14. kapitola Let
Let
Uletěli několik mil, když gryfon najednou přestal poslouchat. Na Khadgarovo zavolání přiletělo jen jediné zvíře, a to se začalo plašit okamžitě, když se k němu Garona přiblížila. Mladému čaroději se jen silou vůle podařilo přimět gryfona tolerovat přítomnost půl-orky. Medivhův řev a nadávky slyšeli ještě dlouho poté, co vylétli z kruhu hor obklopujících věž. Khadgar stočil gryfona směrem do Stormwindu a mocně ho pobídl patami.
Celou dobu letěli velmi rychle, ale nyní gryfon pod nimi začal jančit, snažil se osvobodit se z otěží a otočit se zpátky k horám. Khadgar se odpor zvířete pokoušel zlomit a udržet ho v kurzu, ale bylo to stále těžší.
„Co se s ním děje?" zeptala se Garona, která měla hlavu opřenou o Khadgarovo rameno.
„Medivh ho volá zpátky," řekl mladý čaroděj. „Chce se vrátit do Karazhanu."
Khadgar zápasil s otěžemi, zkusil dokonce i píšťalku, ale nakonec se musel smířit s porážkou. Snesl se s gryfonem na holý a rovný kus skály a sklouzl ze hřbetu hned po Garoně. V okamžiku, kdy se dotkl země, byl gryfon znovu ve vzduchu a ohromnými křídly rozrážel večerní vzduch, aby se co nejrychleji dostal zpět ke svému pánovi.
„Myslíš, že poletí za námi?" zeptala se Garona.
„Nevím," řekl Khadgar. „Ale jestli ano, nechtěl bych být tady. Musíme se dostat do Stormwindu."
Většinu večera a noci klopýtali, než našli prašnou stezku, vedoucí evidentně směrem do Stormwindu. Za nimi nebyly dosud žádné známky toho, že by je někdo pronásledoval, žádná podivná světla na obloze, a tak se dvojice před ránem dokonce odvážila na chvíli si odpočinout pod rozložitým cedrem.
Během následujícího dne nepotkali živou duši. Viděli jen domy spálené do základů a kopečky čerstvě navršené hlíny, které označovaly hroby rodin, co v domech ještě před nedávnem bydlely. Cesta byla téměř lemována převrácenými a rozbitými vozy, stejně jako ohromnými vypálenými kruhy. Garona poznamenala, že takhle, naházené na hromadu, orkové spalují své mrtvé.
I těch pár zvířat, na která narazili, bylo mrtvých - vyvrhnutá prasata u spálených farem, kostra koně ohlodaná až na kost, s hlavou nepřirozeně zkroucenou a jakoby vyděšeným výrazem. Oba tiše kráčeli kolem jednoho svědectví hrůzy za druhým.
„Tvůj národ je důkladný," řekl Khadgar nakonec.
„Na takových věcech si zakládají, jsou na to hrdí," řekla Garona s úšklebkem.
„Hrdí?" řekl Khadgar a rozhlédl se kolem sebe. „Hrdí na zkázu? Hrdí na plenění. Žádná lidská armáda, žádný lidský národ by za sebou nenechal jen spáleniště nebo nezabíjel zvířata bez příčiny."
Garona přikývla. „Takhle to orkové dělají - nenechat za sebou nic, co by jejich nepřítel mohl ještě využít. Jestli jim to není okamžitě nějak prospěšné jako jídlo, ubytování nebo kořist, patří to ohni. Hranice orkských klanů jsou většinou zdevastovaná místa, protože obě strany se snaží své nepřátele připravit o suroviny."
Khadgar zavrtěl hlavou. „Tohle nejsou suroviny," řekl rozhořčeně. „Jsou to životy. Tahle země byla kdysi zelená a úrodná, plná lesů a polí. Teď je z ní pustina. Jen se na to podívej! Copak je po tomhle vůbec možné, aby mezi lidmi a orky byl mír?"
Garona nic neříkala. Celý následující den pokračovali dál mlčky a k večeru se utábořili v troskách bývalého hostince. Spali odděleně. Khadgar v tom, co zůstalo ze společenské místnosti, Garona o něco dál, v kuchyni. Ani jednoho z nich nenapadlo navrhnout tomu druhému, aby zůstali spolu.
Khadgara probudilo kručení v žaludku. Když prchali z věže, něco málo si s sebou vzali, ale teď už kromě pár bobulí a ořechů celý den nejedli.
Mladý čaroděj vylezl z kupy deštěm promočené slámy, která mu posloužila jako postel, ale jeho klouby při každém pohybu protestovaly. Od doby, kdy přišel do Karazhanu, venku nespal a necítil se příliš v kondici. Strach z minulého dne se už rozplynul a on nyní uvažoval nad dalším krokem.
Jejich cílem byl původně Stormwind, ale jak do města dostane někoho, jako byla Garona? Bude jí muset najít nějaké přestrojení. A chtěla vůbec jít s ním? Když byla nyní venku z věže, třeba se bude chtít vrátit ke Gul'danovi a klanu Stormreaver.
Za polorozbořenou zdí budovy se něco pohnulo. Zřejmě Garona. Musela mít stejný hlad jako Khadgar. Nestěžovala si, ale podle toho, co za sebou orkové nechali, soudil, že spotřebují spoustu jídla, aby zůstali při síle.
Khadgar se postavil, setřásl ze sebe starosti o budoucnost a nahnul se dírou po okně, aby se jí zeptal, jestli v kuchyni něco nezůstalo.
Stál tváří v tvář ostří ohromné dvojsečné sekery.
Z druhé strany zbraně na něj hleděla zelená tvář orka. Skutečného orka. Khadgar si až nyní uvědomil, jak si zvykl na Garoninu tvář. Tak moc, že orkova ohromná čelist a klenuté nadočnicové oblouky pro něj nyní byly šok.
Ork zavrčel: „Džrděj?"
Khadgar pomalu zvedl ruce, zatímco v duchu se snažil soustředit dostatek magické energie na jednoduché kouzlo. Jen aby to stvoření odhodil stranou, mohl vzít Garonu a utéct.
Pokud sem ty orky nepřivedla právě Garona, uvědomil si náhle.
Zaváhal a to stačilo. Zaslechl cosi za sebou, ale nestačil se ani otočit, když ho do zátylku zasáhlo něco těžkého.
Nemohl být v bezvědomí dlouho, ale stačilo to, aby se do místnosti nahrnul asi půltucet orků a začali se sekerami prohrabovat v sutinách. Na pažích měli zelené pásky. Klan Bleeding Hollow, našel v paměti Garoninu informaci. Pohnul se a nejbližší ork, ten s dvojsečnou sekerou, na něj znovu zavrčel.
„Gdmašvěsi?" řekl ork. „Gdzjezhoval?"
„Co?" zeptal se Khadgar a uvažoval, jestli bylo něco špatně s orkovým hlasem nebo jeho ušima, že skoro nerozumí.
„Tvoje věci," řekl ork pomaleji. „Vyzbroj. Nic neměls. Gdes to zhoval?"
Khadgar bez rozmyslu řekl: „Žádné věci. Ztratil. Žádné věci."
Ork si odfrkl. „Tak umřeš," zavrčel a zvedl sekeru.
„Ne!" vykřikla Garona od polorozbořeného vchodu. Vypadala, jako by měla za sebou špatnou noc, ale na opasku se jí na koženém řemínku houpal párek zajíců. Byla na lovu. Khadgar se za své předchozí myšlenky zastyděl.
„Vypadni, kříženec," vyštěkl ork. „Není tvoje věc."
„Zabíjíte můj majetek a to je moje věc," řekla Garona. Majetek? pomyslel si Khadgar, ale mlčel.
„Majet'k?" zabručel posměšně ork. „Kdo ty, že máš majet'k?"
„Jsem Garona Halforcen," zavrčela žena a tvář se jí zkroutila do vzteklé masky. „Sloužím Gul'danovi, černokněžníkovi klanu Stormreaver. Zkusíte poškodit můj majetek a budete mít co dělat s ním!"
Ork si znovu odfrkl. „Stormreaver? He! Já slyšet, že oni slabý klan, sluhové svojeho džrnokněžnika!"
Garona mu odpověděla s ledovým pohledem: „Co já slyšet, je, že Bleeding Hollow nedokázali pomoci Twilighťs Hammer při nedávném útoku na Stormwind a že oba klany dostaly výprask. Já slyšet, že vás lidé porazili v přímém boji. Je to pravda?"
„To něco jiného," řekl ork. „Ty měli koně."
„Třeba bych mohl..." řekl Khadgar a pokusil se zvednout na nohy.
„Lehni, otroku!" zařvala Garona a tvrdě ho nakopla, až se překulil. „Budeš mluvit, až ti dám slovo, jinak ne!"
Velitel orků využil příležitost, aby o krok popošel, ale jakmile Garona skončila s Khadgarem, prudce se otočila a na orkovu hruď mířila čepel její dlouhé dýky. Ostatní orkové o krok ustoupili. Tušili, že se schyluje k souboji.
„Zpochybňuješ mé vlastnictví?" zavrčela Garona, v očích oheň, svaly napnuté a připravené probodnout orkovu koženou zbroj.
Na chvíli se rozhostilo ticho. Ork se podíval na Garonu, na svíjejícího se Khadgara a znovu na Garonu. Odfrkl si a řekl: „První sežeň něco za co bojovat, kříženec!"
Pak velitel orků ustoupil. Ostatní se uklidnili a začali couvat z polorozbořené místnosti.
V okamžiku, kdy byli orkové venku, jeden z podřízených se velitele zeptal: „A na co vlastně má člověka otroka?"
Velitel orků odpověděl cosi, čemu Khadgar nerozuměl, ale hned na to druhý ork vykřikl: "Hnus!"
Khadgar se pokusil vstát, ale Garona na něj mávla rukou, aby zůstal ležet. Khadgar sebou leknutím trhl. Garona přešla k prázdnému oknu, chvíli vyhlížela ven a pak se vrátila k místu, kde se mezitím Khadgar alespoň opřel o zeď.
„Myslím, že jsou pryč," řekla nakonec. „Bála jsem se, že by se mohli vrátit s posilami. Podřízení dnes večer asi svého velitele napadnou."
Khadgar si sáhl na bolavé místo na tváři. „Jsem v pořádku, díky za optání."
Garona zavrtěla hlavou. „Ty bílý idiote! Kdybych tě nenakopla, ten ork by tě na místě zabil a pak bych byla na řadě já, protože jsem tě nedokázala zkrotit."
Khadgar si zhluboka povzdechl: „Promiň. Máš pravdu."
„To si piš, že mám pravdu," řekla Garona. „Nechali tě naživu, než jsem přišla, protože si mysleli, že jsi tam něco schoval. Že nemůžeš být tak hloupý a toulat se uprostřed válečné zóny beze zbraní."
„Ale musela jsi mě kopnout tak moc?" zeptal se Khadgar.
„Abych je přesvědčila? Ano. Ale ne že bych si to nevychutnala." Hodila mu oba zajíce. „Na, stáhni je a dej vařit vodu. V kuchyni jsou nějaké kotlíky a taky pár hlíz."
„Nehledě na to, co říkáš svým přátelům," řekl Khadgar, „nejsem tvůj otrok."
Garona se zasmála. „Jasně. Ale já jsem tu snídani chytila, takže ty ji uvaříš!"
Snídaně se skládala z dušeného zajíce okořeněného bylinkami, které Khadgar našel v troskách kuchyně, a hub, co nasbírala Garona. K tomu pár vařených brambor.
Khadgar ze všeho nejdříve prohlédl všechny houby, jestli mezi nimi nejsou nějaké jedovaté. Nebyly.
„Orkové používají mladé jako ochutnávače," řekla Garona. „Když přežijí, je jídlo dobré i pro ostatní."
Vrátili se na cestu a zamířili do Stormwindu. Okolní lesy byly stále podivně tiché a na každém kroku se setkávali se stopami po válce.
Kolem poledne znovu narazili na orky z klanu Bleeding Hollow. Byli na velké louce, rozeseti kolem zřícené hlásky a všichni leželi tváří k zemi. Něco obrovského, těžkého a ostrého rozervalo jejich zbroje na zádech a několika z nich chyběla hlava.
Garona rychle běhala od těla k tělu a sundávala z nich použitelné části výzbroje. Khadgar pohledem zkoumal horizont.
Garona na něj zavolala: „Nepůjdeš mi pomoct?"
„Za chvilku," řekl Khadgar. „Chci se přesvědčit, že to, co ty orky zabilo, tu už není."
Garona přejela pohledem okraje louky a pak zvedla oči k nebi. Kromě temných mračen nic nebylo ani nad nimi.
„No?" řekla. „Nic neslyším."
„To určitě ani ti orkové, dokud nebylo pozdě," řekl Khadgar a začal jí pomáhat s tělem orkského velitele.
„Zasáhlo je to zezadu, když běželi, a muselo to být větší než oni." Ukázal na stopy kopyt v prachu. Patřily okovaným a hodně těžkým koním. „Těžká jízda. Lidská těžká jízda."
Garona přikývla. „Takže už jsme konečně blízko. Vezmi, co můžeš. I zásoby jídla. Je to odporné, ale výživné. A vezmi si nějakou zbraň, aspoň nůž."
Khadgar se na Garonu podíval. „Přemýšlel jsem."
Garona se zasmála. „Napadá mě, kolik lidských neštěstí asi začalo touhle větou."
„Už jsme v dosahu stormwindských hlídek," řekl Khadgar. „Myslím, že Medivh nás nepronásleduje, alespoň ne přímo. Možná bychom se měli rozdělit."
„Taky mě to napadlo," řekla Garona, která se zrovna prohrabovala vakem jednoho z orků. Nejprve vytáhla plášť, pak malý balíček zabalený do kusu látky. Otevřela ho a našla pazourek, kousek oceli a lahvičku s olejovou tekutinou. „Sada na zapálení ohně," vysvětlovala.
„Orkové milují oheň a tímhle se dá rozdělat hodně rychle."
„Takže si myslíš, že bychom se měli rozdělit," řekl Khadgar.
„Ne," řekla Garona. „Říkala jsem, že mě to napadlo. Problém je, že tohle území teď nikomu nepatří, ani lidem, ani orkům. Můžeš klidně ujít dalších padesát metrů a narazit na hlídku Bleeding Hollow stejně jako já na vaši těžkou jízdu. Máme větší šanci na přežití, když zůstaneme spolu. Jeden může vždycky být otrok toho druhého."
„Zajatec," řekl Khadgar. „Lidé nevlastní otroky."
„Ale to víš, že ano," řekla Garona. „Jenom jim říkáte jinak. Takže zůstáváme spolu."
„A to je všechno?" řekl Khadgar.
„Z velké části," řekla Garona. „Ještě malý fakt, že jsem se už delší dobu nehlásila Gul'danovi. Jestli, nebo spíš až, na něj narazíme, vysvětlím mu, že jsem byla v Karazhanu jako vězeň a že by měl mít příště víc rozumu, než pošle někoho ze svých lidí přímo do pasti."
„A ty myslíš, že tomu uvěří?" zeptal se Khadgar.
„Jistá si tím nejsem," řekla Garona. „Což je další dobrý důvod, abych zůstala s tebou."
„S tím, co ses naučila, bys mohla získat velký vliv," řekl Khadgar.
Garona přikývla. „Jo. Jestli mi hlavou neproletí sekera dřív, než se stačím někomu pochlubit. Ne, prozatím to zkusím s bledými tvářemi. Ale ještě potřebuji něco."
„A co?"
„Musím ta těla dostat na hromadu a zasypat je nějakou suchou trávou. To, co nepotřebujeme, můžeme někam schovat, ale těla musíme spálit. To je to nejmenší, co pro ně můžeme udělat."
Khadgar se zamračil. „Jestli tady ti muži na koních pořád ještě někde jsou, ten kouř je sem okamžitě přivolá."
„Vím," řekla Garona a rozhlédla se po tom, co zbylo z hlídky. „Ale i tak bychom to měli udělat. Kdybys našel zabité lidské vojáky, nechtěl bys je pohřbít?"
Khadgar stiskl rty do tenké čárky, ale neřekl nic. Místo toho chytil nejbližšího orka a přetáhl ho k troskám hlásky. Ani ne za hodinu začaly po hromadě těl šplhat plameny.
„A teď bychom měli zmizet," řekl Khadgar, zatímco Garona pozorovala kouř točící se v téměř nekonečné spirále až k nebi.
„Copak tohle nepřivolá ty jezdce?" řekla Garona.
„Ano," řekl Khadgar. „A taky jim to předá vzkaz - jsou tam orkové. Orkové, kteří se cítí natolik bezpečně, že si dovolili spálit těla svých druhů. Kdybych měl něco vysvětlovat, raději bych s někým mluvil tváří v tvář, než abych křičel na chlapa, co se na mě řítí na koni."
Garona přikývla a oba s orkskými plášti vlajícími ve větru nechali hořící hlásku za sebou.
Garona měla pravdu, když říkala, že orkské zásoby jídla jsou odporné. Byla to podivná směs ztuhlého sirupu, ořechů a něčeho, o čem by Khadgar přísahal, že jsou to vařené krysy. Dokázalo je to však udržet na nohou, a tak svižně pokračovali dál.
Plynul den po dni a krajina před nimi se nyní proměnila v nekonečná pole s vlnícím se vzrostlým obilím. Zem už nebyla spálená, přestože stáje i zde zely prázdnotou a domy byly většinou zřícené. Narazili na několik dalších vypálených kruhů po orkských hranicích i na malé mohyly či čerstvé hroby označující místa, kde přišly o život rodiny farmářů či lidští vojáci.
Stále se snažili držet blízko plotů a křovisek. Díky otevřenější krajině bylo snadnější spatřit případnou hlídku, ale platilo to i obráceně. Jednou se dokonce museli skrýt v jednom z domů, když kolem projela menší armáda orků.
Khadgar se díval, jak se nezastavitelně valí vpřed. Jezdci na ohromných vlcích i katapulty zdobené lebkami a draky. Garona, která se krčila vedle něj, řekla: „Idioti." Khadgar na ni tázavě pohlédl. „Nápadnější už být nemůžou," vysvětlovala. „Vidíme je my a stejně tak je vidí i bledé tváře. Tihle nemají žádný konkrétní cíl, prostě se jen tak valí krajinou a hledají příležitost k boji. Hledají honosnou smrt v bitvě." Zavrtěla hlavou.
„Ty o svém národu nemáš moc valné mínění," řekl Khadgar.
„Teď zrovna nemám valné mínění o žádném národu," řekla Garona. „Orkové se mě zřekli, lidé by mě zabili. A z jediného člověka, kterému jsem kdy věřila, se vyklubal démon."
„No a co já?" řekl Khadgar a snažil se, aby to neznělo dotčeně.
Garona sebou trhla. „No jo, ještě ty. Jsi člověk a já ti věřím. Ale myslela jsem si, opravdu jsem si myslela, že Medivh něco změní. Mocný, důležitý a ochotný naslouchat. Bez předsudků. Ale lhala jsem sama sobě. Je to prostě jenom další blázen. Asi to bude můj osud - pracovat pro blázny. Třeba jsem jen další figurkou v celé hře. Jak tomu říkal Medivh? Nesmiřitelný vesmírný stroj času?"
„Tvá role," řekl Khadgar, „je taková, jakou si sama zvolíš. Tohle vždycky chtěl i Medivh."
„A ty myslíš, že byl příčetný, když tohle řekl?" zeptala se půl-orka.
Khadgar pokrčil rameny. „Stejně příčetný jako vždycky. Myslím, že byl. A mám pocit, že i ty tomu chceš věřit."
„Jo," řekla unaveně Garona. „Bylo to tak jednoduché, když jsem pracovala pro Gul'dana. Byla jsem jeho malýma ušima a očima. Teď nevím, kdo má pravdu, a kdo ne. Ke které rase patřím? K oběma? Ty si alespoň nemusíš lámat hlavu s rozdvojenou loajalitou."
Khadgar nic neříkal, ale zahleděl se do soumraku. Někde za horizontem orkská armáda na něco narazila. Směrem, kde zmizela z dohledu, byla matná záře připomínající falešné svítání. Od nízkých mraků se odrážela ozvěna válečných bubnů a zvuků bitvy a připomínala vzdálené hřmění.
Přešly další dva dny. Teď procházeli opuštěnými městy a tržišti. Budovy už nebyly tolik rozbořené, ale přesto zely prázdnotou. Všude byly stopy po ještě nedávném rušném životě lidí i orků, ale nyní už tu bydleli jen duchové a vzpomínky.
Khadgar se vloupal do slibně vypadajícího obchodu, a přestože police byly prázdné, našli uvnitř dostatek dřeva a v bedně ve sklepě i brambory a cibuli. Po orkském jídle bylo cokoli vítanou změnou.
Khadgar rozdělal oheň a Garona šla s kotlíkem k blízké studni. Khadgar uvažoval co dál. Medivh stále znamenal jisté nebezpečí. Možná dokonce větší než orkové. Dalo by se s ním nyní mluvit? Přesvědčit ho, aby zavřel portál? Nebo už bylo příliš pozdě?"
I třeba informace, kde portál je, by jim hodně pomohla. Kdyby ho lidé dokázali najít, nebo dokonce zavřít, uvěznili by orky v tomto světě a odřízli by je od posil z Draenoru.
Učedníka vytrhl z myšlenek nějaký pohyb venku. Zařinčení kovu o kov. Křik lidských hlasů.
„Garona," zamumlal Khadgar a vyrazil ke dveřím.
Našel je u studny. Hlídka asi deseti pěšáků v modrých uniformách Azerothu a s tasenými meči. Jeden z nich se držel za krvácející paži, ale druzí dva mezi sebou pevně drželi Garonu, každý za jednu ruku. Její dlouhá dýka ležela na zemi. Když Khadgar vyběhl zpoza rohu, udeřil ji právě seržant hřbetem ruky v kovové rukavici do tváře.
„Kde jsou ostatní?" vyštěkl. Z úst půl-orky vytékal pramínek načernalé krve.
„Nechtějí být!" zařval Khadgar. Bez rozmyslu soustředil v mysli dostatek energie a seslal rychlé kouzlo.
Kolem Garoniny hlavy začalo zářit nádherné světlo, miniaturní slunce, které vojáky zaskočilo. Oba pěšáci, kteří ji drželi za paže, povolili sevření a ona spadla na zem. Seržant zvedl ruku, aby si zakryl oči, a zbytek hlídky byl natolik překvapen, že Khadgar během chvilky stál vedle Garony.
„Překvapils," zamumlala Garona přes rozbitý ret.
„Msím nabrat dech."
„Nevstávej," řekl Khadgar jemně. Pak štěkl na mrkajícího seržanta: „Vy velíte téhle tlupě?"
To už byla většina pěšáků znovu na nohou s připravenými meči. Ti dva vedle Garony o krok ustoupili, ale zrak měli upřený na ni, ne na Khadgara.
Seržant odsekl: „A ty jsi kdo, že se stavíš do cesty armádě? Seberte ho, chlapci!"
„Stát!" řekl Khadgar a vojáci, kteří už viděli, co dokáže, skutečně udělali jen krok vpřed. „Jsem Khadgar, učedník Maguse Medivha, přítel a spojenec krále Llanea. Musím s ním něco projednat. Okamžitě nás doveďte do Stormwindu."
Seržant se jen zasmál. „Jasně, a já jsem lord Lothar. Medivh učedníky nebere. To vím i já. A kdo je tady ten tvůj miláček, co?"
„To je..." Khadgar chvíli váhal. „Je to můj zajatec. Beru ji do Stormwindu k výslechu."
„Hmm," zabručel seržant. „No, chlapečku, my jsme našli tvého zajatce venku, ozbrojeného, a ty nikde. Řekl bych, že ti utekla. Škoda, že ork by raději zemřel, než aby se vzdal."
„Nesahej na ni!" řekl Khadgar a zvedl ruku. Mezi jeho pokrčenými prsty se roztančily plameny.
„Zahráváš si se smrtí," zavrčel seržant. Odněkud z dálky zaslechl Khadgar zvuk koňských kopyt. Posily. Ale budou ochotnější vyslechnout půl-orku a čaroděje než tihle?"
„Děláte strašnou chybu, pane," řekl Khadgar vyrovnaným hlasem.
„Uhni, chlapečku," rozkázal seržant. „Seberte tu orku. A jestli se bude bránit, tak ji zabijte!"
Pěšáci udělali další krok a ti nejblíž ke Garoně se sehnuli, aby ji znovu chytili. Pokusila se jim vysmeknout a jeden z vojáků ji těžkou botou nakopl.
Khadgar potlačil slzy a seslal na seržanta kouzlo.
Ohnivá koule ho zasáhla do kolena. Seržant zavyl a svalil se na zem.
„A teď toho nechte," procedil Khadgar skrz zuby.
„Zabte je!" zařval seržant, oči vytřeštěné bolestí. „Oba je zabte!"
„Stát!" ozval se jiný hlas, temnější a hlubší, tlumený ohromnou helmicí. Na náměstí dorazili jezdci. Bylo jich asi dvacet a Khadgarovi se zastavilo srdce. Ty nezvládne ani on, ani Garona. Jejich velitel byl v plné zbroji a na hlavě měl helmu se spuštěným hledím, takže mu Khadgar neviděl do obličeje.
Mladý učedník nicméně vyrazil k němu. „Pane," řekl.
„Odvolejte tyhle muže. Jsem učedník Maguse Medivha."
„Vím, kdo jsi," řekl velitel. „Sesednout!" rozkázal.
„Hlídejte tu orku, ale pusťte ji!"
Khadgar nasucho polkl, ale pokračoval. „Mám zajatce s důležitými informacemi pro krále Llanea. Musím okamžitě mluvit s lordem Lotharem!"
Velitel zvedl hledí. „To můžeš, hochu," řekl Lothar.
„To klidně můžeš.