19. kapitola
Den se probudil do mlhy. Thrall ve vzduchu cítil déšť. Volil by raději slunečný den. aby nepřítele lépe viděl, ale déšť chladil válečníkům hlavy. A mimo to. kdyby na to přišlo. Thrall dokázal déšť požádat. aby ustal. Prozatím však nechal počasí, ať si dělá, co chce.
On. Hellscream a malá skupina Frostwolfů šli napřed. Zbytek armády šel za nimi. Nejraději by co nejdéle využíval úkrytu pod stromy, ale armáda čítající dva tisíce mužů potřebovala k přesunu silnici. Jestli má Blackmoore postavené stráže, bude o nich vědět. Thrall si ze svého pobytu v Durnholdu nepamatoval, že by nějaké stráže venku viděl, ale teď byla jiná situace.
Jeho malá družina, v plné zbrojí, se vytrvale blížila po silnici k Durnholdu. Thrall si zavolal malého ptáčka a poprosil ho. aby se za něj rozhlédl. Za pár minut byl zpátky a Thrall ve své mysli uslyšel: Viděli vás. Spěchají zpátky do pevnosti. Ostatní se shromažďují za ní.
Thrall se zamračil. To bylo na Blackmoora až příliš dobře zorganizované. Nicméně věděl, že jeho armáda je oproti vojákům z Durnholdu v přesile zhruba čtyři na jednoho.
Ptáček mu usedl na silný ukazováček a čekal. Leť k mé armádě a najdi starého slepého šamana. Řekni mu. co jsi řekl mně.
Zlatočerný ptáček s modrou hlavičkou odlétl vyřídit Thrallův vzkaz. Drek'Thar byl stejně zkušený válečník jako šaman. Bude vědět, jak se zařídit.
Přidal do kroku. Cesta se nyní stáčela a před nimi se zanedlouho v celé své kamenné kráse tyčil Durnholde. Thrall ucítil ve své družině změnu.
„Vztyčte bílou vlajku vyjednávače.“ řekl. „Dodržíme zvyk a snad na nás nezačnou střílet příliš brzy. Zničit tábory bylo snadné. Teď máme před sebou něco mnohem obtížnějšího. Durnholde je pevnost a nevzdá se lehce. Jestli ale vyjednávání budou neúspěšná, padne.“
Doufal, že k tomu nedojde, ale byl připraven na nejhorší. Bylo dost nepravděpodobné, že by se Blackmoore choval rozumně.
Jak se Thrall společně se svými druhy blížil k pevnosti, viděl na hradbách i chodnících pohyb. Když se podíval pozorněji, rozeznal děla mířící přímo na ně. Lučištníci zaujali pozice a zpoza hradu se vyrojili jezdci na koních a seřazovali se před bránou. V nikou drželi dlouhá kopí. Zastavili se a čekali.
Thrall se nezastavoval. Další pohyb na hradbách přímo nad masivní dřevěnou bránou a Thrallovi začalo srdce bít rychleji. Byl to Aedelas Blackmoore. Thrall se zastavil. Byli dost blízko, aby se slyšeli. Dál už nemusel.
„Tak, tak,“ ozval se huhňavý hlas. který si Thrall až příliš dobře pamatoval. „Eslipak ťneni můj malý domácí ork! Tys nám vyrost!“
Thrall se nenechal rozhodit. „Buď zdráv, generále.“ řekl. „Nepřicházím jako tvůj domácí mazlíček, ale jako velitel armády. Armády, která tu tvou už několikrát smetla. Dnes se ti však nepostavíme, jestli nás k tomu nedonutíš.“
Langston stál vedle svého pána. Nevěřil vlastním očím. Blackmoore byl úplně namol. Langston, který pomáhal Tammisovi nést lorda do postele častěji, než byl ochoten přiznat, nikdy neviděl svého pána tak opilého a stále ještě na nohou. Co to sakra dělá?
Blackmoore nechal tu dívku samozřejmé sledovat. To jeho zvěd, mistr v plížení a pozorování, otevřel dveře od stáje, aby mohla bez potíží vyjít z tajného tunelu. Sledoval ji, jak se zdraví s Thrallem a několika dalšími orky. Viděl, jak jim dala pytel s jídlem, viděl, jak se s tou zrůdou objímá, u Světla, a pak se vrací dávno už ne tajnou chodbou zpátky. Blackmoore minulou noc opilost jen předstíral a byl naprosto střízlivý, když se ta holka v šoku objevila ve dveřích a on už na ni spolu s Langstonem a dvěma muži čekal.
Taretha nechtěla mluvit, ale když se dozvěděla, že byla sledována, rychle se snažila Blackmoora ujistit, že Thrall přišel v míru. Už jenom ta představa Blackmoora strašně urazila. Poslal Langstona i stráže pryč, ale i daleko za dveřmi bylo slyšet jeho klení i úder ruky do něčí tváře.
Až do dnešního rána pak Blackmoora neviděl, i když mu pán posílal vzkazy po Tammisovi. Blackmoore poslal nejrychlejší jezdce pro posily, ty však byly nejméně čtyři hodiny jízdy daleko. Nejrozumnější věc by byla zdržet toho orka, který mimochodem sám vztyčil bílou vlajku vyjednavače, až dokud nedorazí pomoc. Ve skutečnosti dokonce etiketa v takových situacích velela vyslat malou skupinu, která by s orky vyjednávala. Blackmoore určitě musí podobný rozkaz každou chvíli vydat. Ano. bylo to logické. Jestli měl hrabě pravdu, a on byl přesvědčen, že ano, orkská armáda měla něco přes dva tisíce mužů. V Durnholdu bylo pět set čtyřicet mužů, z nichž však jen nějakých čtyři sta byli vycvičení vojáci, kteří už prošlí nějakou bitvou.
Jak se tak Langston nervózně rozhlížel kolem sebe, spatřil na obzoru nějaký pohyb. Bylo to příliš daleko, než aby rozeznal jednotlivé muže, ale zcela jasně viděl zelenou vlnu převalující se pomalu před kopec a slyšel pravidelné dunění bubnů. Thrallova armáda. Třebaže ráno bylo chladné. Langston cítil, jak se začíná v podpaží potit.
„To je pěkné, Thralle.“ říkal Blackmoore. Thrall se znechuceně díval, jak bývalý válečný hrdina zavrávoral a musel se opřít o hradby. „A cos to vlastně chtěl?“
V Thrallově srdci se mísil soucit s nenávistí. „Už nechceme s lidmi bojovat, pokud nás nepřinutíte se bránit. Vy ale stále držíte v zajetí stovky orků. Blackmoore, v těch odporných táborech. Dostanou svobodu, tak či onak. Může se to obejít bez zbytečného krveprolití. Propusť dobrovolně všechny orky držené v táborech a my se vrátíme do divočiny a necháme lidi na pokoji.“
Blackmoore zaklonil hlavu a zasmál se. „Jé,“ vydechl a utřel si z očí slzy, které mu tam upřímný smích vehnal. „Jé, ty si lepší než králův šašek, Thralle. Otroku. Přísahám, je zábavnější se na tebe dívat teď, než když si byl v aréně jako gladiátor. Poslouchat tě! Jak mluvíš v celých větách, u Světla! Myslíš, že víš, co je slitování, co?“
Langston ucítil, jak ho někdo zatahal za rukáv. Lekl se, a když se otočil, uviděl seržanta. „Já vás moc rád nemám, Langstone.“ zavrčel ten muž a očí mu podivně planuly, „ale aspoň ste střízlivej. Musíte ho nějak přinutit zavřít pusu! Dostaňte ho vodtamaď! Už ste přece viděl, co ti orkové dokážou!“
„Ale my se přeci nemůžeme vzdát!“ zalapal po dechu Langston, i když hluboko v srdci přesně tohle chtěl udělat.
„Né,“ řekl seržant, „ale měli bychom k nim aspoň poslat chlapy, co si s nima promluvěj a ušetří trochu času, než se sem dostanou posily. Poslal pro ty posily, nebo snad ne?“
„Samozřejmě, že ano,“ zasyčel Langston. Blackmoore jejich rozhovor zaslechl a obrátil k nim pohled svých krví podlitých očí. Pod nohama mu ležel pytel, přes který teď málem upadl.
„Ááá, seržante!“ vykřikl a potácel se směrem k němu. „Thralle! Máš tu starého kamaráda!“
Thrall si povzdechl. Langston si pomyslel, že vy-
padá ze všech nejvyrovnanější. „Je mi líto, že tu ještě stále jste, seržante.“
„To mně taky.“ zaslechl Langston tiché zabručení ze seržantových úst. Daleko hlasitěji pak řekl: „Byl's dlouho pryč, Thralle.“
„Přesvědči Blackmoora. aby pustil orky, a já přísahám na svou čest. které jsi mě ty sám naučil, že se nikomu za zdmi pevnosti nic nestane.“
„Můj pane.“ řekl Langston nervózně. „Vzpomínáte si, co jsem vám říkal o té jeho moci. kterou jsem na vlastní oči viděl? Thrall mě držel v zajetí a pustil mě. Dodržel slovo. Vím, že je to jenom ork, ale…“
„Slyšel 's to, Thralle?“ zařval Blackmoore. „Jsi jenom ork! Dokonce i ten idiot Langston to říká! Jaký člověk by se asi vzdal orkovi?“ Udělal pár rychlých kroků ke hradbám a naklonil se přes ně.
„Proč to děláš, Thralle?“ vykřikl zdrceně. „Dal jsem ti všecko! Ty a já sme spolu mohli vést ty zelenáče proti Alianci a měli bychom tolik vína i zlata, co bychom chtěli!“
Langston na Blackmoora vyděšeně hleděl. Generál teď vykřikoval své zrádné úmysly tak, že je všichni slyšeli. Alespoň že se nezmínil o něm… zatím. Langston si zoufale přál. aby měl žaludek shodit Blackmoora dolů z hradeb a vydat pevnost do nikou Thrallovi.
Thrall tu příležitost nepromarnil. „Slyšeli jste to, lidé Durnholdu?“ volal. „Váš pán by vás všechny zradil! Postavte se mu, zbavte se ho. vzdejte se nám a večer budete mít své životy i střechu nad hlavou!“
Žádná vzpoura se však nekonala a Thrall věděl, že to lidem nemůže mít za zlé. „Žádám tě ještě jednou,
Blackmoore. Vyjednávej, nebo zemřeš.“
Blackmoore se postavil rovně. Thrall najednou uviděl, že něco drží v pravé ruce. Byl to pytel. „Tady je moje odpověď, Thralle!“ Sáhl do pytle a něco vytáhl. Thrall neviděl, co to je, ale viděl, jak sebou seržant i Langston vyděšeně cukli. Pak tu věc Blackmoore hodil dolů a ona se kutálela směrem k němu, až se zastavila u jeho nohou.
Z uťaté lidské hlavy na Thralla nepřítomné hleděly Tarethiny modré oči.
„Tohle dělám se zrádci!“ zařval Blackmoore a pomateně tančil na hradbách. „Tohle dělám s lidmi, které miluju a kteří mé zradí… vezmou mi všechno a nic nedají… kteří se spolčují se zatracenými raky!“
Thrall ho neslyšel. V uších mu hučelo. Podlomila se mu kolena a on padl na zem. V krku měl sucho a zrak mu vypověděl službu.
To nemohla být pravda. Tari ne. Ani Blackmoore by přece nebyl schopen něčeho tak odporného vůči nevinné dívce.
Bezvědomí, po kterém tak zoufale toužil, však nepřišlo. Zůstával při smyslech a zíral na zlaté vlasy, modré oči a zkrvavený krk. Pak se mu ten strašlivý obraz před očima rozmazal. Po tváři mu stékalo cosi vlhkého. Na hrudi ho cosi nesnesitelně tížilo. Thrall si vzpomněl na Tařina slova: Tomu se říká slzy. Tečou ti, když jsi smutný, když ti je tak smutno, jako by tě to v srdíčku bolelo tak, že už nevíš kam jít.
Jeho bolest ale měla kam jít. Mohl ji utopit v boji. V pomstě. Thrallovi se nyní pohled zalil krví a on se zakloněnou hlavou zařval takovou zlostí, jakou v životě nepoznal. Ten řev ho bolel v krku.
Obloha potemněla. Pak mraky roztrhly tucty blesků a na chvíli všechny oslepily. Zlověstný rachot hromu, který okamžitě následoval, muže v pevnosti málem natrvalo zbavil sluchu. Mnoho z nich odhodilo zbraně a padlo na kolena při té přehlídce nebeského hněvu a hrůzy, která zcela zřejmě odpovídala na bolest toho velitele orků.
Blackmoore se zasmál. Zcela jistě si spletl Thrallův vztek s pouhým výkřikem bolestí. Když odezněly poslední dozvuky hromů, zavolal. „A to říkali, že tě nic nezlomí! No, já to dokázal. Thralle. Já jsem tě zlomil!“
I Thrallův řev nyní utichl a jeho oči se upřely na Blackmoora. Dokonce i na tu dálku viděl, jak z jeho tváře vyprchává krev, když konečně začal chápat, co v Thrallovi svou brutální vraždou probudil.
Thrall přišel s vírou, že vše bude možno vyřešit v míru. Blackmoorův čin tuto možnost zničil. Blackmoore už další západ slunce neuvidí a jeho tvrz se rozbije pod náporem orků jako křehká sklenička.
„Thralle…“ Byl to Hellscream, ne zcela jistý si tím, co se v Thrallovi zrovna odehrává. Thrall, jehož hruď se stále ještě prudce vzdouvala a se stříbrnými slzami stékajícími po zelené tváři, ho probodl pohledem. V Hellscreamově pohledu však byl soucit smíšený se souhlasem.
Thrall pomalu, jak získával zpět kontrolu sám nad sebou, zvedl Doomhammerovo válečné kladivo. Začal dupat nohama v naprosto pravidelném hrozivém rytmu. Ostatní se k němu okamžitě přidali a země se začala slabě chvět.
Langston zděšeně a znechuceně zíral na lidskou hlavu deset metrů pod sebou. Věděl, že Blackmoore dokáže být krutý, ale nikdy by si nedokázal představit…
„Co ste to udělal?!“ vybuchl seržant, který chytil Blackmoora pod krkem a otočil si ho směrem k sobě.
Blackmoore se začal hystericky smát.
Seržanta polilo horko, když uslyšel řev orků, a pak ucítil, jak se kámen pod jeho nohama lehce chvěje. „Můj pane, on třese zemí… musíme střílet!“
„Dva tisíce orků dupe. Jasně že to s námi trochu třese!“ vyštěkl Blackmoore. Znovu se otočil směrem k hradbám, očividně s úmyslem dál orka slovně mučit a napadat.
Jsme ztraceni, napadlo Langstona. Už bylo pozdě se vzdát. Thrall použije tu svou démonickou magii a zničí pevnost i všechny, kdo jsou v ní, jako odplatu za tu mrtvou dívku. Pohyboval rty, ale slova z nich. nevycházela. Cítil na sobě seržantův pohled.
„K čertu se všema těma nóbl bezcitnejma bastardama,“ procedil seržant mezí zuby a zařval: „Palte!“
Thrall nehnul ani brvou, když začala děla pálit.
Za sebou uslyšel smrtelné výkřiky, nic s ním však nepohnulo. Volal Ducha Země, vyprávěl mu o své bolesti a Duch odpovídal. Země pukla v jediné přímé čáře. Prasklina mířila přímo od Thrallových nohou k ohromné bráně jako nora nějakého obrovského podzemního tvora. Brána se zachvěla. Okolní zdi se rovněž zatřásly a spadlo několik menších kamenů, ale hradby byly pevnější než jednoduché zdi táborů a vydržely.
Blackmoore zaječel. Svět kolem byl zase normální a poprvé od chvíle, kdy se opil tak, aby mohl nechat popravit Tarethu, měl mysl čistou a jasnou.
Langston nepřeháněl. Thrallova moc byla ohromná a jeho taktika založená na tom, že orka zlomí, selhala. Ve skutečnosti ho vyprovokovala k ještě větší zlobě a stovky… ne tisíce zběsilých obrovských zelených těl se nyní na ně valily jako řeka smrti.
Musel se dostat pryč. Thrall ho zabije. To mu bylo jasné. Thrall si ho nějak najde a zabije ho za to, co udělal Tarethe…
Tari, Tari miloval jsem tě. Proč jsi mu to udělala?
Někdo volal. Langston mu cosi štěkal do ucha. Jeho pohledná tvář byla brunátná a očí vykulené strachem. A z druhé strany seržantův hlas volající nějaké nesmysly. Bezmocné se na ně díval. Seržant ještě něco vykřikl, pak se otočil ke svým mužům. Ti dál nabíjeli děla a stříleli. Pod Blackmoorem vyrazili utkat se s orky rytíři na koních. Slyšel zvuky bitvy. Výkřiky a řinčení oceli. Černá zbroj jeho mužů se vmísila mezi odporně zelená těla orků a sem tam se mihl záblesk bílé kožešiny… u Světla, copak se Thrallovi opravdu podařilo zavolat na pomoc bílé vlky?
„Příliš mnoho.“ zašeptal. „Jejich příliš mnoho. Tak mnoho…“
Zdi pevnosti se opět zatřásly. Blackmoora se zmocnil strach, jaký nikdy nepoznal, a padl na kolena. Po čtyřech, jako pes, slézal dolů po schodech na nádvoří.
Všichni rytíři bojovali venku a jak Blackmoore předpokládal, rychle umírali. Ostatní muži, kteří zůstali uvnitř, se shromažďovali a sháněli cokoli. čím by se mohli bránit - kosy, vidle, dokonce i dřevěné cvičné zbraně, se kterými se kdysi mladý Thrall učil zacházet. Blackmoore ucítil zvláštní, ale přesto známý pach. Strach. Cítil zápach bitvy, cítil ho z mrtvých těl. Už zapomněl, jak se mu z něj zvedá žaludek.
Takhle to nemělo skončit. Orkové na druhé straně chvějící se brány měli být jeho armáda. Jejich velitel, volající tam venku stále dokola Blackmoorovo jméno, měl být jeho poslušným otrokem. Tari měla být tady… kde vlastně byla… a pak si vzpomněl, vzpomněl, jak se jeho rty připravují vyslovit ten rozkaz, který jí vzal život, a udělalo se mu zle, před vlastními muži, zle na těle, zle na duši.
„Je mimo!“ křičel Langston seržantovi do ucha, aby ho bylo slyšet přes rachot děl, mečů a výkřiky bolesti. Zdi se znovu zachvěly.
„Ten už je mimo dlouho!“ opáčil seržant. „Máte velení, lorde Langstone! Co máme dělat?“
„.Vzdejte se!“ zařval Langston bez váhání. Seržant s očima upřenýma na bitvu zuřící deset metrů pod nimi zavrtěl hlavou.
„Na to už je pozdě! Blackmoore nás všecky voddělal! Musíme bojovat, dokud se Thrall nerozhodne, že si chce zase promluvit… teda jestli vůbec. Co teda máme dělat?“ dožadoval se znovu seržant rozkazu.
„.Já… já…“ Cokoli, co by třeba jen vzdáleně připomínalo logickou úvahu, bylo nyní pro Langstona strašlivě daleko. Pro tuhle věc, které říkali bitva, nebyl stvořený, a to už ji dvakrát prošel. Věděl, že je zbabělec, a sám sebou za to pohrdal, ale nic se s tím nedalo dělat.
„Mám převzít velení nad obranou Durnholdu. pane?“ zeptal se seržant.
Langston vděčně upřel na staršího muže vlhké očí a přikývl.
„Tak teda jo.“ řekl seržant, otočil se ke svým mužům na nádvoří a začal na ně křičet rozkazy.
V tu chvíli se brána rozletěla a do jedné z nejsilnějších pevností v zemi se přivalila vlna orků.