Haberská pouť
28. 7. 2010
HABERSKÁ POUŤ
I když kostel v Habrech nese jméno Nanebevzetí Panny Marie, slaví se pouť dodnes na svátek svatých apoštolů Petra a Pavla tak, jak tomu bylo od jeho založení ve 12. Století.
Habry bývaly kdysi město na významné císařské cestě. Ležely přesně uprostřed mezi Německým Brodem a Čáslaví, ale také mezi Ledčí a Chotěboří. To mělo svou nevýhodu především ve válečných letech. Všechny přesuny vojsk vedly právě tudy a zanechávaly za sebou jenom spoušť. Pater Petr při svém nástupu v Habrech nalezl sotva 40 domů schopných obývání. I lidí zde bylo málo. To byla krvavá daň třicetileté válce. Farář opravdu nevěděl, kde a s čím začít dřív. Opravou farního kostela, v němž nebylo ani bohoslužebné roucho, nebo opravou fary, aby měl alespoň střechu nad hlavou? Ale mohl se spolehnout na svého otce tesaře, pomáhal lid zblízka i zdaleka. Podařilo se jim opravit všechny kostely, svěřené faráři Petrovi. Po patnácti letech působení v Habrech si Pán k sobě povolal otce i matku pana faráře. Ztráta rodičů, to bylo veliké břímě tohoto faráře. Ale nejtěžší pohroma ho ještě čekala. Léto r. 1670 bylo velmi horké, vedro spalovalo úrodu i všechno živé. Na začátku srpna se nebe zatáhlo černými mraky a všichni se snažili co nejdříve dostat se do svých domovů. Od Melechova, ale i od Železných hor přicházely mraky, které nevěstily nic dobrého. V několika okamžicích se vše změnilo v záplavu blesků. Prudká zář zalila haberské náměstí. „Hoří, kostel hoří!“ zavolal kdosi. Střecha kostela vzplanula jako pochodeň. Ale to už farář vynášel ze svatostánku Nejsvětější Svátost. Oheň se brzo dostal dovnitř a zničil dílo, ještě vonící novotou. Uprostřed doutnajících trosek padl farář na kolena. Nestyděl se za pláč.
I když farníci učinili vše, aby alespoň nejnutnější zařízení vytvořilo z trosek nouzovou svatyni. Pater Petr jim už pomáhat nemohl. Začátkem následujícího roku ho uložili do posvátné půdy haberského hřbitova.
Habry bývaly kdysi město na významné císařské cestě. Ležely přesně uprostřed mezi Německým Brodem a Čáslaví, ale také mezi Ledčí a Chotěboří. To mělo svou nevýhodu především ve válečných letech. Všechny přesuny vojsk vedly právě tudy a zanechávaly za sebou jenom spoušť. Pater Petr při svém nástupu v Habrech nalezl sotva 40 domů schopných obývání. I lidí zde bylo málo. To byla krvavá daň třicetileté válce. Farář opravdu nevěděl, kde a s čím začít dřív. Opravou farního kostela, v němž nebylo ani bohoslužebné roucho, nebo opravou fary, aby měl alespoň střechu nad hlavou? Ale mohl se spolehnout na svého otce tesaře, pomáhal lid zblízka i zdaleka. Podařilo se jim opravit všechny kostely, svěřené faráři Petrovi. Po patnácti letech působení v Habrech si Pán k sobě povolal otce i matku pana faráře. Ztráta rodičů, to bylo veliké břímě tohoto faráře. Ale nejtěžší pohroma ho ještě čekala. Léto r. 1670 bylo velmi horké, vedro spalovalo úrodu i všechno živé. Na začátku srpna se nebe zatáhlo černými mraky a všichni se snažili co nejdříve dostat se do svých domovů. Od Melechova, ale i od Železných hor přicházely mraky, které nevěstily nic dobrého. V několika okamžicích se vše změnilo v záplavu blesků. Prudká zář zalila haberské náměstí. „Hoří, kostel hoří!“ zavolal kdosi. Střecha kostela vzplanula jako pochodeň. Ale to už farář vynášel ze svatostánku Nejsvětější Svátost. Oheň se brzo dostal dovnitř a zničil dílo, ještě vonící novotou. Uprostřed doutnajících trosek padl farář na kolena. Nestyděl se za pláč.
I když farníci učinili vše, aby alespoň nejnutnější zařízení vytvořilo z trosek nouzovou svatyni. Pater Petr jim už pomáhat nemohl. Začátkem následujícího roku ho uložili do posvátné půdy haberského hřbitova.
Kostel neobnovil ani jeho nástupce Jan Václav Petzold, který po ročním působení požádal o přeložení do Potěch u Čáslavi. Léta Páně 1673 byl jmenován haberským farářem P. Daniel Windt. O tři roky později hrabě Leopold Mellisimo sousední panství Vilémov spojil v jedno s haberským panstvím. V ruchu příprav na stavbu nového vilémovského zámku se rodičům ztratil syn Václav Ferdinand. Nešťastní rodiče se s prosbou obraceli k Panně Marii. Na svátek Nanebevzetí Panny Marie nalezli lesní dělníci dítě u Habrů. Z vděčnosti za jeho záchranu dal hrabě Mellisimo haberský kostel nejen na své náklady opravit, ale se souhlasem pražského arcibiskupství také zasvětit Panně Marii. Dne 15. Srpna 1678 byl opravený kostelík znovu vysvěcen jako kostel Nanebevzetí Panny Marie.
Mnoho kněží se vystřídalo v haberském kostelíku, mnoho jich odpočívá na haberském hřbitůvku. Mnoho dobrého i zlého potkalo Habry a jeho okolí.
Jedním z nejznámějších farářů poslední doby, kterého znali i nevěřící, byl P. Václav Zemek. Kněžské svěcení přijal v létě r. 1945 a do Habrů se dostal v roce 1953. Zde zůstal v činné službě plných 42 roků. Byl znám jako vynikající učitel náboženství v Habrech, Tisu, Sázavce i Dobrnici. Na náboženství, které se zde vyučovalo i za komunistické éry, chodilo stále neuvěřitelné množství dětí. Pan farář Zemek byl i dlouholetým jednatelem místního požárního sboru. Za jeho působení dostává kostelík i vedle stojící kaple nový nátěr fasády, jsou opraveny i římsy a částečně i střecha.
Když už nemoc zasahuje tolik, že nemůže vykonávat službu pro farníky, přichází do haberské farnosti mladý premonstrát Otec Irenej Juraj Hlavačka, je původem ze Slovenska. Jeho měkká mateřština ze začátku nelahodí nejednomu z věřících. Ale brzy se stává oblíben jak u starší generace, tak především u mládeže a dětí. Zásluhou Městského úřadu v Habrech, okolních obcí i darů dobrodinců je upraveno první patro haberské fary tak, aby zde mladý farář nalezl nový domov. Tyto práce jsou dokončeny v roce 1996.
Když už nemoc zasahuje tolik, že nemůže vykonávat službu pro farníky, přichází do haberské farnosti mladý premonstrát Otec Irenej Juraj Hlavačka, je původem ze Slovenska. Jeho měkká mateřština ze začátku nelahodí nejednomu z věřících. Ale brzy se stává oblíben jak u starší generace, tak především u mládeže a dětí. Zásluhou Městského úřadu v Habrech, okolních obcí i darů dobrodinců je upraveno první patro haberské fary tak, aby zde mladý farář nalezl nový domov. Tyto práce jsou dokončeny v roce 1996.
V přízemí fary dožil pan farář Zemek svůj plodný život. Odpočívá spolu se svými předchůdci na haberském hřbitově.
(z časopisu IKD, kde bylo použito publikace „Cestami Vysočiny“)