14. 8. Svatý Maxmilián (Maksymilian) Maria Kolbe OFM Conv.
Maxmilián Kolbe byl ještě v Římě po svých slibech v mezinárodní koleji Seraficum v ulici sv. Teodora za první světové války, když založil Armádu Neposkvrněné Panny. Schopní spisovatelé popsali zajímavě a výstižně mnoho stránek o této důležité události.
„Mnoho vody uplynulo v řekách – začíná vypravovat Pater Maxmilián - uplynulo téměř osmnáct let, a snad už jsem zapomněl mnoho podrobností. Ale poněvadž Pater kvardián mně nařizuje popsat začátky Armády Neposkvrněné Panny, řeknu jen to, na co si vzpomínám. Pamatuji se tedy, že když jsem byl malý, koupil jsem si sošku Panny Marie za jednu kopějku, a za několik roků ve lvovském internátu v chóru během Mše svaté jsem se vrhnul na tvář a slíbil přesvaté Panně, která trůnila nad oltářem, že budu pro ni bojovat. Nevěděl jsem tedy, jak to ve skutečnosti budu dělat, myslil jsem na boj fyzickými zbraněmi.“
A zápis pokračuje: „Když tedy nastala doba noviciátu (či snad prvních slibů?.. už se dobře nepamatuji), svěřil jsem se se svou nesnází Pateru novicmistrovi, který už umřel, Pateru Denisovi Sowiakovi, který změnil můj slib bojovat se zbraní v ruce na povinnost pomodlit se každého dne Pod ochranu Tvou. Modlím se to dosud, i když nyní vím velmi dobře, jaký boj si pro mě Neposkvrněná vybrala.“V roce 1939 vypukla druhá světová válka a Hitler obsadil Polsko. Statečný Maxmilián se nezalekl ani toho, že byl brzy po obsazení Polska německými vojáky krátce vězněn. Vytrvale kritizoval nespravedlivý hitlerovský režim a pomáhal pronásledovaným. V průběhu necelých dvou let našlo v jeho klášteře pomoc a útočiště přes tři tisíce lidí. V roce 1941 byl znovu zatčen a uvězněn v koncentračním táboře v Osvětimi, kde dostal pruhovaný trestanecký oděv s číslem 16 670.
Jednoho dne se velitel tábora domníval, že při práci uprchl jeden z vězňů, a vybral proto deset mužů, kteří měli být pro výstrahu ostatním popraveni. Čekala je krutá a pomalá smrt hladem a žízní v podzemním bunkru. Jeden z nich, polský otec dvou synů František Gajowniczek, začal plakat a naříkat: "Co bude s mojí ubohou ženou a s mými malými dětmi?" Maxmilián zaslechl jeho nářek, odhodlaně vystoupil z řady a nabídl za něj svůj život. Všichni, kdo stáli okolo, strnuli hrůzou. Báli se, že velitel tábora nechá zabít oba. Ten se však pouze opovržlivě zeptal: "Co chce to polské prase?" Maxmilián odhodlaně zopakoval: "Jsem katolický kněz a nabízím za něj svůj život. Má ženu a děti, kteří ho potřebují." Po chvíli napjatého ticha velitel tábora přikývl. Snad byl zaražen Maxmiliánovou odhodlaností, možná si myslel, že mladší Gajowniczek odvede více práce. Nejspíš mu však bylo úplně jedno, koho vybere. Maxmiliána odvlekli. Gajowniczek byl zachráněn.
Deset mužů pak bylo uvězněno celé dva týdny bez jakéhokoli jídla a pití v temném bunkru, dokud jeden po druhém neumřeli. Svědkové líčili, jak bylo z hladomorny slyšet po celé dny modlitby a zpěv.
Chtěli mluvit s doktorem Bochem. Napřímený do pozoru ve svém bílém plášti se sluchátkem u ucha doktor Boch poslouchal pozorně a nehnul ani brvou. Potom řekl: „Jawohl!“ a odebral se ke skleněné skříňce, kde byly na přihrádkách uloženy lékařské přístroje. Otevřel skříňku, vyndal čtyři stříkačky s nepravidelnou hubičkou, kterých se používá při endovenósních injekcích, a do každé zapustil jehlu dobře sterilizovanou. Pak odešel k lavici, na které stálo pěkně v řadě několik bachratých nádob, opatřených různými štítky a obsahujících různobarevné tekutiny. Odňal zátku jedné nádoby, na které bylo bílými písmeny napsáno „fenolová kyselina“, ponořil do jasné tekutiny čtyři jehly, jednu po druhé, a opatrně posunoval písty, až všechny čtyři stříkačky byly plné. Pak si je vějířovitě podržel v levé ruce a pravou rukou uchopil se stolu červenou gumičku na zastavení krve, plácnul si s ní o stehno, jak dělávají s bičíkem jezdci na koni a dal se na cestu k bunkru hladu.
Tam pomalá agonie Patera Mamiliána trvala už tři týdny. Neuvěřitelné! Tři týdny ...jednadvacet dní...! Bez kousku chleba, bez kapky vody, nahý v tmavé tmě páchnoucí podzemní cely, zavřené železnou branou, po dlouhých měsících utrpení pod karabáčem pochopů, po měsích vysilující námahy nucených prací, Pater Maxmilián Kolbe doposud žil se svými potrhanými plícemi! V těchto hrozných jednadvaceti dnech jeho druhové, nevinně odsouzeni s ním od lagerführera Fritsche, aby nejhroznějším trestem pykali za útěk z koncentračního tábora jakéhosi vězně, už zemřeli jeden po druhém, takže - jak bude vypravovat po mnoha letech jediný polský svědek tohoto příšerného mučení, vězeň Bruno Borgowiec, tajemník, tlumočník a hrobník bunkru - „na konec třetího týdne zbyli jedině čtyři, mezi nimi Pater Kolbe.“ Ostatní tři už několik dní neodpovídali, neviděli, neslyšeli. Leželi na studené cementové podlaze, kostlivci umoření naprostým nedostatkem výživy, jejichž hrudní koše sotva se zdvihaly posledními dechy života. Pater Maxmilián poslal každému jednotlivě ještě poslední pozdrav, dokud nezhasl v jejich mysli poslední paprsek vědomí, tak jako zdravil své ostatní druhy, kteří se už předtím odebrali na věčnost. Zdravil je svým jasným pohledem, zanechal v jejich očích jako poslední obraz svůj sladký úsměv a pak je provázel k prahu věčnosti tak jak nyní doprovázel tyto, tři poslední svými vroucími modlitbami k Neposkvrněné Panně, ke své krásné „Mamuši“, která - jak byl přesvědčen - volá už také jeho. A pak mu odevzdá konečně rudý věnec, který mu slíbila před tolika lety, když byl ještě chlapcem, v dalekém kostelíku v Pabianicích, tam nedaleko Lodže. Nemohl mít o tom žádné pochybnosti:,i jeho hodina je už nablízku. Po několik dní už se neudržel na nohou, ani nemohl vydržet na kolenou. Zůstal sedět opřený zády o drsnou stěnu, s tváří obrácenou k železné brance. Tři týdny - a jeho mučednictví se ještě neskončilo. A Borgowiec k tomu dodá: „Velitelství tábora se zdálo, že se případ příliš protahuje. Potřebovali celu pro jiné oběti své krutosti.“ Bylo to 14. srpna 1941, v předvečer svátku Nanebevzetí jeho sladké Neposkvrněné „Mamuše.“
V roce 1982 prohlásil papež Jan Pavel II. Maxmiliána Kolbeho za svatého. Slavnosti v Římě se zúčastnil také téměř osmdesátiletý František Gajowniczek se svou ženou. Po vrásčité tváři mu tekly slzy.
Modlitba Svatého Maxmiliána:
Dovol, abych Tě chválil, jak nejlépe dovedu.
Dovol, abych pro Tebe a jen pro Tebe žil, pracoval, trpěl, zmařil se a zemřel.
Dovol, abych k Tobě přivedl celý svět.
Dovol, abych se přičinil k ještě většímu, k co největšímu vyvýšení Tebe.
Dovol, abych Ti zjednal takovou slávu, jakou Ti ještě nikdo nezjednal.
Dovol, aby mne předháněli jiní v horlivosti o vyvýšení Tebe a já předháněl je, aby v šlechetné soutěži vzrůstala Tvá sláva stále hlouběji, stále rychleji, stále mocněji, tak, jak po tom touží Ten, který Tě tak nevýslovně povznesl nad všechny bytosti.
V Tobě jediné byl Bůh nesrovnatelně víc oslaven než ve všech svých svatých.
Pro Tebe stvořil Bůh svět. Pro tebe povolal Bůh i mne k existenci, odkud mám to štěstí?
Dovol, abych Tě chválil, přesvatá Panno!
