OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
ZÁHADNÁ FIALOVÁ SKVRNA
,,Přihodilo se mi to o letních prázdninách u nás v panelovém bytě v předsíni, kde nepřijde paprsek světla a vždy musíme rozsvítit, aby jsme viděli když se obouváme a oblékáme."
,,Byl krásný slunečný letní den a já se chystala s mými pejsky na procházku. Když jsem vešla do předsíně, abych rozsvítila - najednou jsem uviděla uprostřed předsíně v té naprosté tmě, nepravidelný tvar fialové skvrny asi 30 centimetrů veliké, která se nacházela asi tak 10 centimetrů nad podlahou. S údivem jsem na tuto skvrnu zírala, protože mi to připomínalo fialový jasně zářící rosol nepravidelného tvaru – jako velká kaňka."
,,Když jsem přišla blíže a zkoušela jsem se podívat na všechny strany, jestli to není nějaký odraz z něčeho, nic jsem nenašla. Má odvaha byla tak veliká, že rukou jsem se snažila na tuto skvrnu sáhnout - byla jako fialový fosforový rosol - má ruka však nic nenahmatala a projela skrz až na podlahu a já stála udivená, co to vlastně může být !"
,,Zavolala jsem dceru z pokoje i jejího spolužáka, jestli to také uvidí ! Ano, viděli oba dva tuto fialovou skvrnu a také se snažili tomu přijít na kloub.... Projížděli přes to rukama, tak jako já a nic se nedělo ! Zírali jsme na to všichni, a s údivem jsme pozorovali jak před našimi zraky se tato skvrna pomalu stahuje, vytrácí a bledne - až se nakonec vytratila úplně !"
,,Do dneška nevíme, co to mohlo být, a jaký to mělo význam, že se tato skvrna objevila u nás v bytě. Fialová skvrna pro nás zůstane navždy záhadou....“
,,Pokud z Vás také někdo něco podobného viděl a nebo zažil, a chce se o to podělit, napište mi." Ludka.B@seznam.cz Ludmilka
... a napsala mi Iva svůj zážitek :
Zelená záře
Iva
,,Jednou v noci jsem se probudila hlukem projíždějícího vlaku-bylo to divné,neb široko daleko od nás nevede žádná kolej.Koukla jsem na vedle mne spící 2 letou dceru a uviděla kolem ní zelenou záři,která světélkovala,pulsovala a měnila tvar kolem její hlavičky.Sledovala jsem to a paradoxně neměla strach,že by jí to mohlo ublížit.Natáhla jsem ruku,abych se toho dotkla,ale před mojí rukou to uhýbalo,bylo to jen u ní a přelévalo se to kolem dokola její hlavy-chvilkama jsme měla pocit,že jí to proniká i dovnitř.Trvalo to víc jak hodinu,pořád to měnilo tvar a světelnost,chvilku to bylo větší,že to dosahovalo až ke mně a k manželovi,který spal z druhé strany dcery,jindy to zas bylo jen jak svatozář nad dcerky hlavou.Zvláštní bylo,jak se jí to vpíjelo do zavřených očí-asi bych měla mít strach,ale já to tak necítila,spíš jsem měla pocit že jí to pomáhá.Pomalu se záře a pulsování v ní začlo vytrácet až ustalo docela a vše zmizelo.Psala jsem v té době jednomu psychotronikovi a popsala mu co jsem viděla.Jeho vysvětlení znělo,že dcerka je velmi stará duše,která tu byla již před dávnými časy,má v sobě hodně zážitků,vědomí a energie nám neznámé-ta energie si ji čas od času najde,když se otevře časové okno do jiného světa /mé slyšení vlaku/ a čerpají ze sebe navzájem.Těžko říct,jak to je doopravdy a co to opravdu bylo,ale každopádně se to již neopakovalo a to je dceři skoro 11let."
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
Prapodivný dům u Medvědí hory
,,Článek o zmiňované události byl uveřejněn v novinách, ale nevzbudil žádnou pozornost. Až si ho všiml významný antropolog Robert Kellso žijící na Aljašce a zabývající se folklorem. Tvrdí, že příběh může být pravdivý."
,,Na jaře 1929 přešel Američan Sam Bakket kanadskou hranici bez dokumentů, bez peněz, zato s hrstí broků v zádech. Sam ve Státech prodával v době prohibice alkohol, byl pronásledován policií, a proto prchal do Kanady. Nebyl schopen si sám broky ze zad vyndat a jen se z posledních sil vlekl lesní cestou. Přitom měl pocit, že jej stále někdo sleduje. Když uviděl dům, z posledních sil vylezl na verandu a zaklepal."
,,Když se probral, zjistil, že leží v posteli, vedle něj na stolku sklenice s vodou a lístek bez podpisu, že dům je mu nyní k dispozici a aby se brzy uzdravil. Na křesle leželo suché oblečení. Rameno jen tupě bolelo, nebylo převázané, ale krvácení ustalo a broky nebyly cítit."
Záhadný dům
,,Všechno v domě bylo podivné… V kuchyni byl petrolejový vařič bez knotu, na konzervách nebyly etikety, na polici ležely hrubé plechové talíře a porcelánové šálky i balíček čaje, ale čajník zde nebyl. Samovi se zdálo, že v domě nikdy nikdo nebydlel. Na stěně visela puška neznámého systému, ale Sam byl přesvědčen, že zde předtím nebyla. A ve zbraních se Sam vyznal. Na stole pod ní zpola prázdný zásobník patron, opět beze značky."
,,Se zbraní se Sam cítil bezpečněji. Pak ho napadlo, že se zde zbraň objevila právě proto. A s puškou v ruce si šel prohlédnout dům zvenčí."
,,Mrholilo a mlha byla hustá jako dým. Tehdy si Sam uvědomil, že v domě nejsou kamna, a přesto je tam sucho a teplo. Pohlédl na střechu a uviděl komín. Na dvoře byla hranice dřeva, ale k čemu, když v domě nebyla kamna?"
,,Sam se vrátil do domu. Nejprve chtěl za sebou zajistit dveře, ale pak si řekl – proč. Dosud se mu nic špatného nepřihodilo. Navíc v něm zesílil pocit, že ho stále někdo sleduje, dohlíží na jeho léčení. Ale ať se rozhlížel jakkoli, nikoho neviděl. Jen někdo vnímal všechna jeho přání a plnil je. Jednou se osmělil a v myšlenkách poprosil, aby se mohl seznámit. Něco ho přinutilo, aby se ohlédl do temného kouta. Tam uviděl kontury jakési podivné bytosti a dvě divoké oči, které se na něj dívaly. Sam se podivil sám sobě, že necítí žádný strach. Vtom se podivná bytost rozplynula."
,,Později Sam jaksi mimoděk zjistil, že je s ním někdo v místnosti, ale už si toho nevšímal. Pak se náhle zásoby potravin přestaly doplňovat."
Pomocník šerifa
,,Sam se dozvěděl od jednoho trapera lovícího na bobřím potoku, že ve vzdálenosti asi deseti mil je malá osada .Když Sam řekl šerifovi, že se usadil v domě nad bobřím obydlím, šerif se jen divil: „ U bobří hráze? Tam je přece Medvědí hora. Tam žádný dům není.“
,,Tak se tam spolu vydali. Šerif John Y. se posadil do křesla z losích parohů a přemýšlel při vodce, kde se tam vzal dům. Když dopil sklenici, Sam sáhl do skřínky a bez veškerého údivu vyndal další zásoby. Ale podivil se etiketě na láhvích. Bylo tam napsáno: „Johnovi od hospodyně.“
„Od jaké hospodyně?“ Sotva si to Sam pomyslel, v koutě se cosi pohnulo a podívalo se na šerifa. Šerif i Sam jen vyvalili oči."
,,Když potom šerif v hospodě vypravoval, co zažil, nikdo mu nevěřil. Někteří se tam dokonce jeli podívat. Sam v domě zatím bydlel, než si postaví dům na jiném místě, blíže lidí. Šerif si z něj udělal pomocníka a všichni si ho vážili, protože držel slovo."
,,Jenže často vídal v koutě ty divné oči. Už nikoli laskavé, ale prosebné. Nějak pochopil, že hospodyně nemůže z domu odejít, je jeho součástí, a zmizí-li dům, zmizí i ona. Jednou v noci se mu zdálo, že ho někdo budí. Pak pochopil, že se s ním hospodyně loučila, musela odejít sama, svou vlastní cestou."
,,Podivnost ještě podivnější - Když se pak jeden večer vracel domů, našel na onom místě jen vysoké stromy, ohýbaly se větrem jako živé."
,,Robert Kellso tvrdí, že se při studiu folkloru různých národů nejednou setkal s podobnými příběhy. Jak v sněhu zamrzlý Eskymák našel útočiště v teplém člunu, který se tam objevil odnikud. Jak na poušti žízní umírající beduín našel záchranu v náhle se objevivší oáze. „Svět, který nás obklopuje, není složitější, než si představujeme. Je mnohem složitější, než si vůbec dokážeme představit. V indických pohádkách je někdy divoká příroda sama tou starostlivou hospodyní pro hynoucího…“ říká.
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
Setkávám se s neuvěřitelnými příhodami
,,Jsem věřící, ale racionálně uvažující člověk, mnohé se snažím logicky vysvětlit. Jsou ovšem případy, na které má logika nestačí, setkávám se s neuvěřitelnými příhodami. Je mi 63 let, jsem v důchodu, ale pracuji jako zdravotní sestra v terénu v rámci domácí péče. V roce 1995 na Vánoce jsme měli doma betlémské světlo. Svíce hořely na několika místech v bytě. Manžel s devatenáctiletým synem sledovali televizi a já usnula na gauči."
,,Najednou jsem se probudila hrůzou, že někde hoří. Podotýkám, nebyl to sen, vnímala jsem to jako skutečnost, která mě probudila. Vyskočila jsem s výkřikem: „Hoří!“ Manžel se synem běhali po bytě, jestli někde něco nechytlo od svíček, ale vše bylo v pořádku. Jen já ne - zbledla jsem, cítila svalovou bolest v celém těle, chvěla jsem se a bylo mi na zvracení. Intenzivně jsem cítila kouř a spáleninu a nechápala, že oni necítí nic. Po chvíli jsem se uklidnila, příznaky zmizely."
,,Jenže stejná situace opakovala i další rok na začátku října, ovšem bez betlémského světla. Opět jsem si zdřímla na gauči a zase měl probudil děs z požáru. Když jsem začala křičet, že hoří, syn mi řekl: „Mami, nech toho.“ Ale já vyváděla, celá jsem se chvěla, bylo mi zle, vnímala jsem kouř a spáleninu. Manžel zotvíral okna, jestli to nejde z venku, ale nikde nic. Já se po chvíli uklidnila, ale začal ve mně hlodat pocit, že se něco zlého stane."
,,Druhý den jsem s tím svěřila kamarádce, že mám strach, že někdo uhoří, že se bojím o svou rodinu. Tu noc mě vzbudil manžel se slovy: „Vstávej, u sousedů hoří!“ Doběhla jsem k oknu. Naproti nám hořel dům, plameny šlehaly k nebi, sirény houkaly, lidé křičeli, eternit praskal a ten strašlivý kouř a spálenina! Opět jsem cítila svalovou bolest, nohy se mi podlamovaly, bylo mi na zvracení. Vzpomněla jsem si, že jsem přesně tohle cítila tenkrát na Vánoce a teď před dvěma dny. Dům se podařilo kromě střechy zachránit, ale sousedka uhořela."
,,V roce 2007 jsme měli s mým tehdejším přítelem a současným manželem jiný velice emotivní zážitek. Koupili jsme rekreační domek u Teplic nad Metují. Byl několik let opuštěný, jeho stav tomu odpovídal. Zahrada ve svahu byla zarostlá náletem, dřevinami, tak jsme káceli a řezali, aby sluníčko mohlo do chaloupky. Na podzim jsme se pustili do kácení vzrostlejšího stromu. Ten den už byli ostatní chalupáři pryč a vesnička jak po vymření. Podotýkám, že v té době mi bylo 59 a manželovi 70 let. Strom stál na stráni, nad domkem. Vyměřili jsme si směr pádu stromu do stráně. Manžel ovázal kmen dvěma provazy o sousední stromy, já držela konce provazů. Má pozice připomínala ukřižování. Manžel udělal do stromu zářez a chtěl pokračovat řezem z druhé strany. Jenže začal výš, než měl, strom se nachýlil nad domek. Skříplo mu to pilu a co teď? Nikde ani živáčka, jen dva staří zoufalci. Cítila jsem, jak strom vlastní váhou povoluje provazy otočené kolem sousedních kmenů a já to dlouho s rozpaženýma rukama neudržím. Brečela jsem nahlas a prosila pána boha o pomoc. Manžel se snažil klínem vytlouct pilu."
,,Jak jsme tam tak bojovali se zoufalou situací, najednou jde kolem 5 mladých, hezkých mužů, na sobě měli nějakou uniformu, připomínalo mi to jakoby období války Sever proti Jihu. Měli s sebou korouhev a hezky nás pozdravili. Manžel jim říká: „Hoši, prosím, pojďte nám pomoct.“ Mládenci vyběhli k nám, dva a dva se chopili provazů, pila vypadla a ten pátý strom podržel. Kmen spadl přesně tam, kam měl. Utíkala jsem pro peníze, že jim zaplatím, ale nechtěli ani slyšet. Prý je jejich úkolem konat dobré skutky, byli to studenti teologie a šli pěšky do kostela do Teplic nad Metují."
,,Druhý den jsem koupila kvalitní bílé víno a jeli jsme za nimi do kostela. Lidé zrovna vycházeli po mši a mládenci byli v sakristii u pana faráře, jehož byli hosty. Mile se na nás usmál a poručil našim zachráncům, že to víno si musí vzít a připít si s námi na to veliké štěstí. Nebýt jich, dopadlo by to moc špatně. Tehdy jsem netušila, že mi tito hoši pomohou ještě jednou, byť jen ve snu. V roce 2008 začal můj přítel (současný manžel) prosazovat, že bychom se měli vzít. Prý má být ve všem pořádek, tudíž i ve vztahu. On má tři odrostlé syny, kteří už mají své rodiny, mé tři děti jsou na tom stejně. Pokud bychom je zvali na svatbu, bylo by to hodně lidí. Rozhodli jsme se pro svatbu jen se dvěma svědky, abychom nikoho neurazili."
,,Byl začátek listopadu, když se manžel ptal, kdy se tedy vezmeme. Přemýšlela jsem a řekla, že dvaadvacátého mám svátek. Koukla jsem, který je to den a byla to sobota. Přestože jsem z Prahy, tam jsme svatbu nechtěli, Teplice pro nás byly zajímavější. Zjistili jsme, že 22. listopad je u nich oddací a vyjdou nám vstříc, že si můžeme zvolit jakoukoli hodinu. Dvacátého listopadu jsme jeli na chaloupku s tím, že si zařídíme vše potřebné. Hostina i nocleh už byly zamluvené ve Skalním městě, poblíž Adršpachu. Bylo třeba stihnout koupit kytku, zajet ke kadeřnici atd. Jenže 21. začalo chumelit, do toho pak pršelo, přišly mlha a náledí. A naše auto mělo zimní obutí v Praze! Zmocnily se mě beznaděj a zoufalství, jak to všechno zvládneme. Brečela jsem a chtěla vše zrušit."
,,Přišlo ke mně ve snu těch 5 mládenců, kteří nám pomohli při kácení, a říkali, že nemám plakat, že nám zase pomohou. Manželovi jsem ráno nic neřekla, jen jsem čekala, co se bude dít. Rozhodli jsme se jet do Náchoda vlakem, manžel vyzvedl objednanou kytici a já si zašla ke kadeřnici. Koupili jsme zákusky a chlebíčky a jeli zpět na chaloupku. Ve stejném vlaku jeli z Prahy i naši známí – svědkové a počasí se začalo jako na objednávku měnit. Bylo sice 20 centimetrů sněhu, mrazivo, ale slunečno. Sluníčko nás provázelo po celý den. Auto zvládlo cestu na úřad i do hotelu, který byl otevřený první den, neboť tam malovali a my byli jedinými hosty."
,,U vchodu nás čekali majitel se svou paní, s přípitkem a kytkou, i rozbitá sklenice pro štěstí. Uvnitř byl nádherně prostřený stůl a při pohledu z okna jsem žasli nad tou nádherou, kterou nám vytvořilo počasí. Stromy byly obalené jiskřícím sněhem a ve slunci se bělaly skály. Naši známí tvrdili, že je to od přírody také takový svatební dar pro nás. Já se teprve potom zmínila o těch mladících ve snu, co mi slíbili pomoc. Vše bylo zvláštní a neskutečně krásné. Druhý den nás čekal opět slavnostně upravený švédský stůl a po snídani odjezd na chaloupku. Kolem poledne jsme pak jeli vlakem zpátky do Prahy, provázely nás hezké dojmy."
,,Do dnešního dne věřím, že nám tak bylo požehnáno, máme krásný vztah, přestože jsem sňatek uzavřeli „na stará kolena“. A musím připomenout ještě jednu zajímavost. Vše důležité v mém životě nese s sebou číslo 8. Říká se, že je to číslo nekonečna. Mám rok narození 1948, první sňatek jsem uzavírala v roce 1968, druhý sňatek 22. 11. 2008, jsem z osmi dětí, datum narození dětí i prvního manžela obsahuje číslo 8, druhý manžel se narodil 28. den roku 1938, mé nástupy do zaměstnání, úmrtí mých blízkých - vše, co je spojeno se mnou a změnami v životě má v sobě číslo 8."
,,Přišla jsem na to vlastně náhodou, přemýšlet jsem nad tím začala, když jsme plánovali s druhým manželem svatbu, nestačila jsem se divit. Ale mám vlastně ještě jednu zvláštnost. Pokaždé, když má zemřít někdo z mých blízkých, mám sen, kde se to dozvím v symbolické formě. V případě dlouhodobě nemocného otčíma jsem viděla ve snu smuteční průvod, který začínal u hřbitovní brány a konec u jeho rodného domu a maminka mi v tom snu povídá: „Jdi a zeptej se, kdy se to pohne“, v tom jsem se probudila."
,,Druhý den přišel telegram, že otčím zemřel. To bylo roku 1995. Roku 1998 jsem měla zvláštní sen, vešla jsem do místnosti, tam u prostřeného stolu sedělo mnoho lidí. Jak jsem vstoupila, všichni povstali. Byla cítit pieta, nikdo nemluvil. Stála tam i maminčina maminka, má milovaná babička. Měla před sebou narozeninový dort se sedmdesátkou. Nemluvila, jen se smutně na mě dívala. Když jsem pak navštívila maminku, probíraly jsme kde co a já jí sen převyprávěla. Podívala se na mě, zvedla ukazováček a řekla: „Pamatuj si, že ta moje mamka ti řekla, kdy já umřu.“ Narodila se 17. 8. 1929 a zemřela v červnu 2000, těch 71. narozenin se opravdu nedožila. Když měl zemřít můj první manžel, pořád jsem ve snu uklízela a dělala pořádek, ten sen se opakoval třikrát…"
Černošice - Spirit
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
Věřte - nevěřte
,,Stalo se to v roce 1948, krátce po narození syna. Po svatbě jsme bydleli s manželem v jedné místnosti v domku mých rodičů na vesnici. Manžel jezdil do zaměstnání do blízkého města. Při odpolední směně odjížděl před polednem a vracel se před půlnocí. Oné noci se vrátil unaven, ihned ulehl na gauč a usnul. Já jako obvykle uspávala v kočárku našeho syna, který celé noci proplakal. Přitom jsem se zadívala na svého klidně oddechujícího manžela, a tak trochu mu záviděla jeho spaní. Najednou jsem uviděla mužskou postavu, která se nad ním skláněla a dotýkala se ho. Postava byla v modrém oblečení, kolem sebe měla mlhavý obal a hlava se rozplývala v mlze, takže nebylo možno rozeznat podobu. Zůstala jsem stát jako přikovaná asi tři metry od manžela a postavy. Najednou se začal manžel probouzet a postava rozplývat v mlze. Posadil se a povídá: „Proč mne budíš, co se stalo?" Odpověděla jsem roztřeseným hlasem, že jsem ho nebudila. A on na to: „Neříkej, budila jsi mě, sahala jsi na mě a třásla jsi se mnou.“ To už jsem se natolik vzpamatovala a vyprávěla mu svůj zážitek. Nevěřil a tvrdil, že jsem měla halucinace. Druhý den v poledne jsme seděli za stolem u oběda. Najednou manžel vstal od nedojedeného jídla, šel ke kočárku a vyndal z něj spící dítě, které položil na gauč. Vzápětí praskl lustr nad kočárkem a střepy spadly přesně do místa, kde před okamžikem mělo dítě hlavičku. Oba nás zamrazilo při vědomí, co se mohlo stát. I když mi tenkrát nikdo nevěřil, jsem dodnes přesvědčena, že to bylo varování, a že nějaká astrální bytost chránila mé dítě. Proto dnes, kdy už nejsou takové věci tabu, se chci podělit o svůj zážitek se všemi, kteří mají zájem o tajemno."
Danuše P. z Plzně - Spirit
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
,,Robert vidí a ví víc než jiní lidé. Patří mezi jedince, kteří vnímají jemnohmotný svět a různé entity, a to i ty, které mohou člověku ublížit. Občas navštěvuje místa spojovaná s výskytem paranormálních jevů. Jak uvádí, určitou dobu se zaměřoval hlavně na věci zlé, vyhledával lokality, na nichž došlo k nějaké tragédii. Je přesvědčený, že i když některé přízraky a situace mohou člověka děsit, je mnohdy lépe se pokusit o komunikaci a ne hned brát do rukou kříže či zbraně a chtít situaci řešit násilnou cestou. Varuje však zvědavce, kteří nemají respekt a hazardují tak se svým životem."
,,Můžete uvést nějaký konkrétní příklad, s čím jste se setkal a jak to na vás působilo?"
„Vzpomínám si třeba na jeden starý hotel. Navštívil jsem ho ještě se dvěma kamarády. Byla půlnoc a my se šli projít po pokojích. V horním patře byla místnost s nějakým harampádím. V jednom koutě byla mezi věcmi zarovnaná panenka - velká zhruba padesát centimetrů a opřená o stěnu. Na kameře jsem spatřil, jak otáčí hlavou a dívá se přímo na mě. Vyděšení kamarádi okamžitě utekli. Já procházel místností a panenka se za mnou otáčela. Pak se ale dlouze zadívala jedním směrem, do jiného rohu místnosti. Mezi veteší jsem tam objevil postýlku pro panenky. Sice trošku rozpadlou, ale nešlo o nic, s čím by si vteřinové lepidlo nebo kus drátu neporadily. Našel jsem tam dokonce i peřinku a polštářek. Postýlku jsem dal jakž takž dohromady a panenku do ní položil. Postýlku jsem potom postavil na stůl, směrem k východu Slunce. Zapnutý diktafon pak zachytil slova: ‚Jdi spát.‘ Může to znít divně, ale slyšel jsem to velice rád. Nějak sem tušil, že tu noc nebudu chtít zůstávat vzhůru.“
,,A co se dělo dál?"
„Vzbudil jsem se ve vedlejší místnosti v 8.08 ráno, vyspinkaný pěkně dorůžova. (smích) Snad ani nepamatuji, že bych se někde tak dobře vyspal. A kamarádi? Jak utíkali, ve spodním patře se zasekly dveře a zůstaly tam uvěznění. Nemohli ven, ani za mnou nahoru. Ráno byli celí bledí a hrozně vystrašení. A záznamy z kamery a diktafonu ukázaly, že měli proč. Vůbec jsem nechápal, že mě to, co se tam dělo, nevzbudilo. Z diktafonu se ozývaly příšerné zvuky a rány, v jednu chvíli to vypadalo, že tam snad řádilo zemětřesení...“
,,Z vašeho vyprávění vysvítá, že taková místa asi nebudou zrovna bezpečná…"
„Přijde vám bezpečné potřít se krví a pak vstoupit do lví klece? Není nic nebezpečnějšího než lézt tam, kam nemáte. Psychika citlivého člověka může být otřesena, může to mít následky."
,,Mě návštěvy podobných míst dohnaly až k exorcismu, který jsem málem nezvládl. Lidé hrozně rádi riskují, ale v tomhle případě to může dopadnout hodně špatně. Když se na ně něco nalepí, mohou ohrozit kromě sebe celou rodinu a blízké přátele.“
SPIRIT - říjen 2017
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
Čtyři dívky si užívají na tzv. dámské jízdě. Popíjejí, baví se, zakusují dobroty. Pak jednu napadne – budeme vyvolávat duchy! Všechny se nápadu zasmějí a jedna běží do vedlejší místnosti, odkud přinese plátno, na kterém jsou písmena, číslice a slova
ANO a NE. Přiloží skleničku a se smíchem kladou první otázku: „Chce s námi někdo mluvit?“ Sklenička se pohne a zamíří ke slovu NE. Smích už sice není tak hlasitý, na tvářích zúčastněných se dokonce objeví výraz překvapení, ale pokračují. „Duchu, dobrý nebo zlý, mluv s námi! Chceme si prostě popovídat!“ Opět se společně zachichotají. Sklenička začne jezdit po plátně s nebývalou rychlostí, sotva stačí číst odpověď, ale je jasná. „Jsem Adam, jsi mrcha! Zabiju tě!“
Přestože se sklenky jedním prstem dotýkají všechny dívky, zůstane na skleničce prst jediný. Ostatní po přečtení odpovědi rychle uhnou. Poslední prst se sune ze sklenky dolů. „Myslel to vážně?“ Ptá se dívka, která sundala prst ze skleničky jako poslední. „A komu to vlastně říkal?“ Ptá se vyděšená mladá žena těch ostatních. „Blbost!“ Odvětí další a jde si nalít další skleničku vína. „Není to pravda, někdo s tou skleničkou hýbal, jste hloupé!“ Všechny opustí plátno a baví se dál. Na vzkaz a zkušenost zapomenou velmi rychle.
Loučí se k ránu, tři z dívek nasedají do taxíku a jedou domů. Čtvrtá doma uklízí nepořádek. Pak jde do koupelny s tím, že po sprše půjde rychle do postele. Když vychází ze sprchového koutu, uklouzne jí noha, nestihne se nikde zachytit. Náraz do hlavy o hranu umyvadla je smrtelný. Kolem hlavy se rozlije na podlaze krev.
Poněkud hororový příběh se kdysi opravdu stal. Vyprávěl ho přítel zemřelé dívky. Popsal zkušenost všech, které se seance účastnily. Policie případ uzavřela jako nešťastnou náhodu, byl ale chvíli podezřelý z toho, že se na její smrti mohl podílet. Nerad vzpomíná, ale souvislosti mu dodnes vrtají hlavou. Nikdo, ani on ani dívky, žádného zemřelého Adama neznal.
Záhrobí není radno pokoušet
Je obecně známo, že zahrávat si s „druhou stranou“ se nevyplácí. Vyvolávání duchů je prostě nebezpečné. A proč tomu tak je? Neodborné napojení na záhrobí může vyvolat entity všech možných druhů. Tolik vysvětlení těch, kteří o bytostech v prostoru něco ví. Údajně „tam“ nejsou jen ti dobří, ale i zlí, navíc se v prostoru nachází energie, která s dušemi prý nemá nic společného. Ďábel se jednoduše projevuje všemi možnými způsoby.
Zdena, která vlastní se svým manželem hotel, o tom ví své. Marně totiž čekají již několik let na kupce. Proč?
„Hotel prosperoval, vydělával. Jeho historie je velmi pohnutá a zajímavá. Událo se toho tady hodně.“ Vzpomíná a mne si při vyprávění ruce. „Zemřela zde prý malá holčička, pak nějaký lékař, byl tu lazaret pro raněné ve II. světové válce, pak jesle,“ popisuje dál. „Když jsme objekt koupili, byl zanedbaný, ale krásný. Chtěli jsme mít skvělý hotel, což se také zprvu dařilo. Měli jsme po skončení rekonstrukce nádherný dům na nádherném místě.“
Energie nakumulovaná za celá desetiletí tu byla stále citelná. „Jednou mě někdo udeřil, jen tak. Pak mi zvrhnul z tácku pití, které jsem nesla hostům. To vše mi dalo podnět k tomu, abych se zeptala, kdo tu je a proč. Informací bylo po málu. V kronikách jsme našli jen zlomky,“ vypráví a klopí při tom hlavu. Uchýlila se tedy k jediné možnosti. Zavřela se do jednoho z pokojů a chtěla si popovídat s těmi, kteří tu možná zůstali a nechtěli odejít.
„Vzala jsem si plátno, které bylo pro tyto účely vyrobené. Pak se prostě ptala. Nejprve přicházely nic neříkající odpovědi. Najednou se začalo dokola ozývat písmeno Q. Nic víc, jen tohle písmeno. Ručička destičky mě stále vracela k tomuto písmenu.“ Nechápavě kroutí hlavou. „Uložila jsem tedy vyvolávací pomůcky a nechala to být. Jenže, později mi někdo řekl, že tohle písmeno značí ďábla,“ zvedne konečně hlavu a v očích je poznat zděšení.
„Pak se dařit přestalo. Rozhodli jsme se tedy, že hotel budeme pronajímat. Sehnali jsme si místo v horách, kde mi společnost dělali mí oblíbení koně. Brzy ale i tady začaly problémy. Nedostávalo se peněz, museli jsme hodně pracovat, abychom udrželi náš domek, pozemek a dali koním, co potřebovali. Mezi tím pronajímatel hotel prakticky zničil. Našli jsme zpustlé místo, které potřebovalo další úpravy a také zařízení. Po nápravě ho převzal další pronajímatel, pár měsíců sice fungoval, ale dopadlo to stejně. Dnes se snažíme objekt prodat, marně. Objevila se spousta zájemců, ale nikdy nic nevyšlo.“
Skutečně krásné místo tak zůstává dodnes opuštěné a čeká, až si ho zase někdo oblíbí a zamiluje. Brání snad dalšímu rozkvětu opravdu samotný ďábel? Nebo je objekt energeticky tak nepříjemný, že o něj každý ztratí zájem?
Horor v redakci
Píšeme o věcech tajemných a záhadných, ani nás samotné tedy nenechává v klidu, pokud si můžeme na vlastní kůži něco vyzkoušet, nejen vyslechnout.
Jedna z našich redaktorek si do svého mobilu na základě různých vyprávění stáhla aplikaci, která detekuje duchy. Aplikace nás první den upozornila na tři entity, které se měly v redakci nacházet. Zvědavě jsme si prohlíželi světélka, jež se na displeji objevovala a určovala přítomnost konkrétních entit. Že jsou některé z nich opravdu velmi špatné, tedy podle detektoru, nás moc nezaskočilo.
Jenže entity přibývaly. Ze tří byly najednou čtyři, pak šest, následně osm. Zdálo se nám to podivné, nevěděli jsme, co si myslet. Myšlenka na to, že se jedná o mimořádně stupidní záležitost, nás vyvedla z omylu skoro vzápětí.
„Mám asi alergii,“ prohlásila kolegyně. Následně se začala škrábat na rameni s tím, že jí naskočila vyrážka z něčeho, co jejímu tělu nesvědčí. Rozhodla se tedy rameno ošetřit. Jenže to, co objevila na své kůži, překvapilo všechny. Troufáme si říci, že šokovalo! Bylo jasné, že o žádnou alergii nešlo. Obtisk prstů na jejím těle jasně říkal, že duchové z aplikace se nejspíš chtějí hodně kamarádit. Ona však nikoliv. Aplikaci si odinstalovala a nechce s nimi již nikdy nic mít!
Naďa Kučerová a Spirit
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
Čtyři dívky si užívají na tzv. dámské jízdě. Popíjejí, baví se, zakusují dobroty. Pak jednu napadne – budeme vyvolávat duchy! Všechny se nápadu zasmějí a jedna běží do vedlejší místnosti, odkud přinese plátno, na kterém jsou písmena, číslice a slova
