Kapitola sedmá-Podivný příbitek
Kapitola 7
Podivný příbytek
Druhý den ráno se Bilbo probudil s časným jitřním sluncem před
očima. Vyskočil, aby se podíval na hodiny a postavil si vodu na čaj, -
ale zjistil, že vůbec není doma. Tak se tedy posadil a nadarmo zatoužil
po umytí a po kartáči. Nedostal ani jedno z toho, ani čaj ani topinky
ani slaninu k snídani, jenom studené skopové a králíka. A po tomhle
se musel připravit na další cestu!
Tentokrát si směl vylézt na hřbet jednoho z orlů a držet se mezi
jeho křídly. Vzduch kolem něho zafičel, takže zavřel oči. Trpaslíci
volali sbohem a slibovali, že to vládci orlů oplatí, jestli k tomu někdy
budou mít příležitost, a patnáct velkých ptáků vzlétlo ze skalní římsy.
Slunce stálo dosud nízko nad východním okrajem světa. Jitro bylo
chladné, v údolích a proláklinách se držela mlha a tu a tam se vinula
kolem horských vrcholů a kopců. Bilbo otevřel jedno oko, aby se podíval,
a zjistil, že ptáci jsou už vysoko, že svět leží hluboko pod nimi a
hory se ztrácejí daleko za nimi. Znovu zavřel oči a chytil se pevněji.
„Neštípejte!“ napomenul ho orel. „Nemusíte se lekat jako králík,
i když tak vypadáte. Je krásné ráno se slabým vánkem. Co je lepší než
létání?“
Bilbo by byl nejradši odpověděl, že teplá koupel a po ní snídaně
venku na trávníku, ale řekl si, že udělá líp, když neřekne nic a když
trošičku povolí ve svém křečovitém sevření.
Po hezky dlouhém čase orli i z té ohromné výšky zřejmě uviděli
bod, kam měli namířeno, poněvadž se ve velkých spirálách začali snášet
dolů. Kroužili tak hodnou chvíli, a hobit konečně znovu otevřel
oči. Země byla daleko blíž a pod nimi rostly stromy, které vypadaly
jako duby a jilmy, rozkládaly se tam travnaté lučiny a jimi protékala
nějaká řeka. Ale přímo v cestě proudu, který se musel obloukem vyhnout,
trčelo ze země mohutné skalisko, téměř skalnatý pahorek, jako
poslední předsunutá hlídka vzdálených hor nebo jako obrovský balvan
vržený na míle do planiny nějakým obrem mezi obry.
Orlové se teď jeden po druhém rychle spustili na vršek toho skaliska
a vysadili své pasažéry.
- 88 -
„Šťastnou cestu,“ volali, „ať cestujete kam cestujete, dokud vás
na konci vaší pouti neuvítají vaše hnízda!“ To je mezi orly zdvořilý
způsob rozloučení.
„Ať vás vítr pod vašimi křídly nese tam, kam pluje slunce a kráčí
měsíc!“ popřál jim Gandalf, který znal patřičnou odpověď.
Tak se tedy rozloučili. A třebaže se vládce orlů stal později králem
všech ptáků, nosil na hlavě zlatou korunu a jeho patnáct náčelníků
zlaté obojky (vyrobené ze zlata, které jim dali trpaslíci), Bilbo je už
nikdy neviděl - leda ve velké výšce a zdálky v bitvě pěti armád. Ale
poněvadž k tomu se dostaneme až ke konci našeho vyprávění, prozatím
o tom nebudeme mluvit.
Na vršku skalnatého pahorku byla plošinka, odkud vedla pěšina s
mnoha vyšlapanými schody dolů k řece, přes kterou se dalo přebrodit
po velikých placatých kamenech k lučinám na druhém břehu. U paty
schodů poblíž brodu byla jeskyňka (přívětivá a na zemi vystlaná oblázky).
Tam se naše společnost shromáždila a prodiskutovala, co je
třeba podniknout dál.
„Vždycky jsem myslel na to, jak vás všechny bezpečně (pokud
možná) doprovodit přes hory,“ řekl čaroděj, „a teď se mi to díky dobrému
vedení a pořádné dávce štěstí podařilo. Jsme teď vlastně daleko
dál k východu, než jsem s vámi původně zamýšlel jít, protože koneckonců
nejde o moje dobrodružství. Možná že se na vás ještě podívám,
než budete hotovi, ale zatím si musím vyřídit jiné naléhavé záležitosti.“
Trpaslíci vzdychali a tvářili se hrozně sklíčeně a Bilbo se rozplakal.
Začínali už věřit, že Gandalf s nimi půjde po celou cestu a že bude
vždycky po ruce, aby jim pomohl ze všech nesnází. „Však já nezmizím
v tomhle okamžiku,“ chlácholil je. „Den či dva vám ještě můžu
věnovat. Třeba vám pomůžu z téhle šlamastyky a trochu pomoci potřebuju
konečně i já sám. Nemáme nic k jídlu, žádná zavazadla ani
poníky, na kterých bychom jeli; a vy nevíte, kde jste. Teď vám to můžu
povědět. Jste pořád ještě hezkých pár mil severně od stezky, které
bychom se byli měli držet, kdybychom nemuseli utíkat z hor tak nakvap.
Ve zdejších končinách žije hrozně málo lidí, jestli se sem nějací
nenastěhovali od té doby, co jsem tady byl naposledy, a to už je pár
let. Ale je tady někdo, o kom vím, a bydlí tady nedaleko. Ten někdo
vytesal ty schody v tom velkém skalisku - myslím, že mu říká Skalbal.
Nepřichází sem často, rozhodně ne ve dne, a nemá smysl čekat tu na
- 89 -
něho. Vlastně by to bylo hodně nebezpečné. Musíme ho vyhledat sami;
a jestli naše setkání s ním dopadne dobře, pak se s vámi nejspíš
rozloučím a popřeju vám jako ti orli šťastnou cestu, ať cestujete kam
cestujete!“
Prosili ho, aby je neopouštěl. Nabízeli mu dračí zlato a stříbro a
drahokamy, ale on se nenechal ve svém rozhodnutí zviklat. „Uvidíme,
uvidíme!“ řekl jenom. „Ostatně myslím, že jsem si už trochu toho
vašeho dračího zlata vysloužil - jestli se k němu dostanete.“
Po tomhle se ho přestali doprošovat. Raději se vysvlékli ze šatů a
vykoupali se v řece, která byla u brodu mělká, čistá a s kamenitým
dnem. Když oschli na slunci, které teď pěkně hřálo, cítili se osvěženi,
třebaže byli dosud pohmoždění a trochu hladoví. Zanedlouho přešli
přes brod (hobita přenesli) a pak se vydali na pochod dlouhou zelenou
trávou a podél řad rozložitých dubů a vysokých jilmů.
„Ale proč tomu skalisku říká Skalbal?“ zeptal se Bilbo, který šel
po boku čaroděje.
„Říká mu Skalbal, protože to pro ně je to pravé slovo. Všechny
podobné balvany jsou pro něho skalbaly a tenhle je Skalbal s velkým
S, protože je jediný poblíž jeho domu a on ho dobře zná.“
„Kdo mu tak říká? Kdo ho zná?“
„Ten někdo, o kterém jsem vám povídal - veliká osobnost. Musíte
se všichni chovat náramně zdvořile, až vás k němu uvedu. Představím
vás myslím postupně, vždycky po dvou, a musíte si dát dobrý
pozor, abyste ho nepodráždili, nebo bůhsámví, co se může stát. Dokáže
být strašný, když se zlobí, třebaže je docela vlídný, když je po jeho.
Ale stejně vás varuju, že se rozzlobí snadno.“
Když trpaslíci slyšeli, co čaroděj povídá Bilbovi, shlukli se kolem
nich. „To je ta osoba, ke které nás teď vedete?“ ptali se. „Nemohl
byste najít někoho míň popudlivého? Neměl byste nám to všechno
vysvětlit jasněji?“ - atakdál.
„Ano, je to ta osoba! Ne, nemohl! A vysvětlil jsem vám to dost
podrobně,“ odsekl čaroděj rozmrzele. „Jestli vám to nestačí, tak se
jmenuje Medděd. Je ohromně silný a je to kožoměnec.“
„Cože? Kožišník? Člověk, co říká králíkům chramostejl, když z
jejich kůže neudělá veverčí?“ zajímal se Bilbo.
„Propánakrále, ne, ne, NE!“ zhrozil se Gandalf. „Neplácejte
hlouposti, pane Pytlíku, jestli to dokážete; a ve jménu všech zázraků
nevyslovujte slovo kožišník, dokud nejste dál než na sto mil od jeho
- 90 -
domu, ani slovo kožich, beranice, rukávník, žádný takový nešťastný
výraz! Je zkrátka kožoměnec. Mění svoji kůži: někdy je ohromný černý
medvěd, někdy veliký, silný černovlasý člověk s mocnýma pažema
a s divokým plnovousem. O moc víc vám nemůžu povědět, třebaže by
vám tohle mělo stačit. Někteří lidé říkají, že je potomek ohromných,
prastarých horských medvědů, co tady žili, než přišli obři. Jiní zase
tvrdí, že je člověk a potomek prvních lidí, kteří žili předtím, než se v
těchhle končinách světa objevil Šmak a ostatní draci a než do hor přitáhli
ze severu skřeti. Sám to nevím, ale myslím si spíš, že pravda je to
druhé. Není to osobnost, na kterou je dobře se moc vyptávat.
V každém případě není nikým zakletý, má tu schopnost sám od
sebe. Žije v dubovém lese ve velikém dřevěném domě a jako člověk
tam chová dobytek a koně, kteří jsou skoro právě tak podivuhodní
jako on sám. Pracují pro něj a mluví s ním. Medděd je nejí; právě tak
jako neloví a nejí žádnou zvěřinu. Má spoustu úlů ohromných divokých
včel a živí se většinou smetanou a medem. Jako medvěd běhá
široko daleko po kraji. Jednou v noci jsem ho viděl, jak sedí docela
sám na vršku Skalbalu a pozoruje měsíc zapadající za Mlžné hory, a
slyšel jsem, jak si pro sebe bručí medvědí řečí: ,Přijde čas, kdy všichni
zahynou, a já se vrátím zpátky!‘ Proto si myslím, že sám původně
pochází z hor.“
Bilbo a trpaslíci teď měli spoustu látky k přemýšlení, takže se už
na nic neptali. Pořád ještě měli před sebou dlouhou cestu. Šlapali nahoru
a dolů, přes kopce a přes údolí. Udělalo se velké vedro. Občas
odpočívali pod stromy, a tehdy Bilba tak sužoval hlad, že by byl jedl i
žaludy, kdyby nějaké dozrály natolik, aby spadly na zem.
Schylovalo se k půlce odpoledne, když si všimli velkých kvetoucích
lánů, na kterých rostl vždycky jeden druh rostlin pohromadě, jako
by byly pěstovány záměrně. Hlavně tu byl jetel, vlnící se lány růžového
jetele a fialového jetele a širá pole krátkého bílého jetele se sladkou
medovou vůní. Vzduch byl plný bzukotu a víření a zunění. Všude se
činily včely. A jaké včely! Bilbo takové jakživ neviděl.
„Kdyby mě jedna z nich bodla,“ pomyslel si, „opuchl bych, že
bych byl dvakrát tak velký!“
Byly větší než sršni. A trubci byli daleko větší než váš palec a
žluté pruhy na jejich sametově černých tělech zářily jako žhnoucí zlato.
„Už se tam blížíme,“ poznamenal Gandalf. „Jsme na kraji jeho
- 91 -
včelích pastvin.“
Po chvíli přišli k pásmu prastarých mohutných dubů a za nimi k
vysokému trnitému živému plotu, skrz který nebylo nic vidět ani se
jím nedalo prolézt.
„Vy radši počkejte tady,“ doporučil čaroděj trpaslíkům; „a
jakmile zavolám nebo zahvízdám, začněte se trousit za mnou - uvidíte,
kudy se tam dostanu -, ale jenom po dvojicích, pamatujte, vždycky asi
tak v pětiminutových přestávkách. Bombur je nejtlustší a vydá za dva,
tak ať jde radši sám jako poslední. Pojďte, pane Pytlíku! Tady za rohem
jsou někde vrata.“ A s těmi slovy vykročil podél živého plotu a
odvedl vylekaného hobita s sebou.
Brzy přišli k vysokým a širokým dřevěným vratům, za nimiž
uviděli zahrady a shluk nízkých dřevěných stavení, některá sroubená z
neotesaných kmenů a s doškovými střechami; stodoly, stáje, kůlny a
dlouhý nízký dřevěný dům. Podél jižní strany živého plotu se uvnitř
táhly řady a řady úlů se slaměnými zvoncovitými vršky. Bzukot obrovitých
včel, poletujících sem a tam i lezoucích do úlů a zase ven, rozechvíval
vzduch.
Čaroděj s hobitem strčili do těžkých vrzajících vrat, až se otevřela,
a pustili se širokou pěšinou k domu. Přes trávu přiběhlo několik
koní, dobře vyhřebelcovaných a vykartáčovaných, kteří si je pozorně
prohlédli s velice inteligentním výrazem a pak odcválali k budovám.
„Běželi mu povědět o návštěvě cizinců,“ poznamenal Gandalf.
Brzy přišli na dvůr, jehož tři strany tvořil dřevěný dům a jeho
dvě dlouhá křídla. Uprostřed ležel mohutný dubový kmen s mnoha
osekanými větvemi, které se povalovaly vedle. Poblíž stál ohromný
muž s hustými černými vlasy a plnovousem, s mocnýma holýma pažema
a se svalnatýma nohama. Na sobě měl vlněnou hazuku ke kolenům
a opíral se o velikou sekyru. Koně stáli u něho s čumáky na jeho
rameni.
„Uhm, tady jsou?“ řekl muž koním. „Nevypadají nebezpečně.
Můžete jít.“ Burácivě se zasmál, odložil sekyru a pokročil vpřed.
„Kdo jste a co chcete?“ zeptal se příkře, když se před nimi zastavil
a tyčil se vysoko nad Gandalfem. Pokud jde o Bilba, ten by mu
mohl snadno proběhnout mezi nohama a nemusel by ani sehnout hlavu,
aby se vyhnul třásním jeho hazuky.
„Já jsem Gandalf,“ představil se čaroděj.
„To jméno jsem nikdy neslyšel,“ zabručel muž. „.A co je tenhle
- 92 -
mrňous?“ sklonil se dolů, aby se na hobita zamračil zpod chundelatého
obočí.
„To je pan Pytlík, hobit z dobré rodiny a s bezvadnou reputací,“
odpověděl Gandalf. Bilbo se uklonil. Neměl na hlavě nic, co by smekl,
a trapně si uvědomoval, kolik mu chybí knoflíků. „Já jsem čaroděj,“
pokračoval Gandalf. „Jestli jste o mně ještě neslyšel, já zato slyšel
o vás, a vy jste možná slyšel o mém dobrém bratranci Radagastovi,
který žije blízko jižního konce Temného hvozdu?“
„To ano; myslím, že na čaroděje to není špatný chlapík. Občas
jsem se s ním stýkal,“ řekl Medděd. „No, teďka tedy vím, kdo jste,
nebo aspoň co říkáte, že jste. A co chcete?“
„Abych mluvil pravdu, přišli jsme o svá zavazadla, málem jsme
zabloudili a dost potřebujeme pomoc nebo aspoň radu. Dá se říct, že
jsme zažili ošklivé chvíle se skřety v horách.“
„Se skřety?“ opáčil silák už méně příkře. „Ohó, tak vy jste měli
patálii s nimi, co? Proč jste se k nim vůbec přibližovali?“
„Neměli jsme to v úmyslu. Přepadli nás v noci v průsmyku, kterým
jsme museli projít - byli jsme na cestě ze Západních zemí do
těchhle kraj, ale to je dlouhá historie.“
„Tak radši pojďte dovnitř a povězte mi z ní něco, jestli to nebude
trvat celý den,“ vybídl je muž a zavedl je tmavými dveřmi ze dvora do
domu.
Vykročili za ním a octli se v prostorné síni s krbem uprostřed.
Třebaže bylo léto, hořela v krbu polena a kouř stoupal k začazeným
trámům krovu, hledaje si cestu ven otvorem ve střeše. Prošli touto
šerou síní, osvětlenou jenom plameny ohniště a dírou nad ohništěm, a
dostali se jinými menšími dveřmi na jakousi verandu, podepřenou
dřevěnými kůly z jednotlivých kmenů. Otvírala se na jih a byla dosud
vyhřátá a plná světla, jak do ní šikmo dopadaly paprsky slunce směřujícího
k západu, které zároveň ozlacovalo zahradu plnou květin, dosahujících
až ke schodům na verandu.
Tam se usadili na dřevěné lavice, Gandalf začal vyprávět a Bilbo
klátil nožkama, protože mu nedosahovaly až na zem, prohlížel si květiny
na zahradě a rád by byl věděl, jak se jmenují, poněvadž polovičku
z nich jakživ neviděl.
„Cestoval jsem přes hory s jedním či se dvěma přáteli...“ začal
čaroděj.
„Či se dvěma? Já vidím jenom jednoho, a to ještě mrňavého,“
- 93 -
poznamenal Medděd.
„No, abych řekl pravdu, nechtěli jsme vás obtěžovat všichni najednou,
dokud nezjistím, jestli nejste zaneprázdněný. Když dovolíte,
tak bych je zavolal.“
„Jen do toho, zavolejte!“
A tak Gandalf dlouze a pronikavě zahvízdal, a vzápětí se objevili
na zahradní pěšině kolem domu Thorin s Dorim a hluboce se poklonili.
„Aha, vy jste myslel s jedním či se třemi!“ podotkl Medděd.
„Ale tohle přece nejsou hobiti, to jsou trpaslíci!“
„Thorin Pavéza, k vašim službám! Dori k vašim službám!“ představili
se oba trpaslíci a znovu se poklonili.
„Děkuju, já vaše služby nepotřebuju,“ odpověděl Medděd, „ale
zdá se, že vy potřebujete moje. Nemám trpaslíky nijak zvlášť v lásce,
ale jestli jste opravdu Thorin (syn Thraina, syna Throrova, myslím) a
jestli je vás společník slušný chlapík a jestli jste opravdu nepřátelé
skřetů a nemáte za lubem žádnou neplechu na mém území - mimochodem,
co vlastně máte za lubem?“
„Jdou navštívit zemi svých předků, daleko na východ od Temného
hvozdu,“ vmísil se do řeči Gandalf, „a jenom čirou náhodou jsme
se dostali na vaše území. Přecházeli jsme Vysokým průsmykem, který
nás měl dovést k cestě na jih od vašich končin, když nás přepadli ti zlí
skřetové -,jak jsem vám chtěl právě povědět.“
„Tak povídejte, povídejte!“ vybídl ho Medděd, který nikdy nepřekypoval
zdvořilostí.
„Strhla se tam strašná bouře; kamenní obři po sobě házeli balvany
a my jsme se v průsmyku schovali do jedné jeskyně, hobit a já a
několik našich společníků...“
„Dvěma říkáte několik?“
„Vlastně ne. Ve skutečnosti byli víc než dva.“
„A co je s nimi? Jsou zabití, snědení, vrátili se domů?“
„To ne. Zřejmě nepřišli všichni, když jsem zahvízdal. Nejspíš se
stydí. Víte, máme strach, že je nás trochu moc, abyste nás všechny
přijal.“
„Jen do toho, zahvízdejte znova! Zdá se, že mám hosty na krku,
a na jednom či na dvou navíc už nesejde,“ zabručel Medděd.
Gandalf znovu zahvízdal, ale Nori s Orim se objevili skoro ještě
dřív, než jeho hvizd dozněl, protože jestli se pamatujete, Gandalf jim
- 94 -
řekl, aby přicházeli po dvojicích každých pět minut.
„No nazdar!“ přivítal je Medděd. „Jste tady nějak rychle - kde
jste se schovávali? Jen pojďte, čertíci ze škatulky!“
„Nori k vašim službám, Ori k vašim...,“ začali, ale Medděd je zarazil.
„Děkuju! Až budu potřebovat vaši pomoc, tak si vám řeknu. Posaďte
se a pokračujte s tím vyprávěním nebo neskončíte do večeře.“
„Sotvaže jsme usnuli,“ ujal se opět slova Gandalf, „otevřela se v
pozadí jeskyně puklina, z ní vyrazili skřetové a zmocnili se hobita a
kavalérie našich poníků -“
„Kavalérie poníků? Co jste vlastně byli - kumpanie dragounů?
Nebo jste měli tolik zavazadel? Nebo je šest poníků pro vás vždycky
kavalérie?“
„To ne! Po pravdě řečeno, měli jsme víc nežli šest poníků, protože
nás bylo taky víc nežli šest - a vida, tady jsou dva další!“ Právě v té
chvíli se vynořili Balin s Dvalinem a poklonili se tak hluboko, že zametli
svými plnovousy kamennou podlahu. Velikán se napřed zamračil,
ale oni se tak úpěnlivě snažili chovat co nejzdvořileji, v jednom
kuse přikyvovali, klaněli se a ometali si kapucemi kolena (podle nejlepší
trpasličí manýry), že se přestal mračit a hlučně se rozřehtal; tak
legračně vypadali.
„Kavalérie, svatá pravda!“ poznamenal. „Kavalérie povedených
komiků. Pojďte dál, šášurové, jakpak se vy jmenujete? Nepotřebuju
teď zrovna vaše služby, chci jenom slyšet vaše jména; a pak se posaďte
a přestaňte se vrtět!“
„Balin a Dvalin,“ odpověděli, poněvadž si netroufali cítit se uraženi,
dřepli si na podlahu a tvářili se náramně překvapeně.
„Tak zase pokračujte!“ vyzval Medděd čaroděje. „Kde jsem to
přestal? Aha - mne se skřetové nezmocnili. Zabil jsem jich pár bleskem
-“
„Výborně!“ zavrčel Medděd. „Přece jen to k něčemu je, být čarodějem.“
„ - a proklouzl jsem puklinou dřív, než se zavřela. Šel jsem za
nimi do hlavní síně, kde se to skřety zrovna hemžilo. Byl tam Velký
skřet s třiceti nebo čtyřiceti strážnými. Pomyslel jsem si, že i kdyby
moji přátelé nebyli k sobě všichni připoutaní řetězem, co zmůže tucet
proti takové přesile?“
„Tucet! To slyším poprvé, že osm osob je tucet. Nebo máte ještě
- 95 -
víc takových čertíků, co ještě nevyskočili ze škatulek?“
„Inu, ano, zdá se, že právě přichází další dvojice, myslím Fili a
Kili,“ řekl Gandalf, když se ti dva objevili a s úsměvem se klaněli.
„To stačí!“ zvolal Medděd. „Posaďte se a buďte zticha! A vy pokračujte,
Gandalfe!“
A tak Gandalf vyprávěl dál, až se dostal ke střetnutí ve tmě, k
objevu dolní brány a k tomu, s jakou hrůzou zjistili, že pana Pytlíka
někde ztratili. „Spočítali jsme se a zjistili jsme, že hobit mezi námi
není. Zůstalo nás jenom čtrnáct!“
„Čtrnáct! To slyším poprvé, že deset bez jednoho je čtrnáct.
Chcete snad říct devět, nebo jste mi ještě nevyjmenoval všechny z vaší
společnosti?“
„Inu, neviděl jste ovšem ještě Oina a Gloina. A namouduši, tady
je máme! Odpustíte jim, doufám, že vás obtěžují.“
„No, ať teda přijdou všichni! Honem! Pojďte dál, vy dva, a sedněte
si! Ale podívejte se, Gandalfe, i teďka tady máme jenom vás a
deset trpaslíků a toho hobita, co se ztratil. To je dohromady jenom
jedenáct (plus jeden ztracený), a ne čtrnáct, ledaže čarodějové počítají
jinak než ostatní lidi. Ale teď prosím vás už vyprávějte dál!“ Medděd
se sice bránil, aby to nedal příliš najevo, ale celá ta historie ho začala
opravdu silně zajímat. Za starých časů totiž znával právě tu část hor,
kterou Gandalf líčil. Přikyvoval a pobrukoval, když slyšel o znovuobjevení
hobita a o jejich sešupu po kamenité klouzačce a o vlčím kruhu
v lesích.
Když Gandalf dospěl k tomu, jak museli vylézt na stromy s vlky
všude pod sebou, velikán vstal, začal přecházet sem a tam a mumlal
si: „Že jsem nebyl u toho! Já bych jim ukázal víc než prskavky!“
„Inu,“ řekl Gandalf, velice rád, že jeho vyprávění působí dobrým
dojmem, „dělal jsem, co jsem mohl. Seděli jsme tam s rozběsněnými
vlky pod sebou, les místy začínal hořet, a do toho přišli skřetové a
objevili nás. Ječeli radostí a prozpěvovali o nás posměšné popěvky.
Patnáct ptáčků na pět jedlí...“
„Propánakrále!“ zabručel Medděd. „Nevykládejte mi, že skřetové
neumějí počítat. To umějí docela dobře. Dvanáct není patnáct, to
ještě vědí.“
„Já to vím taky. Byli s námi totiž ještě Bifur a Bofur. Netroufal
jsem si uvést je dřív, ale tady jsou.“ Objevili se Bifur s Bofurem. „A
já!“ zafuněl Bombur za nimi. Byl tlustý a měl vztek, že ho nechali
- 96 -
jako posledního. Odmítl čekat pět minut a přisupěl v patách těm dvěma.
„No, teď vás je konečně opravdu patnáct, a protože skřetové
umějí počítat, zdá se, že už jste všichni, co jste byli na těch stromech.
Teďka snad můžete svůj příběh dokončit bez dalšího vyrušování.“
Tehdy si pan Pytlík uvědomil, jak chytře to Gandalf navlékl. Stálé
vyrušování zvýšilo Meddědův zájem o vyprávění, a vyprávění mu
nedovolilo, aby trpaslíky hned odehnal jako podezřelé žebráky. Nikdy
si totiž cizí lidi domů nezval, jestliže se tomu mohl vyhnout. Měl jenom
pár přátel, kteří žili hezky daleko; a ani z těch k sobě nepozval
nikdy víc než dva najednou. A teď mu sedělo na verandě patnáct cizinců!
Než čaroděj dovyprávěl a skončil tím, jak byli všichni zachráněni
orly a odneseni na Skalbal, slunce zašlo za vrcholky Mlžných hor a v
Meddědově zahradě se pořádně prodloužily stíny.
„Výborná historka!“ pochválil si ji hostitel. „Nejlepší, jakou jsem
slyšel za dlouhou dobu. Kdyby všichni žebráci dovedli vyprávět něco
takového, našli by mě třeba ve vlídnějším rozpoložení. Možná ovšem,
že jste si to všechno vymysleli, ale večeři si za ten příběh zasloužíte
stejně. Pojďme se najíst.“
„Ano, prosím!“ souhlasili všichni zároveň. „Děkujeme mockrát!“
V síni se zatím docela setmělo. Medděd zatleskal a přiklusali
čtyři krásní bílí poníci a několik velkých šedých psů s dlouhými těly.
Medděd jim cosi řekl v nějaké podivné řeči, jako když se zvířecí zvuky
promění v mluvu. Zvířata odešla a za chvilku se vrátila s pochodněmi
v hubách, zapálila je v krbu a zastrčila je do svorek připevněných
nízko na sloupech síně kolem ústředního ohniště. Psi dovedli stát
na zadních, když chtěli, a nosit věci v předních prackách. Rychle přinesli
od postranních zdí podstavce i tabule a složili z nich velký stůl
poblíž krbu.
Pak se ozvalo béé bečení a vešlo několik sněhobílých ovcí s velkým
beranem, černým jako uhel. Jedna přinesla bílý ubrus, vyšívaný
na okrajích zvířecími figurkami; jiné nesly na širokých hřbetech podnosy
s mísami a noži a dřevěnými lžícemi, které psi rychle rozložili na
stole. Stůl byl velmi nízký, dost nízký i pro Bilba, aby se mu za ním
sedělo pohodlně. Jeden poník k němu přistrčil dvě nízká křesílka s
rákosovými sedadly a krátkými tlustými nožkami pro Gandalfa a Thorina,
zatímco na protější konec přisunul Meddědovo velké černé křes
- 97 -
lo stejného typu (kam se domácí pán usadil s dlouhýma nohama trčícíma
daleko pod stůl). To byla všechna křesla, která tu v síni měl, a
byla nízká, podobně jako stůl, patrně pro pohodlí těch podivuhodných
zvířat, která mu posluhovala. Ale na čem seděli ostatní? Ani na ně se
nezapomnělo. Druzí poníci přikutáleli bubnovité špalky dřeva, ohlazené,
vyleštěné a dost nízké i pro Bilba; a tak brzy seděli za Meddědovým
stolem všichni a jeho síň už dlouhá léta neviděla takové shromáždění.
Potom se naobědvali či navečeřeli tak, jako se nenajedli od té
doby, co opustili Poslední domácký dům na západní straně a rozloučili
se s Elrondem. Kolem nich plápolaly pochodně i oheň v krbu a na
stole dvě vysoké červené svíce z včelího vosku. Medděd po celou dobu
stolování vyprávěl svým hlubokým dunivým hlasem příběhy o
divokých končinách na téhle straně hor, zejména o tmavém a nebezpečném
lese, který se na den jízdy před nimi táhl daleko k severu i k
jihu a přehrazoval jim cestu na východ, o strašném Temném hvozdu.
Trpaslíci naslouchali a pokyvovali plnovousy, neboť věděli, že
se do toho hvozdu budou muset brzy odvážit a že po horách je to nejriskantnější
překážka, kterou musí zdolat, než se dostanou k drakově
baště. Když se najedli, začali vykládat své vlastní příběhy, ale Medděd
se zdál čím dál ospalejší a věnoval jim málo pozornosti. Mluvili hlavně
o zlatě, stříbře a drahokamech a o výrobcích klenotnického umění,
jenže Medděd o takové věci zřejmě nejevil zájem: v jeho síni nebylo
nic zlatého ani stříbrného, a s výjimkou nožů jen máloco z nějakého
kovu vůbec.
Seděli dlouho u stolu s dřevěnými poháry plnými medoviny.
Venku už byla černá noc. Do krbu uprostřed síně byla přiložena další
polena, pochodně byly uhašeny, a oni pořád ještě seděli při světle tančících
plamenů a za nimi se tyčily podpěrné sloupy střechy, nahoře
tmavé jako lesní stromy. Ať už to bylo nějakým kouzlem či ne, Bilbovi
se zdálo, že slyší v trámech krovu šum, jako by vítr fičel ve větvích,
a soví houkání. Brzy začal poklimbávat a hlasy jako by se vytrácely
někam daleko, když vtom se náhle s trhnutím probudil.
Velké dveře zavrzaly a zabouchly. Medděd byl pryč. Trpaslíci
seděli se zkříženýma nohama na zemi kolem ohně a v tu chvíli se dali
do zpěvu. Některé sloky zněly asi takhle, ale bylo jich mnohem víc a
jejich zpěv trval dlouhou dobu:
- 98 -
Vál vítr přes uvadlý vřes, leč bez pohnutí stál tam les:
na jeho klín pad věčný stín a temný tvor tam mlčky lez.
Ten vítr od hor chladných vál, jak příboj řval
a náhle rval větve i strom tam v lese tona a k zemi listí strhával.
Pak vítr k východu se zdvih, les opět znehybněl a ztich,
leč přes močál si vítr dál surově hvízdal v notách svých.
Sténala tráva, rákos lkal ve vlnách vod, když dál se hnal
ševel a šum až k nebesům, kde cáry mraků roztrhal.
Nad naší Horou povětřím přeletěl dračí sluj,
a tím i balvany tam u brány, kde dosud ve vzduchu čpěl dým.
Pak se ten vichr nechal svést přes moře noci dálkou cest.
Měsíc jej hned jal do plachet a znovu svitla záře hvězd.
Bilbo začal znovu podřimovat. Náhle se zdvihl Gandalf.
„Je načase, abychom šli spát,“ řekl, „ - totiž my, ale zřejmě ne
Medděd. V téhle síni se můžeme vyspat v pohodlí a v bezpečí, ale
upozorňuju vás všechny, abyste nezapomněli, co nám Medděd kladl
na srdce, než odešel: až do východu slunce odtud nesmíte vyjít ven,
riskovali byste tím život.“
Bilbo shledal, že lůžka byla už rozestlaná po straně síně, na jakémsi
vyvýšeném pódiu mezi sloupy a vnější stěnou. Pro něho tam
byl malý slamníček s vlněnými přikrývkami. Vděčně se do nich zachumlal,
třeba že bylo léto. Oheň dohoříval a Bilbo usnul. Ale v noci
se probudil: oheň zářil už jenom několika uhlíky; všichni trpaslíci a
Gandalf spali, jak se dalo soudit podle jejich oddychování; cákanec
bílého světla na podlaze způsobil měsíc vysoko na obloze, který nakukoval
dolů kouřovým otvorem ve střeše.
Zvenčí se ozvalo jakési mručení a škrábání, jako by se nějaké
velké zvíře dobývalo do dveří. Bilbo zauvažoval, co to asi je, jestli to
snad není Medděd v začarované podobě a jestli sem teď nevtrhne jako
medvěd a neroztrhá je. Zalezl pod přikrývku, zakryl si hlavu a konečně
znovu usnul, přes všechen svůj strach.
Když se probudil, byl už bílý den. Jeden z trpaslíků přes něj upadl
ve stínu, kde ležel, a skutálel se s žuchnutím z pódia na podlahu.
Byl to Bofur, a právě kvůli tomu hudroval, když Bilbo otevřel oči.
„Vstávejte, vy lenochu,“ vyzval hobita, „nebo na vás nezbude
žádná snídaně!“
Bilbo vyskočil. „Snídaně!“ vykřikl. „Kde je nějaká snídaně?“
- 99 -
„Většinou v nás,“ odpověděli ostatní trpaslíci, kteří se potloukali
po síni; „ale co zbylo, je venku na verandě. Od východu slunce hledáme
Medděda, ale nikde po něm není ani stopy, třebaže jsme našli
snídani připravenou, sotva jsme vyšli ze síně.“
„A kde je Gandalf?“ zeptal se Bilbo, který si honem pospíšil na
verandu, aby sehnal něco na zub.
„Ale, někde tady chodí kolem,“ řekli mu trpaslíci. Jenže čaroděj
se neobjevil po celý ten den až do večera. Těsně před západem slunce
vešel do síně, kde hobit a trpaslíci právě večeřeli, obsluhováni Meddědovými
podivuhodnými zvířaty, která se o ně starala celý den. O
Meddědovi nic neslyšeli už od předešlého večera a začínalo jim to
vrtat hlavou.
„Kde je náš hostitel, a kde jste byl vy celý den?“ volali.
„Jednu otázku po druhé - a i to až po večeři! Neměl jsem od snídaně
sousto v ústech.“
Konečně Gandalf odstrčil talíř a džbánek - snědl celé dva bochníky
chleba (se spoustou másla a medu a kyselé smetany) a vypil nejméně
žejdlík medoviny - a vytáhl si dýmku. „Napřed vám odpovím na
tu druhou otázku,“ řekl, „ - ale namouduši, tady se dají vyfukovat
nádherné kouřové kroužky!“ A opravdu z něho dlouho nedostali nic
víc, tak ho zaměstnalo vyfukování kroužků, které by se vyhýbaly
sloupům síně, dával jim nejrůznější tvary i barvy a nakonec je posílal,
aby se navzájem předháněly ven dírou ve střeše. Zvenčí určitě vypadaly
náramně podivně, když vzlétaly jeden po druhém do vzduchu,
zelené, modré, červené, stříbřitě šedivé, žluté a bílé, veliké i malé; ty
malé se provlékaly těmi velkými a spojovaly se do osmiček a odlétaly
do dálky jako hejno ptáků.
„Sledoval jsem medvědí stopy,“ řekl čaroděj konečně. „Na dnešek
v noci tady venku jistě došlo k hotovému shromáždění spousty
medvědů. Brzy jsem poznal, že Medděd nemohl všechny ty stopy nadělat
sám: bylo jich příliš mnoho a také byly různě velké. Řekl bych,
že tu byli malí medvídci i kolosální obří medvědi, a všichni tady venku
tančili od setmění až skoro do svítání. Sešli se skoro ze všech stran,
jenom ne od západu přes řeku, tedy od hor. Tím směrem vedly jenom
jedny stopy - pryč odsud a žádné odtamtud sem. Šel jsem po nich až
ke Skalbalu. Tam zmizely v řece, ale proud za Skalbalem byl příliš
hluboký a prudký, abych se tam dostal na druhou stranu. Jak se pamatujete,
z tohohle břehu se dá na Skalbal docela snadno přebrodit, ale
- 100 -
na druhé straně strmí příkrý útes nad korytem plným vírů. Musel jsem
ujít pár mil, než jsem našel místo, kde byla řeka dost široká a mělká,
abych ji mohl přebrodit a přeplavat, a pak zase pár mil zpátky, než
jsem na ty stopy znovu narazil. Jenže to už bylo moc pozdě, abych je
sledoval daleko. Vedly přímo k borovým lesům na východních svazích
Mlžných hor, kde jsme předminulou noc zažili ten líbezný dýchánek
s Vrrky. A tím jsem vám myslím odpověděl i na vaši první
otázku,“ zakončil Gandalf a pak se nadlouho odmlčel.
Bilbovi se zdálo, že pochopil, co tím čaroděj myslí. „Co si teď
počneme,“ vykřikl, „jestli všechny ty Vrrky a skřety přivede sem
Vždyť nás všechny pochytají a pobijí! Říkal jste přece, že Medděd
není jejich přítel!“
„To jsem taky říkal! A vy nebuďte bláhový! Měl byste si jít lehnout,
váš důvtip je nějak ospalý.“ Hobita to úplně zdrtilo, a protože
zřejmě nemohl dělat nic jiného, šel si lehnout, a zatímco si trpaslíci
ještě zpívali, usnul a hlavičkou mu pořád vířily dohady o Meddědovi,
až se proměnily v sen o stovkách černých medvědů, pomalu a těžkopádně
tančících dokolečka na dvoře v měsíčním světle. Potom se probudil,
když už všichni ostatní spali, a znovu slyšel to škrábání, šourání,
funění a bručení jako noc předtím.
Ráno je pak všechny probudil sám Medděd. „Tak jste ještě
všichni tady!“ poznamenal. Zvedl hobita a zasmál se. „Ještě vás nesežrali
ani Vrrci ani skřeti ani zlí medvědi, jak vidím.“ A šťouchl pana
Pytlíka velice neuctivě do vesty. „Našemu králíčkovi po chlebu s medem
zase narůstá pěkné bříško,“ zachechtal se. „No, pojďte se nadlábnout
ještě víc!“
A tak se s ním šli všichni nasnídat. Medděd pro změnu přímo
překypoval bodrostí, zdál se opravdu ve skvělé náladě, všechny rozesmával
legračními příběhy, a nemuseli se ani dlouho dohadovat, kde
vlastně byl a proč je k nim tak milý, poněvadž jim to pověděl sám.
Vypravil se totiž za řeku a rovnou zpátky do hor -, z čehož vidíte, že
dokázal cestovat rychle, alespoň v medvědí podobě. Na spálené vlčí
mýtině se brzy přesvědčil, že tahle část jejich vyprávění byla pravdivá,
ale nadto ještě chytil jednoho Vrrka a skřeta, kteří bloudili po lesích.
Od nich se dověděl další zprávy: skřetí hlídky dosud společně s Vrrky
pátraly po trpaslících a všichni ještě zuřili kvůli smrti Velkého skřeta a
také kvůli popálenému čumáku vlčího náčelníka a kvůli spoustě jeho
služebníků, které zahubil čarodějův oheň. Tohle z nich Medděd vynu
- 101 -
til, ale taky uhodl, že se chystají ještě horší špatnosti, že celá skřetí
armáda se svými vlčími spojenci možná brzy podnikne velký nájezd
do krajů ve stínu hor, aby našli trpaslíky nebo se pomstili lidem a tvorům,
kteří tam žijí a kteří podle jejich přesvědčení utečence přechovávají.
„Ten váš příběh byl pěkný,“ řekl Medděd, „ale teď se mi líbí ještě
víc, když jsem se přesvědčil, že je pravdivý. Musíte mi prominout,
že jsem vám nevěřil hned na slovo. Kdybyste žili tak blízko u Temného
hvozdu, taky byste nevěřili na slovo nikomu, koho byste neznali
jako vlastního bratra nebo ještě líp. V našem případě vám říkám jenom
to, že jsem co nejrychleji pospíchal zpátky domů, abych měl jistotu,
že jste v bezpečí, a nabídl vám všechnu pomoc, jaká je v mých
silách. Po téhle zkušenosti budu mít o trpaslících lepší mínění. Zabili
Velkého skřeta, zabili Velkého skřeta!“ zachechtal se sveřepě.
„Co jste udělal s tím chyceným skřetem a Vrrkem?“ zeptal se
náhle Bilbo.
„Pojďte se podívat!“ vyzval je Medděd a oni ho následovali za
dům. Před vraty byla naražená na kůl skřetí hlava a vrrčí kůže byla
přibitá na strom hned vedle. Medděd byl opravdu sveřepý nepřítel.
Ale teď byl jejich přítel a Gandalf pokládal za moudré svěřit se mu s
celým příběhem a s důvodem jejich cesty, aby od něho dostali všechnu
pomoc, kterou jim mohl poskytnout.
A Medděd jim slíbil tohle: že jim všem půjčí poníky a Gandalfovi
koně na cestu ke hvozdu a dá jim potraviny, které jim při střídmém
hospodaření vystačí na pár týdnů, vybrané tak, aby se daly co nejsnáz
nést oříšky, mouku, uzavřené nádoby se sušeným ovocem, červené
hliněné džbánky s medem a dvakrát pečené koláče, které dlouho vydrží
poživatelné a jejichž malá zásoba jim vystačí na dlouhý pochod.
Výroba těch koláčů byla jedním z jeho tajemství, ale byl v nich med
jako ve většině jeho pokrmů a byly velice chutné, jenže se po nich
dostávala žízeň. Vodu, jak jim řekl, si nemusí až ke hvozdu nést s sebou,
protože při cestě jsou prameny a studánky. „Ale cesta Temným
hvozdem je tmavá, nebezpečná a obtížná,“ dodal. „Vodu je tam těžké
najít, právě tak jako něco k jídlu. Není ještě doba na oříšky (třebaže
může docela minout, než projdete na druhou stranu), a oříšky jsou
vlastně to jediné, co tam k jídlu roste; a divoká zvěř je tam černá, podivná
a dravá. Dám vám s sebou měchy na vodu a pár luků se šípy.
Ale moc pochybuju, že byste v Temném hvozdu našli něco, co by se
- 102 -
dalo jíst a pít. Teče tam, pokud vím, jeden černý a prudký proud právě
přes stezku. Z toho byste neměli pít ani se v něm koupat; slyšel jsem
totiž, že je zakletý a způsobuje silnou ospalost a zapomnění. A v tamějším
šeru a stínech sotva něco zastřelíte, ať už poživatelného či
nepoživatelného, leda byste sešli ze stezky. A to z žádného důvodu
udělat NESMÍTE.
To je všechno, co vám můžu poradit. Za hranicí hvozdu vám už
budu málo platný; musíte se spolehnout na své štěstí a odvahu a na
zásoby, které vám dám s sebou. Musím vás požádat, abyste mi před
vstupem do hvozdu poslali zpátky mého koně a poníky. Ale přeju vám
dobré pořízení a můj dům vám je otevřený, jestli se někdy vrátíte
touhle cestou zpátky.“
Samozřejmě mu poděkovali s mnoha poklonami a smekáním kapucí
a s mnohokrát opakovaným „k vašim službám, ó, pane velkolepých
dřevěných síní!“ Ale srdce jim při jeho vážných slovech poklesla
a všichni pocítili, že jejich dobrodružství je daleko nebezpečnější, než
se až dosud domnívali, a že po celou dobu, i když překonají rizika
cesty, čeká na jejím konci drak.
Celé to dopoledne jim zabraly přípravy. Brzy po poledni se naposledy
najedli s Meddědem, po jídle vsedli na komoně, které jim
půjčil, a s mnoha pozdravy na rozloučenou vyjeli bystrým klusem z
jeho vrat.
Sotva minuli vysoké živé ploty na východní straně jeho ohrazených
pozemků, zahnuli na sever a potom pokračovali na severozápad.
Na jeho radu se nepustili směrem k hlavní cestě hvozdem na jih od
jeho území. Kdyby byli překročili hory průsmykem, stezka by je zavedla
podél horské bystřiny, která se vlévala do velké řeky na míle
jižně od Skalbalu. V těch místech byl hluboký brod, přes který by se
byli mohli dostat na druhou stranu, kdyby ještě měli své poníky, a za
ním pak vedla stezka na pokraj hvozdu a k přístupu na starou lesní
cestu. Ale Medděd je varoval, že tam se to nyní často hemží skřety,
kdežto sama stará cesta hvozdem, jak slyšel, je na východním konci
zarostlá a nepoužívaná a vede k neproniknutelným močálům, kde
všechny stezky už dávno zmizely. Její východní konec také leží příliš
daleko k jihu od Osamělé hory, takže by je na druhé straně hvozdu
čekal ještě dlouhý a obtížný pochod na sever. Severně od Skalbalu
okraj Temného hvozdu sahal blíž k břehům Velké řeky, a třebaže se
tam táhly blíž i hory, Medděd jim poradil, aby se pustili touhle cestou,
- 103 -
poněvadž ve vzdálenosti jen několika dnů jízdy na sever od Skalbalu
je vchod na málo známou stezku Temným hvozdem, která vede skoro
přímo k Osamělé hoře.
„Skřetové,“ řekl jim Medděd, „se neodváží překročit Velkou řeku
na sto mil severně od Skalbalu ani se přiblížit k mému domu - ten
je v noci dobře střežen -, ale na vašem místě bych ujížděl rychle, poněvadž
jestli brzy podniknou svůj nájezd, překročí řeku na jihu a poženou
se pak podél kraje hvozdu, aby vás odřízli, a Vrrci běhají rychleji
než poníci. Ale stejně je pro vás bezpečnější pustit se na sever,
třebaže se zdá, že se budete vracet blíž k jejich baštám, poněvadž to
budou nejmíň čekat a budou mít delší cestu, aby vás dostihli. Tak jeďte,
jak nejrychleji dokážete!“
Proto teď jeli mlčky, cválali, kde byla půda rovná a travnatá, s
temnými horami po levici a v dálce s řekou vroubenou stromy, která
se stále blížila. Když vyrazili, slunce se právě obracelo k západu a
ozlacovalo až do večera krajinu kolem nich. Bylo těžké představit si,
že je zezadu pronásledují skřetové, a když se od Meddědova domu
vzdálili na mnoho mil, dali se opět do řeči a do zpěvu a zapomněli na
temnou stezku hvozdem, která ležela před nimi. Avšak večer, když
padl soumrak a vrcholky hor zažhnuly v paprscích zapadajícího slunce,
rozbili tábor, postavili hlídku a většině z nich se ve spánku zdály
divoké sny, ve kterých se ozývalo vytí vlků a pokřik skřetů.
Příští den však znovu vzešlo jasné a krásné jitro. Při zemi se sice
bělala jakoby podzimní mlha a vzduch byl chladný, ale brzy vystoupilo
na východě červené slunce, mlhy se rozptýlily a naše společnost
vyrazila na cestu, ještě než se začaly krátit stíny. Jeli tak další dva dny
a celou tu dobu viděli jenom trávu a květy a ptáky a roztroušené stromy
a občas malá stáda srnců, pasoucí se nebo odpočívající o polednách
pod stromy. Bilbo tu a tam zahlédl jelení parohy vyčnívající z
vysoké trávy a napřed si myslel, že to jsou suché větve stromů. Třetí
večer pocítili touhu dojet co nejdál, poněvadž Medděd jim řekl, že by
měli dosáhnout vchodu do hvozdu časně ráno čtvrtého dne; a tak pokračovali
v cestě i po soumraku a dlouho do noci při měsíci. Když
světlo sláblo, Bilbovi se zdálo, že zahlédá jednou napravo a podruhé
nalevo temný obrys velikého medvěda, plížícího se týmž směrem. Ale
když se odvážil zmínit se o tom Gandalfovi, čaroděj mu jenom doporučil:
„Pst! Nevšímejte si toho!“
Nazítří vyjeli před svítáním, třebaže se v noci vyspali jen kratič
- 104 -
ce. Jakmile se rozednilo, uviděli hvozd. Přicházel jim vstříc nebo čekal
na ně jako černá a chmurná hradba. Půda se začala před nimi zvedat
a hobitovi se zdálo, že je zalévá vlna mlčení. Ptáci už tolik nezpívali,
srnci vymizeli a neukázal se už ani králík. Odpoledne dojeli na
pokraj Temného hvozdu a usadili se k odpočinku téměř už pod mohutnými
převislými větvemi jeho prvních stromů. Stromy měly obrovské
sukovité kmeny, pokroucené větve, tmavé a dlouhé listí. Obrůstal
je břečťan, který se plazil i po zemi.
„Tak tohle je Temný hvozd!“ poznamenal Gandalf. „Největší z
pralesů severního světa. Doufám, že se vám líbí. A teď musíte poslat
zpátky tyhle znamenité poníky, které jste si vypůjčili.“
Trpaslíci začali reptat, ale čaroděj je napomenul, aby nebyli bláhoví.
„Medděd není tak daleko, jak se vám zřejmě zdá, a v každém
případě byste měli splnit svůj slib, poněvadž dovede být strašný nepřítel.
Pan Pytlík má bystřejší oči nežli vy, jestli jste každou noc po setmění
neviděli velikého medvěda, jak nás provází nebo sedá při měsíci
opodál našich táborů a pozoruje nás. Nejen proto, aby vás střežil a
chránil, ale taky proto, aby si hlídal svoje poníky. Medděd je třeba váš
přítel, ale svoje zvířata miluje jako své vlastní děti. Nemáte ani zdání,
jakou vám prokázal laskavost, když na nich nechal jet trpaslíky tak
daleko a tak rychle, ani si nedovedete představit, co by vás potkalo,
kdybyste se pokusili vzít si je do lesa.“
„A co váš kůň?“ namítl Thorin. „O něm nemluvíte, že ho pošlete
zpátky.“
„Nemluvím, protože ho taky nepošlu.“
„Tak co bude s vaším slibem?“
„Ten dodržím. Nepošlu koně zpátky, protože na něm pojedu!“
V té chvíli si uvědomili, že je Gandalf na pokraji Temného
hvozdu opustí, a byli z toho zoufalí. Jenže ho ničím nemohli pohnout,
aby své rozhodnutí změnil.
„Tohle všechno jsme si přece už vyřídili, když jsme přistáli na
Skalbalu,“ řekl jim. „Nemá cenu mě přemlouvat. Jak jsem vám už
pověděl, mám nějakou naléhavou záležitost na jihu a už jsem se s vámi
beztak dost zdržel. Třeba se spolu znovu setkáme, než vaše výprava
skončí, a samozřejmě třeba taky ne. To záleží na vašem štěstí, na
vaší kuráži a na vašem zdravém rozumu. Kromě toho s vámi posílám
pana Pytlíka. Jak jsem vás už upozornil, je v něm víc, než byste řekli,
a vy se o tom co nevidět přesvědčíte. Tak se vzchopte, Bilbo, a netvař
- 105 -
te se tak ztrápeně! Rozveselte se, Thorine a společnosti! Vždyť je to
koneckonců vaše výprava. Myslete na poklad, který vás čeká na jejím
konci, a zapomeňte na hvozd a na draka, aspoň do zítřejšího rána!“
Nazítří ráno jim opakoval totéž. Teď už jim tedy nezbývalo nic
jiného než naplnit si měchy vodou z čistého pramene, který našli poblíž
vchodu do lesa, a složit náklad z poníků. Rozdělili zavazadla tak
spravedlivě, jak jen dokázali, ačkoli Bilbo si myslel, že jeho příděl je
protivně těžký, a vůbec se mu nelíbilo pomyšlení, že se bude trmácet
dlouhé míle s takovou zátěží na zádech.
„Jen žádné strachy!“ chlácholil ho Thorin. „Ulehčí se vám až
moc brzy. Čekám, že zanedlouho si budeme všichni přát, aby naše
zavazadla byla těžší, až nám budou docházet potraviny.“
A tak se konečně rozloučili s poníky a obrátili jim hlavy k domovu.
Poníci vesele odklusali, zřejmě náramně rádi, že se mohou otočit
oháňkami k šeru Temného hvozdu. Když mizeli z dohledu, Bilbo
by byl přísahal, že se ze stínu stromů vynořilo něco jako medvěd a
rychle si to šinulo za nimi.
Teď jim dal sbohem i Gandalf. Bilbo seděl na zemi, cítil se hrozně
nešťastný a strašně rád by byl seděl vedle čaroděje na jeho vysokém
koni. Zašel si po snídani (velmi chudé) jen kousíček dovnitř
hvozdu a zdálo se mu i ráno, že je tam tma jako v noci a že to tam
vypadá zlověstně a tajuplně, „jako by nás něco pozorovalo a číhalo na
nás,“ řekl si pro sebe.
„Sbohem!“ loučil se Gandalf s Thorinem. „A šťastnou cestu vám
všem! Teď se musíte dostat přímo přes les. Nesejděte ze stezky! Jestli
to uděláte, máte pravděpodobnost tisíce proti jedné, že už ji nikdy
nenajdete a že z Temného hvozdu nevyjdete; a v tom případě bych se
s vámi nejspíš víckrát nesetkal ani já, ani kdo jiný.“
„Musíme opravdu tím hvozdem projít?“ zanaříkal hobit.
„Ano, musíte,“ odpověděl čaroděj, „jestli se chcete dostat na
druhou stranu. Musíte buďto projít, nebo se vzdát svého podniku. A já
vám teď nedovolím couvnout, pane Pytlíku. Je mi hanba, že vás to
vůbec napadlo. Musíte se přece místo mne postarat o všechny tyhle
trpaslíky,“ zasmál se.
„Ne, ne!“ bránil se Bilbo. „Tak jsem to nemyslel. Myslel jsem,
jestli se hvozd nedá nějak obejít?“
„To se dá, jestli se chcete plahočit nějakých dvě stě mil oklikou
na sever nebo dvakrát tak daleko na jih. Ale bezpečnou cestu byste
- 106 -
tam stejně nenašli. V těchhle končinách prostě není žádná cesta bezpečná.
Pamatujte, že jste překročili hranice Divočiny a že vás teď čekají
všechny možné legrace, ať se vrtnete kam vrtnete. Než byste obešli
Temný hvozd severně, octli byste se rovnou na svazích Šedých hor,
a tam se to prostě hemží skřety, rarachy a šotouši toho nejhoršího druhu.
A než byste obešli jižně, dostali byste se na území Černého mága,
a dokonce ani vy, Bilbo, nepotřebujete, abych já vám vykládal o
tomhle černokněžníkovi. Nedoporučuju vám, abyste se kdy přiblížili
na dohled k jeho černé věži! Držte se lesní stezky, hlavy vzhůru, doufejte
v to nejlepší, a jestli budete mít obrovské štěstí, možná že se vám
jednou podaří vyjít z hvozdu a uvidět pod sebou Dlouhé močály a za
nimi vysoko na východě Osamělou horu, kde žije ten starý dobrák
Šmak, který vás doufejme nečeká.“
„To jste nás náramně povzbudil,“ zabručel Thorin. „Tak sbohem!
Jestli nechcete jít s sebou, uděláte líp, když se s námi rozloučíte bez
dalších řečí!“
„Spánembohem, a opravdu šťastnou cestu!“ popřál jim Gandalf,
otočil koně a rozjel se k západu. Ale nemohl odolat pokušení mít poslední
slovo. Než odjel úplně z doslechu, obrátil se, přiložil si ruce k
ústům a zavolal na ně. Slyšeli jeho hlas zeslabený vzdáleností: „Šťastnou
cestu! Chovejte se slušně, dejte si na sebe pozor - a
NEOPOUŠTĚJTE STEZKU!“
Potom odcválal a brzy jim zmizel z dohledu. „Spánembohem a
už ať jste pryč!“ bručeli trpaslíci, tím dopálenější, že je rozloučení s
ním opravdu zdrtilo. Teď nastával nejnebezpečnější úsek celé jejich
pouti. Naložili si na hřbety těžké batohy a měch s vodou, který na
každého z nich připadal, odvrátili se od světla volné krajiny venku a
pohroužili se do hvozdu.