu lze nalézt v Ještědě, který se jí zdál tak zamlklým. Světlá uvádí i tuto scenu doslova: "Hleďte se sama do Ještěda vydati," vybízel ji manžel můj. "Přijdete tam zajisté ještě na zcela jiné věci než moje choť v městě vychovaná, která se tam teprve své mateřštině přiučuje." Němcová slíbila podívati se tam v létě, avšak nedošlo k tomu. Byla tehdy již uštvána; zápasila posledními silami.
Bylo by třeba hluboké studie k tomu, aby bylo lze souditi, která z obou žen byla větší heroa. A snad toho není také třeba. Jejich literární význam tkví v jejich pracích a jako ženy měly osudy tak nesmírně rozdílné, že již jen okolnost, že jedna z nich umírá uštvána ne zcela dvaačtyřicetiletá, když začala tvořit nejkrásnější svá díla, druhá dožívá se v blahobytu a v úctě a v podivu mnohých a mnohých téměř sedmdesátého roku věku.
------------------------
Anežka Čermáková-Sluková, neteř a důvěrnice Karoliny Světlé, zaslala následně Marii Gebauerové tento dopis:
"Královské Vinohrady 2/3 1912
Velectěná slečno!
Pan Laichter poslal si ke mně pro obraz Světlé k reprodukci. Zajisté mi nezazlíte, že jsem mu neposlala onu malovanou podobiznu, nýbrž jen její fotografii a pak podobiznu Světlé z roku 1862 [Šlo o knižní vydání korespondence Boženy Němcové, pořádané Marií Gebauerovou, jehož první svazek vyšel roku 1912 u nakladatele Jana Laichtera (v rámci Sebraných spisů Boženy Němcové), obě podobizny byly otištěny v obrazové příloze.].
Dovoluji si Vás upozorniti, máte-li v úmyslu otisknouti listy Světlé psané Němcové v Laichterově sbírce, že byste musila míti dříve k tomu svolení pana nakladatele Otty. Otiskla jsem je totiž loňského roku v Osvětě a budou teprve po dvou letech volny. Ostatně vy sama jistě dobře ráčíte znáti tato pravidla. Když jste si je tehdáž ode mne vypůjčovala, neměla jste v úmyslu vydati je celé, chtěla jste z nich použíti pouze úryvků, což jste také učinila. Nežádala jste mne o svolení k otisknutí jich celistvě, proto jsem tak v nynější významné době učinila sama.
Ve svém fejetonu v Národních listech v prosinci roku 1911 pravíte, že Němcová brala si nemocné děťátko k sobě na ošetřování. V tom ráčíte se mýlit. Nebylo přece možno dítě na smrt nemocné přenášeti z bytu do bytu. Že Němcová ošetřujíc dítě Světlé psala, vysvětluje se tím (což také dopis Mužákův potvrzuje), že Světlá nebyla v bytě. Ležela churavíc patrně u rodičů a Mužák i Němcová podávali ji tam zprávy o dcerušce. Jest to sice maličkost, ale přece je třeba ji opraviti.
Místo Lozinku má býti: Sofinku, to jest Podlipskou. Chybu tu patrně zavinil sazeč. První práce jmenovala se: Dvojí probuzení.
Napsala jste, že Světlá dožívá se v blahobytu... atd. Co nazýváte blahobytem? Je-li blahobytem, má-li někdo byt o třech pokojích, v jednom z nich má dva podnájemníky, v druhém dvě strávnice a sám se spokojí s malým pokojíkem, kde jí, spí, pracuje a návštěvy přijímá, – pak arciť žila Světlá v blahobytu. Byla Světlá právě tak štědrá jako Němcová, podporovala chudé příbuzné svého chotě, podporovala všecky národní podniky, psala mnoho zdarma, nemohla si ničeho zahospodařit, ač žila co nejskromněji, spokojujíc se k večeři s dvěma párky nebo vejci, v poledne rovněž stravou nejjednodušší. Jednoduchý byl i oděv její, nádherných toalet nemilovala. V blahobytu žila doma jako dívka, ale když se vdala, musila počítat s každým krejcarem, příjmy mužovy nebyly veliké a on se o ně ještě dělil s rodiči svými a sestrou svou, mou matkou. Penze po muži byla asi 800 korun, nevím to jistě už, ale moc malá byla. Musili jsme moc šetřit. Úroky z věna, jež nikdy do rukou nedostala, nestačily ani na krytí činže. Ostatně byl celý život Světlé velikým martyriem, důkazy o tom přijdou jednou na veřejnost, dosud však to není na čase.
Čekala jsem, že se někdo ujme Světlé, když prof. Tille vydal svou jinak skvostnou knihu o Němcové, když Světlé tak velice ukřivdil. Ale nejenže se tak nestalo, všecky listy opakovaly nepravdivá ta slova po něm. Nikdo si nevzal práci, aby se přesvědčil, co na tom pravdy. Naopak ještě kdosi vyšťáral, že Světlá odřekla příspěvek do almanachu ve prospěch pomníku Boženy Němcové. Můj bože, když někdo těžce stůně a odřekne příspěvek, vykládati to tak, jako by byl odřekl z nenávisti vůči té věci, – to není ušlechtilé jednání. Že Světlá poslala krásný telegram k odhalení pomníku, to nevypátral nikdo.
Tak všude panuje jen nespravedlnost. Píše se na základě domněnek, a ne na základě fakt. Jedna žena se oslavuje, po druhé se hází kalem. Až bude zase jubileum Světlé, tak snad to bude opět naopak, jako by nemohly žíti v srdcích lidu obě stejně krásné, veliké, vznešené. Měla-li stíny svoje jedna, měla je jistě také druhá, sama Světlá napsala, jak se chybuje, chceme-li ze spisovatele míti světce neb světici.
Jest zajímavo, jak posoudila Němcová první práci Světlé. 'Fantazie [...] není v tom jádro! Čtla nejspíš Tyla.' A Světlá zatím znala literaturu německou a francouzskou té doby tak dokonale jako málokdo, jistě lépe než Němcová sama. Je tedy viděti, že byla úplně v ní svou, když stopy oněch literatur Němcová v tom nepostřehla.
Hrdinka v Dvojím probuzení musela se zdáti Němcové pouhou fantazií – nepodobala se ani v nejmenším povaze Němcové, která na jejím místě nikdy by nebyla schopna bývala takové oběti. Němcová šla vždy za svým srdcem neohlížejíc se na to, šlápne-li přitom na srdce druhé, jak se stalo u Podlipské a konečně i u Han[ušové]. Vyprávěla Světlá nejednou, jak paní H[anušová] klečela před ní na kolenou, prosíc jí, aby jí nebrala muže, dětem otce. Podlipská nesmírně trpěla jednáním Němcové, ale jsouc dobrá, odpustila. Odpustíme snadno, je-li ublíženo nám, ale odpustíme méně snadno, ublíží-li kdo bytosti nám drahé. Proto odpustila Podlipská, proto nemohla odpustiti Světlá. Dr. L[ambl] nabaživ se N[ěmcové] vrátil se kajícně zase k Sofii a chtěl přerušený poměr znovu navázati. Sofie i jemu odpustila, ale manželkou jeho již státi se nechtěla [Čermáková-Sluková reprodukuje dopis Teréze Novákové z 11. - 12. března 1889, který jí Karolina Světlá diktovala.].
Kterak by se byla mohla Němcové zamluviti hrdinka, jež vzdává se své lásky a obětuje se tomu, jehož už nemiluje, protože dovede více snášet a cítí se silnější než druzí, kteří by tolik nesnesli? Němcová nedovedla svoje srdce takto obětovat, šla bezohledně za jeho hlasem.
Zajisté – není to chybou. Bylo to přirozené, nikdo jí toho nezazlívá, ale nezazlívejte také Světlé, že se s ní stýkati přestala, když způsobila sestře její jednu z největších bolestí.
Nemohla ji mít ráda jako přítelkyni, ale jako spisovatelku ctíti ji nepřestala. Šla ji na pohřeb – pan profesor Tille viděl v tom...
Co by byl teprve napsal, kdyby se byla pohřbu vůbec nezúčastnila?
S veškerou úctou A. Čermáková."
V LA PNP je pak dochován koncept odpovědi Marie Gebauerové Anežce Čermákové-Slukové:
"Vážená paní!
Děkuji Vám za laskavé půjčení fotografie K. Světlé a při té příležitosti dovoluji si zároveň opraviti Vaše tvrzení stran otištění listů Světlé v korespondenci. Dala jste mi svolení otisknout je v korespondenci celé, já také o nic jiného Vás nikdy nežádala a jinde jsem listů vůbec neuveřejnila. Bylo mi s podivením, že jste loni listy v Osvětě otiskla, ale člověk si pak všelico vysvětlí dodatečně. Listy tedy v korespondenci již tištěny jsou, a sice s Vaším svolením. Ostatní není mou starostí, neotiskovala jsem jich z Osvěty, ani jsem jich tam nečetla.
List Váš kromě této obchodní stránky má však ještě jinou, ze které zjišťuji zřejmě Vaše obviňování, že jsem Světlé – ublížila. Pracuji jako literární historik, používám pouze dat, nikdy pomluv a podobně. Vás jsem listem prosila, abyste mi poznámky Světlé o Němcové půjčila, bych mohla – bylo to právě pro přednášku a pro články a fejetony – bych měla dokument, že Světlá také pěkně o Němcové soudila.
Nepůjčila jste jich a mně nezbylo nežli držet se tištěného a psaného: Literární soukromí a dopisů. Je jedině Vaší vinou, a řeknu přímo úžasným nepochopením práce literárněhistorické z Vaší strany – ten výsledek, nad nímž se pozastavujete.
Ale Vy jste i úžasně neopatrná ve svých sděleních, chcete hájit Světlou, a škodíte jí jako nikdo jiný. Dáváte mi písemný dokument, že Světlá svou bývalou přítelkyni za vše co ta jí dobrého udělala, pomlouvá (a ne jednou!), jak ji snad nepomluvil nikdo! Jsem Vám povděčna za ten písemný dokument, z něhož arciť já i jiní usuzují, že Světlá byla mstivá – nemusila odpouštět, ale mstít se neměla na někom, zejména na ženě tak nešťastné, jak byla Němcová. Ostatně literární historie Vás poučí o jiném, račte si přečíst knihu páně Tillovu, tam je o poměru Němcové s Hanušovými něco jiného! Vaše prohlášení podivné světlo vrhá na ušlechtilost Světlé, jež mohla sdělení mít jen od Němcové samé, a pak nechci ani pronést soud na takovým zrazením přítelkyně, anebo opakovala klepy a pak – pak už vůbec nelze ničeho říci. –
Dnes vytýkáte, že se píše na základě domněnek, a ne fakt, a Vy sama jste z prvních, kteří fakta odepírají z pramalicherné příčiny, 'aby přítelkyně je dostala neupotřebené'! Já jsem učinila svou povinnost, žádala jsem o fakta, jimž bych byla mohla přispět k vyjasnění obrázku, a vím sama, že to byly pěkné věci, které jste mi četla. Odepřela jste je, a dnes mi naopak dáváte o Světlé dokument – nepěkný. Přiznám se Vám, že jsem o tom již slyšela, že to Světlá vypravovala, ale nepoužila jsem toho, byl to jen klep. Teprve Vy dnes písemně z něho činíte dokument a já, bude-li třeba, ho užiji. Mně nejde o nějaký boj a vítězství jedné nebo druhé, nýbrž jen o pravdu, a je i Vaší povinností k této pravdě dopomáhat."
Tyto materiály poprvé otiskla Yvetta Dörflová v článku DÖRFLOVÁ, Y. Korespondence Marie Gebauerové (K prvnímu soubornému vydání dopisů Boženy Němcové). In: ZAHRADNÍKOVÁ, M. (ed.) Božena Němcová. Sborník k 140. výročí úmrtí. Literární archiv. Sborník Památníku národního písemnictví č. 34. Památník národního písemnictví, Praha 2002, str. 431 - 434