Rysan

1. den 26.4.2014

Odevzdám miláčka, sbalím se a hurá na autobus ve 20:35. Ještě na zastávce uvažuji, jestli jsem zhasla v chodbě. V devět už vystupuji na Smíchovském nádraží a u cvakátek si uvědomím, že Opencard zůstala doma. Hlavně, že mám stravenky, Alzheimer, to je věc, ach jo! Jdu si koupit lístky do automatu, díky čemuž mi ujede metro a sobotně večerní frekvence spojů mě dostává do časového presu a stresu. Navíc mám obsesi, že jsem nasedla do vlaku na druhou stranu, ale dobře to dopadne, takže pět minut po půl desáté dorazím na obvyklé místo srazu na Černém Mostě. Na ospravedlnění mírně pozdního příchodu mám tak leda typickou pražáckou výmluvu, že mi ujelo metro, naštěstí se nikdo neptá, takže se v klidu nalodím a v deset vyrážíme. Ještě na Hlavním nádraží nabereme zbytek účastníků a na uvítanou dostaneme pokyn zkontrolovat si, jestli máme peníze a doklady jako pas/občanka a karta pojišťovny, kterou také nemám, jen cestovní připojištění. Ti Němci! Situace je neřešitelná, takže o ní taktně pomlčím a doufám, že doma ležící doklad nebude potřeba (zatím nikdy nebyl, ale můj stav poslední týdny není zrovna optimistický...). Navzdory pozdní době a lékům neusnu, čtu si ještě poměrně dlouhou dobu.

2. den 27.4.2014

Pětadvacet minut po půlnoci dostaneme na přechodu v Rozvadově pokyn vylézt a umýt se. To jsem provedla doma, takže se jen protáhnu a vyvenčím, ovšem po návratu na místo výstupu bus nevidím. Šla jsem s davem, takže si nejsem moc jistá, záhy se ale objeví další bludní Holanďané a shodneme se, že náš povoz prostě zmizel. Postáváme venku ve vlhké zimě a čekáme, odkud se vynoří, takové blbé vtípky hned na úvod! Úleva je nezměrná, když se žlutý povoz objeví na výjezdu z nočního parkoviště pro kamiony, naskáčeme dovnitř a pokoušíme se usnout. Dřív, než se to podaří, nás staví německá policie a kontroluje všem pasy. No, ještě že nechtějí to pojištění, pomyslím si a snažím se v usínání navázat. Moc se mi to nedaří, až najednou zaregistruji cosi jako svítání a záhy stavíme u hranic Lucemburska. Je už po sedmé. Pobíháme po mokrém parkovišti, obsluha všemožných budek se nejspíš dobře baví, ale nakonec sociálky najdeme a můžeme se zkulturnit. Snídaně proběhne ve spěchu a můžeme vyrazit dál.

Lucemburk nás uvítá po osmé ranní, ještě dostaneme instrukce, co navštívit a upozornění, že máme jít na prohlídku kasemat hned po otevření, jinak to nestihneme. Ještě stačím zaregistrovat, že většina účastníků je poměrně pěkně oblečená, já mám outdoor, no těbůh! Město, které znám jen díky školnímu zeměpisu a vím, že se v něm koná tenisový turnaj, mě příjemně překvapí. Staré centrum má sympatickou velikost, projdu si nákupní třídu, kde to aktuálně moc nežije, co také chtít v nedělním časném dopoledni. Po obdivování květinových záhonů a nákupu pohledů je už čas na kávičku ve snad jediné otevřené pekárně, nakoupím i pečivo a zjistím, že moje francouzština vážně už za moc nestojí. Němčinu neovládám, takže to bude muset jistit angličtina, ale tak jedeme do civilizovaných zemí! U kasemat jsme brzy, ještě dříve než správce, takže dovnitř se dostaneme hned po otevření mříží. Dokonce zavrhneme skupinovou slevu, ušetřit dvacet centů asi nestojí za komplikace a zmatky s výběrem nekulaté částky. V útrobách opevnění se několikrát ztratíme, či možná „ztratíme“, protože venku se nakonec sejdeme všichni a včas.

Po odjezdu mě zmůže únava z neobvyklé aktivity i probdělé noci, takže navzdory dávce kofeinu prostě usnu. Probudím se akorát na oběd a ten je už doprovázen výkladem o belgickém hlavním městě Bruselu a dobrotách, které tam můžeme a máme zakoupit. Před druhou dorazíme na místo určení a jsme vysazeni téměř v samém centru. Jdu s davem, takže se nikoli překvapivě ztratím a trvá mi hodnou chvíli, než zjistím, kde vlastně jsem. Nakonec mě zachrání nákupní galerie králů a královen, kde koupím nezbytné dary v podobě pralinek. Obsluhující dáma mluví rovnou anglicky, čímž mi to usnadní jen zdánlivě, jelikož má sama s angličtinou asi problém, na možnost platby kartou se musím ptát několikrát. Moje hotovost je poměrně útlá, bankomat však jako na potvoru ne a ne najít, snad se nebude opakovat loňská historie z Pompejí! Radši se vydám hledat čůrající holčičku, cestou mě však zastaví uniformovaný mladík u jedné z restaurací. Vysvětlím mu, že jsem již po obědě, on se však nedá a pozve mě po zavíračce na drink. Bohužel těsně vedle, jednak jsem nucena abstinovat a jednak tou dobou už budu na hotelu někde úplně jinde, takže se mě aspoň zeptá, odkud pocházím. Následně vyjádří České republice „big respect“ a já o pár minut později najdu Jeanneke pis v zapadlé slepé uličce, do které proudí davy lidstva. Návrat na hlavní třídu se mi podaří, najdu ve směnárně bankomat a požádám ho o 200 euro. Mašina mi dokonce nabídne možnost směny za české koruny, což odmítnu, sbalím éčka a vydám se dál. Nákup pohledů se zvrhne ve frašku, když na moji francouzsky vyřčenou žádost o známky frajer (od pohledu přistěhovalec) odpoví německy a rozpoutá tak Babylon. V domnění, že mi nerozuměl, zopakuji požadavek anglicky, na což odpoví „da, da“. Naštěstí známky buď prodat neumí, nebo nemůže, takže povolá kolegu a ten s mojí francouzštinou problém nemá.

Pobavená se vydám hledat staršího a slavnějšího bratra zmíněné holčičky, povede se mi zabloudit, ale nevadí, Manneken pis ve slavnostním oblečku je obklopen davem, který nelze přehlédnout, zřejmě se tu něco slaví. U okénka k prodeji belgických vaflí požádám o „café au lait“, jenže s mlékem nedělají a musím se spokojit s černou. Navíc kelímek nějak teče nebo co, káva mi kape po ruce, hlavně že jsem dostala obligátní varování před horkou tekutinou! Sednu si na náměstí na schody, napiju se a záhy začnu milovat svůj outdoorový outfit, neboť si poliju bundu i kalhoty. Materiály i barvy do nepříznivých podmínek však mají tu výhodu, že „se to vsákne“, a to doslova, takže po rychlém uschnutí nebude po nehodě ani památky. Sundám tedy víčko z kelímku a dojde mi, kde se stala chyba, prostě netěsní, vlastně vůbec nedrží!

V klidu si projdu město, jediný další zádrhel spočívá v uzavřených obchodech, takže se pro láhev vody musím vrátit do přeplněného centra. Rovnou si koupím i prý jedinečně dobré hranolky, bohužel ale jejich údajnou kvalitu zazdí hnusný laciný kečup, který si na ně poručím. Navíc jsem si nevzala vidličku (klesající IQ se nadále projevuje) a tím kečupem se celá umatlám. Smažená pochoutka mi nijak jedinečná nepřijde, ale je fakt, že mám možná problém s oceněním kvality něčeho, co běžně nekonzumuji vůbec. Napatlám si ruce čistícím gelem a zamířím na poslední štaci, do katedrály, kde se ženil i belgický král. Půl šestá, čas odjezdu, se velmi přiblížila, ale na místě výsadku se čekat moc nedá, takže posedáváme na náměstíčku před nádražím a pozorujeme okolí. Žlutý povoz nás odveze k Atomiu, které je již zavřené včetně záchodů. Nafotíme exteriér a hurá zpátky do busu, doufám, že hotel nebude daleko!

Doufám, jenže marně, na pokoje číslo 506 antverpského zařízení se dostaneme až před osmou, je čas tak akorát na rychlou sprchu a v půl deváté jsme očekáváni v jídelně na seznamku. Kvůli abstinenci se docela nudím, ale zjistím, že s námi jede i kolega z vysoké školy, z předchozího ročníku. On si mě pamatuje, já mám dost velké problémy si vzpomenout, hm, divné, nemělo by to být naopak? No, aspoň se dozvím novinky z Hradce a dojde mi, jakou dobu jsem už pryč. Zábava dlouho nevydrží, máme všichni dost, takže před jedenáctou zalezeme do peřin.

3. den 28.4.2014

Navzdory pozdní večerce se probudím už před budíkem, nasnídám se a zkulturním, nakonec na moje poměry stejně mírně nestíhám. Dolů dorazím minutu před osmou, ale nijak to nevadí, jsem mezi prvními a hlavně bus nikde. Plánovaný odjezd se zpozdí o deset minut, což se neobejde bez připomínek o nabitém programu. Do Brugg dorazíme před desátou, stanoviště busu je mimo obdržený výřez mapy, takže mám trochu problém s orientací. Nakonec se vydám s davem, jenže se připletu do jiného, zřejmě se jedná o zájezd klubu seniorů bůhví odkud, takže naše definitivně ztratím. Nápis Mariastraat vidím neuvěřitelně ráda, konečně získám orientaci a prohlídku kostela zvládnu bez újmy. V pekárně nad náměstím nakoupím nějaké koláčky a kávu, prodavačka začne anglicky, takže se o francouzštinu už ani nesnažím. Vydám se hledat kanály kvůli projížďce na lodičce, ale najdu jen zátočinu, kde nic nejede. Tím mi dojde, že mapka od průvodkyň neobsahuje ani tyto údaje, stejně jako jsme nedostali varování před bezohlednými cyklisty.

Následně opět zabloudím ve snaze najít muzeum čokolády, vchod je tak nenápadný, že dvakrát projdu kolem bez povšimnutí. Muzeum je plné vůně dobré čokolády, navíc malá tabulka a ochutnávka polotovaru tří barev je součástí vstupenky. Takže to opravdu stojí za to, zvlášť když na závěr můžeme sledovat výrobu pralinek, které kuchtík posléze návštěvníkům rozdá. O kolování pytlíků s polotovary nejrůznějších druhů a sil čokolády radši nemluvím, skupina Němců si bere po hrstech, tak je to dobré!

Namlsaná najdu orientační plánek a brzy i lodičky, koupím si lístek a zasednu dole na lavičku mezi další turisty. Projížďka po kanálech nemá chybu, nizoučké mosty, krásné výhledy a hlavně spousta kachen s malými kačenkami, nechybí ani labutě a jejich „ošklivá káčátka“. Pak už je čas na oběd, na místní kuchyni mě podle brožurky opravdu neutáhnete a hranolky jsem měla včera, takže skončím na panini. Najím se na lavičce v zákoutí a na náměstí napíšu pohledy. U schránky zaváhám, vypadá jako hydrant s dírou, dojde to vůbec? Vydám se pomalu zpátky, cestou si ještě dám druhou dávku kofeinu a na třetí pokus si zvládnu prohlédnout i katedrálu, škoda, že čas už začíná tlačit. Na místě odjezdu jsem nakonec brzy, takže si s dalšími ještě prohlédneme místní infocentrum a můžeme jít čekat na odvoz. Mě chytí pro změnu obsese, že jsem napsala na pohledy špatné adresy.

Cesta do Gentu je poměrně dlouhá, a když dorazíme, z otevírací doby památek moc nezbývá. Zato se dozvíme, že cyklisté tu mají nepsanou absolutní přednost a kvůli chodcům zpomalovat nebudou, aha! Na pěší zóně mě zastaví jakási aktivistka od hnutí, které vůbec neznám, tak aspoň slíbím doplnění znalostí při nejbližší příležitosti. Koupím si belgickou vafli, vlastně není tak špatná, jak si je pamatuji z doby, kdy frčely u nás! Stejně jako kostely a spol. zavírají i obchody, navíc tu snad nikde neprodávají jídlo nebo co, až na poslední chvíli objevím velký obchodní dům přímo u nádraží, kam má přijet bus. Do ohlášené doby odjezdu zbývá čtvrt hodiny, takže větší nákup nepřipadá v úvahu. V kavárně si poručím aspoň koláč na snídani, slečna mě buď špatně slyšela, nebo se snaží už zboží zbavit, místo jednoho kusu mi do sáčku naloží rovnou dva, ale možná to vadit nebude. Projevila se mi totiž obvyklá dovolenková žravost, a to navzdory přetrvávající únavě.

V Antverpách ještě rychle vyběhnu do Lidlu vedle hotelu, kde koupím pár piv, něco našim a něco sobě, až budu schopná. Na pokoji se jen otočíme a už je čas na večerní procházku městem. Je poměrně dlouhá, ale je znát, že jsme na západě, ještě po deváté je docela světlo. Zážitkem večera se stane nalezení české vlajky na radnici, ale že to dá dost práce! Hospodu pracně zamluvenou průvodkyněmi z abstinenčních důvodů zatáhnu a vydám se zpátky na pokoj, naštěstí nejdu sama. Nemít klíče je nezvyk, ale kód 246323 vyťukat zvládnu a dostanu se do pokojíčku. Jen co se vykoupu, začnou se vracet lidi z hospody, to tam dlouho nevydrželi! Navzdory únavě se začtu tak, že zhasnu opět až v jedenáct.

4. den 29.4.2014

Na pokoji se těsně po sobě rozezní dva budíky, třetí o chvilku později. Nasnídám se, umyju a upravím, proces se neobejde bez menší nehody, když si nasadím jednu čočku naruby a ta mi vypadne přímo do ruky upatlané krémem. Uf, ještě že mám rezervní, jinak bych si musela zítra vzít brýle! Ve spěchu dobalím, ovšem venku se opět nestíhá, navíc pro tuto oblast typicky prší. To nám umožní nevšední pohled na ortodoxní židy s klobouky obalenými igelitem, pubertálnější část osazenstva se pokouší je z oken autobusu fotit.

Cesta do skanzenu větrných mlýnů v Kinderdijku je krátká, ale pršet přestane, takže nám nic nebrání vydat se na lehce mlhavou procházku po hrázích. U otevřeného muzejního mlýnu se rozmyslím, že přece jen dovnitř půjdu, naštěstí lze lístek koupit i tady, nejen u parkoviště. Jen ty davy turistů by tu být nemusely, pomyslím si a vydám se ještě dál podél kanálu. Možná zajdu až moc daleko, možná je rozchod opravdu krátký, jisté je však to, že avizovaný nádherný film v hale u vchodu už nestihnu. Než koupím suvenýry, je čas naskákat do busu a vyrazit směr Delft.

Tam přijedeme v půl dvanácté a vydáme se společně do centra. Je maličké, ale rozchod se opět ukáže příliš krátký. V novém kostele nafasuji společný lístek i do toho starého, dokonce pobavím slečnu, která se ptá na můj rodný jazyk. Průvodce v češtině bohužel nemá, strašně se za to omlouvá, já se smíchem volím angličtinu. Kromě náhrobků nejrůznějších osobností nizozemské historie jsou v kostele i obrazovky s dokola běžícími záznamy pohřbů členů královské rodiny. Přijde mi to trochu zvláštní, asi jsem z jiné kultury. Zaplacený lístek do starého kostela je škoda nevyužít, takže se v klidu projdu po městě až k druhému stánku božímu. Tam pánovi oznámím, že lístek již mám, na což odpoví „I keep him“ a vyloudí mi další úsměv. Ve starém kostele toho moc k vidění není, takže se vydám na cestu zpátky. Náměstí tentokrát obejdu, tudíž objevím místní bioprodejnu a roztomilé knihkupectví, kde koupím pohledy s kočičkami.

Na náměstí nakoupím modrý porcelán a sýry, když mi dojde, že čas na oběd se krátí. Sednout si do klasické restaurace již nepřipadá v úvahu, žádný stánek s hranolkami na obzoru není, takže zvolím plněný bagel. I jeho příprava trvá neskutečně dlouho, oběd si tedy vůbec nevychutnám, musím ho zhltat během pár minut a docela lituji, že jsem si ho nedala zabalit na cestu. Ještě rychle koupit pohledy (ach ti Němci) a už běžím zpátky do busu. Ani porcelánku jsem neviděla a navíc nutně potřebuji kafe. Na rozdíl od většiny předchozích dovolených se mi nepovedlo detoxikovat, takže zažívám muka pekelná, už si dávku koupit prostě nestihnu. K busu dorazím na poslední chvíli, ale nezdržuji a můžeme vyrazit zavčasu k příštímu cíli. Záhy se v interiéru roznese novinka z Čech, a to že Iveta Bartošová skočila pod vlak a všeobecné sázky na její schopnost přežít vše vezmou zasvé po informaci, že to má opravdu za sebou. Vášně musí krotit průvodkyně, Ivetu si máme nechat na doma, neboť nás čeká vyhlášená květinová zahrada Keukenhof. Lístky nám koupí hromadně a už se můžeme vydat mezi záhony. Jsem naprosto unešena rozmanitostí tulipánů i narcisek, ta paleta barev je naprosto neuvěřitelná, stejně jako tvary a střapaté tulipány. Nad tou krásou přestávám dýchat, já, která pomíjivou krásu květů neocení a v jejíž „péči“ zmírají na nedostatek pozornosti i rostliny z extrémních podmínek! Tohle se musí zažít, to prostě nejde popsat, dokonce se po téměř třech týdnech cítím jako živý člověk!

Opět se kazí počasí, ale první skleník je již na dohled a obsahuje i kavárnu, čehož hned využiji. Než dorovnám hladinu, venku přestane i cákat, takže nic nebrání dalšímu courání sem a tam, u větrného mlýna s vyhlídkou na tulipánová pole je dokonce i stánek s teplými holandskými vaflemi, tomu se nedá odolat. K večeři si dám hranolky, inteligentně si na ně vezmu dezertní vidličku v domnění, že je to dětská, okolí se musí bavit! U suvenýrů se vyřádím a pustím kartě pořádně žilou, dovolená je od slova dovolit si, ne? Ani poslední přesun není nijak dlouhý, nezbytná varování o zákazu brát si domů trávu apod. ale dostaneme. Vyvolají nesouhlasné bučení, představa německých policejních psů schopných vyčmuchat i oblečení z návštěvy koffieshopu ale odradí i ty nejvíc odhodlané. Ještě poučení o nejvhodnější cestě podání marihuanových přípravků a už jsme u amsterdamského letiště. U hotelového komplexu však nastanou nečekané zmatky, který hotel je vlastně ten pravý? Trefíme na třetí pokus, je až vzadu a vypadá spíš jako ubytovna. Dostaneme nové kódy (659974) a vrhneme se dovnitř. Pokojíček číslo 116 je horší než předchozí, navíc máme manželskou postel i s odpovídající dekou, naštěstí nám někdo půjčí deku a prostěradla z přistýlky. Venku se navzdory nařízenému odpočinku koná party posledního večera, z abstinenčních důvodů se neúčastním, a nejsem zdaleka jediná! Čtení mě taky moc nebaví, takže zalehneme nezvykle brzy.

5. den 30.4.2014

Zvonící budíky ohlašují poslední den dovolené. Navzdory poměrně časné době vstávání opět nestíhám, chceme ještě vrátit vypůjčenou deku, ale vedle už nikdo není. Tohle by neukradli ani Ukrajinci, shodneme se a dál situaci neřešíme, personál si to už nějak přebere. Nakonec se nalodíme bez většího zdržení a vyrážíme směrem do centra Amsterdamu. Žádná zácpa se nekoná, takže před devátou vystupujeme u hlavního nádraží přímo na cyklostezku a společně se vydáme na lodní výlet plavidlem „Albert Schweitzer“. Je lezavá vlhká zima a mlha, prý běžné počasí, vlastně i déšť je naprosto v pořádku. Bavíme se pozorováním cyklistů a jejich parkovišť, na tohle ani Hradec nemá! Jedinou vadou se nakonec ukážou pouze polofunkční sluchátka, ale darovanému koni... Dost lidí také prská kvůli výběru jazyků v audioprůvodci. Po projížďce po grachtech se mlha zvedne a já můžu jen konstatovat, že spíš než deštník bych užila sluňáky, které zůstaly v buse. S první dávkou kávy se vydám po památkách.

Nápad navštívit dům Anne Frank vezme za své, pověstná fronta na banány by proti tomuhle byla hodně slabý čajíček, tady bych mohla stát celý den! Vydám se tedy do muzea Vincenta van Gogha, fronta je tu o dost menší, zato zmatečná, a trvá dost dlouho, než se dostaneme dovnitř. Ještě odevzdat batoh do šatny (na vlastní nebezpečí), považují ho tu za ohrožující věc (?) a hurá na obrazy. Je už doba oběda, to toho dneska stihnu! Obrazy jsou pěkné, doprovázené i výkladem o jejich výzkumu, tak ještě nakoupím suvenýry a vydám se ven ulovit něco k jídlu. Jako na potvoru nic příhodného není na dohled, takže aspoň vyberu pohledy a pár dalších tretek, které po zaplacení málem zapomenu na pultě, naštěstí na mě prodavač zavolá. Nízká hladina energie se již projevuje, čekat někde v hospodě nepadá v úvahu, navíc je mi i líto takto promarněného času, dovolená se krátí. Tabule avizující polévky a sendviče stejně jako sladké pečivo a kávu mě navnadí, vyberu si stolek uvnitř a misku polévky si objednám. Obsah pórku mě zneklidní, ale statečně ji sním, utěšuji se, že to třeba je jarní cibulka. Postarší obsluhující pán mě vytrvale oslovuje „sweetheart“, ale Holanďané jsou prý velmi přátelští, takže to moc neřeším, stejně jako fakt, že mi nabídne horký nápoj na účet podniku a iniciativně mi donese i zákusek. Místnost se stačila vyprázdnit, chci se taky zvednout, ale pan majitel (?) má konverzační náladu, vyzvídá, co jsem už viděla, odkud jsem, a pochlubí se, že obrazy na zdech namaloval on sám. Jen si chudák poplete „Czech“ a „Ceausescu“, takže se nemůže zbavit představy, že jsem Rumunka. Lituje, že žiju v tak nesvobodné a chudé zemi a že jistě mám mizerný plat, mezitím připravuje zavření jídelny. Prý se tam chystá nějaká obchodní schůzka. Zvednu se k odchodu, chci zaplatit aspoň tu polévku, ale nechce vůbec nic. Dojatá mu dám vizitku, kdyby mi snad chtěl napsat, což mi oplatí žádostí o sex. Šokovaně odmítnu, po půl hodině „známosti“??? Vzalo to nečekaný konec, takže odchod dále neprotahuji a pro jistotu seberu i svou vizitku z barového pultu. Červenější už být nemůžu, polévka i káva mě zahřály, jemu se odmítnutí zase nechce akceptovat a nabídne mi peníze, což mě rozhodí ještě víc. Cestu ven mi komplikují stoly z předzahrádky, navíc stačil i zatáhnout rolety, takže ve dveřích slíbím, že zítra přijdu na oběd, který mi dá zadarmo. Nevím, zda je takový lamač srdcí nebo se zamiloval, což by mi bylo vážně líto.

Horko mi je tedy pořádné, rozhodnu se zůstat venku, než trochu zchladnu. Dalším cílem je historické muzeum, má obsahovat i trávu a další drogy, tam bych si mohla spravit náladu, dokonce není ani fronta na vstup. Proč, to zjistím záhy, po žádosti o lístek dostanu upozornění, že za chvilku se zavírá. Smutně zkonstatuji, že půlhodina za 11 éček vážně nestojí a pan pokladní mi ještě přidá pozvání na zítřek. Otráveně se vydám prozkoumat blízký koffieshop, kde si poručím sklenku pomerančové šťávy. Výzdoba mě fascinuje, stejně jako vitrínka s marihuanovými sušenkami a koláčky. Dva kluci mi kouří trávu přímo pod nos, takže se nejspíš zhulím zadarmo. Jako nehulič ani nejsem za exota, spousta lidí zjevně přišla na kafe či internet, mě ale nejvíc zaujme mléko v nabídce nápojů. Pokusím se na toto téma zapříst konverzaci s obsluhujícími slečnami, obyvatelkám země proslulé vysokou spotřebou mléka ale tato skutečnost přijde zcela normální, takže si jen objednám sklenku bílé tekutiny. Ještě projít zbytek interiérů a nerada se vydám na další štaci po městě. Ve vedlejším obchůdku zakoupím popelníček, svému účelu sice u mě nedojde, ale moc se mi líbí. Původně jsem si chtěla dát ještě hranolky s oblíbenou místní omáčkou „speciaal“, ale mléko mě vcelku nasytilo a navíc ta kombinace...

Projdu si čtvrť červených luceren a následně se ztratím ve změti uliček, hlavně, že nás varovali, že voda v Amsterdamu neteče rovně! Kostely jsou již zavřené a začíná zase padat vlhká zima, chodím sem a tam, občas něco koupím, ale i většina obchodů už zavírá. Tak se přiblíží čas odjezdu, chlubíme se u přístavu nákupy, domů se nikomu nechce. Není však zbytí, takže naskáčeme do busu a s příslibem brzké zastávky se dáme do vyplňování povinných dotazníčků. Málem si z toho zapomenu natáhnout punčochy! Ještě soutěžní básnická vsuvka a už na obrazovkách běží film „V Bruggách“. Nebaví mě, nakonec usnu a probudí mě až zastávka těsně před půlnocí. Jsme již v Německu, pauza na umytí je krátká, navíc je i málo umyvadel. Pozitivní je jen to, že zatím jsme nepotkali žádné policajty.

6. den 1.5.2014

Ani po dovolené toho moc nenaspím, ale pauzu někdy uprostřed noci ignoruji. Pospávám i za světla, až najednou průvodkyně oznámí, že se blížíme k pražskému Hlavnímu nádraží. Tam vysadíme většinu účastníků a pokračujeme dál na Černý Most, zbytek cesty strávíme balením. U oblíbené benzinky zastavíme před osmou, rychlé loučení a můžeme vyrazit po svém. Na Smíchově mě příjemně překvapí otevřená pekárna, díky nákupu pečiva ale dojde na nejhorší možný scénář, bus mi ujede přímo před nosem. Musím čekat na další, takže domů dorazím až po deváté.