No, obvykle nepíšu takovéto pesimistické povídky, nevím, co to do mě tentokrát vjelo. Tak, pěkné počteníčko.
ZTRACENÝ SVĚT
Nervózně jsem se zhoupla na špičky a zkousla si ret. Věděla jsem, co stačí udělat. Jeden krok a je po všem……Zbavím se všeho trápení. Svého i maminčina. Plánovala jsem si to přece tak dlouho……Vlastně od toho dne, kdy mi v nemocnici oznámili, že verdikt je definitivní - už nikdy nebudu vidět. Autonehoda mi zrak poškodila natolik, že není možná ani operace. Tehdy se pro mě ztratil svět, tehdy jsem se rozhodla skoncovat se životem. A právě na tom místě, kam jsem jako malá, potajmu, utíkala se vybrečet.
Tady taky teď stojím. Za mnou je velká louka posetá tisíci květinami, které už nikdy nespatřím a přede mnou hluboká propast s malou říčkou tekoucí vymletým korytem. Toto místo pro mě bylo domovem v těžkých chvílích mého života (a že jich nebylo málo). Opravdu……takhle to chci. Ale teď, když tady stojím a od smrti mě dělí jen vlásek - jeden krok…nemůžu ho udělat. Nemůžu. Prostě to nejde.
A v tom mě napadla podivná a děsivá myšlenka.“Co by tomu řekl Mirek ?“ Z úst se mi vydral výkřik a já poděšeně couvla od okraje propasti. Co jsem to málem provedla?! Zlomila bych Mirkovi srdce! A mamince! A bráškovi!
Takhle jsem začala přemýšlet, když vtom jsem za sebou někoho vycítila. Nemohla jsem ho vidět, ale jeho přítomnost byla téměř hmatatelná. Prudce jsem se otočila (tohohle zvyku se prostě nezbavíte) a přiškrceným hlasem jsem se zeptala: ,,Kdo to je ?“
Strašlivě jsem se vyděsila, protože tahle louka byla prostě moje - nikdo na ní ještě nikdy nepřišel, tak KDO je ten neznámý ?!
,,Míšo?“
,,Mirku? Co tady děláš, jak jsi mě našel…?“
Tep se mi už pomalu začal vracet do normálu, ale přesto jsem nechápala, JAK mě Mirek našel. Sledoval mě, protože se o mě bál ? To je asi jediné rozumné vysvětlení. ,,Já…no…prostě jsem tě našel.“
Slyšela jsem a cítila jsem jak ke mně došel a chytil mě za ruku. Měla jsem toho tolik na srdci, co jsem mu chtěla říci……ale ne teď. Teď jsem se jen chtěla přitulit k Mirkovi (což jsem také udělala) a rozbrečet se. Proč zrovna já ? Proč se zrovna mě bortí svět před očima ? Teda, spíš před nosem, protože já už žádné oči nemám, nebo ne ?...
A tak jsme tam stáli v objetí a nevnímali nic okolo nás. Byli jsme jen my a naše myšlenky.
,,Můžu se tě na něco zeptat ?“ přerušil ticho až po hodné chvíli Mirek. „Hmm.“ ,,Co tě donutilo k tomu, si NEublížit ?“ Tak na to se mě ptát neměl; při těchto slovech se mi v očích objevili nové Niagary. Nic na světě, snad kromě navrácení zraku, by mě nepřinutilo Mirkovi povědět, že to vzpomínka na něj zastavila mou sebevraždu.
”Asi jsi vážně jen zbabělec” prolétla mi hlavou myšlenka, kterou už jsem nedokázala udržet. A pojednou, jako by někdo v té tmě, kterou jsem měla už pěkně dlouho před očima, pustil film.
Spatřila jsem hubenou, zrzavou, dvanáctiletou holku, jak nervózně prohledává trsy travin okolo rybníka, zatímco skupina výrostků utíká se smíchem a s balíčkem šatů pryč od vody……
……blik!
Obrázek se změnil. Opět vidím onu zrzku, ale tentokrát je o něco málo starší. Stojí před tabulí, kouše si nehty a vrhá vyděšené pohledy do třídy, která se smíchy válí po lavicích……
……blik!
Dívka se žene ulicí a za ní rozzuřený hoch……
……blik!
Už to není malá holčička, ale šestnáctiletá slečna, která se krčí uprostřed hloučku pošklebujících se spolužaček……
……blik!
A je opět tma. Ta holčička i ta šestnáctka, to jsem byla já. To všechno byly věci, které se mi skutečně staly. Když vtom mi to došlo. Můj svět se nikdy neztratil. Já ho totiž (myslím ten opravdový, krásný svět) nikdy ani nenašla.
A v tu chvíli jsem se rozhodla. Začnu budovat nový život! Život a svět, který bude stát za to žít!......
,,Není ti zima ? Celá se třeseš…“ To byl Mirek. Kluk, který mi už dvakrát zachránil život. ,,Možná bychom už měli jít, stmívá se.“ Zvedl se ze země; já také. Oprášila jsem si kalhoty, protáhla tělo a tím nejpevnějším hlasem, který jsem ze sebe byla schopna dostat, jsme mu to všechno, všechno co jsem cítila řekla. Řekla jedním, jediným, prostým slovem.
,,Děkuji.“
,,Za co ?“
,,To by jsi nepochopil…půjdem tedy ?“ Už se dál naštěstí nevyptával.
,,Jo, jasně. Já si jen odskočím…“ a vzdálil se. Povzdychla jsem si. Najednou se mi tady nelíbilo. Toto bylo oblíbené místo malé, ufňukané Míši a od té jsem se už oprostila.
”Vydám se domů sama, však mě Mirek dožene.” Otočila jsem se a pomalu vyrazila.
Potom se to stalo. Udělala jsem krok……a šlápla do prázdna.
Už jsem nestačila udělat nic…
Nestačila jsem se zarazit...
Nestačila jsem udržet rovnováhu...
Prostě jsem jen padala…
Tím posledním, co jsem v životě slyšela, byl vítr, který mi hlasitě hlučel v uších a Mirkův vyděšený výkřik
,,Míšóóó!!!“
Tak jak jse vám povídka líbila ? Své názory prosím pište do komentářů. Předem díky.
ZTRACENÝ SVĚT
(Dorriena, 20. 1. 2012 19:55)