Plánový odjezd v pondělí večer se nekonal, jakýsi bacil mě skolil natolik, že jsem nebyla schopná ani vstát, natož řídit a s teploměrem v puse, jehož hodnoty ukazovaly rozptyl 38,8 – 39,2, obkládkem na čele jsem se proskuhrala celou nocí, abych ráno poté navštívila svého lékaře, který mě s kupou prášků poslal zpátky do postele. To tak, léky zabraly  a povzbudily mě natolik, že jsme ještě ten večer dobalili zbytky potřebných věcí a vydali se procestovat pobřeží jižní Dalmácie. Naším penzionkem na kolečkách se po dobu následujících 14-ti dní stáva naše princezna Xsara Break  a nezbytnou výbavou  vozu pak rychlovarná konvice, kterou mi s laskavostí sobě vlastní zapůjčila vášnivá xsamarádka  Míla Zajíčkovic, společně s Ostravakem Tomem ke kterému mi dobíjecí kábl zapůjčil pro změnu xsamarád Cvrček.  (Tom-Tom navigace – vysvětlivky pro méně znalé).  Povinnou výbavu jsme  nakoupili v libereckém Kauflandu, abychom se klasicky po česku „napakovali až po střechu.“  Pro nezkušené a neznalé cestovatele, kteří by to snad také chtěli zkusit, přinášíme vyčerpávající informace o obsahu naší výbavy.

Zkontrolovala jsem ještě náplně ve voze (voda, servo, olej a brzdovka) na cestu dokoupila ještě lahvinku od každého zmíněného, narvali jsme Sárku až po roletku a mohlo se vyrazit. Mimo jiné – lůžková úprava vozu vyžaduje krom jiného vézti  sebou cosi měkkého na čem se dá spát, po přeměně vozítka na penzion.  Ideální je nafukovací matrace, kterou nafukujete přímo v autě aby se vytvarovala, což ovšem vyžaduje více zručnosti, velké plíce nebo přiměřeně velkou pumpičku. Anebo pak starší peřinu ( ne tu péřovou ale takovou tu prošívanou – asi vatelínovou, bo co v tom je… každopádně je celkem těžká ale skutečně velmi dobře zakryje drobné nerovnosti ve voze.

11.08.2009 Odjezd – tentokrát už doopravdy.

Je osm večer a my konečně vyrážíme. Cestu na hranice s Rakouskem zvládáme celkem rychle  a v pohodě – za cca 4 hodiny i s čůracíma pauzama. Na Dvořišti naposledy natankujem do plných za překvapivých 25,90 (ONA – N95) a přejíždíme hranice. Přehoupli jsme se do data 12.08. 2009 a rozhodli jsme se ro cestu mimo rakouské dálnice ( na dálnici nuda a v noci je Rakousko příjemné i po obyčejných okreskách) Zapínáme našeho Ostravaka Toma, který nás bez okolků a velmi sebejistě protahuje nočním Rakouskem. Hlídat ovšem musíme jeho občasné rozmary, kdy se mu cesta místní nábližkou zdá kratší a nám zase dost nepraktická, neekonomická a nepohodlná.  V jednu chvíli nás do konce nahnal kamsi do horoucích kotárů plných nekonečně dlouhých stoupáků , které měly snad 50%, neuvěřitelné serpentýny a dědiny, kde Milky dávaly dobrou noc a kývajícími vemeny nás vítaly v jiném světě.  Odradit od sjezdu na tuto nábližku, kterou vybral Ostravak, měla značka s přeškrtnutým NO GPS, ale my jsme našeho Toma poslouchali na slovo a toto se ukázalo jako ne úplně rozumné.  Samozřejmě po projetí tohoto území nikoho ,jsme se vyloupli na úplně stejné silnici, ze které nás předtím vyhnal, jen o pár kilometrů dál. Poučeni Ostravákovými náladičkami už mu nevěříme všechno a  jeho „co robyš cype a na tvojej  trati je kajsyk problem“ nevěnujeme žádnou pozornost a prostě jedem po hlavní, ať chce jet kam chce. Cesta byla jinak úplně v pohodě a my kolem šesté ráno překračujeme hranice Itálie (někde kolem Tarvizia, protože naší první zastávkou má být Trieste). S Itálií přestal fungovat náš Ostravak, bo neměl mapičku. My jsme měli ovšem nachystanou papírovou nápovědu a tak jsme celkem bez obav pokračovali. Cesta skalnatým údolím probíhala překvapivě rychle,  čas od času nad námi vykoukla dálnice a občas nám italský borec ukázal jak se jezdí.  Protahující pauzu jsme udělali v maličkém, ještě spícím městě Venzone. Půvabné, prťavoučké městečko obehnané hradbami – které někdy v sedmdesátých letech zasáhlo zemětřesení , kde zemřelo přes 1000 lidí a město bylo zcela zničeno. Samozřejmě bylo následně znovu obnoveno a postaveno.

Po krátké pauze pokračujeme v krasojízdě do Terstu. Těšíme se na zmrzku a pizzu a ještě nevíme co nás čeká.  Někde u Sistiana se nám poprvé otevřel pohled na nádherné moře.  Počasí nám přálo, takže jsme s prvními slunečními paprsky uviděli opravdu modré moře s plovoucími loďkami, které shora vypadaly jako řízené modýlky. Celé pobřeží pak lemovaly krevetí farmy.  Moře nás navnadilo a tak jsme zasedli zpět a valili na Terst. Opět jsme nevyužili italských dálnic a jeli standardníma okreskama a nutno podotknout, že italské značení, je jedno z těch horších. Promotali jsme se až do Udine, kde jsme se pak motali setsakramentsky dlouho, bo veškeré značení bylo zhruba na úrovni země Korea.

Kruhové objezdy jsme projížděli na dvakrát s otočkami v přilehlých odbočkách, bo z našeho směru prostě odbočky na Terst nebyly. Pak jsem si vzpomněla, že tuto situaci už jsme tady zažili někdy kolem roku 2007  a koukám, že se to nijak nezměnilo. Bloudili jsme v Udine asi třičtvrtě hodiny, což samozřejmě zpomalilo očekávaný příjezd do samotného Terstu. Zdeněk se vyloženě vyžíval a učil se jízdou po italském horkém městě, kde se troubilo, gumy hvízdaly a řidiči vykřikovali z okének různé putány a rukou ukazovali cornutta. A kdo stojí, tak prostě nejede a já měla nervy na pochodu kam to opře, nebo kdo to vrazí do nás. Po téhle horké třičtvrtě hoďce, jsme se konečně dostali ven do potřebného směru a spokojeně honili kolečka do Terstu.  Po vjezdu do města nám ale v naší Sáře začala nepatřičně stoupat teplota a byla nutná odstávka a kontrola vody. Nezbylo nám nic jiného, než Terst po okruhu minout, bo zaparkovat v centru byla učiná Sci-Fi a jet někam dál, do něčeho menšího. První menší městečko na trase byla MÚGGIA . Odstavili jsme naši Sáru na prvním možném místě, aby nám krapítek vychladla a šli jsme se projít se záměrem dobrého oběda v podobě italské pizzy a také se celkem unavili hledáním veřejných toalet. Prošli jsme město skrz na skrz a světe div se, v italské Múgii nebyla pizzerie. Zřejmě se trochu víc poevropštili -  soustřeďují se víc na blafy s hranolky. Po dalším hledání tentokrát těch toalet už přestáváme doufat. Tady zřejmě nic není. Vracíme se zpět a hle – v našem zorném poli se zjevily dvě ToiToiky. Sláva, nemusíme do lesa. A ejhle i pizzerka se objevuje, aha ještě zavřená. Odcházíme tedyk hladoví, ale vyvenčení. S obavami přicházíme k našemu penzionku na kolečkách , dolejvám vodu, v přepadu je akorát tak sucho a pára, startujeme a chceme pokračovat.  Xsara stále vaří, každou chvíli stavíme, červená stopka nemilosrdně bliká a indikuje problém. Tímto způsobem překračujeme hranice Slovinska a poté i Chorvatska, kde nás ještě zdržuje chorvatský celník s tím, kolik cigaret vezeme a jestli nemáme drogy, že zrovna mají nějakou drogově zaměřenou akci.  Po pár minutách s námi to vzdává, bo v rámci snížení teploty máme zapnuto ve voze topení – a evidentně mu také nedělá dobře naklánění se do přetopeného autíčka. Raději nás se smíchem pouští a přeje šťastnou teplou cestu. Velmi plazivým způsobem se dostáváme do Novi Gradu, kde necháme Xsarku znovu dlouze odpočívat a jdem se prvně koupat. Zdeněk je na kaši, protože v místě našeho koupáníčka není ani jeden stromek a on se chuděrka musí slunit.  Začínáme mít vážné obavy o našu Xsarušku a další cestu, bo z auta teče voda a dohady o zpuchřelých hadičkách jsou jedna z lepších variant. Večer Novi Grad opouštíme a jedeme do Poreče - (naše první UNESCO zastávka). Sára stále vaří, tak ji upravujeme do spací podoby a necháváme celou noc odpočívat. A protože je pozdní večer, nikdo z nás dvou ještě do ČR nespal, tak vyčerpaně usínáme v našem dvoulůžku na kolečkách.

14.08.2009 - Ráno nás sluníčko tahá ze spacáků a my jsme zvědavi co naše Sára, zdalipak vychladla a udělalo se jí lépe. Smskou ještě kontaktuji xsamaráda Cvrčka, abych se optala na možnosti, co by to tak mohlo být, i když už tuším.  Po snídani opět doleju vodu, startuji a během pěti minut opět vaříme. Ještě že je Poreč tak blízko. Parkujem kousek od centra a jdeme omrknout první  vytyčenou Unesco památku.

Eufraziova bazilika, Poreč

Bazilika, jejíž výstavba začala v 6. století, byla do dneška mnohokrát přestavěna, takže na půdorysu původního kostelíku z raně křesťanského údobí stojí dnes již třetí kostel, tentokrát v gotickém slohu. Přestože byla kostelní budova poškozena zemětřesením, válkami a požáry, dochovaly se původní podlahové mozaiky z 5. st., které jsou reprezentativními ukázkami raně křesťanského malířství. Obrázek Krista a postavy mučedníků a mučednic, stejně jako fascinantní kompozice Panenky Marie na trůně, jsou překvapivé svým jemným, skoro filigránským zpracováním. Nejstarší fragmenty mozaiky pocházejí ze 3. století.

Po téhle prohlídce jsme se zastavili v turistickém infocentru, vytipovali několik kontaktů na autoservisy, abychom zjistili co a jak. Tak tak jsme pak dojeli k prvnímu z nich – Zdeňka jsem ještě předtím  vyhodila o kus dál, aby nás neokradli víc než je to nutné. Sáře neustále nebezpečně bliká kontrolka a ke mně přibíhá chorvatský automechanik s otázkou jaký mám problém. Na moje dů jů spík ingliš odpovídá nejistě džast e litl, ale po slovensky mluvím skvěle. Sláááva, slovák, aspoň se domluvíme. Otevírám haupnu a už nemusím nic vysvětlovat. Voda našla cestu prakticky všude. Ze spodních pár kapek je najednou přepěkný potůček pramenící na vršku chladiče, ze kterého je rázem kaskádovitý bouřlivý vodopád. Slovák pokývá hlavou, zkonstatuje, že to chce nový chladič a jde omrknout ceny. Chce po mě 2000 Kn. Tak to je mazec. No co se dá dělat. Nechávám Sarušku napospas místním autokutilům,  kteří slibují, že do zítra to bude (dokonce mají zrovna můj chladič na skladě, bo jsem si všimla, že poblíž stojí ještě jedna Xsarka) do batůžku posbírám důležité věci pro dva lidi na jeden den a noc a odcházím za totálně vzteklým Zdeňkem,  jehož nejslušnějším slovem bylo touto dobou „hajzl“.  Nadával hůř než rozhořčený Krkovička a vysvětlit mu, že auta se prostě opotřebovávají  byl nadlidský úkon, který se nakonec stejně nezdařil, bo on tvrdil, že třeba jeho rodičové na žádném ze svých aut nikdy nic neměnili a že proč to jako musím dělat já. Skončili jsme brutální hádkou na téma : Auto a díly které se pravidelně mění, protože se opotřebovávají“  a stejně to nepochopil. Kdyby jen tušil, že musím  teď v  průběhu dvou měsíců vyměnit brzdové destičky a ještě nechat udělat nové rozvody,  asi by mě sežral i s botama. (Všechny čtoucí tímto žádám o komentář na toto téma  třeba to konečně pochopí)

Nicméně – my jsme dočasně přišli o naše zastřešené  dvoulůžko a venku se překvapivě k našemu štěstí začíná samozřejmě zatahovat. Hledáme příhodné místo k zakempování a v případně hrozící přepršky i na zakrytí. Jako nejvhodnější shledáváme plavčíkovu strážní věž. S blížící se tmou, se nebezpečně přibližuje i bouřka a my se po večerní hygieně u plážové sprchy odebíráme na věž. Vcelku komická situace. Tma jak v pytli a dva češi jako houmles, se válí ve strážní věži. Ááá jde nám návštěva, trošku pozdě ne? Ozvaly  se zvuky, jak někdo naskočil na železný žebřík vedoucí k nám nahoru. Dívčí smích a chlapský hrubší hlas chorvatsky sdělující, že tohle bude určitě vhodné místo na ty dospělácké věci. Zdeněk se naklonil do mezery a chorvat dobývající se nahoru zaregistroval, že zde už je obsazeno a zřejmě se i koná. S výmluvným pohledem cosi zachrochtal, seskočil ze schůdků a i s děvčetem se odporoučeli někam dál. Někdy k ránu se pak skutečně strhla bouřka a liják pair excellance. Stulili jsme se na hromádku pod spacáky a modlili se ať ráno svítí….

15.08.2009 - Svítilo tak asi 30 minut.  Stačili jsme slézt z věže sledováni pohledy místních pikolíků a pikolic v zelených hábitech, kteří naběhli zhruba mezi šestou sedmou hodinou a počali uklízet pláž  a aquacentrum. Přestěhovali jsme se o pár metrů dál a samozřejmě opět začalo pršet, jak když lejou z konve, tak jsme se rychle schovali v místním bunkru, o kterém by jeden nechtěl vědět, co všechno se tam dělalo. Po hodině čekání se počasí umoudřilo a konečně vylezlo sluníčko. Posbírali jsme věci, Zdeněk šel vyměňovat libry za kuny  a já potom běžela urgovat opravu Sáry, aby byla co nejdřív. Autokutil slibuje, že bude po třetí hodině. Tak fajn, to už je skoro za chvilku. Je před polednem a opět kempujeme. Tentokrát v parčíku kousek za nemocnicí. Pravděpodobně vypadáme jako bezďáci, bo si nás místní podezřele a podrobně prohlíží. Jsme unavení po předchozí noci a tak usínáme pod borovicí. Probouzíme se chvilku před třetí a já mažu pro Sáru. V servisu jsou fofrníci, je hotova. Za domluvených 2tis kun. Překvapivě mi nechtějí dát žádný papír, samozřejmě že hrabou hoši do vlastní kapsy, nakonec z nich ale jakýsi canc vytáhnu, seberu i původní starý chladič a po vyzvednutí Zdeňka pokračujeme v naplánované trase a vyrážíme směr Rijeka. Kousek před Rijekou jsme uhnuli na Lovran, šoupli naši opravenou Sáru na odpočívadlo, ze kterého vedl bahněný a klouzací sráz k moři a večer strávili při západu sluníčka na útesech, s koupačkou, popíjením kozla a cpaním se. Málem bych zapoměla říci, že kolem nás viselo cosi zeleného a moje drahá polovička mě vzdělala, bo to prý jsou ještě nezralé fíky. Potom jsme už jen upadli do sladkého bezvědomí.

16.08.2009 - Ráno jsem místo snídaně strávila dvě hodiny v moři. Musím uznat, že mi to chutnalo snad víc než ta snídaně. Mít tohle u baráku, budu zaručeně štíhlá jako laň. Zdeněk za mnou dorazil nasnídaňován a rovněž se vrhnul do náruče rozdováděného moře. Po ranní koupačce jsme naplánovali cestu do Zadaru a vyrazili. A zase musím zmínit jednu drobnost – tohle přesunování se z místa na místo vlastním vozem skýtá mnoho výhod – jednou z nich je právě ona možnost koupat se kdekoli a hlavně bez přítomnosti dalších čumilů. Takže si člověk může v klidu vyvalit nahatou zadek a opalovat si co chce. A nejen to…

Cestou do Zadaru jsme se kousek za Rijekou dostali do zhruba pěti kilometrové kolony. Popojížděli jsme hlemýždím tempem, což je ještě méně než pomalu.  A co bylo horší, před sebou jsme bohužel do dáli viděli, kam až ona kolonka vede a pohled to tedy nebyl zrovna utěšující. Zdeněk v klidu vystupoval za jízdy aby fotil a rozhodně mu nedalo moc práce mě dohnat…Klima běží naplno a my si užíváme príma teplou dovolenou. Po pár kilometrech se kolona roztrhala jako mávnutím kouzelného proutku (máváním kouzelného policisty) a my můžeme svižně pokračovat dál. Mimochodem, tady jsme prvně zaregistrovali chorvatské řidiče – neřidiče a přítomnost chorvatských pseudopoliscistů.

Předpisy v Chorvatsku pak vypadají asi takto:

Přerušovaná čára: předjíždějte houfně, ideálně v konvojích

Plná čára: předjíždějte opatrně

Dvojitá plná čára: předjíždějte velmi opatrně

Rychlost 40km/h: jezděte víc jak 60km/h

Rychlost 50km/h: jezděte víc jak 70km/h

Rychlost 70km/h: rozhodně kilem a víc km/h

 Teď Vám rozhodně musím popsat pokyny pseudopolicisty na rušných křižovatkách.

Pikolík v bílém a píšťalkou v puse, uprostřed přecpané křižovatky není tajemným bílým pánem, jak by se mohlo na první pohled zdát, ani členem místní záchranky, ba dokonce ani inseminátor domácího JZD, nýbrž nefalšovaný chorvatský policista – zřejmě v zácviku, možná brigádník, čert ví….

Jeho pokyny vypadají zhruba takto:

1. Model  „jeďte“ s pískáním do rytmu a rozpaženýma rukama znamená: volný průjezd v obou    směrech.

2. Model „rychleji“ s jednou rukou nataženou a druhou rukou v půlce lokte komíhající  do kola a po směru jízdy s výstražným zrychleným pískáním znamená: jeďte kua rychleji v obou směrech.

3. Model „telefonista“ kombinuje oba dva předchozí modely, s tím rozdílem, že policista rukou která se nekomíhá, ovládá svůj mobilní telefon a čte sms.

4. Model „sedím a radím“ popisuje policistu sedícího na žbrdlení hned vedle již několikrát zmíněné rušné křižovatky. Tyto modely se obvykle vyskytují v houfu dvou až šesti.

5. Model „nevím si rady“ je obvykle chaoticky hopsající policista, který se prokličkuje doprostřed narvané křižovatky, zmateně píská v domnění, že ho VŠICHNI slyší a dlouze přemýšlí, odkud to tak asi pustit dřív, a to jen za předpokladu, že zvládne zastavit provoz ze všech směrů.

Vrátím se teď ale zpátky k Zadaru. Cestou proběhla další koupačka na nikým nerušeném místě a tentokrát i s ochutnávkou fíků. Zdeněk zdolal skalní patvary a sklidil celkem slušnou úrodu. Nezbývá mi než se přiznat, že fíková tedy rozhodně nejsem a nebudu, nějak mě to ovoce neoslovilo a tak měl Zdeněk celkem velkou svačinku.

Večer jsme si pak prošli noční Zadar, náš Ostravak byl tak šikovný, že nás navedl přímo do centra, kde jsme našli jediné parkovací místo. Zajímavostí k parkování je fakt, že nikdo krom nás a ještě jedněch cizinců neměl parkovací lístek. Ani místní ani jiní cizinci. Pochopili jsme to opět tak, že na to tamní policisté háží bobek, bo jinak to není možné. Na starém městě jsme pak užili nějakou tu kulturu a odjeli do Pakoštane.

17.08.2009 - V Pakoštane jsme se pak ráno zastavili v místní pekárničce, kde jsme nakoupili spoustu dobrot a později na trhu pak nakoupili i to slaďoučké ovoce a vydali se hledat Vranské jezero. Rozlohou největší jezero v Chorvatsku, s vyžitím pro rybáře, ptákošťoury a hmyzolapy. Původní záměr byl trochu se cachtnout v jiné vodě než je ta slaná, ale po hodině hledání slušného přístupu a místa nakonec proběhlo pouhé fotografování. Všude kolem řvaly cikády a létal prapodivný hmyz a já prvně brala nohy na ramena, neboť cokoli zabzučí jinou frekvencí než včela je pro mě natolik odstrašující, že musím promptně zdrhat. Jsem bohužel alergik a třeba takové vosy či sršně jsou pro mě větší strach než zubař. Po tomto neúspěchu jsme si to namířili směr Šibenik do národního parku Krka. Odpoledne jsme ještě zakempovali na malé plážičce, zaplavili jsme na tamní ostrov tam a zpět – půl hodiny tam, třičtvrtě nazpět a večer pak dorazili do Skradinu. Malé městečko uprostřed skal s nádhernou řekou. Cachtli jsme se, zcivilizovali, hodili se do gala a vyrazili do víru maloměsta. Místní trhovci se předhánějí v nabídce, ale my se neomylně suneme směr pizzerie. Máme kliku a v té která se jeví jako nejlepší, a je také pěkně narvaná, získáváme dvě místa. Chlazený Tuborg a dvě přerostlé pizzy nám zvedají náladu. Cestou zpět to trhovci nevzdávají a já se nechávám přemluvit k ochutnávce mandlí v cukru. Prakticky sem si málem zlomila zub a trhovkyně rázem zjišťuje, že ze mě nic nebude a zkouší to napravit fíkem. Smůla, že nejsem fíková, ledaže by byl naloženej v rumu…

18.08. 2009

Ráno ze Skradinu vyrážíme s vizí prohlídky národního parku Krka. Domnívaje se, že je méně znám než onen známější Plitvický národní park, očekáváme i nižší vstupné. Ale opak je pravdou. Loďka na vodopád Skradinsky Buka – 100 kn. To Vám tedy nedám vy zlatokopové, otáčíme se a o kousek dál nacházíme stezku pro pěší. No tak sláva. Ledva tam vstoupíme, už po nás panáček v budce chce 95 kn. Za procházku na čerstvém vzduchu? No to teda ani náhodou. Zkusíme ještě Roški Slap. Cestou ještě zajedeme podívat se do Visovače, na kostel na ostrůvku. Směle jsme tam odbočili, až nám hruba po šestistých metrech jen tak bez varování skončila silnice. Ocitli jsme se u jezera na jehož druhém konci vystrkoval kostelík jednu věžičku. No to jsme toho viděli. Vycouvali jsme hore háj a valili dál na Roški slap. Dokonce jsme zapnuli i Ostravaka Toma, který se ovšem ztratil hned za první vesnicí a odmítal připustit, že neví a že je jinde. A není se moc čemu divit, cesta vedla neutěšenou pustinou s občasnými rozstřílenými domky v malých uličkách. Podívali jsme se tak k pár chorvatům na dvorek, někdy i na zahrádku, koukali na nás

jako na marťany.,

Já se jen celou dobu modlila, ať nás naše Sára nevypeče zrovna tady, protože tady, tak tady by nás nikdo nikdy nenašel.

Uff, přichází civilizace a s ní hned regulovčík v modrém, dožadující se koupi vstupenky. Dalších 100 kun. A my vám je prostě nedáme. Tentokrát už zcela regulérně přinasraní odjíždíme zpět směr Šibenik  a při cestě ještě zkoušíme kompletní „areál Krka“ a překvapivých dalších 100 kun za procházku. Ani se nad tím už nepozastavujeme a znechuceně odjíždíme. Chorvati jsou prostě zlatokopové. Tomové. Vracíme se do Šibeniku, kde nás čeká další Unesco památka. Katedrála Sv. Jakuba.

V Šibeniku dáváme Sáru na první možné místo, protože kolona vedoucí směrem do města vypadá hrozivě. A dobře děláme, je ještě o něco horší, než jsme si mysleli. Centrum není daleko a my jdeme prozkoumat místní old town.

Městu dominuje obranná pevnost  Sv. Mihovil, o které jsme se nedozvěděli ale zhola nic. Je to staré a rozpadlé. A je to nejstarší posvátné místo. Další zastávkou byla katedrála Sv. Jakuba. Už v roce 1298 byla naplánována stavba tohoto kostela, se kterou se mělo začít v roce 1402, ale začalo se až v roce 1431 benátskými a místními umělci. V roce 1441 byl  Giorgio Orsini pověřen  městskou radou výstavbou katedrály. On katedrálu zvětšil, vyzdobil (např. hlavy) a vytvořil křtitelnici. Orsini pracoval na katedrále až do své smrti v roce 1475. Mezi lety 1475-1505 byl dokončen dóm, sochy sv. Michala, Jakuba a Marka. Katedrála byla oficiálně vysvěcena v roce 1555. Rozhodně stojí za pozornost,  a pokud v Šibeniku budete, nezapomeňte ji navštívit. Stavba je obrovských rozměrů - 39 m dlouhá a 32 m vysoká, celá výhradně z kamene. Nejoriginálnější je systém zaklenutí a zastřešení do sebe těsně zapadajícími kamennými deskami. Vyjímečné památky katedrály: 74 portrétních bust v životní velikosti, Lví portál, pozoruhodné boční kaple, především křestní kaple (mimochodem jen zde byl nutný poplatek za vstup, do samotné katedrály nikoliv). Cenný je i inventář.

U katedrály jsme potkali nevěstu v rudě červeném a ženicha v bílém a zatím se nám nepodařilo dopátrat se, zda-li je to tradice, či snad rozmar novomanželů

Po prohlídce starého města jsme celkem uvaření mazali k autu a k moři…

Večer jsme se přemístili k naší další Unesco památce – historickému městu Trogir. 19.08.09-Trogir je městem, které zdejší obyvatelé nazývají "malými Benátkami". Je totiž pravým muzeem středověké architektury. Dějiny Trogiru sahají až do dob antiky. Tehdy se Trogir jmenoval Tragurion. Hodnota jeho památek byla potvrzena v roce 1997, kdy bylo městečko Trogir zapsáno do seznamu světového památkového dědictví UNESCO. Chloubou Trogiru je katedrála Sv. Vavřince. Místní obyvatelé pro ni častěji používají označení katedrála sv. Jana Trogirského (Sveti Ivan Trogirski) nebo též katedrála sv. Jana Ursini (Sveti Ivan Ursini). A někdy se to ještě komplikuje tím, že se místo "svatý" uvádí "blahoslavený. Jan Trogirský, trogirský biskup, zde žil na přelomu 11. a 12. století, těšil se ohromné úctě současníků a město si jej vyvolilo za svého patrona. Monumentální katedrála se stavěla od 13. do 15. století a její vnější podoba je románská. Budovala se jako trojlodní bazilika na místě raně křesťanského kostela, který vzal za své v bouřlivých letech 12. století.

Měla mít podle původního projektu dvě až tři věže, ale došlo jen ke stavbě jedné, která slouží jako zvonice. K její stavbě však došlo až v 16. století. Každé její patro je charakteristické pro jinou historickou epochu: přízemí je románské, první patro raně gotické, druhé patro reprezentuje vrcholnou gotiku, třetí renesanční sloh. A čtyři sochy, které jsou v nejvyšší části věže, jsou manýristické. Opět doporučujeme navštívit. My jsme tam šli celkem brzy ráno (ještě před osmou) a stihli jsme i ranní mši. Ženám doporučujeme vzíti sebou cosi na zahalení (jsou špatně odhalená ramena, krátké sukně) Pokud tak neučiníte, k dispozici jsou vám místní zahalovací pláténka.

V Trogiru jsme rovněž navštívili rybí trh, kde jsem se málem pozvracela, bo to tam smrďálo,  jako na rybím trhu, rovněž jsme si přečetli vystavený jídelníček místní restaurace, kde se zřejmě mistr tesař utnul a pokochali jsme se v místním přístavu takovou maličkou závodní jachtičkou…

Pak už nás čekalo zase jenom moře, sluníčko a opalovačka v malém městečku Krilo.

Večer jsme se přesunuli do Splitu, abychom si prohlédli noční krásy gradu Split. Ostravak byl v dobrém rozmaru a tak nás do centra dostal celkem snadno. Dali jsme Sárku do hubené uličky, udělali ze sebe civilizované lidi a šli. Hned před vstupem nás přivítal velký pán se zlatým palcem, na který si každý sáhnul. Pán se jmenuje Grgur Ninski (Gregory of Nin) a byl biskupem v 10. Století, oponoval papeži, vedl mše v chorvatštině. Socha je hojně turisticky navštěvována, jak dokazuje její  vyblýskaný palec. Původně stála na peristylu, což je možné zahlédnout na pohlednicích datovaných před druhou světovou válkou. Italové ho poté převezli na místo jeho dnešního stání J Sochu postavil chorvatský sochař Ivan Meštrović v roce 1929.

Dnešní Split, druhé největší chorvatské město a rušný přístav, má přes 200 tis. obyvatel. Z toho ve zdech někdejšího Diokleciánova paláce jich dosud žije na 3 tis., tedy jen zlomek celkového počtu obyvatel města. Přesto však je a zůstane historickou skutečností, že se toto město doslova zrodilo z římského císařského paláce. Byť i částečně v troskách, zmrzačený přečetnými přestavbami a přístavbami, zůstává tento palác, nejvýznamnější antická památka na území Chorvatska a jedna z nejcennějších římských architektur na světě, předmětem nadšeného obdivu statisíců návštěvníků Splitu. A nebylo proto divu, že byl Diokleciánův palác zařazen organizací UNESCO mezi nejcennější památky kulturního dědictví lidstva. Je to stavba natolik unikátní, že se nedá s ničím, co se z antiky zachovalo, srovnat. Čas nyní pracuje ve prospěch paláce, neboť poslední architektonický průzkum, po vyčištění odpadu a rumišť v jeho substrukcích (v římských stavbách to byly podzemní části stavby vyrovnávající terén - lidově sklepení) odkryl vůbec největší a nejzachovalejší antický prostor. Přitom odkryté majestátní podzemní síně zdaleka nemají jen hodnotu superlativu "největší na světě". O architektonickém uspořádání nejpřepychovějšího. tj. císařského traktu paláce, svědčí právě tyto podzemní prostory, neboť svými rozměry, členěním a půdorysem odpovídají prostorovému členění soukromých reprezentačních síní císaře Diokleciána, které se nacházely přesně nad nimi.

Stihli jsme si večer projít zmiňovaný palác, ale na kryptu, věž a sklepení se už večer nedostalo, tak jsme se šli najíst do restaurace na horním náměstí. Zdeněk se těšil na mořské potvory, ze kterých já můžu akorát kraby a krevetky a třeba ještě mňam langustu, a tak sem si dala osvědčené grilované plátky masa se zeleninou, o kterých něco vím. Byla jsem ráda, když jsem viděla co přinesli mému drahému, že jsem zůstala u osvědčené klasiky… bo několik druhů mušlí, olihně, nějakou tu rybku a krevetky jsem mu tedy vůbec nezáviděla… J Jediné co na tom bylo dobré, byl výtečný teplý kapustový salát. Po večeři jsme ještě krátce courli městem a šli jsme hajat, abychom mohli ráno pokračovat v tour de Split. Já sem samozřejmě protestovala, bo jsem víc válecí a opalovací než toulací, ale protože dohoda je dohoda, můžu jen mrmlat, bo je to to jediné co můžu…

20.08.2009 - Po ránu jsme zjistili, že nám někdo ukradl náš luxusní citroeňácký chladič, který s námi jede už od Poreče, na důkaz jeho výměny. Neuvěřitelné. I tady se krade. Zřejmě si nějaký dobrák myslel, že je funkční. No pokud ho bude chtít používat jako přenosný vodopád, tak rozhodně je. Po snídani jsme vyrazili prozkoumat to, co jsme včera už nestihli. Opět jsme přišli brzo, znovu jsme byli na ranní mši a pak jsme ještě chvilku čekali, než otevřou věž, krypty a sklepení. Na věži jsme byli uplně první, nevěřili byste, co se na takové Diokleciánově věži dá dělat v osm ráno. :-D Mimochodem – na věž Vás čeká rovných 179 schodů. Zvrchu jsme šli rovnou dolů, další k navštívení byla krypta – očekávali jsme nějakou odpočívací místnost, ale uvnitř nás čekala jakási studna, takže kdoví, kde jsme to vlastně byli. Poslední na řadě bylo sklepení, ale protože nám docházely baterky ve foťáku, zastavili jsme se na ranní ledovou kávičku a jiné dobroty v místním café baru a místní obsluha byla tak hodná, že nám dala náš foťáček do sítě, aby se nabil. Ještě než jsme zasedli do restaurace, čekala jsem na Zdeňka v parku, protože běžel do přístavu, zjistit, kdy nám jede loďka na Hvar a co bude stát. Mé čekání ukrátil zprvu zcela obyčejný bezdomovec. Dvě igelitky, odrbané džínové kraťasy, tričko z roku krále klacka. Pak na mě onen bezďa začal mluvit a on to vlastně bezďa nebyl. Celkem šílený slovák, jezdící na jednodenní pobyty (ráno příjezd, v noci odjezd) do Splitu a to každoročně. Celkem fajně jsme pokecali, až musel prchnout, bo mu jela loď na Korčulu. Mezitím se vrátil můj, sdělil mi cenu, při které se mi opět udělalo temno před očima a šli jsme na ten drink. Příjemně jsme poseděli, popili a vyrazili do sklepení. Zapoměla jsem zmínit, že už od vtupu do starého města chodím všude bosa – pantofle mi začínají vadit a navíc jsem si o den před tím sedřela místo mezi prsty doslova do masa. Ve sklepení trochu přituhlo a právě od nohou šla největší zima. Sklepení bylo obří. Nedá se moc popisovat, co se tam dá vidět, jen že je to mnoho „místností“ na obrovské ploše. V jedné místnosti jsem se opřela o podstavec, na kterém hověla samotná busta Diokleciánova, ale hrubá to byla mýlka, když jsme si myslela, že podstavec je rovněž z kamene. Jakýsi polystyrenový kvádr nevydržel mou váhu,  celkem dost se vyklonil ze svého normálního směru, což vedlo k tomu, že Dioklecián se na vršku zakymácel a málem letěl. Turisté stojící okolo, se celkem bavili…

Jinak tam tedy bylo zima a vlhko, vrátila jsem se ven s krásně černýma nohama, bo jsem procházela kaluže a následně vymetla všechno ostatní. Po této prohlídce už jsme měli všechno prohlédnuté a zase jsme vyrazili k moři, s tím že to bude asi naposledy, neb se přiblížil datum našeho odjezdu. V sobotu mě čekal koncert v Chotěboři s Minarety a tak jsme v noci měli vyrážet směr ČR.

 Pomalu jsme se přemístili na Omiš, což je maličké městečko kousek před Makarskou. S nádhernou řekou Cetinou, na které se raftuje a super křižovatkou na které se většinou stojí. Plné čechů. Tam snad není nikdo jiný. Stavili jsme se cestou v místním konzumu pro něco k sváče a chtěli vyrazit na pláž, ale ouha. Naše Sára nestartuje. Tedy startuje, ale nechytá. Po 15 minutách to vzdávám a po očku sleduju Zdeňka, který vypadá, že ho asi tak za třicet vteřin klepne. Nevím co se Sáře stalo, každopádně nejede. Necháváme ji stát na parkovišti před obchodem, balíme věci a modlíme se, ať si to do večera rozmyslí. Na večer se vracíme abychom omrkli, jak je na tom. Sára nastartovala -  ale po pár metrech uvadá. Zakuckal se motor a konec. To není dobré. Tuhle situaci už známe. Přes infocentra nacházíme servis, kde popisujem závadu a místní kutil men s vidinou zbohatnutí, se s námi jde (jede) na Sáru podívat. Ukazuji mu jak Sarah startuje a zase umírá a on jen moudře kývá hlavou a brebentí cosi o hadičkách (aspoň sme si to mysleli) a že nám tedy něco objedná. Na otázku jak dlouho to bude trvat, nám odpovídá, že tak tři dni a v tu chvíli jsem na mrtvici já, bo se mi Chotěboř ztrácí v mlze závratným tempem. Tři dni? A to by to jako dřív nešlo? Nešlo. Je čtvrtek večer a my spíme na pláži v Omiši. Pijem víno, máme zapálené svíčky a užíváme si tu romantiku. Ráno bude moudřejší večera.

 21.08.2009 - Ráno jsem docupitala za kutilmanem, abych se ho zeptala, jak to vidí, bo kdybychom odjeli ještě dnes, tak stihnu co mám. Kutil men je ale neoblomný a stojí si za svými třemi dny. Jsem nasraná jako brigadýr a jdem se projít po městě. Nijak to neuklidňuje. Vracíme se k moři a užíváme si alespoň toho sluníčko a nádherného modrého moře. Vedle nás zřejmě německá turistka ulovila ježka a jala se ho upalovat jako mistra Jana Husa. Málem se vystřelila a šla jí pár ubalit, bo kdo to kdy viděl, upalovat živé zvíře, jen kvůli tomu, že ona chce jeho krunýřek. Slečna mě parádně rozparádila a já se navečer, šla podívat na naši Sáru, jestli si to nerozmyslela. Za okýnkem se nám rozmnožily reklamy, bo přeci jen stojíme na jednom místě asi nějak dlouho. Otevřela jsem haupnu, a začala se hrabat v místech kam jen sem dosáhla. Kupodivu, stav se neměnil. Z dlouhé chvíle jsem dolila co šlo a stále se přehrabovala v naději, že to opravím. Zřejmě jsem se nenarodila jako opravář, bo se nic zázračného nedělo. Až na jedno. Kolem procházel jakýsi ital, kterého zjevně bavila ženská v motoru. Nelenil a šel se mě italsky zeptat, co tam tak asi dělám. Nerozuměla sem mu ani slovo, jen sem mu ukázala, co to dělá a co tak asi řeším. Ital se zazubil, zalehl pod auto a chvíli tam něco dělal. Pak vylezl, zazubil se znova, ztratil se, vrátil se i s batůžkem přes rameno, zalehl znova a znova tam cosik dělal. Výsledkem byl umouněný ital, tma jak v pytli, bo se mezitím trochu sešeřilo ale hlavně – pojízdná Sára. Věnovala jsem mu jednu z našich dvou lahvinek rumu, ital poděkoval a zmizel ve tmě.

Popoběhla jsem na pláž, za spícím Zdeňkem, kterému jsem sdělením o odstraněné závadě udělala rozhodopádně radost, nicméně, čas byl sviňa a bylo jasné, že v Chotěboři prostě nezazpívám.

 22.08.2009 - V sobotu ráno jsme tedy ještě drobně pozměnili plány jak zakončit dovolenou a rozhodli jsme se domů jet přes Plitvice a cestou se zastavit ještě u jezera kousek od Dabaru,.. Popisovat cestu zřejmě nebudu, bo budou stačit fotky. Vezmu to jen v bodech. Silnice v mapě značená žlutě, konec asfaltu, krávy, divocí psi, pustina, prach a horko. Všude kolem cedule odrazující od vstupu kamkoli, vzhledem k možnosti přítomnosti min. Zastávka u jezera ani neproběhla, bo prostě nebylo kde.

Na Plitvice jsme dorazili odpoledne, zaparkovali na centrálním parkovišti, koupili si vstupenky (110Kn jedna) a nejdelší trasou se vydali za krásami jezer. Místní kyvadlová přeprava nás kamsi vyvezla, pak pěšmo, pak lodí a pak zase pěšmo a pak znovu kyvadlovou.

Plitvice jsou opravdu nádherné, ale ideální je, nebýt tam v době největšího turistického návalu, bo Ti malí šmejdi (myšleno tím rozverné děti, rodičové prominou – jsem též rodič), tak ti malí šmejdi jsou všude, všude se pletou, ječí a vůbec dělají neskutečný bugr, ze kterého mi jde hlava kolem. Jedinou metodou, kterou jsem se dokázala těhle vejrostků zbavit, bylo zachrochtání těsně za nimi. Chudáci děti si mysleli, že sem medvěd, bo kanec a zdrhaly jak mohly :-D Každopádně, prošli jsme Plitvice skrz na skrz, dokonce jsme se i vykoupali (!) a po krásném toulacím odpoledni jsme našemu Ostravakovi zadali trasu Plitvice – Přerov a vydali se domů. Cestou jsme ještě brali dva stopaře – původem z Německa, kteří si byli přivydělat na medvědí záchranné farmě.  Povečeřeli jsme ještě v jedné restauraci, kde mají rádi Xsary, v Karlobagu nás zastihla bouřka jako sviň, na Slovinsku náš Ostravak měl zase svůj toulací rozmar a v Rakousku sem málem na dálnici usnula a modlila se, ať už potkám odpočívadlo abych po 15ti minutách byla života schopná a v pořádku nás odvezla domů. Hranice domů jsme překračovali kolem deváté ráno a to jsme ještě stihli projet i slovenskou dálnici, jak jinak než beze známky. Závěrem jen říct – Murphyho heslo: když se něco s…e, tak pořádně – platí bez řečí, že chorvati jsou prostě národ zlatokopů je fakt, který těžko utajíme a jen bych chtěla, abychom se my češi korporativně dohodli a jeden rok se na CRO vykašlali a jeli jinam… třeba by jim došlo, že bez nás to nepůjde, bo bez nás by tam umřeli hlady...