Slavné čepele-díl 3
Zbraň: | Orkrist ("Skřetodrv") |
Další názvy: | Bijec |
Tvůrce: | gondolinští Noldor |
Vlastníci: | některý z mocných pánů Gondolinu (možná dokonce Ecthelion od Fontán) až do své smrti v troskách města; skřeti či draci ve svých pokladech, odkud se postupem času a shodou náhod dostal spolu s dalšími čepelemi do zlobří skrýše v pahorkatině Rhudauru, kde jej nakonec nalezl Gandalf s Thorinem Pavézou a hobitem Bilbem Pytlíkem během výpravy k Osamělé hoře; Thorin Pavéza byl pak posledním vlastníkem tohoto mocného meče a po jeho smrti v Bitvě pěti armád ho s ním pohřbili u základů Hory |
Doba vzniku: | První sluneční věk (někdy po roce 104 P.v.) |
Popis: | Jakýkoli přesnější popis této slavné čepele bohužel chybí. A tak jediné, co lze o tomto meči říci je zhruba toto: byl to meč s dlouhým ostřím přechovávaný v nádherné pochvě posázené drahokamy; na čepeli bylo vyryto runovým písmem jeho jméno a čepel měla (podobně jako i jiné čepele vyrobené elfskými kováři) tu vlastnost, že v blízkosti nepřátel (skřetů a temných tvorů) planula modrým až bílým světlem (čím blíže se nepřítel nacházel, tím jasněji a běleji čepel planula). Meč způsoboval zranění i takovým tvorům, proti kterým byly jiné (normální) meče neúčinné. Nepřátel, zejména pak skřetů, se rovněž při pohledu na meč zmocňoval strach a panika. |
Osudy: | Osudy tohoto meče ještě před jeho nalezením Gandalfem a trpaslíky je poněkud obtížné rekonstruovat. Byl vykován v Prvním slunečním věku gondolinskými kováři pro některého z tamních mocných pánů. Možná, že tím pánem byl sám Ecthelion od Fontán - jeden z Turgonových kapitánů, kteří střežili křídla gondolinského vojska na ústupu z Nirnaeth Arnoediadu podél Sirionu. Později se stal Strážcem Velké brány a v zoufalé bitvě, kdy Angbandské vojsko napadlo Gondolin, bojoval na náměstí před královou věží s Pánem balrogů Gothmogem a zabil jej. Sám byl ovšem rovněž smrtelně raněn a jeho duch odešel do síní Mandosu. Ať už Ecthelion byl vlastníkem Orkristu či nikoli, čepel přežila Pád Města a nezanikla v jeho ruinách. V Roklince se pak od Elronda dozvěděli o jejich původu a jménech. Gandalfův meč se ukázal být "dvojčetem" Orkristu a jmenoval se Glamdring čili Vrahomlat. Orkrist se překládalo do Obecné řeči jako Skřetodrv a Thorin, při vyslovení toho jména, okamžitě zatoužil po jeho "ověření" v praxi, avšak ještě netušil, že jeho přání se již co nevidět splní. Pro Orkrist byl boj se skřety v jejich podzemním městě vlastně prvním bojem od dob Gondolinu a zároveň posledním bojem ve své historii. Když totiž trpaslíci procházeli na své pouti k Osamělé hoře Temným hvozdem, nedali na Gandalfovu radu a sešli ze stezky, která je měla bezpečně provést skrz. Při následném několikadenním bloudění jim došly všechny zásoby jídla a i když se jim zdálo, že čas od času před sebou vidí hodující elfy, vždy, když se přiblížili, světla zmizela a vidina vydatného jídla rovněž. Pro příběh Orkristu je důležité, že Thorin Pavéza, přesto, že se na chvíli stal Králem pod Horou, nakonec padl v Bitvě pěti armád a byl pohřben hluboko pod Horou a Bard (zhoubce draka Šmaka a nový pán Dolu) mu položil na prsa Arcikam. Král elfů položil na Thorinův hrob Orkrist, elfí meč, který Thorinovi odňali v zajetí. V písních se zpívá, že meč vždycky zazáří ve tmě, kdykoli se blíží nepřátelé, takže se pevnosti trpaslíků nemůže nikdo zmocnit překvapivým přepadením. |
Zbraň: | palcát Černokněžného krále |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | kováři z Minas Morgul (konkrétní tvůrce není znám) |
Vlastníci: | Černokněžný král a Pán nazgulů |
Doba vzniku: | Třetí sluneční věk |
Popis: | velký černý palcát |
Osudy: | Říká se, že nazgulové byli kdysi mocnými lidskými králi, válečníky a černokněžníky a každý dostal od Saurona Prsten moci. Největším z nich byl Černokněžný král nazývaný též morgulský Pán či Velký nazgul. Byl nejmocnějším z devíti Prstenových přízraků a byl jejich kapitánem. Zbraně nazgulů byly většinou dlouhé ocelové meče a kouzla, které používali proti obyčejným smrtelníkům. Jejich Černý dech mrazil srdce nepřátel a naplňoval oběti hrůzou a strachem. Na druhou stranu obyčejný smrtelník nemohl nazguly zasáhnout, protože zbraně jim neškodily, pokud nebyly požehnány elfským kouzlem, a každá zbraň, která zasáhla, shořela a zanikla. Obě zbraně, palcát i meč, použil i při své poslední bitvě, Bitvě na polích Pelennoru. Objevil se o chvíli později nad bitevním polem právě v okamžiku, kdy Rohirové zuřivým útokem rozprášili jižanskou jízdu a král Théoden srazil jejich náčelníka a zničil jejich praporec. Ostatní Jižané se rozprchli, ale uprostřed slávy náhle králův štít zmatněl. Nové jitro bylo smazáno z oblohy. Kolem krále padla tma. Koně se vzpínali a řičeli. Muži vyhození ze sedel se váleli po zemi. Bělohřívák zdivočelý hrůzou však stál na zadních a bil do vzduchu a pak se s velikým zařičením zřítil na bok: prolétla jím černá střela. Král padl pod něho Tak skončil největší ze Sauronových služebníků jak mu bylo kdysi dávno předpovězeno. Odešel do stínů a s ním i postrach, který jej vždy provázel. Jeho zbraně ztratily svou moc a zůstaly ležet na bitevním poli jako jediný pozůstatek padlého nepřítele. |
Zbraň: | Plamenné biče a meče Balrogů |
Další názvy: | ohnivé řemeny, ohnivé důtky |
Tvůrce: | Balrogové |
Vlastníci: | Valaraukar, ohnivé metly, kteří se ve Středozemi nazývali balrogové, démoni děsu. Byli to nejmocnější služebníci Melkorovi, nejpodobnější svému pánu ve zkaženosti: srdce měli ohnivá, ale oděni byli tmou, šla před nimi hrůza a měli plamenné biče. |
Doba vzniku: | Jaro Ardy/Hvězdné věky |
Popis: | bič: ohnivé důtky s mnoha řemínky meč: planoucí rudý meč podobný bodavému jazyku ohně
|
Osudy: | Plamenný bič a meč byly hlavními zbraněmi balrogů. Bojovali s nimi pokaždé a jen někdy si ještě brávali velké černé palcáty nebo sekeru. Balgrogové byli Melkorovi oddaní služebníci, kteří bojovali ve všech velkých bitvách, které svedl. Ve Velké bitvě mezi Valar a Melkorem před příchodem elfů do Valinoru však byli rychle rozprášeni a zahnáni na útěk. Později se k němu opět vrátili a po zničení Utumna sídlili v Melkorově druhé velké pevnosti - Angbandu. Když Melkor prchal z Valinoru po zničení Dvou stromů, s ukradenými silmarily v ruce, a nemohl se zbavit pavoučice Ungoliant, byli to právě balrogové, kteří mu vyšli z Angbandu na pomoc: Ungoliant totiž požíráním světla Stromů narostla, kdežto Melkor se zmenšil mocí, která z něho vyšla; povstala proti němu, její mrak se kolem něho sevřel, a opletla ho sítí přilnavých pásků, aby ho zardousila. Tu Morgoth vyrazil strašlivý výkřik, který se ozvěnou rozlehl v horách. Jeho výkřik v tu hodinu byl největší a nejstrašnější, jaký se kdy ozval v severním světě; hory se třásly, země se chvěla a skály pukaly. Ten výkřik bylo slyšet hluboko v zapomenutých místech. Daleko pod zřícenými síněmi Angbandu, v kobkách, do nichž Valar při svém spěšném útoku nesestoupili, se stále skrývali balrogové a čekali na návrat svého Pána. Teď se rychle zvedli, přelétli Hithlum a přihnali se do Lammothu jako ohnivá bouře. Svými plamennými biči rozsekali Ungoliantiny pavučiny a ona couvla a dala se na útěk, vypouštějíc černé páry, aby se ukryla. V Beleriandských válkách pak byli balrogové největší a nejspolehlivější Morgothovou zbraní proti vojskům Noldor. V čele s Gothmogem, Angbandským kapitánem, vycházeli do boje a podnikali náhlé a smrtonosné výpady. Balrogové pak svými biči bojovali v dalších beleriandských bitvách - Dagor Bragollachu a Nirnaeth Arnoediadu. V té bitvě přišel dokonce sám Gothmog, Pán balrogů, a vrazil klín mezi elfská vojska. Obklíčil krále Fingona a Turgona s Húrinem zatlačil stranou k bažin Serech. Pak se obrátil k Fingonovi. Bylo to kruté setkání. Nakonec stál Fingon sám a celá jeho garda ležela kolem něho mrtvá; bojoval s Gothmogem, dokud se zezadu nepřiblížil jiný balrog a nevrhl na něho ohnivý řemen. Potom ho Gothmog ťal svou černou sekyrou a z Fingonovy přilby vyšlehl bílý oheň, když se rozpoltila. Tak padl noldorský Velekrál; zatloukli ho do prachu svými palcáty a jeho modrostříbrný praporec zadupali do kaluže jeho krve. V roce 511 P.v. pak Morgoth s úspěchem napadl Gondolin a balrogové byli zase přitom. Uprostřed Města se však naplnil osud jejich kapitána, obávaného Gothmoga, který se padl ve velké bitvě na králově náměstí rukou Ectheliona od Fontány, který jím byl rovněž zabit. Většina balrogů pak bojovala a byla zahubena ve Velké bitvě na konci Prvního slunečního věku, kdy se v Beleriandu střetly Morgothova vojska s vojsky Západu ve Válce hněvu. Několik balrogů však prchlo a ukrylo se v nepřístupných jeskyních u kořenů země, a svět o nich dlouho neslyšel. V roce 3019 T.v. přišel do Morie Gandalf Šedý, který tudy vedl na druhou stranu hor Společenstvo Prstenu, a utkal se s ním. Temná postava sršící oheň se hnala k nim. Skřeti ječeli a přelévali se přes kamenné můstky. Tu Boromir zvedl roh a zatroubil. Hlasitě zazvučela výzva a burácela jako křik mnoha hrdel pod klenbou sluje. Skřeti na okamžik zakolísali a ohnivý stín se zastavil. Pak ozvěna odumřela tak náhle, jako když temný vítr sfoukne plamen, a nepřítel opět vykročil. Spolu s balrogem pak padali do hlubin, dokud nedopadli do hluboké a studené vody. Balrogův oheň byl uhašen a stal se slizkou věcí, silnější než rdousící had. Bojovali spolu hluboko pod živou zemí, tam, kde se nepočítá čas. Stále Gandalfa svíral a on jej sekal, až nakonec prchl do temných chodeb. Gandalf jej neustále pronásledoval, ale balrog byl stále o krok napřed. Pak se zase vrátil do tajných chodeb Khazad-dum a zamířil po Nekonečných schodech na vrchol Zirakzigilu do Durinovy věže. Balrog byl tedy nakonec zničen jako jeho předchůdci, a už nikdy více nemohl on, ani žádný jiný, rozsévat hrůzu, smrt a zkázu svými strašnými ohnivými zbraněmi. |
Zbraň: | Ringil ("Chladná hvězda" nebo "Studená jiskra") |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | noldorští kováři z Blažené říše (konkrétní tvůrce není znám) |
Vlastníci: | Fingolfin, syn Finwëho, první Velekrál Noldor, nejhrdější a nejstatečnější z dávných elfských králů |
Doba vzniku: | Věky Stromů |
Popis: | mocný elfí meč, který se třpytil jako led |
Osudy: | Tento meč byl ukován pro Fingolfina, druhého syna krále Noldor ve Valinoru, Finwëho. Pravděpodobně byl ukován v době, kdy Noldor začali otevřeně reptat proti Valar a jejich pozvání do Valinoru. Tehdy totiž začali Noldor kalit břitké meče, sekyry a kopí. Nadělali si také štíty se znaky mnoha domů, které mezi sebou soupeřily. Ven nosili jen je a o jiných zbraních nemluvili, protože každý věřil, že varování dostal jen on sám. Fingolfin nebyl tak vznětlivý, jako jeho bratr Fëanor, a nenosil ve Valinoru meč, ale svému bratrovi přísahal (aniž by tušil, jaký osud mu přísaha přinese), že bude sice polovičním bratrem krví, ale celým bratrem srdcem. Dále mu slíbil, že ho bude vždy následovat v dobrém i zlém. Na naplnění tohoto slibu nemusel dlouho čekat. Jednoho dne, kdy byli takřka všichni obyvatelé Valinoru na úpatí Taniquetilu na velké hostině k Eruově chvále, přišel Melkor a pavoučicí Ungoliant k Dvěma valinorským Stromům a zničil je. Pak se vydal do Fëanorovy pevnosti Formenosu, přede dveřmi zabil krále Finwëho a ukradl silmarily. Poté prchl do Středozemě a opevnil se ve své velké pevnosti Angbandu. Fëanor, rozzuřený smrtí svého otce a krádeží silmarilů, vystoupil proti Valar a přísahal pomstu Melkorovi, kterého nazval Morgothem, Černým nepřítelem světa. S ním přísahalo i jeho sedm synů a přidali se mnozí z Noldor, kteří toužili po nových zemích za Mořem. Nakonec se sebral velký zástup Noldor a pod vedením Fëanora opustil Tirion a posléze i Blaženou říši. Za Fëanorem šel i jeho nevlastní bratr Fingolfin s ještě početnějším zástupem a také on opustil Blaženou říši a usadil se ve Středozemi. O odchodu Noldor z Valinoru i o jejich osudech ve Středozemi však více vypráví Quenta Silmarillion. Fingolfin pak v čele svého vojska bojoval v třetí z velkých beleriandských bitev - Dagor Aglarebu, kdy Noldor na hlavu porazili Morgothovo vojsko, které již bylo na dohled od bran Angbandu. K jeho nejznámějším činům však patří jeho souboj se samotným Morgothem před branami Angbandu. |
Zbraň: | Rudý šíp |
Další názvy: | Válečný šíp |
Tvůrce: | Pán Minas Tirith |
Vlastníci: | - |
Doba vzniku: | tato "tradice" se udržovala od roku 2510 T.v., kdy Eorl Mladý, Pán Éothéodu, a gondorský správce Cirion uzavřeli spojenectví stvrzené společnou přísahou |
Popis: | šíp s černým opeřením a ocelovou špicí; jeho hrot však byl natřen červeně |
Osudy: | Jednalo se o "Válečný šíp" posílaný z Gondoru do Rohanu jako symbol, že je Minas Tirith v nouzi a potřebuje pomoc svých spojenců. Později se k této "formě" žádosti přidalo i rozsvěcování majáků v předhůří Bílých hor, které symbolizovalo, že Minas Tirith je ve válce a volá o pomoc.
Nejznámější (a nejlépe zdokumentovaný) případ poslání Rudého šípu můžeme najít v Červené knize Západní marky. Stalo se tak 9. března 3019, kdy do Šeré brázdy ke králi Théodenovi přišel jízdní posel z Minas Tirith: |
Zbraň: | Túrinův nůž |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | elfí kováři z Fingonova lidu |
Vlastníci: | Húrin Thalion, který jej daroval svému synovi Túrinovi; Sador Labadal |
Doba vzniku: | První sluneční věk |
Popis: | elfí nůž, jehož jílec a pochva byly stříbrné a černé |
Osudy: | Když měl Túrin narozeniny, Húrin dal svému synovi dar, elfy vyrobený nůž, a řekl: "Dědici Hadorova rodu, tady máš dárek k tomuto dni. Dej ale pozor! Je to ostrá čepel, a ocel slouží jen těm, kdo s ní dovedou zacházet. Zařízne se ti do ruky stejně ochotně jako do čehokoli jiného." Postavil Túrina na stůl, políbil syna a řekl: "Už jsi větší než já, Morwenin synu; brzy budeš takhle velký i na vlastních nohou. V tom dni ať se mnozí bojí tvé čepele." Túrin pak vyběhl z pokoje a odešel sám. V srdci ho hřálo, jako když slunce hřeje studenou zemi a vyvolává růst. Opakoval si otcova slova: dědic Hadorova rodu, ale na mysl mu přišla i jiná slova: Dávej štědře, ale jen z vlastního. Šel k Sadorovi*) a zvolal: "Labadale, mám narozeniny, narozeniny dědice Hadorova rodu! A přinesl jsem ti dárek, abys na ten den nezapomněl. Tady je nůž, zrovna jaký potřebuješ; uřízne všechno, co budeš chtít, jemně jako vlásek." Sador se znepokojil, věděl totiž, že Túrin nůž toho dne dostal sám; lidé však pokládali za neblahé odmítnout dobrovolný dar z ruky kohokoli. Proto k němu vážně promluvil: "Jsi ze štědrého rodu, Túrine, synu Húrinův. Neudělal jsem nic, co by se vyrovnalo tvému daru, a nemohu doufat, že se zlepším ve dnech, které mi zbývají; avšak co budu moci udělat, udělám." A když vytáhl nůž z pochvy, řekl: "To je opravdový dar: čepel z elfské oceli. Už se mi dlouho stýskalo po jejím doteku." Húrin si brzo všiml, že Túrin nůž nenosí, a zeptal se, zda z něho kvůli jeho varování dostal strach. Túrin odpověděl: "Ne, ale dal jsem nůž dřevořezbáři Sadorovi." "Pohrdáš tedy otcovým darem?" řekla Morwen a Túrin zase odpověděl: "Ne, ale miluji Sadora a je mi ho líto." Nato řekl Húrin: "Všechny tři dary byly tvé a směl si je dát, Túrine: láska, slitování a nejmenší ze všeho ten nůž." "Přesto pochybuji, že si je Sador zaslouží," řekla Morwen. "Sám se zmrzačil svou nešikovností a plní své úkoly pomalu, protože tráví spoustu času malichernostmi, o které nebyl žádán." "Přesto ho polituj," řekl Húrin. "Poctivá ruka a věrné srdce mohou tít vedle, a úhonu je možná těžší snášet než dílo nepřítele." "Teď si ale musíš na novou čepel počkat," řekla. "Tak bude dar opravdu darem a na tvůj vlastní náklad." Přesto Túrin viděl, že se se Sadorem od té doby zacházelo laskavěji a že dostal za úkol vyrobit velký stolec, na němž by jeho pán sedal ve své síni. *) Sador sloužil v Húrinově domě a nic neznamenal. Býval dřevorubcem a smůlou nebo nešikovností si sekyrou usekl chodidlo a noha bez chodidla uschla; Túrin mu říkal Labadal, což značí "Hopsavá noha". Sador pracoval v hospodářských staveních a vyráběl či opravoval málo cenné věci, jichž bylo v domácnosti zapotřebí, protože byl zručný v práci se dřevem. Túrin mu nosil, co mu scházelo, aby šetřil jeho nohu, a někdy mu tajně odnesl nějaký nástroj nebo kus dřeva, které našel nehlídané, pokud si myslil, že by je přítel mohl použít. Sador se pak usmál, ale poslal ho, aby dárky vrátil na místo. "Dávej štědře, ale jen z vlastního," říkal. Odměňoval laskavost dítěte, jak mohl, a vyřezával mu postavičky lidí a zvířat; Túrinovi se však nejvíc líbily Sadorovy příběhy, protože býval mladý za dnů Bragollachu a nyní rád vpomínal na krátké dny své plné mužnosti před zmrzačením. |
Zbraň: | Žihadlo |
Další názvy: | - |
Tvůrce: | gondolinští Noldor |
Vlastníci: | nějaký gondolinský bojovník (možná některý z velkých pánů či dokonce někdo z královy domácnosti); skřeti či draci ve svých pokladech, odkud se postupem času a shodou náhod dostalo spolu s dalšími čepelemi do zlobří skrýše v pahorkatině Rhudauru, kde jej nakonec nalezl Gandalf s Thorinem Pavézou a hobitem Bilbem Pytlíkem během výpravy k Osamělé hoře; Bilbo Pytlík, který mu dal toto jméno; Frodo Pytlík, Bilbův synovec, který jej dostal v Roklince od svého strýčka když se vydával na dlouhou cestu za zničením Prstenu; posledním vlastníkem byl Samvěd Křepelka, kterému jej dal Frodo ve Věži v Cirith Ungolu poté, co si jej Sam už předtím "vypůjčil", když bránil svého pána před strašlivou Odulou |
Doba vzniku: | První sluneční věk (někdy po roce 104 P.v.) |
Popis: | Nůž v kožené pochvě, který hobitovi posloužil stejně dobře jako krátký mečík. Jeho čepel se studeně a jasně třpytila. Vždy, když byli nablízku skřeti nebo jiní služebníci Nepřítele, čepel planula jasným modrým světlem. Dokázala spolehlivě protnout každý kov i jiný materiál, o který se jiné meče tupily či lámaly.
|
Osudy: | Podobně jako osudy Orkristu a Glamdringu, i osudy této čepele, před jeho nalezením Gandalfem a trpaslíky, je poněkud obtížné rekonstruovat. Byl vykován v Prvním slunečním věku gondolinskými kováři, avšak lze se jen těžko dohadovat komu sloužil. Vzhledem k tomu, že nůž neměl žádné své jméno (tak jako Orkrist nebo Glamdring), mohl docela dobře být "jen" obyčejným elfím nožem, jaký tehdy používala většina gondolinského lidu. Mohl ale na druhou stranu také sloužit nějakému gondolinskému pánu, nebo dokonce přímo někomu z královy domácnosti. Ten "někdo" z královy domácnosti by klidně mohl být i Tuorův syn Eärendil, který v Gondolinu prožil své dětství (byl ještě malý chlapec, když bylo Město v roce 511 P.v. napadeno a vypleněno). Je možné, že nůž byl vyroben právě pro něj a daroval mu jej jeho otec nebo snad sám Turgon. Malému Eärendilovi mohl totiž nůž posloužit naprosto stejně, jako o dva věky později, hobitům Bilbovi, Frodovi a Samovi - tedy coby krátký mečík, se kterým se mohl Eärendil pod vedením svého otce naučit prvním základům šermířského umění. Ať už nůž patřil Eärendilovi či někomu jinému, podstatné je, že čepel přežila Pád Města a nezanikla v jeho ruinách. Svůj nový meč Bilbo poprvé použil v temných tunelech pod Mlžnými horami, kde se ocitl po "incidentu" se skřety, kteří jeho a trpaslíky zajali, když tábořili vysoko v horách pod skalním převisem. Díky Gandalfovi se trpasíkům opět podařilo uniknout nepříjemnostem, avšak při útěku temnou chodbou byl Bilbo zasažen do hlavy a omráčen. Když se probral, zjistil, že skřeti i trpaslíci jsou pryč a všude kolem něj je naprostá tma. Po dobrodružství v Mlžných horách měla Bilbova elfí čepel na delší dobu klid. Vlastně až do chvíle, kdy Bilbo a trpaslíci zabloudili v strašidelném Temném hvozdě. Po celý zbytek Bilbovy výpravy už Žihadlo zůstalo v pochvě a nebylo taseno. I když se Bilbo Pytlík účastnil Bitvy pěti armád na úpatí Osamělé hory, v oné bitvě nebojoval ani mečem ani ničím jiným. Stalo se tak až v roce 3001 T.v., kdy se Bilbovi přeci jen začalo stýskat po dalekých zemích, zejména po klidném údolí Roklince a radostném Elrondově domě. Vzal tedy všechny drahocené věci, které si přivezl ze svého dobrodružství, předal Prsten i Dno pytle synovci Frodovi a "zmizel" z Kraje. V Roklince pak trávil bezstarostné dny četbou, studiem jazyků a vlastní literární tvorbou, a na meč či brnění ani nepomyslel. Uložil je ve svém pokoji do dřevné truhly a jen občas se na ně chodil dívat a ve vzpomínkách se vracel ke svým zážitkům. Jednoho dne, den před odchodem Společenstva prstenu z Imladris, osaměl Frodo s Bilbem a starý hobit vytáhl zpod postele dřevěnou bednu. Zvedl víko a zalovil vevnitř. Svému novému majiteli posloužilo Žihadlo poprvé 13. ledna 3019 v Cesmínii nedaleko Dveří Morie. Společenstvo bylo v noci napadeno zuřivými vrrky, ale nakonec beze ztrát jejich útok odrazilo. Během další pouti se nepřátelé Společenstvu vyhýbali, a tak si mohlo Žihadlo opět odpočinout. V té době sloužilo pouze jako "indikátor" přítomnosti zlých tvorů resp. skřetů. Další den nakonec dopadl tak, jak nikdo z členů Společenstva neočekával. Družina byla totiž napadena mordorskými a Sarumanovými skřety a rozdělena. Frodo, ze strachu před Boromirem, který se pokusil vztáhnout ruku na Prsten, utekl a opustil Společenstvo. Spolu se Samem, který jako jediný uhodl Frodův záměr, přepluli Řeku a vydali se vstříc Temné zemi. Během cesty k Morgulskému údolí a průsmyku Cirith Ungol (protože Černá brána byla zavřená a bylo jí nemožné překročit) tasili hobiti své mečíky pouze jednou - byl to ale pouze reflexivní obranný čin, který by jim stejně nepomohl, kdyby protivníky nebyli Ithilienští hraničáři v čele s Faramirem, které přivedl kouř ze Samova ohýnku a neměli v úmyslu na hobity zaútočit. Po dlouhé pouti je tedy Glum zavedl na úpatí průsmyku Cirith Ungol, kde v hlubinách pod zemí, v doupěti, jež se nazývalo Torech Ungol, přebývala zlá stvůra v pavoučí podobě, taková, jaké kdysi dávno žily v říši elfů na Západě, který nyní leží pod Mořem. Byla to Velká Odula, poslední dítě velké pavoučice Ungoliant, které ještě soužilo nešťastný svět. Glum však s ní uzavřel podlou smlouvu a zavázal se, že jí přivede potravu, po které neustále bažila. Vymyslel totiž plán, jak znovu získat zpět svého Miláška. Dlouho tam seděl a před očimaa měl tmu, než se odhodlal poslechnout svůj vnitřní hlas, a přijal Frodovo břímě. Vzal si také jeho meč a hvězdnou lahvičku. Pak se naposled rozloučil s Pánem a vydal se na poslední etapu své pouti. Ještě ale nestačil přejít do Bezejmené země, když zaslechl z obou stran chraplavé výkřiky skřetů. Na poslední chvíli si ještě stačil nasadit Prsten, a pak jen pozoroval, jak skřeti nacházejí Frodovo tělo a jak jej odnášejí do Věže na vrcholu průsmyku. Z řeči skřetích velitelů zjistil, že Frodo ve skutečnosti není mrtvý, jak se domníval, ale jen omráčen pavoučím uštknutím. Tasil Žihadlo, a to modře zaplálo, ale skřeti jej vidět nemohli. Pak je pronásledoval až do temného tunelu, který vedl zespodu do věže. Tam mu ale cestu zahradily velké mosazné dveře, které byly pro Sama příliš velkou překážkou. Frodo pak v Mordoru věnoval Žihadlo Samovi, ale ten jej už neměl důvod ani příležitost použít. Úspěch jejich výpravy stejně spočíval v utajení a v rychlosti, než v síle zbraní. Čekalo je pak mnoho hostin a oslav, a své meče už nosili jen pro parádu. A když se nakonec hobiti vrátili domů do Kraje, Frodovo Žihadlo zůstalo i nadále v pochvě. Nechtěl totiž, aby se zbytečně zabíjelo - toho už bylo během Války dost. Jenže siláci se nechtěli jen tak vzdát, a tak nakonec došlo až k tomu, že v Kraji byla prolita poslední krev celé Války o Prsten. Není zcela jasné, jaký byl další osud této elfí čepele, ale zdá se pravděpodobné, že jej Frodo vzal s sebou do Přístavů a Žihadlo nakonec opustilo Středozem, stejně jako Gandalfův meč Glamdring a mnohé další krásné věci. |
Komentáře
Přehled komentářů
Compression est comment robuste votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur essence pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent prendre offre sang loin de votre coeur. Chaque age votre coeur bat, il pompe le sang par de vos arteres a la reste de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-prix-officiel-belgique/
What is a healthy blood make
(AGadliliasse, 28. 7. 2018 18:22)
Compression est comment calleux votre sang pousse contre les parois de vos arteres lorsque votre coeur essence pompe le sang. Arteres sont les tubes qui transportent perseverent b gerer offre sang loin de votre coeur. Chaque age votre coeur bat, il pompe le sang par vos arteres a la vacances de votre corps.
https://www.cialispascherfr24.com/cialis-posologie-prix/
Outrageous Blood Power - Federal Heart
(AmayOfeflateli, 8. 10. 2018 5:44)