11. kapitola
Thrall takovou radost nikdy nepoznal. Dalších několik dní slavil s klanem Warsong, zpíval jeho ohnivé bojové chorály a písně a učil se od Hellscreama.
Thrall zjistil, že orkové jsou vznešená rasa a že mají daleko k tupým strojům na zabíjení, jak je popisovaly knihy. Byli to mistři boje a dokázali si vychutnat proudy krve i praštění kostí, ale jejich kultura byla bohatá a vyspělá. Hellscream mluvil o časech, kdy každý klan žil odděleně. Každý měl své vlastní symboly, zvyky, dokonce i jazyk. Každý kmen měl rovněž svého duchovního vůdce, takzvaného šamana, který pracoval s magií přírody, a ne s tou zlou, démonickou a nepřirozenou.
„Není magie prostě magie?“ chtěl vědět Thrall, který měl s magií v jakékoli podobě jen pramalé zkušenosti.
„Ano a ne,“ řekl Grom. „Výsledek je někdy stejný.
Kdyby chtěl například šaman svého nepřítele zasáhnout bleskem, spálil by ho. Kdyby chtěl černoknéžník na nepřítele zaútočit pekelnými plameny, taky by ho spálil.“
„Takže magie je prostě magie.“ řekl Thrall. „Ale,“ pokračoval Grom. „blesk je přírodní úkaz. Vyvoláš ho tak, že ho požádáš o službu. S pekelným ohněm musíš uzavřít dohodu. Stojí tě to kus sebe samého.“
„Ale vy jste říkal, že šamani mizí. Neznamená to, že černokněžníci jsou lepší?“
„Způsob černokněžníků je rychlejší.“ řekl Grom. „Daleko efektivnější, alespoň to tak vypadalo. Ale pak přijde čas, kdy musíš zaplatit, a někdy je cena velmi vysoká.“
Thrall zjistil, že není jediný, kdo nechápe podivnou letargii, jež přepadla většinu orků, kteří se nyní krčí v internačních táborech.
„Nikdo to neumí vysvětlit.“ řekl Hellscream. „ale postihlo nás to skoro všechny, jednoho po druhém. Nejdřív jsme si mysleli, že je to nějaká nemoc, ale nezabíjí to a od určitého bodu se to ani nezhoršuje.“
„Jeden z orků v táboře si myslel, že by se s tím dalo něco dělat…“ Thrall se náhle odmlčel, neboť nechtěl náčelníka urazit.
„Mluv!“ naléhal Grom rozčílené. „Dělat s čím?“ „S těma rudýma očima.“ řekl Thrall. „Aha.“ řekl Grom a Thrall měl pocit, že zaslechl stopy smutku. „No snad ano. Musíme bojovat s něčím, co vy, modroocí, nedokážete pochopit. A doufám, že nikdy nebudete muset.“ A Hellscream nyní podruhé od chvíle, kdy ho Thrall poprvé uviděl, vypadal nějak malý a unavený. Thrall si uvědomil, že je hubený: to jeho divokost, jeho řev z něj dělaly tak strašlivého a silného. Ale fyzicky tenhle charismatický náčelník klanu Warsong slábl. Když si to Thrall uvědomil, zasáhlo ho to, přestože náčelníka znal teprve krátce. Jako by vůle a silná osobnost byly jedinou věcí. které ještě Groma Hellscreama držely naživu. Jako by byl jen kost a kůže. které drží pohromadě silou myšlenky.
Neřekl nic nahlas, ale Hellscream na něm poznal, co si myslí. Jejich oči se střetly. Hellscream přikývl a změnil téma.
„Nemají v co doufat, pro co bojovat,“ řekl Hellscream. „Říkal jsi, že jeden z nich byl schopen se přinutit bojovat s jiným orkem, aby ti umožnil útěk. To mi dává nadějí. Kdyby těmhle orkům někdo ukázal způsob, jak ještě mohou něco znamenat, přesvědčil je, že mohou vzít svůj osud do vlastních nikou… věřím, že by se dali dohromady. Nikdo z nás v žádném z těch prokletých táborů nikdy nebyl. Řekni nám všechno, co víš, Thralle.“
Thrall ochotně poslechl, potěšen, že může být alespoň nějak užitečný. Popsal tábor, orky. stráže i bezpečnostní opatření tak detailně, jak jen dokázal. Hellscream bedlivě naslouchal a občas ho přerušil otázkou nebo žádostí, aby to rozvedl. Když Thrall skončil, Hellscream chvíli jen mlčel.
„To je dobré,“ řekl nakonec. „Lidé mají z toho našeho ostudného nedostatku ducha jakýsi falešný pocit bezpečí. Toho bychom mohli využít. Já už dlouho sním. Thralle, že do těch táborů vtrhneme a osvobodíme orky. které tam drží. Bojím se jen toho, že jakmile jim otevřeme brány, oni zůstanou stejně jako dobytek, který se z nich stal, poslušně uvnitř.“
„To je asi bohužel pravda.“ řekl Thrall.
Gram šťavnatě zaklel „Takže je na nás, abychom je z toho divného snu zoufalství a porážky probudili. Myslím, že to není náhoda. Thralle, že jsi přišel právě v tuto dobu. Gul'dan už není a jeho černokněžníci jsou roztroušení po celé zemi. Je načase, abychom se znovu spojili.“ Jeho rudé oči zaplály. „A ty budeš toho všeho součástí.“
Blackmoore už nedokázal najít klid.
S každým dalším dnem věděl, že šance na nalezení Thralla je menší a menší. V tom internačním táboře byli pravděpodobně jen několik chvil za ním a s tou myšlenkou mu hořklo v ústech ještě víc.
Což se snažil spláchnout pivem, medovinou a vínem.
A pak nic. Thrall zmizel, a to nebylo pro něco tak obrovského a hnusného, jako byl ork. úplné snadné. Občas, když se vedle něj nahromadilo několik prázdných lahví, byl Blackmoore přesvědčený, že se proti němu všichni spiklí, aby mu Thralla odvedli. Tahle teorie byla podpořena faktem, že nejméně jedna osoba mu blízká ho zradila zcela určitě. V noci se k ní tiskl. aby nepojala podezření, že ví, fyzicky si jí užíval, snad jen trochu drsněji než dříve, ale mluvil s ní pěkně. A přesto byla bolest a vztek někdy tak silná, že se vykradl z jejích společné postele a zpil se do němoty.
A samozřejmě, s Thrallem zmizely i jeho naděje na to, že by někdy mohl vést orkskou armádu proti Alianci, jako ranní mlha pod horkým sluncem. A co bude z Aedelase Blackmoora? Nestačilo, že se musel zbavit prokletí jména svého otce a tucetkrát dokázat, že je hoden toho. co dostávali daleko horší, než byl on, daleko snadněji? Samozřejmé že mu tvrdili, že jeho současná pozice je projev úcty a čest, kterou si mnohokrát zasloužil Ale byl daleko od hlavního centra mocí a sejde z očí, sejde z mysli. Kdo s nějakou skutečnou mocí by si na Blackmoora vzpomněl? Nikdo. A z toho se Blackmoorovi dělalo zle.
Dopřál si další pořádný, žíznivý doušek. Na dveře někdo opatrně zaklepal. „Vypadni.“ vyštěkl.
„Můj pane?“ úlisný hlas otce té proradné kurvy. „Nějaké zprávy, můj pane. Lord Langston by s vámi chtěl mluvit.“
Nová naděje dala Blackmoorovi sílu vstát z postele. Bylo pozdní odpoledne a Taretha byla pryč a dělala to, co dělala vždycky, když mu nesloužila. Položil nohy na podlahu a chvíli čekal, než se svět kolem něj přestane točit. „Pošli ho dovnitř. Tammisi,“ rozkázal.
Dveře se otevřely a vešel Langston. „Skvělé zprávy, můj pane!“ jásal. „Zahlédli jsme Thralla.“
Blackmoore si odfrknul. „Zahlédli jsme Thralla“ už ho pomalu nudilo. Podobná hlášení byla na denním pořádku, zřejmé i proto, že za orkovo spatření byla vypsána odměna. Ale Langston by ho nerušil kvůli nějaké neověřené zprávě. „Kdo ho viděl? Kde?“
„Několik mil od internačního tábora, mířil na západ.“ řekl Langston. „Vzbudil několik vesničanů, když se jím snažil vloupat do domů. Vypadá to, že měl hlad. Když ho obklíčili, mluvil na ně a když zaútočili, hravě se jim ubránil a utekl.“
„Zabil někoho?“ Blackmoore doufal, že ne. Musel by za mrtvé zaplatit, kdyby je zabil jeho domácí ork.
„Ne. Vlastně říkali, že mohl, ale dával si pozor, aby nezabil. A pár dnů později chytili orkové jednoho z farmářových synů. Odvedli ho do nějaké podzemní jeskyně a nařídili nějakému velkému orkovi. aby ho zabil. Ten ork odmítl a jejich náčelník s ním souhlasil. Kluka pustili a on hned utíkal to všechno říct. A, můj pane, všechno se to dělo v lidském jazyce, protože ten velký prý nerozuměl orkštině.“
Blackmoore přikývl. Jak znal Thralla. tohle všechno sedělo. A takový malý kluk nemohl být tak prohnaný, aby si uvědomil, že Thrall neumí orksky.
U Světla… možná ho nakonec najdou.
Další zaručené ověřená zpráva o tom, kde Thrall je. Blackmoore znovu odjel z Durnholdu. aby to prověřil. Taretha měla v hlavě dvě protichůdné myšlenky. První byla zoufalá naděje, že i tahle zpráva je jen výmysl a že Thrall je na míle daleko od místa, kde ho podle ní měli vidět. Druhá myšlenka byla spíše pocit obrovské úlevy z Blackmoorovy nepřítomnosti.
Šla na svou pravidelnou procházku po pozemcích kolem pevnosti. V tyto dny tu bylo bezpečno. Jedinou hrozbou mohli být lupiči, ale ti se soustřeďovali hlavně na hlavní cesty. V lese. kde vyrostla a který znala do posledního kamínku, se jí nemohlo nic stát.
Rozpustila si vlasy, nechala je spadnout na ramena a vychutnávala si pocit svobody, který jí taková drobnost přinesla. Neslušelo se. aby žena nosila rozpuštěné vlasy. Taretha si pohrávala s jednotlivými pramínky a občas zatřepala hlavou, jakoby právě navzdory všem těmhle nesmyslným pravidlům.
Pohled jí padl na podlitiny na zápěstích. Instinktivně si je zakryla.
Ne. Nebude skrývat, za co se sama nemusela stydět. Taretha zhmožděniny znovu odkryla. Kvůli své rodině se mu musela podvolit. Ale v žádném případě nebude skrývat zlo, které jí způsobil.
Taretha se zhluboka nadechla. Měla pocit, že ji Blackmoorův stín pronásleduje i tady. Zaplašila tu myšlenku a nastavila tvář slunci.
Šla směrem k jeskyni, kde si řekli s Thrallem sbohem, a na chvíli se tam posadila, nohy přikrčené až k bradě. Nebylo tu ani stopy po tom, že by tu kromě lesní zvěře od té doby kdokoli byl. Vstala a přešla ke stromu, kde říkala Thrallovi, aby nechal řetízek, který mu dala. Zadívala se do černé dutiny, ale žádné stříbro se v ní neblýskalo. Oddechla si, ale zároveň jí přepadl smutek. Chybělo ji psaní Thrallovi a čtení jeho laskavých, moudrých odpovědí.
Kéž by tak i ostatní lidé cítili to co ona. Copak neviděli, že orkové už nejsou žádnou hrozbou? Copak nechápali, že se vzděláním a trochou úcty by mohli být cennými spojenci, a ne nepřáteli? Uvědomila si, kolík peněz a času stojí lidi internační tábory a jak hloupé a krátkozraké bylo jejích držení.
Škoda, že nemohla utéct s Thrallem. Jak pomalu kráčela zpátky do lesa. uslyšela zvuk rohu. Pán Durnholdu se vrátil. Všechen pocit lehkosti a svobody z ní najednou vyprchal, jako krev z otevřené rány.
Ať už je to jakkoli, alespoň že je Thrall svobodný, pomyslela si. Ale já mám před sebou nekonečné dny v roli otrokyně.
Thrall bojoval, jedl jídlo připravené tradičním způsobem a učil se. V krátkém čase mluvil naprosto plynule orksky. přestože se značným lidským přízrakem. Mohl jezdit s loveckými výpravami a určitě pro ně nebyl jen přítěží. Jeho prsty se navzdory své tloušťce rychle naučily zacházet i s jehlou a Thrall zdatně pomáhal vyrábět a líčit smyčky na králíky a jiná malá zvířata. Každým dnem ho klan Warsong přijímal víc a víc mezí sebe. Poprvé v životě měl Thrall pocit, že někam patří.
Ale pak přišly zprávy od zvědů. Jednoho večera se vrátil Rekshak a vypadal ještě rozzlobenější než obvykle. „Můžete na chvíli, můj pane?“ řekl Hellscreamovi.
„Můžeš mluvit přede všemi,“ řekl Hellscream. Dnes byli venku z jeskyně a vychutnávali si pozdně podzimní večer spolu s úlovkem, který přinesl Thrall.
Rekshak se nesměle podíval směrem k Thrallovi a zavrčel: „Jak si přejete. Lidé začínají prohledávat lesy. Mají na sobě rudé a zlaté uniformy a na vlajce černého jestřába.“
„Blackmoore.“ řekl Thrall a žaludek se mu sevřel. Copak od toho člověka nikdy nebude mít klid? Bude ho pronásledovat až na konec světa, aby ho přivedl zpět v řetězech a přinutil ho znovu sloužit jeho vrtochům?
Ne. Thrall by si raději vzal život, než se znovu stát otrokem. Chtěl promluvit, ale zvyklosti vyžadovaly, aby nejprve odpověděl Hellscream.
„Jak jsem předpokládal.“ řekl Grom klidněji, než Thrall čekal.
Rekshaka to zřejmě taky překvapilo. „Můj pane.“ řekl. „ten vetřelec Thrall nás vystavil nebezpečí. Jestli najdou naši jeskyni, budeme jim vydáni na milost. Buď nás zabíjí, nebo odvedou jako ovce do táborů!“
„Nic z toho se nestane,“ řekl Hellscream. „A Thrall nás nevystavil nebezpečí. Bylo to mé rozhodnutí, aby zůstal. Máš snad pochybnosti o mém úsudku?“
Rekshak sklopil hlavu. „Ne, náčelníku.“
„Thrall zůstane.“ prohlásil Hellscream.
„Děkuji, velký náčelníku.“ řekl Thrall. „Ale Rekshak má pravdu. Musím odejít. Nemůžu vystavovat klan Warsong dalšímu nebezpečí. Půjdu a postarám se, aby po mně zůstala viditelná stopa, která je odvede od vás a nepřivede ke mně.“
Hellscream se naklonil k Thrallovi, který seděl po jeho pravé straně. „Ale my tě potřebujeme. Thralle.“ řekl. Jeho oči ve tmě zářily. „Já tě potřebuju. Jen si budeme muset s osvobozením našich bratrů z táboru pospíšit.“
Ale Thrall znovu zavrtěl hlavou. „Blíží se zima. Bude těžké nasytit armádu. A… já musím ještě něco udělat, než se budu moct postavit po vašem boku a pomoct vám osvobodit naše bratry. Říkal jste, že víte. ze kterého jsem klanu. Musím klan Frostwolf najít a dozvědět se víc o tom, kdo jsem, odkud pocházím. Teprve pak se k vám budu moct přidat. Doufal jsem že odjedu až na jaře, ale zdá se, že Blackmoore mým touhám nepřeje.“
Hellscream se na Thralla dlouze a upřeně díval. Ten před těma strašlivýma rudýma očima neuhnul pohledem. Nakonec Hellscream smutné přikývl.
„Třebaže hořím touhou po pomstě, jsi moudřejší než já. Naši bratři trpí v zajetí, ale jejich letargie jim ten osud usnadňuje. Na jejich osvobození je dost času. než slunce ukáže svou teplejší tvář. Nejsem si zcela jistý, kde klan Frostwolf sídlí, ale hluboko v srdci cítím, že jestli ses rozhodl jej najít, podaří se ti to.“
„Odjedu ráno.“ řekl Thrall, ale na hrudí jako by měl těžký kámen. Na druhé straně ohně viděl, jak Rekshak. který ho nikdy neměl rád. souhlasně přikývl.
Následujícího rána dal Thrall neochotně klanu Warsong i Gromu Hellscreamovi sbohem.
„Chci. aby sis vzal tohle.“ řekl Hellscream a sundal si z až příliš hubeného klku kostěný náhrdelník. „Jsou to vzpomínky na mé první zabití. Vyryl jsem do nich své značky; zná je každý orkský náčelník.“
Thrall chtěl něco namítnout, ale Hellscream odhalil zažloutlé zuby a zavrčel. Thrall neměl sebemenší chuť rozzlobit náčelníka, který byl k němu tak laskavý, ani podruhé slyšet jeho strašlivý řev, a tak jen sklonil hlavu a nechal Groma, aby mu pověsil náhrdelník na krk.
„Odvedu lidi směrem od vás.“ zopakoval Thrall svůj úmysl.
„Jestli ne, nevadí,“ řekl Hellscream. „Roztrháme je na kusy.“ Zuřivě se zasmál a Thrall se k němu přidal. A smál se dál. i když se otočil a vyrazil k chladné zemi na severu, k místu, odkud pocházel.
Po několika hodinách změnil směr a otočil se k té malé vesnici, kde ukradl jídlo a vyděsil její obyvatele. Nešel příliš blízko, protože jeho bystrý sluch už zaregistroval rámus a hlasy vojáků. Nechal tu však pro Blackmoorovy muže stopu.
I když ho to stálo všechny vnitřní síly. vyndal starý kus látky se symbolem klanu Frostwolf a utrhl z něj velký kus. Opatrně ho umístil na jih od vesnice, aby to vypadalo, že se zachytil o pahýl stromu. Chtěl, aby ho snadno našli, ale aby nebylo okatě, že ho tam dal záměrně. Dal si taky záležet, aby v měkké hlíně kolem nechal několik dobře viditelných stop.
S trochou štěstí Blackmoorovi lidé ten kus látky najdou a okamžité poznají, uvidí otisky jeho nohou a usoudí, že Thrall mířil na jih. Pomalu kráčel pozpátku ve svých vlastních stopách - taktika, kterou se naučil z Blackmoorových knih - dokud nedošel na místo, kde ani jeho těžké tělo nezanechalo na kamenité půdě žádnou stopu.
Podíval se směrem k Alterackým horám. Grom mu říkal, že dokonce i v horkém létě na jejich vrcholcích proti modrému nebi svítí bílé čepice sněhu. Thrall mířil přímo do jejich středu a ani vlastně netušil, kam přesně půjde. Brzy se počasí změnilo. Jednou nebo dvakrát padal snili. Zatím jen jemně, ale brzy jistě zhoustne a nejhorší to bude v horách.
Klan Warsong ho dobře vybavil. Dostal několik kusů sušeného masa. měch na vodu, ve kterém si bude moci rozpustit sníh. teplý plášť, který měl odrazit ty nejprudší nápory zimy, a několik okna králíky, aby si mohl zpestřit jídelníček.
Takhle daleko se dostal jen díky přízni osudu, štěstí a laskavosti cizích orků i jedné lidské dívky. Grom naznačoval, že Thrall má ještě sehrát svou roli. Musel tomu věřit. Pokud to byla pravda, povede ho osud stejné dobře, jako ho vedl dosud.
Hodil si pytel přes rameno a aniž by se jedinkrát ohlédl, vyrazil svižným krokem k horám, v jejichž údolích měl někde domov jeho klan - Frostwolf.