Siamská dvojčata, sestry Blažkovy - Duha v mýtech a pověrách
BBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBB
SIAMSKÁ dvojčata - sestry BLAŽKOVY
JOSEFA BLAŽKOVÁ a RŮŽENA BLAŽKOVÁ
Sestry se narodily 20. ledna 1878 ve Skrýchově u Opařan v táborském kraji v rodině vlastníků malého hospodářství. Blažkovi už měli jednu dceru Annu, po dvojčatech se narodil ještě syn František. Pro matku nebyl porod dvojčat snadný a ještě víc se vyděsila, když novorozence spatřila.
Narozené holčičky byly srostlé v pánvi, což matku ohromilo. Starý lékař z Opařan, který je přivedl na svět, se s něčím takovým jaktěživo nesetkal a ani nemohl odpovědět, jak se budou děti vyvíjet.
Šokovanou matku ale utěšoval: „Srdce jim bijou jako zvony, a to je teď nejdůležitější.“ Jeho slova se potvrdila – dívky byly zdravé.
Sestry Blažkovy před představením.
Proti jiným siamským dvojčatům měla každá obě nohy. Hrály si stejně jako ostatní děti, byly veselé a čilé. V pozdějších letech se ale ukázalo, že neustálé spojení bylo pro ně stresující, vyčerpávající a obě tato situace plnila zlostí.
Zdravotní stav obou dívek byl neřešitelný – lékaři v Praze prohlásili, že operace vůbec nepřipadá ze zdravotních důvodů v úvahu. Objevila se ale možnost, jak sestry vybavit pro život. Začal se o ně zajímat vzdělaný švihák, jistý hrabě Nádherný, který jejich matce vzkázal: „Buďte šťastná, matko. Jednou vám vydělají velké peníze.“ Nemýlil se. Však jim také sám dopomohl k úspěchu.
Platil jim z vlastních prostředků domácího učitele, protože do normální lavice by se nevešly. Učily se kromě jiného francouzštině a němčině, ale také hře na xylofon, na housle a zpěvu.
Dvojčata se snažila alespoň vizuálně od sebe odlišit – sestry se odlišně oblékaly, Josefa si dala vlasy obarvit na červeno, kdežto Růžena měla tmavé. Různý byl i jejich temperament. Růžena se stále smála, Josefa byla zlostná a svárlivá. Jejich exotičnost k nim přivábila i zvídavého novináře Egona Ervína Kische. Okouzlovaly ho, sledoval jejich život a psal o nich.
Rodiče dvojčat Blažkových bydleli ve mlýně Kvěchov.
Vylíčil scénu z 20. dubna 1912, která se odehrála v Grandhotelu Evropa v Praze. Uprostřed apartmánu se přetahovala rudovlasá Josefa se svou tmavovlasou sestrou. Růžena se natahovala po láhvi whisky na stole, kdežto Josefa se ji snažila odtáhnout ke dveřím. Připomínaly svými červenozelenými šaty strašidelný lampión. Sestry se hádaly, protože Růžena milovala whisky, kdežto svárlivá Josefa pít nechtěla. Silnější Růžena nakonec zvítězila.
Přes všechny neshody byly ale obě sestry obchodně zdatné a podnikavé. Nechaly si postavit hospodu v Sepekově a pronajímaly ji. Do Sepekova se jejich rodiče odstěhovali k provdané dceři Anně, manželce mlynáře a majitele mlýna Kvěchov, Chocholy. Sestry rodiče pravidelně navštěvovaly.
V dubnu roku 1910 se po dvojčatech začal shánět Egon Ervín Kisch, protože se na čas jako by propadla do země. A byl překvapen. Pomocí pátrání a úplatků zjistil, že sestry jsou na klinice známého chirurga Otakara Kukuly v Praze. Tam se právě v dubnu 1910 stala Růžena matkou syna Františka.
Pro Kische to byla senzace. Vydával se za lékaře, pronikl na kliniku a viděl své. „A tak jsem je nakonec uviděl. Ležely na posteli, Růžena se smála a vypadala šťastně, Josefa jako obvykle zamračeně a zlostně. Později jsem viděl jejich fotografii i s chlapečkem a Josefa se opět kabonila a naznačovala, že se v této společnosti octla jen nemilou náhodou.“
Prý si často stěžovala, jak ona, panna, přijde k tomu, aby jí teklo mléko, aby i ona cítila porodní bolesti, když všechnu sladkou smetanu už slízla sestra.
Růženin milostný vztah zůstal tajemstvím, které do konce života sestry neprozradily. Františkova otce nikdo neznal.
Spekulovalo se o impresáriovi či několika členech varietního souboru. Jisté je, že se vlastně obě staly matkami, byť o sexuální život měla zájem jen Růžena. Josefa podle vlastních slov dopadla jako Panna Maria, kde nic tu nic a najednou je matkou.
Hrob sester Blažkových v Sepekově.
Sestry byly slavné i po první světové válce. Malý František je doprovázel a vystupoval s nimi. Zájem o ně ale postupně klesal. Navíc Růžena onemocněla – dostala zápal plic. Lékaři jí tentokrát navrhli oddělení – dvojčata zákrok odmítla. Sestry zemřely 30. března 1922 v USA. Bylo jim 44 let.
Róza umřela na zánět průdušek o 12 minut později než Josefa.
Byly zpopelněny a jejich stříbrná urna putovala do rodinné hrobky v Sepekově.
Ve dvacátých letech minulého století o nich vyšel v tisku celý seriál.
Syn František se v Bechyni vyučil elektrikářem a oženil se se švadlenou Marií Kovaříkovou. Měl po matce a tetě dost peněz, ale brzy se mu rozkutálely.
Sestry Blažkovy své nechtěné výjimečnosti dokonale využily. Zažily hodně slávy, ale i utrpení – jejich osud se podobal životnímu běhu siamských dvojčat, která dala této abnormalitě název.
BBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBBB
Když naši předkové uviděli na nebi krásný barevný luk, připisovali mu vinu za všechna předcházející neštěstí – hromy, blesky, deště. Tataři věřili, že duha je had, který polyká lidi, domy a zvířata. Pozůstatky těchto legend přetrvaly dodnes u černochů v Africe a u několika indiánských kmenů v Jižní Americe. Duha byla chápána jako strašlivé monstrum, trest seslaný bohy.
Za nový názor na duhu vděčíme židovskému národu. Jahve přikázal Noemovi, aby vybudoval archu a přivedl na ni zvířata – jeden pár z každého živočišného druhu. Po čtyřiceti dnech plavby Noe vypustil nejdříve ptáky a pak společně s rodinou a dalšími zvířaty vystoupil na pevninu. Nikdo kromě nich potopu nepřežil. Noe vykonal oběť přísnému a spravedlivému Bohu – Jahve. A tehdy se nad zemí ukázala duha – znamení od Boha. Vícekrát už Bůh svůj lid nepotrestal potopou.
Bohové scházeli na zem po duze
Podle skandinávské mytologie scházeli bohové na zem po duze a zase po ní vystupovali vzhůru. Duha byla most, který spojoval sídlo největšího boha, jednookého Wodana, a jeho manželky Froy – bohyně lásky, s lidskými obydlími.
V řecké mytologii se vznik duhy spojuje s bohyní Iris. Když ji chtěli unést, vznesla se do vzduchu a utekla do sídla svého otce Dia. V místech, kde se její chodidla dotýkala nebeské klenby, se objevila duha.
Dnes se „iris“ říká oční duchovce, ale také krásnému květu, který roste na březích jezer a rybníků. Skutečná duha se skládá ze sedmi výrazných barev: červené, oranžové, žluté, zelené, modré, indigo a fialové. V přírodě se často stává, že má duha jednu dominantní barvu.
O dominující barvě duhy
V přechodné době, mezi pohanstvím a přijetím křesťanství, se rozšířila řada legend o dominující barvě duhy. Rolníci z oblasti Středozemního moře věřili v toto: když v duze převládá světle žlutá barva, znamená to bohatou úrodu, když dominuje červenomodrá, očekávali bohaté vinobraní, pokud je nejjasnější modrozelená, říkávalo se, že se urodí mnoho oliv...
Málo se ví, že se duha objevuje i v noci. Po večerním dešti se ve světle Měsíce někdy rozprostře nádherná krátká duha složená z černé, hnědé, zlaté, šedé, stříbrné a bílé barvy. Je dokonale harmonická.
Křišťál a duha
Jak již bylo naznačeno, s duhou je spojena řada mýtů a legend. Mnich Johannes, který žil v jižním Německu, předpověděl v roce 336, že v roce 2000 bude v duze převládat červená jako varování před obrovským ohněm, který by mohl zničit Zemi.
Vznik duhy byl vysvětlen vědecky teprve v roce 1666. Stalo se to v době návštěvy ruského cara Petra I. u anglického fyzika Isaaca Newtona. Newton stál ve své londýnské laboratoři a náhodou držel v ruce hranol křišťálu. Na nerost dopadl paprsek slunce a na jeho druhé straně se rozštěpil na řadu krásných barev – duhu.
Po dešti visí ve vzduchu drobné kapičky a v nich se štěpí světlo, které vidíme jako duhu. Různé barvy jsou výsledkem lomu světla v různých látkách. Naše smysly dovolují rozpoznat třináct barev denní a noční oblohy.
Barvy mají uzdravující moc
Německý básník Johan Wolfgang Goethe se zajímal nejen o literaturu. Byl také vědcem a badatelem. Mezi jeho díla patří téměř neznámá třísvazková kniha – výsledek jeho čtyřicetileté práce. Popisuje v ní fyzikální a optické experimenty, představuje matematické výpočty úhlu lámání světla, analyzuje různé dobové substance.
V roce 1870 vědec Edwin D. Babbitt, syn pastora, napsal zajímavou knihu „The Principle of Light and Color“. Pojednává v ní o uzdravující moci barev. Babbitt se dostal do sféry magnetismu, jasnovidectví a nadpřirozených sil. Žil a pracoval v dobách, kdy lékařství ještě neznalo penicilin. S velkým úspěchem však léčil plicní onemocnění – nejstrašnější nemoc 19. století. Užíval k tomu barevné sklo, které pod slunečními paprsky znásobovalo barvu a lesk. Babbitt se také zajímal o vliv barev na lidskou psychiku. Výsledky jeho výzkumu využívá psychologie. Přesto za svého života nedosáhl uznání.
Všichni jsme pulzující duha
Jak je známo, všichni se skládáme z molekul a ty zase z atomů. Atomy mají rozličnou stavbu – některé jsou velmi složité. Zajímavé však je, že každé jádro atomu má svoji zvláštní barvu a zvuk. Když Aristoteles přednesl teorii atomu, zmínil se přitom o nebeské hudbě. I když měl jako laboratoř jen přírodu, chápal, že se nic neděje bez příčiny.
Jestliže je jádro atomu těžké se složitou strukturou, má tmavou barvu a vydává nízký tón. Z toho vyplývá, že všechny bytosti a tzv. trvalé prvky naší skutečnosti vibrují.
Všichni jsme tedy de facto pulzující duhy! Kdybychom měli tu schopnost a dokázali prohlédnout masivní fasády domů na ulicích, uviděli bychom chvějící se atomy.
Duhoví bojovníci
Od bouřlivých dob v roce 1968 se symbol duhy objevuje téměř všude. Někdy zastupuje čistě komerční cíle, jindy si ho bere do znaku skupina s dalekosáhlými cíly.
Greenpeace, ekologická organizace, která čerpá inspiraci u indiánů v Kanadě a USA, si dala do znaku také duhu... „Duhový bojovník“ je takový člověk, který žije silně vázán na přírodu a hájí její práva. Jeden indián kdysi řekl: „Až bude podťatý poslední strom a vylovená poslední ryba, teprve tehdy bílý člověk pochopí, že peníze se nedají jíst.“
Spirit
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
