Jaké je to místo? Je to prostor asi takhle velký. Je naplněn až po okraj city, touhami, strachem a obavami a především brutálním přesvědčením, že můj život by měl být lepší čti jiný než ten, co žiji teď. Nejde totiž ani tak o to, že se žena bude mít lépe. Po určité době totiž většina z nich zatouží žít jinak ať už to bude znamenat cokoliv. Vyměním svého Karla s rodinou za alkoholickýho šmejda? Jistě vždyť život se žije jen jednou a má být vzrušující. Zajímavé je, že většina žen které po takové změně sahají si většinou pohorší.
Muži většinou dosáhnou stupně, kdy jsou spokojeni. Nezakrní sice, ani nerezignují na možná další vylepšení, ale hodlají stavět na vybudovaných základech. Z mého sledování vyplývá, že to velká část žen postrádá.
Toto ve mě ostatně vzbuzuje zvláštní klid. Ano ve svých konverzacích o mě přítelkyně píše kladně, nechce mi ublížit, ale prý to není to ono. Ostatně to bych si po strávených letech mohl říct i já. Ale co je to to ono. Ví to někdo? Myslím, že ne. Myslím, že to netuší ani má přítelkyně. Ona to jen cítí. A to je ten hlavní rozdíl mezi muži a ženami. Muží si myslí tudíž ví. Ženy cítí, tudíž si myslí že vědí. Ženy cítí všechno. Člověk se až diví, že je příroda neoblažila schopností cítit něco praktického, třeba příchod zemětřesení. Ženy totiž svým citům věří a zároveň vědí že je to tak správně. Logiku stranou, rozum do koše tady jde o city. Ale co nám city říkají? Na základě čeho se rozhodujeme? Viděl jsem dokument ve kterém teplota Vámi drženého předmětu ovlivňovala, zda člověk se kterým se setkáte na Vás bude působit mile nebo zle. Je to cit? Stačí strčit jí na cestě na dovolenou vychlazenou Colu a bude po starostech? To není tak jednoduché. Lidský mozek je přece jen poměrně neprozkoumaný a nevíme, co nás všechno může ovlivnit. Proto bychom každé rozhodnutí měli stavět na co nejvíce faktech. Nelze jen slepě věřit svým pocitům. To že někoho potkám a něco uvntïtř mi poví, to je ta pravá/ ten pravý ještě neznamená, že mu mám hned skočit kolem krku. Ale ženy to asi vidí jinak.
Na druhou stranu všichni muži přece ví, že všechny ženy jsou v podstatě stejné. Po odzkoušení několika "modelů" na to prý ostatně přijde každý. Žádná není dokonalá. Jen si v té záplavě vybrat tu, která má pro nás co nejvhodnější parametry.
Ženy však stále věří na prince z pohádek. Stále věří, že najdou toho jiného jediného pravého. On samozřejmě ať už je to snědý Romeo z Afriky či Pepík z vedlejší vesnice, oba jsou jiní. Tak krásně noví, neokoukaní, pozorní a i ty jejich svaly jsou tak nějak pevnější. Otázka je, jaké to bude po pár letech. Třeba pocítí, že je čas na změnu.
Když tak o tom přemýšlím, říkám si jestli nedělám z komára velblouda. Jestli jsem si na sebe neupletl bič svou zvědavostí. Kdybych býval...... Těžko říct. Problém je asi v tom, že se přítelkyně hodně změnila. Teď se sice vrací do normálu, ale po těch několika měsících co to trvá je už trochu pozdě. Nejen že se nesnažila to skrývat, jí to bylo celkem fuk. Teď už jí to sice došlo, ale pozdě bycha honit.
Když tak pročítám její konverzace zjišťuji, že ženský mozek pracuje na principu náhodných výbuchů. To co je jeden den spojenectví na život a na smrt je druhý den nesmiřitelné uskupení tří navzájem se nenávidějících a pomlouvajících se hyen. To co byla ještě včera láska je nyní jen ztracený čas. A ten kdo byl včera ještě svatým na obláčku je dnes tou nejhorší lidskou spodinou. A to vše jen proto aby se to mohlo druhý den bez nějakého zjevného důvodu změnit zpět či do úplně jiných dimenzí.
Nuže, rozhodl jsem se, že i přes utrpení, které mi pročítání výše zmíněných konverzací přináší, budu tak činit nadále a budu vás zásobovat svými postřehy.
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář