Racci
22. 10. 2008
Sebrat se a odjet na nějaké místo, které by znamenalo život. Šanci pro něj.
Tohle město bylo prokletí. Plné plechovek vozící lidi sem a tam, vířících odpadků a oplzlých řečí. V tom pozadí připadal jako visatec bez oprátky.
Jeho byt byl malý. Občas jím prošla nějaká přítelkyně s dlouhýma nohama a okrasnou skořápkou. Většinou si vyhlídly ony jeho, jen za ně zaplatil účet na baru a pár nocí je vstřebával ve své posteli.
Jediná výjimka v tomhle sledu byla Livie, ta však odešla už před pěti lety. Věděl to přesně, protože mu matka tohle skromné výročí připomínala zakoupením svetru čokoládové barvy.
Livii poznal jen díky náhodě. Zakopla o dlažební kostku a zlomila si podpatek. Nabídl jí pomoc a poté, ať zapracovalo cokoliv, držel v ruce její číslo naškrábané na krabičce od sirek.
Ještě ten večer se vrátil na náměstí a pomocí dláta kostku vypáčil. Třetí zprava. Myslel, že je to osud, který na něj omylem dopadl.
O několik měsíců později byla modla čísla tři zahrabána do periferie myšlenek. Kostkou vymlátil okno ve třetím patře neznámé ulice, kde měla Livie ložnici.
Týden na to se mu kostka vrátila- spolu s ní přišla i dvě zlomená žebra.
***
,,Mami, podívej!“
Zvedal prst směrem k mrakům, dalekým, černým a hustým.
,,Vidíš ho?“
,,Tak vidíš ho?!“
,,Samozřejmě,“ odvětila žena bez zájmu a přendala si těžkou nákupní tašku do pravé ruky.
,,Jasně,“ zamumlal.
***
Procházel skrz tím betonem a těšil se, že tomu všemu unikne, povýší se nad to a bude alespoň sám pro sebe lepším. Žádné reklamní plakáty trhající dávno rozedrané proudy myšlenek účastníků tohoto melodramatu. Už žádné němé tváře, pohledy bez odezvy.
Cestu vlakem raději prospal. Rozhodl se tak ve chvíli, kdy muž napravo od něj roztáhl noviny a mladík naproti němu začal své spolusedící vyhrnovat sukni.
Uvítalo ho deset stupňů nad nulou a chladný severní vítr. Sůl by skoro mohl sčesávat z neviditelných vzdušných proudů. Šumění moře mu hrálo jako ukolébavka.
Z papírku s napolo smazanými adresami vyčetl název hotelu. Recepční mu připomněla matku. Už několik týdnů se jí neozval. Hryzlo v něm provinění.
Pokoj byl oranžový s výhledem na nedaleký příboj. Pohled na tříštící masy vody ho uklidňoval. Mohl by se stát rybářem. Na své bárce by vytahoval lososy a nic by mu nechybělo.
***
Svíčka pomalu dohořívala.
,,Chtěl bych si tě vzít.“
Světlo pohltila tma a němé stěny vypily slova.
***
Sedl si na vcelku rovné místo a vychutnával si spršku drobných kapiček, která přicházela s každou další vlnou.
V ruce se mu krčil zmuchlaný papírek.
Nebylo s kým mluvit. Netušil, co se bude dít dál. Hodil papírek do vody a ona ho přijala za svůj jako ztracené dítě.
...Kostka nebyla ta z náměstí. Tvoji mám schovanou. Dej nám šanci...
Je pozdě. Čas se nevrátí. Nemůže žít život s dětskou duší. Mohl by se vrátit a dát věci do pořádku. Vzít si zpět svoji kostku. Možná i Livii.
Vzhlédl k oblakům a spatřil ty podivné ptáky známé z dětství. Rozběhl se, zvedl dlaně k oblakům a pokusil se nějakého z nich pohladit...
Komentáře
Přehled komentářů
Ahoj,
už jsi mi chyběla, tedy tvá písmenka a tak jsem tě navštívila a prošla se tu. Máš to tu moc pěkné.
A Racci? Přesně můj šálek kávy. Mám slabost pro ta tvá písmenka, ale to ty jistě víš.
Tak zdravím a ať se daří a sršíš inspirací.
Jenom pár slov...
(lucinda, 8. 11. 2008 23:31)