Odpouštění, ano nebo ne
Proč je tak těžké odpouštět?
„Odpustíš mi to?“
Kdo by ve svém životě nezaslechl alespoň jedenkrát tuto prosebnou formulku, která touží po odpuštění, zapomenutí věcí, které nás ranily či nám ublížily. Jak jednoduchá otázka, na kterou existují dvě jednoduché odpovědi : ANO nebo NE. Jak jsou si blízké? Jste si jisti, že když se rozhodnete pro ANO, opravdu odpustíte? Pravé a opravdové odpuštění je těžké a nestačí říci jen ODPOUŠTÍM.
Jistě jste zažili pocit, že jste někomu odpustili. Řekli jste mu to (do očí), řekli jste to sami sobě, řekli jste to všem a myslíte si, že je zase vše v pořádku. Ale ouha! Nechováte se tak. Pokaždé, když s daným člověkem mluvíte, setkáte se s ním či o něm jen mluvíte nebo dojde na danou věc řeč, neubráníte se poznámky. Ublíženému pohledu, ironických poznámek, naštvanému tónu hlasu a kdo ví čeho ještě. Vždyť jsme odpustili, tak proč se tak chováme?
Něco je špatně
Odpuštění je často nemožné, usilujeme-li o něj pouze vůlí. To, že řeknu „odpouštím“, ještě neznamená, že jsem „odpustil“. Naše vůle ještě není připravena odpustit a my také ne. Nejprve ze všeho musíme pochopit, proč se bráníme odpustit. Ať si to člověk připustí nebo ne, existuje řada příčin, proč to nedokážeme. Zkuste je najít.
Připisujeme si právo setrvávat v hněvu. Poranění nás bolí, naše práva jsou pošlapána, musíme se hněvat, jinak to přeci ani nejde? Člověk si myslí, že když mu bylo ublíženo, má na hněv právo. Ale má ho?
Nejsme připraveni vzdát se moci, kterou cítíme vůči osobě, která nás zranila. Člověk, který ranil je bezmocný, spoutaný. Záleží přeci pouze na mě, jestli ho nechám dále trápit, nebo mu odpustím. Ano?
Neochota vzdát se pocitu morální nadřazenosti. Člověk se dostává do role oběti a využívá své postavení. Může?
Odpíráním odpuštění můžeme trestat. Ty jsi mi ublížil a já mám teď právo tě za to trestat. Určitě?
Přesvědčení, že můžeme druhým lidem odpustit jen tehdy, když si to sami přejí. Často si myslíme, že druzí lidé se k nám musí připlazit s žádostí o odpuštění a pak můžeme odpustit. Je to správné?
Můžeme odpustit pouze tehdy, pokud si to člověk zaslouží. Kolikrát chceme odpustit, ale máme strach, že si člověk neuvědomí své chyby.
Pokud odpustíme, budeme znovu zranitelní. Když odpustíme, tak nás přeci ten člověk může zranit zas. A to nechceme. Tak raději neodpustit?
„Je pravdou, že odpuštění nese i svá rizika, ale ta existují i tehdy, pokud odmítáme odpustit.. Rizikem neodpuštění je život v chronické trpkosti a nenávisti. Přiznat si, proč nedokážeme odpustit, je prvním a zásadním krokem k odpuštění.“
Cesta k odpuštění
Jistě to není nic snadného, ale dokázat se to dá. Existují lidé, co vám mohou tvrdit, že dokáží odpouštět snadno. „Mně odpuštění problém nedělá,“ říká často moje kamarádka Maruška, „prostě na danou věc zapomenu a je to. Hodně lidí si myslí, že zapomenout stačí. Ale když se jich zeptáte, zda opravdu zapomněli, málo kdo vám to potvrdí. Odpustit neznamená zapomenout. Většinou problém či zážitek jen potlačí, vytlačí ho ze své paměti a myslí si, že mají vyhráno. V tom ale pravé odpuštění nespočívá. Cílem není zapomenout, to ani nejde, ale cílem je vzpomínat bez pocitů zloby nebo utrpení. Jiná skupinka lidí používá jinou metodu, jak odpustit. Zkrátka danou věc ignorují. Pokouší se nevšímat si bolesti ani rány, která jim byla způsobena. Bohužel ani to není správné řešení. Odpustit neznamená ignorovat. Odpuštění samo vyžaduje postavit se urážce či poranění, je třeba o nich přemýšlet.Už se to stalo a my to musíme akceptovat. Kolikrát můžete zažít i to, že raněný člověk dokonce ospravedlňuje člověka, který mu ublížil. „On to tak jistě nemyslel, nejspíše byl pod tlakem, musel to udělat, . . . . .“. Člověk si poté myslí, že když si danou věc takto zracionalizuje, obrání se proti ráně a odpustí. Avšak ve většině vážných ran, ublížení je zraňující chování neospravedlnitelné. Odpustit neznamená ospravedlnit. Důležité je pochopit příčiny, proč nás lidé zranili.
Skutečné, pravé odpuštění
Je krásné, uvolňující a osvobozující. Bohužel se nám asi nepodaří jednat s druhým člověkem tak, jako by se nic nestalo, ale důležité je, abychom k němu nebyli nepřátelští. Někdy je lepší být příležitostně naivní a být vícekrát raněn, než úplně ztratit důvěru k lidem a nedovolit jim přiblížit se k nám. Musíme si uvědomit, že díky odpuštění se nezačneme cítit ihned automaticky lépe. Chvíli to trvá. Někdy si vymýšlíme různé požadavky a podmínky odpuštění, kterými chceme alespoň trochu manipulovat, ale tudy také cesta nevede. Odpuštění by mělo být svobodné bez podmínek. Odpuštění dáváme svobodně, že jsme se tak rozhodli, ne proto, abychom někoho jiného dostali tam, kam chceme. A to nejdůležitější: Musíme si uvědomit, že odpuštění je zřídkakdy jednorázovou záležitostí, obyčejně musíme odpouštět znovu a znovu.
Odpuštění nás stojí mnoho sil, času i vůle. Schopnost odpustit je dar, zázrak, je k němu zapotřebí vynaložit velké úsilí. Ale jestliže dokážete opravdově odpustit, stáváte se člověkem, na kterého můžete být sami hrdí. A to stojí za to.