Sešli jsme se na pumpě před Chrastavou. Probrali novinky, upřesnili trasu a jako většinou pod vedením LádiGPS vyrazili. Dohoda zněla – jedeme přes Jablonné, abychom se stavili pro kámoše Velenicích. Ovšem nějakým divným řízením osudu (a Ládíka) jsme se z čista jasna vyskytli před cedulí Cvikov. No jo, tak otočit a po chvíli jsme lehce zamávali Pekelkám a pokračovali do Velenic, kde se nám stejně nepodařilo odervat kámoše od hokeje. Naopak jsem se tam ještě na chvíli zasekla i já. Máša s Láďou odjeli do jeskyně napřed, já s černým svědomím jsem po zkouknutém prodloužení spěchala za nimi. Ani Lucka s kámošem nepřijela, smskou jsme ověřili, že u nich padají trakaře. Domů se nechtělo a  tak padl návrh jet omrknout Panskou skálu.

Kupodivu tentokrát bez zaváhání přistála černá 535ka v cíli na parkovišti před Varhanami a my jak správní bodygardi z každé strany vedle něj. Zamkli jsme si stroje a že jdeme blíž ke skále.  Jenže na mě a Mášu zaútočila zima, tak jsme posilovaly oblečení. Pak ještě Máša posilovala žaludek vánočkou, naše žaludky také pohostila a hned na to nasadila přilbu a že můžeme odjet. Tak to nás dostalo a začali jsme se řechtat. No jasně - jeli jsme se sem jen obléct a zakousnout kousek vánočky. Z plánované procházky tedy opravdu sešlo a řehot zesílil ještě po natočení motorů. Zjistili jsme totiž, že asi budeme všichni tři svorně kroužit do kolečka po parkovišti, protože nám nějaký „skřet“ zamkl  řízení. Po opakovaném startu jsme vyrazili k Liberci. Celé odpoledne bylo krásně, většinou svítilo i sluníčko, jen před Libercem na nás čekala naprosto mokrá silnice. Nezmokli jsme, ale zaflákaný jsme my i naše mašinky byli pořádně – takže zase sušit, leštit a leštit.