3,Jak do příčné ulice
„Vstávat!!“ budila ráno celý dům ginny.
Dudley se probudil. Chvíli byl trochu zmatený, ale pak si uvědomil, že ode dneška bydlí u Potterových. Asi mi bude chvíli trvat, než si zvyknu, pomyslel si.
Tenhle dům se mu líbil. Byl tajemný, velký, měl mnoho místností a několik pater, i když všechna nebyla obydlená. Obytná část proto byla oddělena od té ostatní kouzlem tak, že to vypadalo, že dál už nic není. V této době měl určitě velkou historickou cenu a nevyhovoval požadavkům hygienických stanic. Potterovým to ale vůbec nevadilo. Za jedno si všechny nedostatky mohly odstranit kouzly a za druhé byl pro mudly stejně neviditelný, takže o něm nic nevědeli a tak sem ani žádné kontroly nechodily.
Zatím už Dudley vstal a šel do jídelny, kde ho vítala Ginny.
„Dobré ráno! Jak ses u nás vyspal?“
„Výborně. Musím přiznat, že tohle je krásný dům a jsem velice rád, že tu mohu na pár dní zůstat.“
„Ale jakých pár dní? Tady už zůstanete a navíc se vám tady i líbí. Vidíte, že tohle je veliký dům, určitě se sem vejdete i s celou svojí rodinou.“
„No kdybych nějakou měl.“ pomyslel si Dudley.
Za chvíli přišel i Harry a po něm ostatní děti. Všichni si sedli kolem stolu, kde už byla nachystaná snídaně.
„Dobrou chuť !!“ si popřáli a dali se do jídla.
Po snídani si šly děti hrát. James a Albus odešli do parku, kde se před dalšími chlapci z města vytahovali, i když dobře věděli, že jim žádné kouzlo předvést nemohou. To Lily navštívila svojí nejlepší kamarádku ze školy. Jmenovala se Jane a Lily měla podezření, že bude taky čarodějka ale zatím jí nic neříkala. Děti obvykle chodily ven až odpoledne, ale dnes je matka poslala už ráno, aby měli doma klid a mohli se soustředit na své plány.
„No už je klid…“ oddechl si Harry. „takže, ehm, včera jsem o tom přemýšlel a sepsal jsem si pro jistotu seznam věcí, které budeš potřebovat.“ Vytahoval kapsy papírek a pokračoval. Nejprve si vyzvedneme nějaké peníze u Gringottů a pak půjdeme nakupovat, nakonec se stavíme v inzerátně a vybereme ti kurz.“
„No, ehm, chápu. A mohl bys mi prosím ukázat ten seznam, co všechno mi musíš koupit?“ zeptal se Dudley.
„No myslím, že tohle chápu. Jen nevím, jestli to zvládnu.“strachoval se Dudley.
„To doufám. Říkal jsem si, že prostě budeš normálně tvrdit, že jsi můj bratranec a tvoje matka byla sestra mé matky, aby bylo jasné, že jsi taky kouzelník.“
„Harry, myslím si, že tohle není dobrý nápad. Začnou si povídat, že máš bratrance a budou pátrat kdy,kde a nakonec zjistí, že to není pravda. Pak budeš mít problém a budou říkat, že jsi lhář.“ Vložila se do toho Ginny.
„A co teda má říct?“ zeptal se Harry.
„No tak prostě že je čaroděj z Liverpoolu, že jste se náhodou seznámili a že mu to tu ukazuješ a on si kupuje to, co mu doporučíš, nebo tak něco. Řekla bych, že je to jednoduší.“
„To je geniální,Ginny! Když je odjinud, tak to se o to nikdo moc starat nebude. Ale myslím, že by klidně stačilo říct, že jsem mu tohle doporučil. Takže, Dudley nějaké otázky? Nechceš něco ještě jednou vysvětlit.“ zeptal se Harry škodolibě.
„Myslím, že ne. Prostě všem řeknu, že jsme se někde seznámili a ty ses mi zmínil o pár dobrých obchodech v téhle ulici, ne?“
„Jasně. To zní přesvědčivě. Tak vlastně můžeme jít.“ řekl Harry a vstal od stolu.
„Vy tu nezůstanete na oběd?“ zeptala se Ginny.
„Víš, máme toho hodně, takže asi půjdeme.“ odpověděl Harry.
„Tak nashledanou.“ dodal ještě Dudley.
„Dudley, tak kde jsi?“ volal na něj Harry, který už stál v obývacím pokoji.
„Čekám tady na tebe v síni, už půjdeme?“ zeptal se nechápavě.
„Ne.“ Pochopil Harry, „pojedeme letaxovou sítí. Takže za mnou půjdeš ty.“
„Ale já nevím jak se letaxuje, ani co to je.“ Dodal, když přišel do obývacího pokoje.
„Hele, to je jednoduché. Podívej, tohle je letax,“ a ukazoval mu zelený prášek, „nabereš si trochu a hodíš ho sem, do krbu. A až ti zezelená oheň, tak do něho vstoupíš a řekneš příčná ulice. Chápeš?“
„Harry, tak tohle asi nezvládnu. Já…totiž…od mala mám strach z ohně a…tohle prostě nezvládnu. Není jiná možnost?“
„Prosím tě, vždyť je to jednoduché.“ Uklidňoval ho Harry. „to zvládneš, musíš se překonat.“ Povzbuzoval ho.
„Ne, Harry, tohle prostě nezvládnu. To je fobie, to nepředělají ani kouzla.“
„Hm…Takže se nikam nejede. Prostě není jiná možnost, jak se tam dostat.“
„Ale, Harry, nevzdávej to hned.“ Řekla Ginny.
„A co mám podle tebe udělat?“
„Do Příčné ulice se dá přece dostat i přes Děravý kotel, zapomněls?“
„A jak se tam asi dostaneme? Je to daleko. Na koštěti Dudley neumí a auto taky nemáme, protože jsme je nikdy nepotřebovali.“
„A co městskou dopravou?“ dostal Dudley nápad.
„No tak pochybuji, že k Děravému kotli něco jezdí. To je totiž ta nejzapadlejší ulička ve městě, kam nedostane opravdu jenom ten, kdo o ní ví.“ Řekla Ginny a Dudley i Harry si oba sedli na pohovku a radši se jeden na druhého ani nepodívali. Dudley se styděl, že to takhle zkazil. Harry zase přemýšlel co teď a chvílemi si uvědomoval, že má na Dudleyho vztek.
„Nechápu to. Proč? Já tady celý večer přemýšlím jak to provést, a když už je to vymyšlené, tak se zase bojí ohně a pak ještě řekne, že pojedeme mudlovským autobusem. Tím bych jel, jenom, kdybych vědel, že mě to zachrání a kdyby tam vůbec jel.“ pomyslel si.
„…Teda!!!!! Už to mám!“ napadlo najednou Harryho. „pojedeme záchranným autobusem! Pojď, Dudley ven, přivoláme si ho a ten nás tam zaveze.“ Řekl Harry nadšeně a už vstával z pohovky.
Oba vyšli letos před dům. Harry pak zalovil v paměti. Vzpomínal, kdy jel naposled záchranným autobusem a jak ho přivolal.
„To bylo tehdy, když Sirius uprchl z Azkabanu. Viděl jsem ho tady, a napřáhl jsm ruku a v tu ránu přijel autobus.“ Říkal si pro sebe.
„No tak to udělej i teď!“ nemohl se Dudley dočkat.
Harry tedy vytáhl hůlku z pláště a napřáhl ruku. Tu mu problesklo v očích světlo a viděl před sebou ten autobus s nápisem ZÁCHRANNÝ. Otevřely se dveře a známý hlas Stana silničky je zval dál.
„Tak pojď!!“zavolal na Dudlyho Harry, když si všiml jeho zmateného výrazu.
„Ale kam?“ odpověděl mu.
„No nastup si přece.“
„Ale já nic nevidím.“
„Cože? Ty ten autobus nevidíš?“ zeptal se Harry.
„ Ne.“
„Vždyť stojí přímo před námi.“-
„TAK nastupujte nemáme čas tu na vás čekat!!!“ zahučel netrpělivě Stan.
„My vlastně nikam nepojedeme.“odpověděl mu Harry, „zjistil sem, že jsem něco zapomněl.“ dodal.
„A proč nás teda voláte?“ odsekl naštvaně Stan, zavřel dveře autobusu a ten se rozjel tryskem pryč.
„Harry, promiň, že jsem to zase zvrtal.“ Omlouval se Dudley.
„Ne to je v pořádku. Byla to moje chyba, neuvědomil jsem i. Že mudlové ten autobus nevidí. Už pojď domů, nemá to cenu.“dodal Harry otráveně.
Hned, co přišli všimla si jich Ginny.
„Takže zůstanete na oběd?“ zeptala se jich.
„Vypadá to tak. Dneska už se tam asi nedostaneme.“ Odpověděl jí smutně Harry.
„Nebuď smutný, alespoň ses snažil.“
„Ale zbytečně.“
„Harry, ale ještě mě něco napadlo…“
„A co?“ vyzvídal Harry dychtivě.
„Což takhle zkusit přemísťování? Včera jsi tam přemístil Abuse, tak proč to nezkusit s Dudleyem.“
„Ginny, ty jsi skvělá! Nechápu, jak to, že mě to hned nenapadlo.“ Nabral Harry zase prvotní nadšení. „Chyť se mě, Dudley, PEVNĚ!“
Dudley ho uchopil za ruku a Harry se silně soustředil, aby se přemístili. A nic. Zkusil to tedy znovu. Zase nic.
„Tohle nechápu, mě to nejde se přemístit.“ byl už zoufalý. „Proč?“
„To nevím, zkus to ještě jednou, třeba se ti to už povede.“ radila mu Ginny.
Harry se tedy soustředil ještě více, než přetím, ale nebylo mu to nic platné. Nestalo se vůbec nic. Harry to však nevzdával, věděl, že tohle je jejich poslední šance, jak se tam dostat.
Po chvíli usilovného snažení ho ze soustředění vytrhl divný zvuk.
„ŤUK, ŤUK,ŤUK!“
Ginny se šla podívat, co to je.
„Harry, to je sova. A přinesla ti dopis. Chceš se podívat?“
„Jasně, alespoň si dám na chvíli pauzu.“
Vzal si ho do ruky a podíval se na obal.
„Píše mi ministerstvo.“ Řekl. Otevřel dopis a četl.
„No tak tohle je opravdu výborné! Dneska máme teda obrovskou smůlu. My se tam asi opravdu nedostaneme!“ řekl Harry mrzutě.
„Harry? Tak já bych to teda přes linux teda zkusil.“ Řekl Dudley.
„Vážně?“ zeptal se Harry nevěřícně.
„Zkusil bych to, když není jiná možnost. Ale nejsem si jistý jestli to zvládnu, protože vždycky zpanikařím.“
„Tak pojď! A mimochodem to je LETAX.“ Usmál se Harry.
Vešli tedy do obývacího pokoje a Harry podal Dudleymu misku s letaxem.
„Na, vezmi si hrst a hoď ji do ohně. Pak vstup do krbu a vyslov ZŘETELNĚ Příčná ulice. Chápeš?“
Dudley si tedy vzal do dlaně zelený prášek a hodil ho do ohně.
„Tak běž!“ povzbuzoval ho Harry.
Dudley nabral odvahu a vstoupil do zeleného ohně. Necítil žádné pálení, ale jenom takové trochu chladivé plameny, asi jako když fouká vítr.
„A teď řekni Příčná ulice.“ Volal na něj Harry.
Najednou ale Dudley zazmatkoval. Uvědomil si, že stojí v plamenech. Když si vzpomněl, co má vlastně udělat, zablekotal:
„P-RRR-SČ-N-HL-IC-V-E“
Jakmile to vyslovil, pocítil takovou velkou vlnu, která ho táhla pryč. A zmizel Harrymu z očí. Ten se teď tvářil hodně špatně, protože si uvědomil, že to Dudley pravděpodobně nakonec nezvládl a teď skončil kdovíkde…