Dej mi šanci - 3. část
Červen rychle uběhl, byl tu červenec, pak srpen. Léto obneslo podzimní počasí a do sídla Renaldiů se zase vrátil život. Podzim se přehoupl na zimu a pozemky se pokryli sněhem.
Prosinec ubíhal. Každý kousek byl ozdobený vánočními ozdobami. Na každém roku jste míjeli ozdobené stromky, jmelí, zvonky, prostě všechno co k vánocům patří.
Sebastian zaklepal na Alexovi dveře.
„Ano?“
Sebastian vešel. Alex zvedl hlavu, když zahlédl Sebastiana, rychlostí blesku shodil věci z postele a skopl je pod postel. Sebastian ani nestihl určit, co to vůbec bylo.
„Ruším?“
„Ne, já jsem...... balil dárky pro.... rodinu,“ vykoktal Alex.
„Koukám, že jste v tom profík,“ řekl Sebastian s smíchem. Došel k Alexovi a z hlavy mu sundal mašli.
„Balení mi nikdy nešlo. Moje dárky se museli rozbalovat motorovou pilou, aby tu vrstvu izolepy zdolali.“
„V tom případě jdu myslím nevhod,“ řekl Sebastian.
„Ne, ne, co potřebuješ?“
„Mám pro vás vánoční dárek,“ řekl s úsměvem.
„Dárek? To jako pro mě? Od tebe?“
„Byl jste hodný,“ podotkl Sebastian a podal mu malou, dobře zabalenou krabičku.
Alex si ji s díkem vzal.
„Mám se bát?“
„Ne, spíš bych si pohnul, jsem zvědavý na vaše reakce.“
Alex otevřel krabičku a v ní našel....
„Klíč? Od čeho je? Od mé cely?“
Sebastian se zasmál.
„Těsně vedle,“ řekl „Další část, pojďte za mnou,“ řekl a vyšel z pokoje. Alex ho následoval. Vyšli ven, došli k kapličce, kterou prošli a zastavili se u dveří.
„Co to....?“
„Pro zvýšený efekt překvapení zavřete dveře,“ řekl Sebastian a vzal si od Alexe klíč.
„Chceš mě tam zazdít?“
„Nemusíte se bát,“ řekl Sebastian. Vsunul klíč do zámku a otočil. Dveře se otevřely dokořán.
„A neotvírat dokud neřeknu,“ řekl Sebastian, stoupl si za Alexe a lehce ho popohnal dovnitř. Zavřel za sebou dveře a stoupl si vedle Alexe.
„Můžete se podívat!“
Alex pomalu otevřel oči. Nemohl uvěřit svým očím. Stál v místnosti, kde byly uskladněny jeho obrazy, ale....
„Jakto? Kdo?“
„Byl jsem se sem podíval a málem mě trefil šlak. Říkal jste, že to tu chcete spravit. Tak jsem požádal vašeho otce o povolení a trochu to tu spravil.“
„Je to... na to nejsou slova,“ řekl pořád ohromený Alex. Čerstvě natřené stěny byly pokryty jeho obrazy. Někde stály stojany. Jen stěna naproti vchodu byla prázdná, tedy kromě....
„To je rodokmen?“
„Ano, ten váš. Tváře už jsou na vás,“ řekl Sebastian.
„To jsi kreslil sám?“
„Dejme tomu, že domečky a sluníčka už jsou taky dávno za mnou,“ řekl „A ještě jedno místo jsem nechal na vás,“ dodal a ukázal na horu. Strop byl stejně jako stěny vymalován bílou a zel prázdnotou.
„Velké plátno pro velkého mistra.“
„Docházejí mi slova,“ řekl ohromený Alex.
„Líbí?“
„A jak, tohle.... moc si toho vážím.“
„Tak já vás tu nechám kochat se,“ řekl Sebastian a zamířil ke dveřím.
„Ne, zůstaň.“
Sebastian se znovu postavil vedle Alexe.
„Chci, abys mi s tím stropem pomáhal,“ řekl Alex.
„Jste si jistý?“
„Ano,“ řekl „A ještě něco,“ dodal.
„Počkej tady, ani se nehni,“ řekl a vyběhl z dveří.
Sebastian byl trochu zmatený, ale zůstal.
Alex se vrátil celý udýchaný.
„Běžet jste nemusel.“
„Chci to mít za sebou,“ řekl a podal mu.....
„I slepej by to zabalil líp, ale....“
„Čert vem balící papír, jsem jen překvapený.“
„Byl jsi hodný,“ zopakoval jeho slova.
„Že by svěrací kazajka?!“ hádal Sebastian.
„Jen to rozbal.“
Sebastian ztrhl balící papír. V ruce držel obraz zarámovaný v ručně vřezávaném dřevěném rámu. V rohu obrazu byl podpis.
„To je...“
„Jo, nevěděl jsem, co jiného a....“
„Ne, líbí se mi. Děkuju, to bych nikdy nečekal.“ Byl to ten východ slunce.
„Ještě tohle,“ řekl Alex a z kapsy vytáhl poskládaný papír.
Sebastian rozložil papír.
„Vida,“ řekl s úsměvem. Byl to on, jak leží pod stromem. Ten obraz, co Alex začal tehdy kreslit.
„Povedl se vám,“ řekl Sebastian.
„Taky si myslím,“ řekl Alex.
„To je ten při kterém jsem vás vyrušil, že?“
„Ano.“
„Dobrá výmluva.“
„To nebyla výmluva. Jsi jako rodina. S nikým jsem si tak nerozuměl. Jsem rád, že jsem tehdy nešel za otcem a ty jsi zůstal.“
„Když se to tak vezme, jste první s kým tak vycházím,“ řekl Sebastian „Překvapujeme to každý den, jak si rozumíme. A jsem rád, že se to vůbec tehdy stalo. Jinak by jsme doteď po sobě štěkali a dělali si naschvály.“
„Máš pravdu,“ řekl Alex „A za tohle jsem ti vděčný,“ dodal a znovu se rozhlédl po spravené místnosti.
„A kdy začneme s uměním?“ řekl Sebastian.
„Třeba zítra ráno. Teď od tebe potřebuju pomoct s... no..“
„Je mi to jasný, potřebujete pomoct s dárky.“
„Čteš mi myšlenky.“
„Ještě včera jsem začal stavět lešení,“ začal Sebastian „A sehnal vše potřebné. Teď už zbývá jediné.“ Vzal karton Tvrdého papíru, malý štětec, namočil ho do černé barvy a něco na papír napsal. Ceduli pak položil před okno, aby nápis byl vidět ven.
Alex naklonil ceduli k sobě. Zákaz vstupu, na vlastní nebezpečí. Musel se usmát.
Přes celou místnost bylo postavené lešení, takže nahoře byl přes celou plochu místnosti plácek.
Oba vyšplhali po žebříku nahoru.
„Nejdřív to natřem tímhle a necháme zaschnout,“ řekl Sebastian a otevřel jeden z kýblů.
„Mám jednu otázku,“ řekl Sebastian.
„Ano?“
„Už jste někdy maloval, třeba pokoje?“
„Jsem šlechtic, ale ne dřevo.“
„Jen jsem se ptal.“
Celý strop vymalovali za necelé dvě hodiny.
„Tak už máte vymyšlené, co tam namalujete?“ zeptal se Sebastian.
„Už jsem o tom přemýšlel. Do každého rohu jedno roční období.“
„A doprostřed?“
Alex vytáhl další složený papír.
„Tohle,“ podal mu ho. Sebastian rozložil papír. Byl na něm strom a....
„Proč je mi ta osoba povědomá?“
„Máš dobrou paměť na obličeje. Ano jsi to ty.“
„Mě to nevadí, jenom....“ řekl a vytáhl z kapsy tužku. Začal na papír něco kreslit.
„Takhle je to lepší, ne?“ řekl a ukázal mu papír. Vše zůstalo stejné, jen přibyla další postava jak maluje východ slunce.
„Proč je mi tak osoba povědomá?“ řekl Alex s úsměvem.
„Na takové malby se většinou kreslí andělíčci a bozi, ale tohle je podle mě lepší.“
„Dejme tomu, že jsou to bozi,“ řekl Alex „Já jako bůh naděje, zachycující na obraz východ slunce, nový den, novou naději, novou šanci. A....“
„A já jako bůh povaleč, kterýmu je totálně všechno volný,“ dodal Sebastian. Alex se zasmál.
„Mě se to zamlouvá,“ řekl.
„Asi začneme s těmi ročními obdobími,“ řekl Sebastian.
„Dělám jaro,“ řekli oba zaráz. Následovala chvilka ticha.
„Tak teda podzim,“ řekli zase naráz. Oba se zasmáli.
„Já si vezmu zimu a ty léto a ten zbytek uděláme dohromady,“ řekl Alex.
Sebastian kývl a přemístil se k jednomu rohu.
„Já mám dost,“ řekl Sebastian a natáhl se na záda. Z ruky mu vypadl štětce. V jeho rohu bylo téměř hotovo zobrazení léta.
„Nejspíš mi upadne ruka,“ dodal.
„Tolik hodin v kusu nejsem zvyklí ani sedět,“ podotkl Alex a taky se natáhl na záda.
„Dáme si tak hoďku pauzu a když budem schopni akce, budem pokračovat,“ řekl Sebastian a sedl si „Takže na to kašlem,“ dodal s úsměvem.
Alex se usmál, ale když viděl Sebastiana jak míří k žebříku, úsměv mu z rtů zmizel.
„Víš je tady něco, co jsem zapomněl zmínit,“ začal.
„A to je?“
„No mám strach z výšek,“ řekl sotva slyšitelně. Sebastian vypadal, že nechápe.
„Máte strach z výšek? Ale nemůže to být tak hrozné, když jste sem vylezl.“
„Lézt někam mi nevadí a když jsem tady nahoře nic se neděje pokud něco dělám a nedívám se dolů.“
„Aha a co se stane, když se pokusíte slézt?“
„Naposledy, když jsem se pokoušel slézt z žebříku jsem se ho křečovitě chytil a museli ho rozřezat.“
Bylo ticho. Alex čekal výbuch smíchu, ale...
„Nebudeš se smát?“
„Proč? Každý má z něčeho strach.“
„Ty taky?“
„Jo, já taky.“
„Řekneš mi z čeho“
„Z velký davů. Jako malého mě málem ušlapali, takže se davy nesnáším nejlíp.“
„Od někoho takového jako ty bych nečekal, že budeš mít strach.“
„Já bych zas řekl, že vy ano, ale na to že jste deset metrů nad pevnou zemí to snášíte dobře. Proč jste mi to neřekl?“
„Tak trochu.... no nejspíš jsem se za to styděl,“ řekl Alex „Asi tu přespím,“ dodal.
„Tady vás nenechám. Jsem tu já, takže vám pomůžu.“
„Ale...“
„První půjdu já a pak vy,“ skočil mu do řeči a zamířil k žebříku. Slezl pár příček a čekal.
„Nemyslím si, že je to dobrý nápad.“
„Věřte mi,“ řekl Sebastian „Dokud jsem tu já, strach se může jít bodnout.“
Alex chvíli váhal, ale nakonec se chytil žebříku. Slezl o jednu příčku a zastavil se.
„Dobře, vždycky když řeknu slezete o jednu příčku,“ řekl Sebastian a povylezl k němu. Stál těsně za ním, takže když spadne Alex spadne i on.
„Můžem?“ řekl Sebastian.
„Mám na vybranou?“
„Pomalu, jsem hned za vámi,“ řekl Sebastian.
To Alexovi nemusel říkat dvakrát. Jeho hlava byla těsně vedle Alexovi a o zbytku těla radši nemluvit. Jeho přítomnost ho uklidňovala, ale i přesnej opak.
Pomalu slízali jednu příčku za druhou. Kousek nad zemí Sebastian seskočil na zem. To Alex nečekal a jelikož byl celou cestu dolů závislý na Sebastianově opoře, začal padat dolů. Byl to jen kousek, takže jen dopadl na Sebastiana a ten to ustál.
„Promiň....“
„Vedl jste si dobře,“ řekl Sebastian.
„Jako malé dítě.“
„Za strach se nemusíte stydět. I ten nejmocnější může mít strach. Kdo říká, že se ničeho nebojí, má strach sám ze sebe a z pravdy.“
„I já se občas bojím pravdy. Pravda někdy bolí.“
„Ale vy nejste zbabělec. Věřte, když to říkám já je to pravda.“
„Věřím ti,“ řekl Alex a posadil se. Sledoval, jak Sebastian vyšel ze dveří. Po tom všem se necítil zrovna dobře. Ne kvůli tomu, že by styděl za svůj strach, bylo to spíš kvůli němu. Tam nahoře mu byl tak blízko až ho to děsilo.
„Je vám dobře?“ řekl Sebastian, když se vrátil.
Alex seděl shrbený, ruce položené na kolenou a hlavu téměř mezi koleny.
„Jak se to vezme,“ řekl a zvedl hlavu, ale do očí se mu nepodíval.
„Myslím, že dneska už toho bylo dost,“ řekl Sebastian. Alex kývl a vstal.
„Jdu si lehnout,“ řekl a bez jediného slova nebo pohledu odešel. Jindy by to Sebastian
přešel jen tak, ale znal ho dlouho a za tímhle muselo něco být.
Alex zamířil rovnou do pokoje, lehl si na postel a díval se do stropu. Pocit z žaludku mizel, ale stačilo jediné pomyšlení na Sebastiana a byl tu zas. Doufal, že když se vyspí,
zmizí to.
Venku byla a celé sídlo spalo. Chodbou byly slyšet váhavé kroky. Zastavili se před Alexovým pokojem. Sebastian zaklepal a ani nečekal až se ozve souhlas a vešel.
Alex seděl na okraji postele a díval se do země.
„Jste v pořádku?“ řekl potichu a posadil se vedle něj. Alex neodpověděl. Kdyby neslyšel, jak dýchá, řekl by, že bedle něj sedí duch.
„Víte, že mě můžete říct všechno?!“ řekl.
„Nevím, co bych řekl, nevím co se děje,“ promluvil konečně.
„Nevadí,“ řekl Sebastian, položil mu ruce na rameno a otočil ho tváří k sobě „Já jsem tady pořád,“ dodal a vstal.
„Vždycky tady budu pro vás,“ řekl ještě a potichu vyšel ze dveří.
Alex nevěděl jestli je mu líp nebo ne. Když seděl Sebastian vedle něj pocit tu by sice pořád, ale tak nějak, jako by byl jeho součástí a on už ho nevnímal. Těžko se to popisovalo slovy.
Alex se natáhl na postel. Venku začalo sněžit.
„Zítra bude líp,“ řekl si pro sebe.
Sebastian došel do pokoje a s vzdychnutím padl na postel. Přemýšlel jestli udělal dobře, když tam šel. Začínal mít pocit, že to začíná zacházet moc daleko. Měl z toho strach, nebo spíš obavy.
To bylo vedlejší. Měl obavy o Alexe.
Jeho chování dneska mu nedalo spát. Brodil celou noc.
Další noc nebyla výjimkou. Alex byl celou dobu u sebe v pokoji. Skoro nejedl a Sebastian ho skoro neviděl. Měl pocit, že se mu vyhýbá. Dělalo mu to starosti a hlavně mu to nedalo spát.
Uběhli tři dny. Svátky a že by si je Alex nebo Sebastian užili se říct nedalo.
Jeden z vzácných dnů, kdy Alex vylezl z postele. Sebastian byl nahoře a dělal na stropu, zatímco Alex byl dole a dodělával rodokmen.
Sebastian už to nemohl snášet. Slezl dolů a došel až k Alexovi.
Chvíli váhal.
„Alexi,“ řekl. Alex ztuhl překvapením, nad tím, jak ho oslovil. Nevadilo mu to, ale.....
„Co se děje?“ řekl Sebastian.
Alex se otočil a podíval se mu do očí. Poprvé po dlouhé době. Neunesl jeho pohled a po stěně se svezl na zem.
Formalita šla stranou. Tohle bylo mezi nimi.
Sebastian si klekl před něj.
„Nesnesu, když jsi nešťastný,“ řekl. Alex zvedl překvapeně hlavu.
„Já nejsem nešťastný,“ řekl Alex „Právě naopak. Ale toho štěstí je nejspíš moc a není oboustranné.“
„Proč si to myslíš?“
„Já..... těžko se mi to říká.“
„Mě můžeš říct cokoliv. Jestli pomůže, když odejdu, půjdu.“
„Ne,“ řekl honem „Právě naopak. Když nejsi nablízku tak...... a....“
„Myslíš, že u mě to tak není, že? Že jsi mi ukradenej? Že při první příležitosti vezmu roha?“
„Ta možnost je tu vždycky a nejspíš mi dělá trochu obavy.“
„Už jsem řekl, že odsud neodejdu. A důvodem není jen práce. Zůstávám tady hlavně kvůli tobě. Ze začátku jsme si nerozuměli, ale když.... no jsem tě tam tenkrát málem zabil, ty ses pak přišel omluvit. Změnil ses, nebo spíš jsi dostal šanci ukázat sám sebe, tak jako já.“
„Já...“
„V životě mi na nikom nezáleželo, tak jak na tobě. Na světě nemám moc lidí, kterým bych tohle mohl říct. Nemám rodinu, prakticky žádné přátelé. Mám jen člověka, který je mi téměř otcem a tebe,“ pokračoval. Divil se každému slovu, které řekl. Ne že by to nebyla pravda a nikdy na takové citové výlevy nebyl. Nebo spíš neměl komu něco takového říct.
„Myslíš, že bych tě jen tak opustil?!“
Všechno, co Sebastian řekl, hřálo Alexe u srdce. Sebastian mu byl bližší než kdokoliv jiný. Možná měl strach, jestli je to tak i u něj.
Sebastian už nevěděl, co říct. Bylo toho na něj moc a jak bylo vidět na Alexe taky.
Na chvíli zaváhal, ale pak natáhl ruce a Alexe k sobě přitiskl. Překvapilo ho to, ale byl rád.
Komentáře
Přehled komentářů
To je nádherné... moc. Krásně se to čte (teda až na ta drobné chybky ;-)) Hřeje to u srdce
...
(Alice, 30. 12. 2011 0:56)