TERCIÁŘSKÉ LISTY ZÁŘÍ - ŘÍJEN
Plzeňský zpravodaj bratří a sester SFŘ
Jen pro vnitřní potřebu MBS SFŘ PLZEŇ
Modlitba o lásku Boží
Svatý Františku, Serafe láskou k Bohu hořící! - Již od svého mládí byl jsi zanícen žárem lásky Boží, tak žes nikomu, kdo tě pro lásku Boží o něco prosil, nic neodepřel; ty jsi také podáním ruky rozehřál vlažného člověka k horlivosti ohněm své lásky k Pánu Bohu. Často jsi hořce plakal, že Pána Boha nedosti milujeme. Pro velikou svou lásku k Pánu Ježíši obdržel jsi na Alverně svaté rány Spasitelovy. Serafínský Otče, buď naším orodovníkem ve všech potřebách! Zvláště pak vypros naším duším velikou lásku k Bohu, abychom Jej z celého srdce svého, ze vší síly, ze vší mysli a nade všecko milovali, v Jeho službě své tělesné i duševní síly strávili, abychom se nelekali ran ani obětí pro Boha, jenž nás nekonečně miloval. Amen.
(Zdroj: Řeholní kniha a zpěvník Třetího Řádu Serafínského Otce svatého Františka, 1938)
Ve šlépějích našeho svatého Otce Františka
Stigmatizace sv. Františka
Přednáška P. Jiřího Bonaventury Štivara OFMCap. 22. 9. 2007 na Hostýně
Svatý František je prvním případem viditelné fyzické stigmatizace, který je v dějinách znám. Po něm pak následovala řada dalších lidí, ať už svatých, nebo těch, kterým se pocty na oltáři nedostalo, ale Pán je rovněž vyznamenal znameními svých ran. Do dnešní doby je jich dokumentováno okolo dvou set. Jen málo z nich však mělo všech pět ran Kristových. U každého z nich proběhla stigmatizace jinak a ne vždy víme jak. Sv. František zůstává i v této oblasti jedinečným, neboť u něj je podrobně znám průběh stigmatizace, její okolnosti i neobvyklý vzhled jeho ran. Historicky nejstarším svědkem o Františkových ranách (nikoli však o průběhu stigmatizace) byl br. Eliáš, který vedl řád v roce 1226, kdy světec zemřel. A právě při příležitosti jeho úmrtí napsal bratřím okružní list, ve kterém stojí:
„Nedlouho před smrtí se ukázalo, že náš bratr a otec je ukřižovaný pěti ranami, které jsou pravými Kristovými stigmaty, jež nosí na svém těle. Jeho ruce i nohy byly jako probodené hřeby, které prošly naskrz a zanechaly [po sobě] rány a černotu od hřebů. Jeho bok vypadal jako opravdu probodený kopím a často mokval krví.“
Druhý nejstarší svědek, Tomáš z Celana je (kromě rány v boku), popisuje jako výrůstky z masa podobné hřebům.
„Dva roky před tím, než vrátil svou duši nebi, pobýval František v poustevně na místě zvaném La Verna. Tu měl od Boha vidění: viděl muže v podobě serafa se šesti křídly, který nad ním visel na kříži s rozpjatýma rukama a nohama u sebe. Dvě křídla měl zdvižena nad hlavou, dvě byla rozpjatá k letu a dvě zahalovala téměř celé tělo. Když to blažený služebník Nejvyššího uviděl, byl pln údivu, ale nemohl si vysvětlit, co by mělo toto zjevení znamenat. Velmi se zaradoval a zmocnila se ho ještě větší radost, když zpozoroval milostiplný a nepopsatelně krásný pohled serafa, kterým se na něho díval, ale jeho ukřižování a hořkost jeho utrpení ho naplňovaly hrůzou. A tak byl jak povznesený, tak zaražený, smutný i veselý, radost i zármutek se v něm střídaly. Ustaraně přemýšlel, co by mělo toto vidění znamenat, a jeho duše se plnila úzkostí ještě více, když se snažil pochopit jeho význam.
Zatímco rozumově nemohl stále do jeho smyslu proniknout a novost a neobvyklost vidění zaměstnávaly jeho srdce, začala se na jeho rukou i nohou objevovat znamení hřebů týmž způsobem, jak je krátce předtím viděl na ukřižovaném muži nad sebou.
Jeho ruce i nohy jako by byly vprostředku probodeny hřeby, přičemž se hlavičky hřebů objevily na rukou na vnitřní a na nohou na vnější straně, na protější straně pak byly jejich hroty. Znamení totiž byla na vnitřní straně rukou kulatá, na vnější podlouhlá a bylo tam vidět kousek masa, který přečníval, jako by to byly zkřivené, ohnuté konce hřebů, které přečnívaly zbylé maso. Stejně tak byla vtištěna znamení hřebů i na nohách s přečnívajícím masem. Také pravý bok byl jakoby probodený kopím a byla v něm zatažená rána, z níž často teklo tolik krve, že jeho svatá krev prosakovala hábitem i kalhotami.“
Přibližně o tři roky později píše Tomáš z Celana svou Chórovou legendu, která se četla v chórech bratří jako novéna před svátkem sv. Františka. Právě proto tato kratičká legenda v té době nejvíce ovlivnila pojetí stigmatizace sv. Františka, které se pak objevuje i ve výtvarném umění. Na rozdíl od Prvního životopisu totiž v Chórové legendě autor používá zkratku a vtištění stigmat připisuje přímo serafínovi, který se sv. Františkovi zjevil:
„Dva roky předtím, než se jeho duch navrátil do nebe, služebník a přítel Boží František uviděl v božském vidění nad sebou ukřižovaného serafa, který mu vtiskl viditelným způsobem znamení svého ukřižování tak, že i on vypadal jako ukřižovaný. Ruce, nohy a bok měl poznačeny znameními kříže. Doopravdy se na něm objevily Kristovy rány.“
Legenda „O začátku neboli založení Řádu“, sepsaná okolo roku 1240, se o Františkově stigmatizaci zmiňuje jen jedinou větou, která se však pokouší velmi výstižně podat důvod stigmatizace:
„Protože se zachtělo Pánu ukázat lásku, jakou ho miloval, vtiskl do jeho rukou, nohou a boku rány svého milovaného Syna.“
Legenda tří druhů, napsaná jen o šest let později, jde v popisu důvodu stigmatizace ještě dál:
„Protože Pán sám si přál odhalit celému světu žár jeho lásky a stálou vzpomínku na Kristovo utrpení, kterou v srdci nosil, podivuhodně ho vyznamenal ještě za jeho pozemského života zázračným znamením zvláštní výsady.“
Serafínské lásce světce tak odpovídá i zjevení serafa. V popisu samotné stigmatizace jsou přidány detaily o kráse serafa, poprvé je také zmiňována Kristova tvář a datum stigmatizace je upřesněno na období kolem Svátku povýšení sv. Kříže.
Z toho, co nám legendy o sv. Františkovi uchovaly, můžeme mít za jisté, že svými ranami Kristus sv. Františka vyznamenal a vtiskl do něho svou podobu nejen na duši, ale i na těle – aby tak byla zjevná slova sv. Pavla: „Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus.“
A je tím také znovu, zázračným způsobem, vyjeveno, že láska bez utrpení na tomto světě není. (Redakčně zkráceno)
Prosby o modlitbu
Za mládež, za uchování čistoty – „Pod ochranu Tvou…“
Za našeho adoptivního Uday Kumara z Indie.
Za Boží požehnání pro naše novice, manžele Zdeňka a Dášu Frundlovi.
Za naše nemocné bratry a sestry.
Za naší zesnulou sestru Zdenu Terezii Salcmanovou.
Za naše politiky a za ty, kdo vládnou.
Za nová kněžská a řeholní a terciářská povolání.
SLAVÍME
NAROZENINY:
12. 09. s. Škodová Ludmila
06. 10. s. Benešová Marie
21. 10. Mons. P. Antonín Hýža
PROFESE:
17. 09. 1985 manželé Ženíškovi
06. 10. 1972 s. Jana Vlnařová
18. 10. 1993 s. Libuše Antonie Světlíková
18. 10. 1993 s. Věra Františka Lodrová
Říjen 1948 s. Marie Vojtěcha Benešová
JMENINY:
01. 09. s. Benigna
04. 09. s. Jindřiška
12. 09. s. Marie
16. 09. s. Ludmila
28. 09. br. Václav
04. 10. br. František
Přejeme hojnost Božího požehnání a ochranu Panny Marie Růžencové a pomoc svatého Františka!
Z liturgického kalendáře:
01. 09. sv. Beatrice de Silva, panny 2. řádu
02. 09. Památka pařížských mučedníků Francouzské revoluce: bl. Jana Fr. Burtè, Apolináře Morela a Severina Giraulta, členů 1. a 3. řádu
04. 09. sv. Růženy z Viterba, panny 3. řádu
08. 09. Svátek Narození Panny Marie
12. 09. Jména Panny Marie
14. 09. Svátek Povýšení svatého kříže
15. 09. Panny Marie Bolestné
16. 09. sv. Ludmily, mučednice
17. 09. Svátek Vtisknutí stigmat našemu sv. Otci Františkovi
18. 09. sv. Josefa z Kupertina, kněze 1. řádu
19. 09. sv. Františka Marie z Camporossa, řeholníka 1. řádu
21. 09. Svátek sv. Matouše, evangelisty
22. 09. sv. Ignáce ze Santhià, kněze 1. řádu
23. 09. sv. Pia z Pietrelciny, kněze 1. řádu
24. 09. Nalezení těla sv. Kláry
25. 09. bl. Inocence z Berza, kněze 1. řádu
26. 09. sv. Elzearia a bl. Delfíny, manželů, členů 3. řádu
27. 09. sv. Vincence z Pauly, kněze
28. 09. Slavnost sv. Václava, mučedníka a hlavního patrona českého národa
29. 09. Svátek sv. archandělů Michaela, Gabriela a Rafaela
30. 09. sv. Jeronýma, kněze a učitele církve
01. 10. sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panny a učitelky církve
02. 10. Andělů strážných
03. 10. sv. Jana z Dukly, kněze 1. řádu
04. 10. Slavnost našeho serafínského Otce Františka, zakladatele tří řádů
06. 10. sv. Marie Františky od Pěti ran, panny 3. řádu
07. 10. Panny Marie Růžencové
10. 10. sv. Daniela, kněze, a druhů, mučedníků 1. řádu
12. 10. sv. Serafína z Montegranara, řeholníka 1. řádu
13. 10. bl. Honoráta Kožmińského, kněze 1. řádu
15. 10. sv. Terezie od Ježíše, panny a učitelky církve
18. 10. Svátek sv. Lukáše, evangelisty
19. 10. sv. Petra z Alkantary, kněze 1. řádu
20. 10. bl. Contarda Ferriniho, člena 3. řádu
22. 10. bl. Josefíny Leroux, panny a mučednice 2. řádu
23. 10. sv. Jana z Capestrana, kněze 1. řádu
25. 10. Slavnost výročí posvěcení vlastního kostela (není-li známo datum)
26. 10. bl. Bonaventury z Potenzy, kněze 1. řádu
28. 10. Svátek sv. Šimona a Judy Tadeáše, apoštolů
29. 10. bl. Restituty Heleny Kafkové, panny a mučednice 3. řádu
31. 10. bl. Anděla z Acri, kněze 1. řádu
Aktuality-------Aktuality-------Aktuality
Naše setkání v roce 2008:
18. září, 16. října, 20. listopadu, 18. prosince, vždy v 16:30 hodin
Pouť SFŘ – Sv. Hostýn 19.-20. 9. 2008
Podzimní formační seminář 21.-22. 11. 2008 Brno
Modlitba za generální kapitulu SFŘ v Maďarsku 15. - 22. 11. 2008: Nejslavnější Bože, chválíme Tě za Tvou přítomnost ve světě a za úžasný dar našeho františkánského povolání. Úpěnlivě Tě prosíme, vnukni každému bratru a sestře našeho sekulárního františkánského řádu, jak se máme připravovat na nadcházející Generální kapitulu v Maďarsku. Uděl potřebnou moudrost našim bratřím a sestrám, kteří se zúčastní kapituly, aby odhalili nejdůležitější věci pro náš řád pro příštích šest let a aby zvolili ty, které chceš k tomu, aby nás vedli a animovali. Doprovázej a veď nás, abychom zachovávali evangelium a naši Řeholi pozorněji a spolupracovali s Tebou na obnově církve a světa.
Prosíme Tě o to skrze Krista, našeho Pána a pro přímluvy blahoslavené Panny Marie, svatého Františka, svaté Kláry a našich patronů svaté Alžběty a svatého Ludvíka. AMEN.
(Zpravodaj NR, č. 9, červenec 2008)
Dne 2. 9. 2008 přišel dopis od našeho Uday Kumara z Indie. Obsahuje 2 fotografie a výroční zprávu 2007/2008. (Už je na našich webových stránkách.)
Z výroční zprávy: zdravotní stav dítěte, otce i matky je dobrý. Dítě žije s otcem. Otec pracuje jako BCC animator. Průměrný měsíční příjem rodiny je 600(?). Škola: St. John´s Residential School, půjde do 6. třídy. Nejvíce ho baví Telugu a matematika, i když zrovna toto mu jde méně dobře než třeba Social Studies nebo General Science. Byl druhý v soutěži Quiz competition. Chtěl by být sociálním pracovníkem nebo policistou, asi má velký smysl pro spravedlnost a pravdivost. Moc děkuje za přání k Velikonocům a je velmi šťastný za foto od Marie Lhotové.
Na minulém setkání :
Naše poslední setkání před prázdninami 19. června bylo velmi radostné. Radovali jsme se z životního jubilea br. Miroslava Němce (70), br. Václava Ptáka (80) a s. Aničky Schöttové (85).
A aby toho nebylo málo, slavili jsme při mši svaté přijetí do noviciátu našich milých kandidátů, manželů Zdeňka a Dáši Frundlových z Rakovníka. Bohu díky za všechny! Chvalte Pána, neboť je dobrý – všichni, kteří toto čtete, dobrořečte Pánu!
Sestra Benigna Consolata Ferrero
(*5. 8. 1885 - †1. 9. 1916)
Poselství milosrdné Lásky sestry Kowałské má svou předchůdkyni. Je jí sestra Benigna Consolata Ferrero z kláštera navštívení Panny Marie v Como (severní Itálie). Její spisy byly pro nesčetné lidi zdrojem útěchy a patří k tomu nejkrásnějšímu, co nám křesťanská mystika v tomto směru zanechala. Její životopis patřil k zamilované četbě sestry Faustyny.
Podobně jako Terezie z Lisieux zemřela velice mladá v pověsti svatosti, totiž ve 31 letech. Již několik let po smrti došlo k mnoha vyslyšením a proces blahořečení byl zahájen v roce 1925.
Maria Consolata Ferrero se narodila jako třetí ze čtyř dětí v zámožné turínské rodině. Vstoupila ve 22 letech do kláštera Navštívení Panny Marie v Como. Benigna Consolata, tak znělo její řádové jméno, vyrůstala před vstupem do kláštera v laskavé a zbožné rodinné atmosféře. Od 17 let vnímala ve svém nitru Ježíšův hlas. Pán jí sděloval poselství, která na příkaz svého zpovědníka musela zapisovat. Mnoho ze zápisků sestry Benigny by mohlo stát ve spisech Terezičky z Lisieux nebo Matky Terezy (ta její spisy znala). V posledních týdnech svého života a umírání byla ponořena do moře vnějšího i vnitřního utrpení, píše životopisec. „Spasitel mi dal poznat, že i moje nemoc má své poslání,“ řekla 31letá Benigna. Na první pátek 1. září 1916 v 15 hodin po velkém fyzickém i duševním utrpení udeřila pro ni hodina
vykoupení.
PROFESE SEKULÁRNÍCH FRANTIŠKÁNŮ A JEJICH SMYSL PRO SOUNÁLEŽITOST
PŘÍPRAVNÝ DOKUMENT K PROJEDNÁNÍ TÉMAT PŘÍŠTÍ GENERÁLNÍ KAPITULY
Co je Sekulární františkánský řád? Jaká je jeho duchovní povaha?
„… (František) založil skutečný řád, terciářů, neomezovaných řeholními sliby jako dva předchozí (řády), ale podobně se řídící prostotou mravů a duchem kajícnosti. Tak byl prvním, kdo s Boží pomocí vymyslel a šťastně uskutečnil to, co žádný dřívější zakladatel řeholníků (řeholních řádů), tj. řeholní život, praktikovaný všemi lidmi“ (Benedikt XV., encyklika „Sacra Propedient“, 6. června 1921).
„Jste řád: laický řád, ale opravdový řád, Ordo veri nominis, jak ho nazval náš předchůdce svaté paměti, Benedikt XV. (Sacra Propediem, 6. června 1921). Jak je zřejmé, nebudete shromážděním dokonalých lidí; ale musíte být školou křesťanské dokonalosti. Bez tohoto odhodlání nebude nikdo vhodný k tomu, aby byl součástí tak vybrané a slavné milice“ (Pius XII., 1. července 1956, proslov k terciářům v Římě).
„… jste rovněž ‚řád‘, jak řekl papež (Pius XII.): Laický řád, ale skutečný řád;“ a nakonec již Benedikt XV. hovořil o „Ordo veri nominis“. Tento starý termín – můžeme říci středověký – „řád“, neznamená nic víc, než že patříte k velké františkánské rodině. Slovo „řád“ znamená podílet se na kázni a současné přísnosti této spirituality, přičemž si zachováváte autonomii, typickou pro vaše laické a sekulární podmínky, které navíc často vyžadují oběti, které nejsou menší než oběti, prožívané v řeholním a kněžském životě“ (Jan Pavel II., 14. června 1988, generální kapitula SFŘ).
Jsme tělesem, které tvoří 430 000 profesantů, kteří spolu se 150 000 mužskými a ženskými františkánskými řeholníky/řeholnicemi musejí uskutečňovat ve své době a historii poslání, které Ukřižovaný ze San Damiana svěřil sv. Františkovi.
Profese a vědomí sounáležitosti jsou dva základní propojené prvky plnění našeho poslání, bez nichž by řád neexistoval a existovat nemohl.
Jaké máme opravdové vědomí skutečnosti, že nás profese ustanovuje do postavení „profesních“ členů tím, že nám vštěpuje františkánský charakter a že nás zásadně a nezrušitelně uvádí do společenství Sekulárního františkánského řádu?
- Do jaké míry je podstatnou částí vašeho života skutečnost, že jste sekulárním františkánem? Není váš život ve společenství pouze jedním z mnoha setkání?
- Co můžete učinit pro to, abyste se více zapojil do podrobného života v SFŘ?
- Svou vnitřní podstatou je profese trvalým závazkem. Žijete ji tak? Proč je podle vašeho názoru místní společenství tak důležité pro život SFŘ? Do jaké míry vám pomáhá vaše společenství dosahovat toho, co od vás profese vyžaduje?
- Pomáhá vám společenství zůstat věrným své profesi a poskytuje vám pocit sounáležitosti? Do jaké míry vy sám se vlastní prací snažíte pomáhat bratřím a sestrám ze svého společenství dosáhnout těchž cílů? Proč jste chtěl vstoupit do Sekulárního františkánského řádu? Jaký prospěch vám dal SFŘ vaší účastí a profesí?
- Do jaké míry podle vašeho přesvědčení přispěla nová Řehole ke změnám ve způsobu „cítění“ Řádu a v „příslušnosti“ k němu (patřit do něj)?
Jste přesvědčen, že pocit sounáležitosti, jak ho dnes žijete, opravdu odpovídá tomu, čím řád doopravdy je, jeho „povaze“ a jeho poslání? Nebo odpovídá něčemu jinému, co patří do minulosti nebo do osobní koncepce Řádu?
Jestliže se domníváte, že není dostatečný pocit sounáležitosti s Řádem, jaké to má podle vás důvody?
- Nedostatečná formace?
- Nedostatečná komunikace?
- Nedostatečné příspěvky a dělení se?
- Jiné důvody?
Pohádka serafínská
Pod rozkvetlým stromem v rajské zahradě seděli dva andělé – krásní, ušlechtilí, plní nebeského světla. Viděno očima andělskýma, naskytl by se však obraz poněkud jiný. Na první pohled by byl patrný jejich věkový rozdíl (zhruba 1200 let), ve tváři mladšího by se zrcadlila jistá netrpělivost, zádumčivost až stísněnost, zatímco by ho druhý anděl pozoroval pohledem plným mírné vřelosti a pokojného pochopení.
„Takže tam vlastně nejsem nijak potřebný,“ pokračoval mladší ve svých dobře rozjetých litaniích. „Dokud se ještě neobrátil, užil jsem si s ním víc než dost, samá lumpárna, večírky, rozhazování, paráda a marnivost..., ale do té doby, co se zabydlel u Porciunkuly, můžu brát rovnou podporu nezaměstnanosti. Pořád má kolem sebe zástup jiných andělů – a to nejen nás obyčejných – věčně ponořený do svých modliteb, uchvácený až tam, kam za ním nemůžu, a když můžu, předběhnou mě jiní. Takže co bych se namáhal a tvrdnul dole, když tady je tak dobře, opravdu nespěchám, nedělej si starosti, průšvih z toho nebude. Však jsem ti už říkal, že se jich tam kolem něho hemží tolik, že anděla strážce bratra Františka skutečně nikdo postrádat nebude.“
„Možná, a možná taky že ano,“ prohodil klidně druhý. „Přece jen už něco pamatuju a navíc si stále pamatuju, co jsem zažil já sám...“
„Jak to myslíš?“, znejistěl mladší. „Tak, jak to říkám,“ odvětil druhý.
A protože ten starší věděl, že z toho skutečně žádný průšvih (alespoň podle andělských měřítek) nebude, a navíc měl toho mladšího docela hodně rád, otevřel mu své srdce a začal vyprávět:
„Určitě si umíš představit, jaké vzrušení ovládlo celé nebe, když jsme se dozvěděli, co se chystá. Závratí se mi z toho točila hlava, ale pořádně zle se mi udělalo až v okamžiku, když mi oznámili, že to mám být já, kdo bude jako anděl strážce doprovázet našeho Pána na zemi. Byl jsem štěstím i bázní bez sebe, a taky tak trochu hrdostí nad úkolem, kterého se mi dostalo. Už jsem se viděl v nesčetných záchranářských rolích, v nichž náš Pán samozřejmě taky mou zásluhou potíral jedno úskalí života Adamových dětí za druhým až do vítězného strhujícího konce.
Realita byla však dost jiná. Už při zvěstování na mě nějak zapomněli a poslali Gabriela, k Josefovi pak někoho jiného. 'To je v pořádku,' uklidňoval jsem se, 'však to hlavní teprve vypukne, až se narodí'. Ale ani pak to nebylo lepší. Při narození – zástupy andělů, ve kterých jsem se ztratil jako nepatrné zrnko; při pokušení na poušti – jiní andělé mu sloužili; apoštolům sliboval, že uvidí nebe otevřené a anděly (ne anděla) vystupovat a sestupovat na Syna člověka; při jeho bezdrátové komunikaci s Otcem jsem se svými vnuknutími byl úplně nanic. Dokonce ani když bylo nejhůř a jeho pot stékal v krůpějích krve na zem, nedostal jsem se ke slovu, ale poslali jiného, aby ho posiloval. Když ho zatýkali, nepotřeboval mě, i když věděl, že celá legie čeká jen na jediný souhlas. Co dodat, když mi pokazili i to neuvěřitelné vzkříšení? Vždyť jsme tam u hrobu nakonec seděli dva, abychom zvládli hrstku legionářů a zástup hysterických žen a dva apoštoly. A jako výsměch mi připadalo samo nanebevstoupení, kde na mě zase zbyly druhé housle – a v Písmu ani štěk.
Jako anděl strážce, myslel jsem si, jsem úplně propadl. Bylo mi smutno, potuloval jsem se po nebi ozářeném slávou Pánova lidství, kterému jsem nějak nerozuměl a vlastně ani nechtěl. Cítil jsem se nesvůj ve vší té dokonalosti, když jsem o tu svoji ve vlastních očích přišel.
Zastesklo se mi po zemi, po křehkosti a neohrabanosti lidí. Vzpomínal jsem na ty dny, kdy On přebýval mezi nimi a já s Ním. Jak mi rostl před očima, jak vystoupil z Jordánu, jak stál uprostřed učedníků upocený a unavený, jak kráčel po vlnách, jak rozlomil první chléb, z něhož se najedlo pět tisíc, jak na křížové cestě pohleděl na svou Matku, jak svým srdcem objal celý svět. Ponořený do těchto vzpomínek jsem sestupoval dolů, z jednoho kůru po druhém až na zem.
A když jsem se již jednou nohou dotýkal půdy, probral mě lidský hlas, jenž pronikal až do nejvyššího nebe i do mého srdce: „Přikaž svému svatému andělu, ať ji přenese na tvůj nebeský oltář před tvář tvé božské velebnosti...“
Stál jsem tam na rozhraní času a věčnosti, stál jsem tam okamžik i věčnost, proniknutý poznáním, plný poslání. Obrátil jsem se a spatřil jsem Ho v kruhu jeho apoštolů. Mohl jsem Ho spatřit, protože jsem na něho patřil během jeho života. Byl jsem s Ním všude, abych s Ním mohl být všude. To byl můj úkol a já jsem věděl, že On zvítězil i pro mne a za mne. Vzal jsem tedy ze zlaté misky jeho život, jeho vítězství, Jeho samotného a v Něm sebe, a stoupal s Ním až před Otcovu tvář. Nevím proč,“ usmál se ještě, „ale od té doby mi nikdo v nebi neřekne jinak než Kryštofe.“ (Chrystoforos = ten, kdo nosí Krista)
„Takže Kryštofe,“ zavrtěl se mladší, „jakže se tomu celému říká?“
„No, u lidí se to jmenuje obrácení a u andělů to znamená povýšení. Od jisté doby totiž nosím kromě Nejsvětějšího ještě dva páry křídel navíc, ale nevytahuju je moc často. Teď, když vím, opravdu vím, že mám všechno, se úplně nejlíp cítím jen jako obyčejný anděl. A navíc myslím, že už máš nejvyšší čas jít. Třeba se ti po tom vyprávění půjde lehčeji,“ dodal se smíchem.
Mladší se zvedl ochotněji, než byl ochoten si ještě před chvílí připustit, zamával Kryštofovi a vydal se směrem na zem. Věděl, že František se mezitím uchýlil do samoty své oblíbené poustevny a i když na sokola byl s buzením spoleh, nechtěl nic ponechat náhodě už proto, že Františka měl opravdu rád. On přece nemohl za to, že ho má rádo přinejmenším dalších tisíc andělů.
Jak tak sestupoval po andělském žebříku, bylo mu divné, že se před ním ostatní tak uctivě rozestupují a dělají mu místo v obvyklé tlačenici. Obrátil se a viděl, že spolu s ním sestupuje i červánkový paprsek vycházející s úsvitem oslavených Spasitelových ran. Sestupoval stále níž až na rozhraní času a věčnosti, kde už mu bylo naprosto jasné, že on a zářící paprsek jsou jedno.
Vrcholek hory La Verny tonul celý v záři Slunce vycházejícího z výsosti, když tu anděl rozepjal svá křídla a Františkova tvář odrážela jas Nejvyššího. A tehdy, kdy s úžasem opětoval udivený Františkův pohled, se událo mnohem víc než jen setkání dvou pohledů v lásce.
sestra Ráchel, klariska-kapucínka
VTIP MĚSÍCE
Jak se dobře zeptat:
Františkán, dominikán a jezuita byli kuřáci. Rádi by si občas zapálili i při modlitbě, a tak se jednou vydali do Říma, aby si k tomu od papeže vyžádali dovolení. První šel za papežem františkán. Vrátil se celý zpocený. „Tak co?“ neskrývali svou zvědavost dominikán a jezuita. „Zakázal mi to,“ odpověděl celý skleslý františkán. „Papež se na mě obořil, jak můžu vůbec na něco takového pomyslet. Že prý bych modlitbu znesvěcoval neřestí.“ Jako druhý šel na audienci dominikán a dopadl podobně. Ale když se od papeže vracel jezuita, byl velmi spokojený.
„Copak tobě to dovolil,“ divili se jeho společníci. „Ale jistě,“ usmíval se jezuita. „Jak je to možné?“ „To je jednoduché,“ odpověděl s klidem. „Vy jste se zeptali, jestli je důstojné při modlitbě kouřit, takže jste byli právem pokáráni. Já jsem se zeptal, jestli se můžu při kouření modlit. A papež mě pochválil, že se snažím poctivě žít biblickou výzvu: Modlete se neustále!“
A přestal s pitím…
Farář potká muže ze své obce, který tu a tam pije přes míru. „ Potěšilo mě, že jsem vás včera zase jednou viděl na večerní mši svaté.“
Muž se udiveně zeptá: „Takže v kostele jsem byl taky?“
Začala škola…
Ve snaze zabránit opisování dal učitel každému žákovi podepsat prohlášení, že napsal test bez cizí pomoci.
Náhle se přihlásil žák a řekl: „Ten papír prosím nemohu podepsat, protože jsem prosil o pomoc Boha.“
Učitel najde test tohoto žáka a řekne: „Můžete to klidně podepsat, Bůh vás nevyslyšel!“
Redakční rada: P. Bartoloměj OFM, Pavla Františka Ženíšková, Karel František Ženíšek, Marie Consolata Lhotová, Milan Ludvík Kučera, Zdeňka Ginepro Němcová (gineproZ@seznam.cz)
TL září-říjen 2008
