15. kapitola Pod Karazhanem
Pod Karazhanem
Rozhovor ve stormwindském hradu nedopadl dobře a oni nyní kroužili na hřbetu gryfona kolem Medivhovy věže. Karazhan pod nimi vypadal v nadcházejícím soumraku ohromný, avšak prázdný. V žádném okně se nesvítilo a i v observatoři na vrcholku byla tma.
Pod oblohou, na které ještě nebyl měsíc, byly i bílé stavební kameny věže temné a pochmurné.
V králových soukromých komnatách proběhla minulého večera vzrušená diskuse. Byli na ní přítomni Khadgar i Garona, přestože půl-orka byla požádána, aby v přítomnosti Jeho Veličenstva odevzdala nůž Lotharovi. Králův První rytíř se rovněž zúčastnil, stejně jako roj rádců a dvořanů, který neustále vířil kolem krále Llanea. Khadgar mezi nimi necítil ani jednoho čaroděje a usoudil, že všichni, co přežili Medivhovy útoky, jsou buď na bojišti, nebo se někde skrývají.
Co se krále týče, ten mladý muž z Khadgarovy vize dávno dospěl. Stále měl široká ramena i ostře řezané rysy jako kdysi v mládí, ale i on už byl spíše středního věku. Ze všech přítomných zářil daleko nejjasněji nejen díky svému skvostnému modrému rouchu. Vedle místa, kde seděl, měl položenou helmici s otevřeným hledím a bílými křídly, jako by každou chvíli čekal, že ho zavolají do boje.
Khadgar si znovu vzpomněl na svou vizi s troly a napadlo ho, jestli takové volání nebylo přesně to, po čem Llane zrovna toužil. Přímý střet na bitevním poli a bez pochybností, že jeho síly zvítězí. Kolik z téhle jistoty asi pramenilo z víry v Medivhovu případnou pomoc? Skutečně vše nasvědčovalo tomu, že budou navždy podporovat jeden druhého - že Magus bude vždy bránit Stormwind a ten mu jeho pomoc bude do smrti oplácet. Léčitelé se postarali o Garonin rozražený ret, s její náladou však nic nesvedli. Khadgar sebou několikrát leknutím škubl, když neomaleně vyjadřovala orkské názory na bledé tváře obecně i na Llaneovy vojáky.
„Orkové jsou nesmiřitelní," řekla. „Nikdy se nevzdají. Vrátí se."
„Nedostali se ani na dostřel od hradeb," oponoval Llane. Khadgarovi král připadal Garoninými způsoby a varováním spíš pobaven než vystrašen.
„Nedostali se ani na dostřel hradeb," opakovala Garona.
„Tentokrát. Příště se na dostřel dostanou. A napotřetí se dostanou i přes hradby. Myslím, že neberete orky dostatečně vážně, sire."
„Ujišťuji vás, že je beru nesmírně vážně," řekl Llane.
„Ale jsem si také vědom síly Stormwindu. Jeho hradeb, armády, spojenců i jeho srdce. Kdybyste tohle vše viděla na vlastní oči, snad byste i vy ztratila něco z víry v síly těch orků."
Stejně tak byl Llane neústupný, co se týkalo Maguse.
Khadgar mu všechno popsal ještě před začátkem rady a Garona jeho slova neustále potvrzovala a přidávala další detaily. Vize z minulosti, podivné chování, vize, které nakonec nebyly vizemi, ale důkazem Sargerasovy přítomnosti v Karazhanu. Nakonec oba nezapomněli zdůraznit Medivhovu vinu na současném útoku orků na Azeroth.
„Kdybych dostal stříbrňák za každého člověka, který mi kdy přišel říct, že Medivh je blázen, byl bych bohatší, než jsem dnes, už jako kluk," řekl Llane. „Má nějaký plán, mladý pane. To je prosté. Ani nedokážu spočítat, kolikrát se hnal do nějaké šílené akce a Lothar si tady nervozitou málem vytrhal všechny vousy. A pokaždé se ukázalo, že měl pravdu. Vzpomeň si, když tu byl minule. Copak během pár hodin nepřinesl démonovu hlavu? Pochybuji, že by někdo posedlý démonem něco takového udělal s jedním ze svých."
„To ale mohl být čin toho, kdo se snaží udržet si pověst nevinného," nadhodila Garona. „A nikdo neviděl, jak toho démona zabil, uprostřed města. Nemohl ho jednoduše vyvolat, zabít a předhodit vám jako toho, kdo je za všechno zodpovědný?"
„Domněnka," zabručel král. „Ne. S úctou k vám oběma, nepochybuji, že jste viděli, co jste viděli. Ani o těch ,vizích' z minulosti. Ale myslím, že Magus je prohnaný jak liška a tohle všechno je součást nějakého většího plánu. Vždycky mluví o velkých plánech a širších souvislostech."
„Se vší úctou," řekl Khadgar. „Magus možná má nějaký větší plán, otázkou však je, jestli v něm počítá se Stormwindem a Azerothem."
Takhle proběhla většina večera. Král Llane byl většinou zcela neoblomný. Trval na tom, že Azeroth se svými spojenci je schopen zahnat orkskou Hordu zpátky do jejího světa a že Medivh pracuje na nějakém plánu, kterému nikdo jiný nerozumí, a že Stormwind ustojí každý útok, dokud, jak řekl, za jeho zdmi a na trůně zůstanou lidé s chrabrým srdcem.
Co se týče Lothara, většinou mlčel a jen párkrát se zeptal na skutečně podstatnou věc. Nicméně, když mu Khadgar s Garonou popravdě odpověděli, vždy jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. Nakonec řekl: „Llane, nenech se zaslepit pocitem bezpečí!" řekl. „Jestli nemůžeme počítat s Magusem Medivhem jako se spojencem, jsme značně oslabeni. Jestli ty orky podceníme, jsme ztraceni. Poslouchej přece, co ti říkají!"
„Ale já je poslouchám," řekl král. „Jenže nejen ušima, ale i srdcem. S mladým Medivhem jsme strávili mnoho let, před i po jeho dlouhém spánku. On na své přátele nezapomíná. A jakmile nám vyjeví své záměry, jsem si jistý, že oceníš, jakého přítele v Magusovi máme my." Nakonec král vstal, poslal všechny pryč a slíbil, že se bude vším dál zabývat. Garona si cosi bručela pod vousy a Lothar jí i Khadgarovi dal pokoje bez oken a se strážemi u dveří, jen pro jistotu.
Khadgar se pokoušel usnout, ale většinu noci jen rozčilením prochodil sem a tam. Když nad ním konečně zvítězila únava, uslyšel bušení na dveře.
Byl to Lothar v plné zbroji, s uniformou přehozenou přes ruku. „Budeš spát jako zabitý, jasné?" řekl a s úsměvem Khadgarovi podával uniformu. „Obleč si to a přijď za námi za patnáct minut nahoru na věž. A pospěš si, chlapče."
Khadgar se nasoukal do uniformy, která se skládala z kalhot, těžkých bot, modrého kabátce se znakem azerothského lva a těžkého meče. Mečem si chvíli nebyl jistý, ale nakonec si ho upevnil na záda. Mohl by se hodit. Na věži bylo připraveno šest gryfonů, kteří nedočkavě máchali ohromnými křídly. Byl tam také Lothar a Garona.
I ona byla oblečená podobně jako Khadgar, v modrém kabátci se symbolem lva Azerothu, a na zádech měla těžký meč.
„Ani slovo," procedila mezi zuby.
„Sluší ti to," řekl. „Jde ti to k očím."
Garona si odfrkla. „Lothar říkal to samé. Snažil se mě přesvědčit, že ty máš na sobě stejnou uniformu. A že nikoho z ostatních nenapadne myslet si, že jsem někdo jiný."
„Z ostatních?" řekl Khadgar a rozhlédl se. V ranním úsvitu bylo zřejmé, že i na okolních věžích byly připraveny letky gryfonů. Asi šest, včetně té jejich. Křídla gryfonů byla ve světle dosud skrytého slunce téměř růžová. Khadgar netušil, že na tomto světě je tolik cvičených gryfonů, natož ve Stormwindu. Lothar musel mluvit s trpaslíky. Vzduch byl chladný a ostrý jako bodnutí dýky.
Lothar k nim přispěchal a upravil Khadgarovi meč, aby mohl bez problémů nasednout na gryfona.
„Jeho Výsost," bručel nespokojeně Lothar, „má nezlomnou víru v sílu azerothského lidu a v tloušťku stormwindských hradeb. Určitě není na škodu, že má kolem sebe taky správné lidi, kteří se o všechno postarají, když ona se mýlí."
„Jako třeba nás," řekl Khadgar odhodlaně.
„Jako třeba nás," opakoval Lothar. Pak se na Khadgara příkře podíval a dodal: „Ptal jsem se tě, jaký je, jestli si pamatuješ."
„Ano," řekl Khadgar. „A já jsem vám řekl pravdu.
Nebo alespoň to, čemu jsem v té době rozuměl. A chtěl jsem být k němu loajální."
„Chápu," řekl Lothar. „I já jsem mu věrným přítelem. Chci se ujistit, že to, co říkáte, je pravda. Ale zároveň chci, abys byl připravený udělat, co bude nutné, když to bude nutné."
Khadgar přikývl. „Vy mi věříte, že?"
Lothar zachmuřeně přikývl. „Kdysi dávno, když jsem byl stejně starý jako ty, hlídal jsem Medivha. To už byl v kómatu, v tom dlouhém spánku, který ho připravil o většinu jeho mládí. Myslel jsem, že se mi to zdá, ale přísahal bych, že proti mně stál ještě jeden muž, který Maguse hlídal se mnou. Jako by byl z leštěné mosazi, nad obočím měl ohromné rohy a vousy z plamenů.
„Sargeras," řekl Khadgar.
Lothar si zhluboka povzdechl. „Myslel jsem, že jsem usnul, že to byl jen sen, že to prostě nemohlo být to, co jsem si myslel, že to je. Vidíš, i já jsem byl k němu loajální. Ale nikdy jsem nezapomněl, co jsem viděl. A později jsem si začal uvědomovat, že to, co jsem viděl, byl kousíček pravdy a že by to mohlo dojít až sem. Můžeme Medivha ještě zachránit, ale možná taky zjistíme, že temnota už zapustila kořeny příliš hluboko. Pak budeme muset udělat něco hodně náhlého, strašného a absolutně nutného. Otázkou je - jsi toho schopen?" Khadgar okamžik přemýšlel a pak přikývl. Žaludek měl jako na vodě. Lothar zvedl ruku. Na jeho povel se ostatní gryfoni zvedli do vzduchu, probuzení k životu přesně v okamžiku, kdy se první sluneční paprsky přehouply přes okraj světa. Světlo nového dne ozářilo jejich křídla a proměnilo je ve zlato.
Podivný pocit v žaludku Khadgara neopustil po celou dobu letu ke Karazhanu. Garona letěla za ním, ale ani jeden z nich nemluvil.
Země pod křídly gryfona se pomalu měnila. Z velkých polí nyní nezbylo víc než zčernalé fleky poseté zbytky rozbořených budov. Lesy, vypleněné, aby nasytily válečnou mašinérii, tvořily ohromné jizvy v už tak zoufalé krajině. Země byla jakoby stažená z kůže a všude zelo plno hlubokých ran, to jak se někdo pokoušel dostat ke kovům hluboko v jejím nitru. Na horizontu stoupaly k obloze sloupy kouře, ale jestli to byla bojiště nebo tavící pece, nedokázal Khadgar říct. Letěli celý den a slunce už klesalo za obzor.
Karazhan se uprostřed svého kráteru tyčil jako nějaký ebenově černý stín, který žíznivě vysává poslední paprsky odcházejícího dne a nevrací z něj ani trochu. Žádné světlo ve věži ani v jejích prázdných oknech. Louče, jež plály, aniž by spalovaly, někdo uhasil. Khadgar uvažoval, jestli Medivh uprchl.
Lothar stiskem kolen přiměl svého gryfona klesnout a Khadgar ho následoval. Oba přistáli a seskočili ze hřbetů unavených zvířat. V okamžiku, kdy se Khadgar dotkl země, byli gryfoni zpátky ve vzduchu a s hlasitým skřekem zmizeli směrem na sever.
První rytíř Azerothu už stál na schodech, svaly napjaté. Jeho ohromná postava se pohybovala s tichou elegantní mrštností kočky. V ruce držel rytíř tasený meč. I Garona už vyrazila vpřed. Její ruka na okamžik zmizela v záhybech kabátce, a když ji znovu vytáhla, zaleskla se v ní dýka s dlouhou čepelí. Khadgarovi těžký meč narážel do boku a čaroděj si v porovnání s těmi dvěma připadal jako neohrabané kamenné stvoření. Za sebou slyšel přistávat další gryfony a sesedat válečníky.
Terasa v observatoři byla prázdná a studovna Khadgarova mistra opuštěná, nikoli však vyklizená. Všude kolem leželo různé zařízení a na krbové římse rozbité zbytky zlatého přístroje, astrolábu. Jestli byla tedy věž skutečně všemi opuštěna, muselo se tak stát ve spěchu.
Nebo vůbec opuštěná nebyla.
Zapálili louče a družina začala sestupovat po nekonečném schodišti. Lothar, Garona a Khadgar v čele. Kdysi byly pro Khadgara tyhle zdi domovem a nekonečné schody každodenní rozcvičkou. Nyní však byly louče s chladným plamenem upevněné na stěnách uhašeny a pohybující se louče vetřelců vrhaly pokřivené stíny, takže tolik známé chodby byly nyní cizí, téměř až strašidelné. Jako by i stěny hrozily skrytým nebezpečím a Khadgar očekával za každým tmavým rohem zákeřný útok.
Nebylo tam však nic. Balkóny byly prázdné, banketní sály opuštěné a společenské místnosti stejně prosty jakéhokoli života jako vždy. Pokoje pro hosty byly stále připraveny, i ony však byly prázdné. Khadgar nahlédl do svého pokoje. Ani tam se nic nezměnilo.
Děsivé stíny loučí se nyní přesunuly do knihovny a proměnily jednotlivé regály ve vysoká cimbuří. Knihy byly nedotčené, a na stole dokonce ležely Khadgarovy poznámky. Copak Medivha nenapadlo, že by si mohl z knihovny něco odnést?
Khadgara upoutaly kusy roztrhaného papíru a přešel k polici s epickou poezií. Tohle tu bylo nové. Útržky svitku. Khadgar zdvihl jeden z větších kousků, přečetl několik slov a pokýval hlavou.
„Co je to?" řekl Lothar, který vypadal, jako by čekal, že knihy každou chvíli ožijí a zaútočí.
„Píseň o Aegwynn," řekl Khadgar. „Epická báseň o jeho matce."
Lothar zabručel cosi, jako že chápe, ale Khadgar myslel na něco jiného. Medivh tu byl poté, co oni utekli. Jen aby zničil ten svitek? Kvůli nepříjemným vzpomínkám na konflikt se svou matkou? Z pomsty za Sargerasovu úmyslnou prohru v boji s Aegwynn? Nebo symbolizovalo zničení svitku, šifry, rezignaci Strážce Tirisfalu a zradu Řádu?
Khadgar riskl jednoduché kouzlo, které mělo odhalit skrytou magii, ale výsledkem nebylo nic víc než odpověď hodící se k tomuto místu plnému magických knih. Jestli tu Medivh seslal nějaké kouzlo, zamaskoval jeho přítomnost tak, že ho Khadgar nebyl schopen odhalit.
Lothar si všiml, že mladý čaroděj kreslí do vzduchu magické symboly, a když učedník skončil, řekl: „Raději si schovej síly, až ho najdeme."
Khadgar zavrtěl hlavou a napadlo ho, jestli Maguse vůbec najdou.
Místo toho našli Moroese, v nejnižším patře, blízko vchodu do kuchyně a spižírny. Jeho vyzáblá postava ležela uprostřed chodby a na jednu stranu podlahy od něj se rozlévalo miniaturní krvavé jezero. Oči měl vytřeštěné, ale jeho tvář byla pozoruhodně klidná. Kastelána zřejmě nepřekvapila ani vlastní smrt.
Garona vtrhla do kuchyně a za okamžik byla zpátky. Zelená v jejím obličeji měla o poznání světlejší odstín a ukazovala Khadgarovi něco, co držela v ruce.
Růžové čočky, rozbité. Kuchařka. Khadgar sklopil hlavu.
Těla jako by přiměla vojáky k větší ostražitosti. Prošli k velkým vchodovým dveřím a ven na dvůr. Ani tam však nebylo po Medivhovi památky, jen několik stop po jeho nedávné přítomnosti.
„Nemůže mít ještě jeden zámek?" zeptal se Lothar.
„Nějaké místo, kde by se mohl schovat?"
„Byl často pryč," řekl Khadgar. „Někdy i několik dní.
Pak se prostě bez varování vrátil." Na balkóně nad hlavním vchodem se něco pohnulo - jako by jen slabý závan větru. Khadgar tím směrem upřeně hleděl, ale vše vypadalo normálně.
„Třeba šel za orky, aby je vedl," nadhodil První rytíř. Garona zavrtěla hlavou. „Nikdy by nešli za lidským velitelem."
„Ale přece se nemohl vypařit!" zahřměl Lothar. Pak zavolal na své vojáky: „Seřadit! Jdeme zpátky!"
Garona rytíře ignorovala. „Nevypařil se. Zpátky do věže." Pak rozčísla řady vojáků jako loď modrou hladinu moře.
V dalším okamžiku zmizela v temnotě věže. Lothar pohlédl na Khadgara, který jen pokrčil rameny a vyrazil za půl-orkou.
Moroes tam stále ležel. Jeho krev stékala v širokém půlkruhu po mírně se svažující podlaze směrem od zdi. Garona se té zdi dotkla, jako by se snažila něco nahmatat. Zamračila se, zaklela a udeřila do stěny rukou. Soudě podle zvuku byla tu zeď pevná.
„Měly by být tady," řekla.
„Co by tu mělo být?" zeptal se Khadgar „Dveře," řekla půl-orka.
„Tady nikdy žádné dveře nebyly," řekl Khadgar.
„Tady asi byly dveře odjakživa," řekla Garona. „Jenom jsi je neviděl. Podívej se. Tady umřel Moroes," kopla do stěny. „A pak jeho tělem někdo pohnul, takže tady tu krev rozmazal až k místu, kde leží teď."
Lothar souhlasně zamručel a rovněž začal přejíždět rukama po holé zdi.
Khadgar se na očividně hladkou stěnu zadíval. Chodil kolem ní pětkrát, šestkrát denně. Tady by nemělo být nic než kámen. Ale...
„Ustupte," řekl mladý čaroděj. „Něco zkusím."
První rytíř a půl-orka poodstoupili a Khadgar zkoncentroval magickou energii potřebnou pro kouzlo. Už ho sesílal i dříve, na skutečné dveře a na zamčené knihy, tohle však bylo poprvé, co ho zkoušel na dveře, které nebyly vidět. Pokusil si je představit, jak velké asi mohly být, aby posunuly Moroesovo tělo do současné polohy, kde mohly mít závěsy, kde rám a kam by asi umístil zámek.
Představil si dveře a seslal malé množství magie do jejich předpokládaného středu, aby uvolnil neviditelný rám a snad i odemkl skrytý zámek. K jeho velkému překvapení se stěna pohnula a na jedné straně se objevila štěrbina. Nebylo to mnoho, ale stačilo to, aby dokázal rozeznat rám dveří, které tam ještě před okamžikem nebyly.
„Strčte tam meče a vypáčte je," vyhrkl Lothar a všichni se vrhli ke stěně. Dveře chvíli jejich pokusům odolávaly, pak ale hlasitě cvakl nějaký mechanismus, dveře se otevřely směrem ven a zastavily se o Moroesovo tělo. Za nimi se objevilo schodiště vedoucí někam hluboko pod věž.
„Nevypařil se," řekla Garona a ušklíbla se. „Zůstal tady, ale schoval se na místě, o kterém nikdo až doteď nevěděl."
Khadgar se podíval na Moroesovo bezvládné tělo.
„Skoro nikdo. Zajímalo by mě, co tam dole je."
Vydali se dolů po schodech a Khadgar začínal cosi cítit. Zatímco horní část věže v něm vyvolávala pocit, že je skutečně opuštěná, z těchhle hlubin přímo sálala hrozba a zlověstná předtucha. Hrubé stěny i podlaha byly pokryty vlhkostí a ve světle loučí se vlnily, jako by byly živé.
Trvalo jen chvíli, než si Khadgar uvědomil, že jak nyní scházeli po točitých schodech, změnili směr. Jako by tohle schodiště bylo zrcadlovým obrazem své horní části. A skutečně. V místě, kde by nahoře byla společenská místnost, našli kobku plnou volně visících řetězů. Tam, kde nad zemským povrchem stála banketní místnost, byla tady dole místnost plná suti a pokreslená mystickými kruhy. Vzduch tu byl těžký a dusný, stejně jako ve věži ve Stormwindu, kde našli Huglara a Hugarina. Tady byl vyvolán démon, který je napadl.
Když došli do patra, které odpovídalo hornímu patru s knihovnou, našli železem pobité dveře. Schodiště pokračovalo dál do hloubi země, ale všichni tři se zastavili a prohlíželi si mystické symboly vyryté hluboko do dřeva a potřené nahnědlou krví. Jako by samo dřevo krvácelo. Na dveřích visely dva obrovské železné kruhy.
„Tohle bude knihovna," řekl Khadgar.
Lothar přikývl. I on si všiml shodných znaků mezi nadzemní a podzemní částí věže. „Tak se podíváme, co schovává tady, když všechny knihy jsou nahoře."
Garona řekla: „Jeho studovna je úplně v posledním patře, tam kde je observatoř. Takže jestli tady je, bude až úplně dole. Měli bychom si pospíšit."
Ale bylo pozdě. V okamžiku, kdy se Khadgar dotkl železem pobitých dveří, vytryskl z jeho dlaně směrem ke krvácejícímu dřevu proud jisker, signál, magická past.
Khadgar měl ještě čas zaklít, než se dveře dokořán otevřely a oni stáli před temnotou podzemní knihovny. Nebo spíš před psím brlohem. Sargeras netouží po vědění, takže místnost nechal svým mazlíčkům. Ta stvoření žila v temnotě, která je prostupovala. Do chodby se vyvalil kyselý kouř.
Viděli oči. Oči a planoucí čelisti a těla z ohně a stínu. Bytosti vycházely ven a temně vrčely.
Khadgar rychle ve vzduchu nakreslil několik run a soustředil v mysli magickou energii, aby dveře znovu zavřel, zatímco jeho společníci se snažili vší silou táhnout za železné kruhy. Ani kouzlo, ani surová síla však dveřmi nedokázaly pohnout.
Zvířata se chraplavě a přerývaně zasmála a přikrčila se, připravená ke skoku.
Khadgar zvedl ruce, aby seslal další kouzlo, ale Lothar ho zadržel.
„Tohle je plýtvání časem i silami," řekl. „Má nás to zdržet. Běž dolů a najdi Medivha."
„Ale to jsou..." začal Khadgar. V tu chvíli se na ně nejbližší z démonických zvířat vrhlo.
Lothar udělal dva rychlé kroky vpřed a ťal mečem po netvorovi, který byl právě uprostřed ohromného skoku. Jak rytíř zvedl čepel meče, runy vytepané hluboko do kovu zazářily jasně žlutým světlem. Na zlomek sekundy viděl Khadgar v očích útočícího démonického zvířete strach.
Pak oblouk Lotharovy rány proťal dráhu skoku zvířete a čepel meče se zaryla hluboko do netvorova těla. Zářící kov vyšel hřbetem z těla ven, jak se rytíři téměř podařilo přeseknout zvíře vpůli. Netvor měl jen krátký okamžik na to, aby zakňučel bolestí, než čepel meče dokončila svou dráhu v jeho lebce. Doutnající zbytek démonova těla, ze kterého kapal oheň a vytékal stín, dopadl k Lotharovým nohám.
„Běžte," zahřměl rytíř. „My se o ně postaráme a doženeme vás."
Garona chytila Khadgara a táhla ho po schodech dolů. Vojáci za nimi tasili meče a i jejich čepele jasně zazářily, jak se zabodly hluboko do stínů. Mladý čaroděj a půl-orka seběhli z dohledu, ale za sebou slyšeli lidské i nelidské smrtelné výkřiky.
Klesali dál do tmy. Garona v jedné ruce držela louči, v druhé dýku. Nyní si Khadgar všiml, že stěny vydávají samy od sebe fosforeskující světlo, jakousi rudou záři jako jeden druh hub, který roste hluboko v lese. Dělalo se rovněž stále větší teplo a po čelech jim oběma stékal pot. Když dorazili do jedné z jídelen, převrátil se najednou Khadgarovi žaludek a oba se ocitli někde jinde. To místo se jednoduše náhle přesunulo k nim, jako okraj letní bouřky.
Byli na vrcholku jedné z nejvyšších věží ve Stormwindu a město kolem nich bylo v plamenech. Odevšad stoupaly sloupy kouře a kousek nad nimi se spojovaly do jediné těžké deky, která halila slunce. Podobná černá deka obklopovala i městské hradby, ta však byla tvořena orkskými vojsky. Z místa, kde stáli, viděli Khadgar s Garonou, že orkská armáda se valí přes stormwindská pole jako ohromné množství brouků rychle obalujících mršinu. Všude kolem města nebylo nic než dobývací věže a po zuby ozbrojení vojáci. Barvy na jejich vlajkách tvořily odpornou zvrácenou duhu.
Zmizely i lesy, které byly proměněny v katapulty, z nichž se na město snášel ohnivý déšť. Většina dolní části města byla v plamenech a právě ve chvíli, kdy se Khadgar otočil tím směrem, zhroutila se jedna část hradeb. V sutinách se okamžitě rozpoutala bitva malinkých zelených a modrých panáčků.
„Jak jsme se dostali..." začala Garona.
„Vize," řekl Khadgar stroze, ale napadlo ho, jestli tahle vize je zkrátka jen jeden z dalších projevů věže nebo Medivhova zpomalovací past.
„Říkala jsem to králi. Říkala jsem mu to, ale on mě neposlouchal," mumlala Garona. Pak řekla Khadgarovi:
„Takže tohle je vize budoucnosti? Jak se z ní dostaneme?" Mladý čaroděj zavrtěl hlavou. „Nedostaneme, alespoň ne teď. V minulosti vize prostě přicházely a zase mizely. Někdy je dokázal ukončit nějaký velký šok."
Jen několik metrů od věže proletěl hořící kus suti, střela z katapultu. Khadgar sebou okamžitě praštil o zem a na tváři cítil žár.
Garona se rozhlédla. „Alespoň že to jsou jenom orkové," řekla a ušklíbla se.
„To je jako dobré?" řekl Khadgar. Oči ho štípaly, jak vítr zanesl ke věži oblak kouře.
„Nejsou mezi nimi žádní démoni," vysvětlila půl-orka.
„Kdyby s nimi byl Medivh, bylo by to asi horší. Třeba jsme ho přesvědčili, aby nám pomohl."
„Ale nevidím ho ani mezi našimi lidmi," řekl Khadgar, který na chvíli zapomněl, s kým mluví. „Je mrtvý? Nebo utekl?"
„Jak daleko v budoucnosti můžeme být?" zeptala se Garona.
Za nimi se ozvaly vzrušené hlasy. Oba se otočili a spatřili, že jsou před přijímacím sálem, ze kterého bylo nyní obranné centrum. Na stole ležel malý model města a na něm rozházené malé figurky znázorňující lidi a orky. Zatímco král Llane a jeho poradci stáli skloněni nad modelem, vytrvale k nim proudily nové a nové zprávy.
„Průlom hradbami u Obchodnické čtvrti!"
„Další požáry dole ve městě!"
„Na hlavní bránu zase jde velký oddíl. Vypadá to na kouzelníky!"
Khadgar si všiml, že v místnosti nebyl žádný z dvořanů, které u krále viděl dříve. Místo nich tam stáli zarputile se tvářící muži v uniformách podobných těm jejich. Po Lotharovi nebylo ani památky a Khadgar jen doufal, že je někde v první linii a osobně řídí bitvu.
Llane se choval naprosto přirozeně, jako by město bylo podobně napadáno často. „Pošlete k průlomu Čtvrtou a Pátou rotu jako posily. Ať domobrana udělá vodní řetěz - vodu vezměte z lázní. A k hlavní bráně pošlete ještě dva oddíly kopiníků. Až se budou orkové chystat k útoku, proveďte výpad. To je zastaví. A vezměte si ty dva čaroděje ze Zlatnické ulice. Už tam skončili?"
„Útok byl odražen," přišla okamžitá odpověď. „Ale čarodějové jsou vyčerpaní."
Llane přikývl a řekl: „Tak ať si odpočinou. Na hodinu je stáhněte. Vezměte místo nich mladé z akademie. Ale pošlete jich tam dvakrát tolik. A ať jsou opatrní. Veliteli Bortone, tvé jednotky chci u východních hradeb. Tam bych, být ork, udeřil já."
Pak dal Llane každému veliteli zvlášť další rozkazy. Žádné protesty, diskuse ani návrhy. Každý z válečníků jen přikývl a odešel. Nakonec v místnosti zůstal jen král Llane se svým modelem města, které se venku zmítalo v plamenech.
Král se sklonil a opřel se pěstmi o stůl. Jeho tvář vypadala stará a unavená. Zvedl hlavu a jen tak do prázdna řekl: „A teď můžeš hlásit ty."
Závěsy na druhé straně místnosti zašustily o podlahu a vyšla Garona. Půl-orka stojící vedle Khadgara překvapením vzdychla.
Budoucí Garona byla oblečená do svých obvyklých černých kalhot a černé hedvábné blůzy, ale přes ramena měla přehozený plášť se lví hlavou, symbolem Azerothu. V očích měla divoký pohled. Současná Garona stiskla Khadgarovi paži a on cítil, jak se mu její nehty zarývají až do masa.
„Špatné zprávy, sire," řekla Garona a přistoupila ke stolu z druhé strany. „V tomhle útoku se spojily různé klany a spolupracují spolu. Sjednotil je Blackhand Ničitel. Nikdo nezradí, dokud Stormwind nepadne. Po západu slunce přivede Gul'dan své černokněžníky. Do té doby se bude klan Blackrock pokoušet zdolat východní hradby." Khadgar slyšel, jak se půl-orce třese hlas.
Llane si zhluboka povzdechl a řekl: „To jsem čekal a počítal jsem s tím. Odrazíme je stejně jako ostatní. A vydržíme, dokud nepřijdou posily. Dokud budou za těmito zdmi a na trůnu lidé s chrabrým srdcem, Stormwind se udrží."
Budoucí Garona přikývla a Khadgar si všiml, že se jí v koutcích očí objevily slzy. „Orkští velitelé sdílí vaše zhodnocení celé situace," řekla a ruka jí zmizela v záhybech blůzy.
Khadgar i skutečná Garona najednou vykřikli, když budoucí Garona vytáhla dlouhou dýku a zabodla ji do levé části králova hrudníku. Pohybovala se s takovou rychlostí a elegancí, že král jen zůstal se zmateným výrazem ve tváři stát. Oči vytřeštěné, chvíli se ani nepohnul a visel na její čepeli.
„Orkští velitelé sdílí vaše zhodnocení celé situace," řekla znovu a po obou širokých tvářích jí stékaly velké slzy. „A vybrali vraha, který odstraní to nejsilnější srdce z trůnu. Někoho, komu dovolíte přiblížit se až k vám. Někoho, s kým jednáte nejraději sám."
Llane, král Azerothu, pán Stormwindu, přítel největšího válečníka i největšího čaroděje v zemi, se zhroutil na podlahu.
„Je mi to líto," řekla Garona.
„Ne!" vykřikla Garona, ta současná, a sama se rovněž zhroutila na zem. Najednou byli zpět ve falešné jídelně. Trosky Stormwindu zmizely a s ním i královo tělo. Slzy půl-orky však zůstaly, nyní v očích skutečné Garony.
„Já ho zabiju," řekla tiše. „Já ho zabiju. On se ke mně choval tak dobře, poslouchal, když jsem k němu mluvila, a já ho zabiju. Ne."
Khadgar si klekl vedle ní. „To bude dobré. Nemusí to být pravda. Nemusí se to stát. Je to jen vize."
„Je to pravda," řekla. „Když jsem to viděla, věděla jsem, že je to pravda."
Khadgar chvíli mlčel a v duchu si přehrával svou vlastní vizi z budoucnosti, ve které pod rudým nebem bojoval proti Garoninu národu. I on v tu chvíli věděl, že je to skutečnost. „Musíme jít," řekl, ale Garona jen zavrtěla hlavou. „Po tom všem jsem si myslela, že jsem si našla lepší místo než mezi orky. Ale teď vím, že to všechno zničím."
Khadgar se podíval směrem nahoru i dolů na schodiště. Nic nenaznačovalo, jak si Lothar vede s démony ani co se skrývá na samém dně obrácené věže. Sevřel rty do tenké čárky a zhluboka se nadechl.
Pak udeřil Garonu do tváře.
Jeho vlastní dlaň krvácela, jak zasáhl jeden z klů, ale Garonina odpověď byla okamžitá. Upřela na něj dokořán otevřené oči plné slz a ve tváři se zračil nefalšovaný hněv.
„Ty idiote!" zařvala a skočila na Khadgara tak prudce, že ho povalila. „Tohle už nikdy nedělej! Slyšíš mě!
Udělej to ještě jednou a zabiju tě!"
Khadgar ležel přitisknutý k zemi na zádech, půl-orka na něm. Ani neviděl, jak tasila dýku, ale její čepel měl nyní přitisknutou ke krku.
„Nemůžeš," dostal ze sebe spolu s drsným úsměvem. „I já jsem měl vizi o své budoucnosti. A i já si myslím, že to byla pravda. Jestli ano, nemůžeš mě zabít. A to samé platí i pro tebe."
Garona zamrkala a sedla si na zadek, okamžitě zase příčetná. „Takže já zabiju krále..."
„Dostaneš se odtud živá," řekl Khadgar. „A já taky."
„Ale co když se pleteme," řekla Garona. „Co když ta vize nebyla pravda?"
Khadgar se zvedl na nohy. „Tak umřeš s vědomím, že nikdy nezabiješ krále Azerothu."
Garona chvíli nehybně seděla a v hlavě si srovnávala všechny možnosti. Pak pomalu řekla: „Podej mi ruku.
Musíme dál."
Pokračovali hlouběji po klesající spirále schodiště, přestože ve skutečnosti vlastně stoupali k falešnému vrcholku věže. Konečně dorazili do podlaží, které odpovídalo Medivhově observatoři a pracovně. Místo toho se tu však schodiště rozlévalo do rudé pláně. Jako by tu teprve před chvílí vyvřela láva a na plamenech pod jejich nohama pluly černé ztuhlé kry. Khadgar instinktivně uskočil zpět na schody, ale zdálo se, že půda pod jeho nohama je pevná a žár, jakkoli byl unavující, je nedusil.
Uprostřed ohromné jeskyně stál jednoduchý železný nábytek. Pracovní stůl a lavice, pár židlí a několik skříněk. Na malou chvíli se to všechno zdálo být podivně známé. Pak si Khadgar uvědomil, že se dívá na dokonalou kopii Medivhovy pracovny.
Mezi železným nábytkem stála mohutná postava Maguse Medivha. Khadgar se pokoušel vyčíst z jeho pohledu i z jeho postoje cokoli, co by ho zradilo, co by jasně dalo najevo, že to není Medivh, kterého znal a kterému věřil, že to není ten starý muž, jenž věřil jemu a podporoval ho v učení i v práci. Hledal cokoli, co by dokazovalo, že tohle je jen trik.
Nic. Tohle byl ten samý Medivh, jakého znal.
„Dobrý den, Mladý Důvěro," řekl Magus a jak se usmál, jeho vousy se vzňaly. „Dobrý den, Vyslankyně. Už na vás čekám."