Nejhorší den v životě
Tak je asi načase napsat tady něco nového. Především bych chtěla poděkovat všem, kteří navštívili tyto stránky a také těm, kteří mi tu nechali vzkazy. Jsem ráda, že jsem nezůstala úplně bez povšimnutí. Spousta lidí se mě ptá, jaké to po té době je. Jaký je ten obyčejný život bez drog. Abych pravdu řekla, je složitý. Složitější než jsem si myslela. Zažila jsem dny, které byly naprosto úžasné, ale také dny, kdy bych se nejraději na všechno vykašlala. Je těžké vědět, že už za vámi nikdo nestojí a že jste tu prostě sami za sebe. Myslela jsem si, že to bude jednodušší. Není. Vlastně i má potřeba psát vyplývá především z toho, že mi není dobře a nemám to zrovna jednoduchý. Problémy normálního života mě dostihly v plné síle. Jak se říká... když se začne něco kazit, kazí se všechno najednou. Slušně řečeno. Ty dny bez jakékoliv další léčby probíhají různě. Našla jsem si práci, pořád mám stejného přítele, už devět měsíců, což už se dá považovat za úspěch, Patrik začal chodit do školky. No prostě běžné věci. Krize u mě nastala nedávno. Vztah se nevyvíjel tak úplně podle mých představ a zjistila jsem, že to na mě dost hodně doléhá po psychické stránce. Nikdy jsem prostě nebyla typ člověka, co by stres dobře zvládal. A objevily se obavy, protože vím, jak to vždycky končilo. Nakonec jsem se odhodlala a zašla jsem si popovídat na doléčovák. Děkuju Ivě, že mě vyslechla. Řeknu vám, je dobré vědět, že existují lidé, kteří tady pro vás jsou, když už fakt máte pocit, že to sami nezvládáte. Kdysi jsem si myslela, že mi pomůže přítel. Ale asi je to těžké, když tak docela nechápe, jaké to je být závislý a bojovat s tím. Někdy jsem měla hrozný pocit, že všechno, co řeknu, bere na lehkou váhu. To povídání s Ivou mě zase trošku nakoplo. Bylo to potřeba, protože jsem jela do Prahy na párty. Po strašně dlouhé době. Těšila jsem se na to bezmála půl roku. A objevil se i ten červíček. Párty, to je něco pro něj. Párty pro mě totiž vždycky znamenala zábavu až do rána, pití a samozřejmě drogy. Co by to jinak bylo za zábavu? Tentokrát jsem to ale chtěla zažít jinak. Jenže přišlo zklamání. Jedna věc byla, že ta akce sama o sobě nestála za nic. Ale to nebylo to podstatné. Když se vrátím zpátky do minulosti, všechny tyhle akce jsem milovala proto, že jsem si je užívala sama, podle svých představ. Bavilo mě se seznamovat a užívat si jen tak nezávazně. Ale to už nešlo. Najednou mi vadilo, že tam všichni někoho mají, přítele, přítelkyně, kamarády, známé. Já jsem tam neměla nikoho a bylo mi smutno. Záviděla jsem těm ostatním a už sem si to nedokázala tolik užít. Byla jsem ráda, když jsem byla zpátky ve vlaku na cestě domů. Hodně se toho změnilo. Asi stárnu. Ale to, co mě kdysi naplňovalo, mi už tolik neříká. Měla jsem čas přemýšlet i nad tím, jak moc za to zklamání mohla skutečnost, že jsem byla naprosto střízlivá. Upřímně? Jednoznačné NEMOHLA říct asi nemůžu. Ti lidé tam prostě byli. Vím to. Ne jen proto, že se mě asi třikrát někdo ptal, jestli o něčem nevím, ale prostě pes psa pozná.... Ale zvádla jsem to a svým způsobem jsem na sebe byla pyšná. To jsem ještě ani zdaleka netušila jak mi za krátkou dobu bude tak mizerně, že bych se na všechno nejraději vykašlala. Jenže upozornění, že přijde nějaká rána vám bohužel nikdo nedá. Dva týdny jsem žila s vědomím, že čekám miminko. Dlouhé dva týdny, o kterých jsem si myslela, že mi změní další život. Změnily, jenže ne tak, jak jsem čekala. O to miminko jsem přišla. A v tu chvíli jsem nenáviděla celý svět. Nenáviděla jsem ten zbytečný normální život, o který se snažím, protože mi přišel nespravedlivý. Když jsem odcházela od doktora, měla jsem pocit, že se dokážu otočit zády ke všemu, co jsem si za tu dobu vybudovala. Prostě jsem chtěla jen přestat cokoliv cítit. A drogy jsou tak jednoduché řešení. Snad je štěstí, že jsem si doma sedla k počítači a psala jsem. Psala jsem všem svým přátelům, protože jsem se potřebovala vybrečet, vyvztekat. Protože oni jsou a vždycky byli ochotní mě vyslechnout. S přítelem jsem moc počítat nemohla. Taky ho to vzalo, ale je jiný než já. Snaží se dělat, že se nic neděje. Občas mu to závidím. Mě to prostě přišlo jako nejhorší den v mém životě. Ani to miminko o mě nestálo a já si přišla zbytečná. Vím, že to není ničí vina. Prostě se to stává. Ale proč mě? Co ještě musím udělat pro to, aby ten můj život začal mít nějakou cenu? Je dobře, že jsem to nakonec nevzdala. Troška rozumu mi přece jen zůstala a ten pomyslný semafor nakonec přece jenom ukázal tu červenou stopku. Ale bolí to. Někde uvnitř to bolí hrozně moc a ta druhá Šárka pořád šeptá, že kdysi to přece bylo lepší. Jednodušší a bezbolestné. Myslím, že sem zase začnu psát častěji. Třeba jen proto, že když si to všechno, co mě trápí pojmenuju, když to napíšu a můžu si to třeba stokrát přečíst, tak mám větší šanci rozhodnout se pro správné řešení. Co myslíte? Bude to fungovat?
Komentáře
Přehled komentářů
...něco ze své zahrádky
Co takhle třeba si začít budovat nový život od základů, počínaje obnovit si vztahy s lidma, se společností, nevyhýbat se jí, být v kontaktu s lidma, kteří Tě opravdu posilují a dobíjejí baterky, věnovat se věcem, aktivitám, ze kterých můžeš čerpat pozitivní energii, (mimochodem, a zrovna tu potřebujeme všichni, já tedy nejvíce asi :-D ) ...stále jít za něčím novým a hledat, hledat a pátrat, nabízet lidem okolo dál vše, co z nových věcí vstřebáš, oboustraně pociy´tovat uspokojení z radosti... Šárko, mám Tě rád, jen chci, aby jsi to věděla!!!
Tak promiň
(Martina II, 30. 10. 2009 10:07)
Ahoj Šárko,
omlouvám se ti a máš pravdu, je lepší vyventilovat své pocity. Jen mi prostě přišlo, že je to všechno jen o tobě... - spletla jsem se a to je dobře. Moje dcera je exot :)), jestli fetuje nebo ne, stejně se s ní člověk nenudí. Momentálně si dává dohromady život. Něco se jí podařilo, něco ne a podle mě už i ulítla, ale drží ji přítel. Takže mám docela strach, co bude, kdyby jim to nevyšlo. Vy jste totiž opravdu moc "křehké stránky".... Možná jsem tě obvinila ze sebestřednosti, protože ona taková umí být, ikdyž se to pomalu zlepšuje - čím déle je čistá, tím je to lepší. A pak, měla teď takový zápřah, že snad na blbosti ani nebyl čas. Aspoň se neprojevuje jako dříve. Je prostě jiná - dospělejší, normálnější, tak snad se nepletu. Přeju tobě, jí a samozřejmě i mi :) a tvým rodičům, ať už nikdy neřešíme feťácké průsery, necitlivý egoismus a lhostejnost. Zvládneš to. A s přítelem si "natvrdo" promluv, ale hlavně se nesesypej, kdyby to nedopadlo podle tvých představ. Bude lépe. Já jsem prostě optimista, jinak bych se dávno zbláznila (a nejen kvůli dcery). Měj se.
PS : nesesypu se, i kdyby to všechno začalo znovu, prostě si to nemůžu dovolit - asi víš, co tím chci říct...
pro Martinu
(mafianka, 29. 10. 2009 15:07)ahoj.především sem ti chtěla říct, že vlastně díky tobě sem tu zase začala psát. protože ses mě ptala jak to zvládám.ale i když to nezvládám asi tak jak bych si já nebo ostatní přála, rozhodně si nemyslím, že sem sebestředná a myslím, že kdybys mě znala i jinak, než touhle formou netvrdila bys to. neber to jako že sem se urazila.to vůbec ne.dokážu brát názory druhých. a nepitvám se jen ve svých problémech.vím až moc dobře, že nejsem jediná, která je má. ale co sem se za tu dobu naučila je to, že když mi není dobře, tak se nebudu tvářit, že je a dokážu si aspoň přiznat, že není vše v pohodě. můj syn je na první místě a vždycky bude a nemysli si, že mi na něm nezáleží, protože kdyby to tak bylo, už bych byla někde jinde. Ale jak říkám, co člověk, to názor a děkuji i za něj.a co vůbec dcera jestli se teda smít zeptat?
neblázni
(Martina II, 29. 10. 2009 14:44)
Ahoj Šárko,
už jsem ti tu psala (do kolonky "Tak nějak to vypadalo"). Musím ti to sdělit natvrdo, ale já to jinak už neumím : přestaň být tak sebestředná, problémy byly a budou - o tom je život. Taky jsem kdysi přišla o miminko a bohužel ne jen jednou, ale nikdy jsem to "nezabalila". Dnes je každé třetí těhotenství rizikové - důsledek našeho "zdravého" stylu života (tj. i životního prostředí). A tvůj vztah s přítelem ? Asi fakt něco není v pořádku, ale proto snad neuděláš hned kravinu a nezahodíš všechno, o co ses snažila. Rozejdete-li se, časem určitě poznáš někoho jiného... A proč jsem ti vynadala do sebestředné osoby ? Protože se moc pitváš sama v sobě a pomíjíš Patrika, rodiče a lidi,kterým na tobě záleží. I oni mají své starosti a bolístka, třeba tě potřebují, ani o tom nevíš. Život je těžký, ale i krásný, jen se ho člověk musí naučít brát takový, jaký je. Uběhla asi krátká doba na to, aby tvoje psychika byla úplně v pořádku, ale to je taky normální. Pokračuj v psaní a v rozhovorech - to ti opravdu pomáhá, ale nesoustřeďuj se jen na svůj problém... nejsi na tom světě sama a hlavně máš zodpovědnost za syna, věnuj se mu. Měj se lépe a buď v pohodě.
M.
zprávička
(Dvojče, 1. 10. 2009 22:28)Bude to fungovat...a bojuj dál jsem na tebe hrdá dvojčiči
Tak sem si dovolil...
(Hujer, 12. 11. 2009 16:24)