Dewoitine D 510
Ještě v době bleskového postupu německých armád západní Evropou v květnu 1940 přežívaly u stíhacích skupin GC III/4 a GC III/5 francouzského letectva křehce vyhlížející celokovové dolnoplošníky Dewoitine typové řady 500, které už na první pohled nezapřely svůj původ z počátku třicátých let. Jestliže v době svého vzniku znamenaly tyto stroje - navzdory otevřené kabině pilota a pevnému podvozku - převrat, v květnu roku 1940 již sloužily pouze k výcviku pilotů a letkám vyčleněným k regionální obraně. Známý letecký konstruktér Emile Dewoitine dokázal typovou řadu Dewoitine 500 dále rozvíjet a přes typ D.513 dovést až k Dewoitine D.520, nejmodernějšímu francouzskému stíhacímu letounu, jenž se v roce 1940 mohl směle, byť jen v malých počtech, postavit novým subvariantám výkonných německých Messerschmittů Bf109E. |
Vznik a vývoj |
Celokovové samonosné dolnoplošníky se na rýsovacích prknech konstrukčních kanceláří Société Aéronautique Francaise-Avions Dewoitine (SAF-AD) poprvé objevily v roce 1930, osm let po jejím založení. Do té doby konstruktéři navrhovali a továrny vyráběly stíhací dvouplošníky smíšené konstrukce s plátěným potahem, ale nyní se jednalo o něco jiného. Francouzské ministerstvo letectví a vrchní velení letectva se společně utápěly v nevyhraněných představách a formulovaly je do požadavků a zadání, jež byly - mírně řečeno - co do výkonů přízemní a co do technologie konstrukcí konzervativní. Emile Dewoitine, zakladatel, technický ředitel a šéfkonstruktér SAF-AD v jedné osobě, šel za pomoci asistenta Vautiera svou cestou a v roce 1931 přepracoval dřívější projekty D.50 a D.50bis do podoby typu D.500, dolnoplošníku se samonosným křídlem, vybaveného novým vidlicovým dvanáctiválcem Hispano-Suiza 12Xbrs s max. výkonem 507 kW (690 k) ve výšce 4 000 m. Počin E. Dewoitina, jenž prosadil stavbu prototypu ještě před vládní zakázkou, motivovala soutěž vypsaná ministerstvem letectví v roce 1930 ve snaze zajistit pro letectvo francouzské armády (tehdy s názvem Aéronautique Militaire) nový jednomístný stíhací letoun kategorie C1. V soutěži mnozí ještě očekávali vítězství dvouplošníků, ale Dewoitine dokázal poprvé v historii konstrukce stíhacích letadel spojit již známé konstrukční prvky do podoby jediného, revolučně řešeného celokovového typu. Prototyp elegantního Dewoltine D.500-01, široce rozkročeného na vzpěrovém podvozku opatřeném aerodynamickými zákryty kol, vzlétl 18. června 1932 řízen zkušebním pilotem Marcelem Doretem. První vzlety poznamenala potíž s chlazením motoru, vadila vysoká přistávací rychlost způsobená křídlem bez vztlakových klapek, vyskytly se rovněž problémy s ovladatelností letadla ve vývrtce, ale vcelku byl stroj považován za zdařilý a pro své technické řešení sklidil obdiv. Vítězství typu D.500 v soutěži vedlo v červnu 1933 k zadání sériové výroby. Výzbroj Dewoitine D.500-01 tvořily zpočátku dva kulomety Vickers ráže 7,7 mm (posléze vyměněné za kulomety Darne vz. 32 ráže 7,5 mm) uložené nad motorem, později byly pro zásobníky dalších dvou kulometů vytvořeny prostory v křídle vně noh podvozku, a tak mohla nést kulomety pod křídlem i sériová varianta Dewoitine D.500-C1 s motorem Hispano-Suiza 12Hbrs. První objednávka z konce listopadu roku 1933 zadala stavbu patnácti kusů ověřovací série a pětačtyřiceti kusů vyráběných hromadně, první sériový D.500 byl zalétán 29. listopadu 1934. Použití "motorového" kanónu Hispano-Suiza 12Xcrs u letounů označovaných jako Dewoitine D.501-C1 umožnilo instalovat mezi válce motorů dvacetimilimetrový kanón Hispano-Suiza S 7 (licence Oerlikon), jenž střílel dutou hřídelí vrtule. Tato zbraň v kombinaci se dvěma kulomety pod křídlem značně umocnila bojovou hodnotu popisovaného typu. Výroba sériových D.500-C1 a D.501-C1 probíhala nejenom v dílnách mateřské firmy Société Aéronautique Francaise-Avions Dewoitine v Toulouse (později SNCAM3), ale především v továrně Établissements Lioré-et-Olivier v Argenteuil (později SNCASE4), kde bylo podle první objednávky postaveno pětačtyřicet strojů, z toho pět s motorem HS 12Xcrs. Objednávky dále narůstaly a do výroby stíhacích Dewoitinů typové řady 500 se zapojila rovněž firma Ateliers-et-Chantiers de la Loire (později SNCAO5) ze Saint-Nazaire. Od zalétání prvního prototypu do předání prvních strojů přejímací komisí francouzského letectva v květnu 1935 uplynuly téměř tři roky - jako první převzala D.500 a D.501 do výzbroje Escadre 3 Armée de lAir. 14. srpna roku 1934 zalétal Marcel Doret letoun Dewoitine D.510-48, upravený z předsériového D.500, mj. instalací výkonnějšího (také těžšího a delšího) motoru Hispano-Suiza 12Ycrs, disponujícího výkonem 632 kW (860 k) ve výšce 4 000 m. Konstruktéři zvětšili chladič kapaliny a nádrž paliva, zabudovali výkonnější radiostanici a změnili řadu dalších detailů včetně odpružení kol podvozku, to vše při zachování vzhledu stroje a jeho výzbroje, složené z jednoho dvacetimilimetrového kanónu a dvou podkřídelních kulometů MAC vz. 34 ráže 7,5 mm (modernější kulomety MAC mohly být instalovány pod křídlo Dewoitinů D.500/501 místo zbraní značky Darne vz. 32, a to počínaje sto dvanáctým sériovým letounem). Již první zkoušky dvou prototypů prokázaly zvýšení výkonů D.510 ve srovnáním s D.500 - Dewoitine D.510 se stal prvním francouzským vojenským letounem, jenž překonal v horizontálním letu hranici rychlosti 400 km/h. Vlivem překotného tempa vývoje stíhacích letadel v polovině třicátých let bylo možné v roce prvních dodávek strojů Dewoitine D.510-C1 jednotkám Armée de lAir, tedy v polovině roku 1936, tento letoun považovat za zastaralý - pevný podvozek, otevřený pilotní prostor atd. představovaly ve vývoji moderních stíhacích letadel překonaný jev. Přesto letouny typové řady Dewoitine 500 dosáhly jistého exportního úspěchu, založeného ovšem ještě v době, kdy stroje díky své moderní konfiguraci stály na výsluní zájmu nákupních komisí. První v řadě zájemců stála v roce 1934 venezuelská vláda s objednávkou na tři kusy D.500V následovala Litevská republika, která od března 1937 přebírala celkem čtrnáct kusů D.501L. Dewoitiny D.510C dostala v počtu čtyřiadvaceti kusů Čína, vzorové exempláře zakoupilo Japonsko (D.510J, dva kusy), SSSR (D.510R, jeden kus) a Velká Británie (D.510A, jeden kus), dva kusy Dewoitine D.500TB (původně určené pro Turecko, později fiktivně pro emirát Hidžaz a Nedžd - nyní Saúdská Arábie) se dostaly složitou cestou do inventáře republikánského letectva ve Španělsku. Exportní letouny se zpravidla od "francouzských" vzorů lišily typem použitých zbraní a výstrojí (vrtulemi, závěsníky pod křídlem, přístrojovým vybavením atd.). Několik letounů řady Dewoitine 500 posloužilo ke zkouškám motorů. Vývoj na rýsovacích prknech pokračoval, přes prototyp D.503 s čelním chladičem, menším křídlem a samonosným podvozkem dospěl k nepříliš vydařeným prototypům D.513 z roku 1936 a D.514 z roku 1937 a vedl až k již zmíněnému Dewoitinu D.520, slibné, ale přesto marné to naději francouzského stíhacího letectva. Podle některých pramenů vyrobily francouzské letecké továrny v sériové produkci pro Armée de ĺAir a Aéronavale do zastavení výroby v září 1937 celkem sedmadevadesát kusů D.500, stotřiačtyřicet kusů D.501 a devadesát D.510, pro zahraniční zákazníky výroba dodala čtyřicet sedm letounů řady Dewoitine D.500/501/510. V dobách největšího rozšíření stroje této řady používalo šest stíhacích eskader ve Francii a jedna stíhací skupina v Tunisku. Ještě v září 1939 měly stroje tohoto typu ve výzbroji tři Groupe de Chasse (GC I/1, II/1 a I/8), jednotky regionální obrany a výcvikové jednotky, ale od počátku války byly Dewoitiny u jednotek co nejrychleji nahrazovány Morany M.S.406, Blochy 151 a 152, americkými Curtissy Hawk 75 atd. Patnáct D.510 bylo 1. prosince přiděleno námořní stíhací jednotce AC3, dalších šest převzala AC4, ale už na jaře 1940 byly obě jednotky přezbrojeny na modernější stroje. Po pádu Francie přelétlo asi jedenáct D.510 na neokupované území, avšak Němci, obsazující v listopadu 1942 zbytek Francie, ukořistili již jen dva letuschopné stroje. |
Technický popis |
Výrobce: Soci´te Aéronautique Francaise-Avions Dewoitine (SNCAM), závod Toulouse, Francie. Licenční výroba u Établissements Lioré-et-Olivier (SNCASE), závod Argenteuil, a u Ateliers-et-Chantiers de la Loire (SNCAC) v Saint-Nazaire, Francie. Typ: byl stíhací jednomístný jednomotorový stíhací letoun z pevným podvozkem a otevřenou kabinou. Pohonná jednotka: D.500-C1 - jeden dvanáctiválcový vidlicový, kapalinou chlazený motor Hispano-Suiza 12 Xbrs (HS 72), resp. HS 12 Hbrs, se vzletovým výkonem 485 kW (660 k) a max. výkonem 507 kW (690 k) ve výšce 4 000 m; D.501-C1 - jeden dvanáctiválcový vidlicový, kapalinou clazený motor Hispano-Suiza 12Xcrs (HS 76); D.510-C1 - jeden dvanáctiválcový vidlicový, kapalinou chlazený motor Hispano-Suiza 12Ycrs (HS 77) s max výkonem 632 kW (860 k) ve 4 000 m. Výzbroj: D.500-C1 - dva synchronizované kulomety Darne vz. 32 ráže 7,5 mm nad motorem, resp. další dva nesynchronizované kulomety stejné ráže pod křídlem; D.501-C1, D510-C1 - jeden kanon Hispano-Suiza S 7, resp. S 9 (licence Oerlikon), ráže 20 mm mezi bloky válců s bubnovým zásobníkem pro 60 nábojů, dva nesynchronizované kulomety Darne vz. 32, nebo MAC vz.34 ráže 7,5 mm (s charakteristickým vyboulením) pod křídlem s bubnovým zásobníkem pro 300 nábojů v křídle. Technická data verze D.501-C1: Rozpětí: 12,09 m, Délka: 7,47 m, Výška: 2,75 m, Nosná plocha: 16,50 m2, Hmotnost prázdného letounu: 1 287 kg, Vzletová hmotnost: 1 700 kg, Maximální rychlost: 376 km/h, Doba výstup (do): 1 min 21 sec (1 000 m), Dostup: 8 400 m, Dolet: 870 km Technická data verze D.510-C1: Rozpětí: 12,09 m, Délka: 7,94 m, Výška: 2,75 m, Nosná plocha: 16,50 m2, Hmotnost prázdného letounu: 1 490 kg, Vzletová hmotnost: 1 950 kg, Maximální rychlost: 402 km/h, Doba výstup (do): 1 min 19 sec (1 000 m), Dostup: 10 500 m, Dolet: 740 km |