Posmrtné informace - Hřbitovy - Skryté poruchy osobnosti - Vojenské hroby
OOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOOO
,,Posmrtné informace“
,,Zdraví nám může sloužit či nesloužit, ale jednou se stane, že zemřeme. Smrt se nevybírá a na onen svět bere děti, mladé lidi i starce. Někdo odchází poté, co jeho organismus sejde stářím, jiný může mít autonehodu či nevyléčitelnou nemoc. Přesto ale nikdo z těchto lidí neodchází úplně, vždycky nám po něm něco na Zemi zůstane. Něco, co je sice nehmatatelné, co ale někteří lidé cítí."
,,Jde o informace, které tu zanechá každý z nás. Zůstanou tu i po jeho smrti. Třeba malíř obrazů. Obrazy jsou umocněny tvorbou, takže lze v nich ještě lépe číst. A to např. jakými nemocemi malíř trpěl. Tyto informace jsou zakódovány v plátně a nikdo je nemůže odrušit. Jsou to prostě informace po obyčejných lidech.“
,,Jsou lidé, kteří se zajímají o tyto posmrtné informace a s těmito jevy pracují.“
Ludmilka
ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
,,HŘBITOV – Hřbitovy“
,,Co jste vy, byli jsme i my.
Co jsme my, budete i vy."
,,Tato Boží stopa zve člověka k poznání jeho hranic. Tou nejzákladnější hranicí je ohraničenost délky života. Je to velmi nepříjemné zjištění, že náš život skončí, a málokdo se s tím realisticky vyrovnává. Většina nás žije, jako kdyby na zemi měla žít věčně. Hřbitov nám tu mez připomíná, ať se mu vyhýbáme nebo ne. Tvůj život, člověče, skončí - a co bude pak ?!“
,,Člověk řekne, že už není nic jiného, než rozpad do hmoty v rámci koloběhu látek v přírodě. Snad zbude nějaká vzpomínka u někoho, kdo umře později. Jiný, který byl něčím známý a získal si popularitu a známost mezi lidmi, bude mít snad nad hrobem pomník, možná i pomníky různě po zemi. A někdo třeba ani nebude mít hrob, dají jeho zbytky do urny. A někoho jen tak volně rozsypou, aby z něj nezbylo nic, třeba z práškovacího letadla… A proto je třeba tady na zemi žít naplno, žít a užívat si, dokud je čas.“
,,Věřící ale očekává, že se po smrti setká s Boží náručí. Věří, že smrt je jen přechodem z obtížného života na zemi, plného zkoušek, útrap a obtíží, ale také radostí, lásky a krásy, do věčného života v nekonečném společenství s Bohem. Do nekonečnosti splynutí v lásce Boží.“
,,Ať chceme nebo ne, je hřbitov stopou Boží, která nám ukazuje pomyslnou bránu mezi pozemským životem a životem věčným, která se týká každého a z níž není nikdo vyňat, nikdo nemá žádnou výjimku, bohatí stejně jako chudí, šťastní jako nešťastní, vrazi i jejich oběti, nevěrci i věřící, pro všechny platí stejně. Omyl materialistů je v tom, že s tím nepočítají. Věčnost má totiž lidská bytost jako danou vlastnost od Stvořitele. Věčnosti se nelze nijak zbavit. Nedá se ztratit ani prodat, ani se jí zříci nebo ji zatratit. Je to dar vlastní naší přirozenosti. Budeme tedy žít věčně, ať chceme nebo ne, někdo v Boží lásce a někdo bez Boží lásky, tak, jak kdo sám chtěl.“
,,Hřbitov je také místem setkávání. Proč by i nevěřící chodili na hřbitovy a zdobili hroby svých zemřelých? Někteří si s nimi chodí "povídat" a svěřují se jim se vším, co je potkává, jiní si sem chodí poplakat a ulevit emocionálnímu napětí a jiní, kteří hřbitov považují pro svého zemřelého za konečnou stanici, mu zdobí tu malinkou zahrádku jako projev své lásky, i když teď už marné, takový malý pomníček, dokud oni ještě žijí.“
,,Světélko na hrobě má připomínat oběť pozůstalých, společenství s Ježíšem v modlitbě a lásku k mrtvému, která vede za hrob a jejíž pozemská tvář pominula, věčná však jednou s určitostí nastane. Co by byl ale platný zlatý hrob obsypaný denně růžemi, když by chyběla modlitba ?"
,,Jeden jediný Otčenáš…", to šeptají duše v očistci, "ne kytky, ne věnce, ne soutěž o nejkrásnější a nejbohatší hrob, ale modlitbu, o tu prosíme."
,,Kříž na křesťanském hřbitově upozorňuje na nekonečnou oběť lásky Syna Božího, která otevřela bránu smrti do věčného života. Zde je to správné místo pro vděk, lásku, prosbu, naději, odevzdání sebe i druhých. Bez reality Kříže je lidský osud nelišný od osudu zvířat. Je to jako stále otázka víry a nevěry."
,,Stopa Boha, která vede přes hřbitov, přivádí každého k zamyšlení : A co já, až umřu ? Co se mnou bude ? Povede ke změně celoživotní orientace tak, aby mířila k Bohu ?“
,,Zamysleme se nad Hroby a Hřbitovy - Kým vlastně jsme a kam míří naše kroky, a vede naše cesta...?" Ludmilka
ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
Smutný příběh pod názvem
,,SKRYTÉ PORUCHY OSOBNOSTI"
,,Na policejním obvodním oddělení jednoho z moravských městeček byl toho dopoledne vzácný klid. "Včera jsem vychrupoval až do desíti," liboval si podpraporčík Matula a sháněl se po čistém hrnku. "Ještě před třemi roky by už od sedmi tahala dechovka lidi na ulici a my bysme sloužili jak mourovatý." "To se tak někdo má, já jsem už od šesti sekal zahradu. Jestli hledáš čistý kafáč, musíš si nejdřív nějaký umýt," nejevil zrovna skvělou náladu major Vondruška. "Když se nic nesemlelo na prvního máje, spadne nám na stůl nějaká chuťovka určitě dneska," vyjevil svou chmurnou předpověď právě začaté služby. "S tebou bude zase veselo. Proč by si nemohli dát drbani pár dní pokoj?" nedal se vyvézt z dobrého rozmaru Matula. "Protože to cejtím v kostech. Kdybys sloužil tak dlouho jako já, neplýtval bys časem na hloupý otázky," začal otáčet ručním kávomlýnkem major. Vaření voňavého nápoje považoval za malý rituál, pro který si ho kolegové často dobírali.
"Někdo k nám jde," otočil se od okna Vondruška a ke dvěma připraveným šálkům přidal třetí.
"Určitě si dáte s námi, protože lepší kávu jste jistě v životě nepil," vítal udýchaného, zjevně rozrušeného dědu mladší policista. Sehraná dvojice se na sebe ani nemusela podívat, aby práce začala běžet v akordu vyladěném skoro stejně jemně jako hra profesionálních hudebníků.
"To je strašný," opakoval příchozí několikrát za sebou, aniž ho někdo rušil. "Můžu si zapálit?"
Major kývl a otázku, co že tak šokujícího se vlastně přihodilo, nechal viset v místnosti.
"Jmenuji se Josef Pekárek," představil se dodatečně vyděšený muž. "Právě se vracím ze hřbitova a to, co jsem tam viděl, nemohl udělat normální člověk," těkal očima z místa na místo. Mladší policista sáhl po psacím stroji a v duchu proklínal kolegův správný odhad věcí příštích.
"Co vás tolik vyděsilo?" přišla ta pravá chvíle na první majorovu otázku. "Včera navečer jsem byl zalévat hrob a všechno bylo jako jindy. Dneska ráno jsem tam vezl čerstvou kytku a...," nebyl Pekárek schopen dokončit větu. "Ukradli vám vázu?" doplnil schválně nejnaivnější variantu starcova zděšení podpraporčík.
"Kéž by to tak bylo," přenesl se penzista rázem do věcnější roviny. "Nějaký zvíře rozkopalo naši hrobku a kosti mých nejbližších rozházelo všude kolem." Tohle bylo moc i na majora, který zažil za léta služby nejednu ohavnost. "Tak se tam pojedeme podívat," sáhl po čepici a tři hrnky skvělé kávy zůstaly na stole takřka netknuté.
Silnici do vedlejší vesnice lemovaly stromy nazdobené bílými závoji. "Takhle krásně na prvního máje třešně už dávno nekvetly," zasnil se na chvíli děda. Ještě kousek a budou u hřbitova. "Musím tam s vámi?" pípl stísněně. "Zatím ne, můžete počkat v autě, a pak se domluvíme," naklonil se k němu major. "To je strašné," opakoval podobně jako před chvílí starý pán v policejní služebně několikrát za sebou podpraporčík Matula. Hned vedle rozbité desky rodinné hrobky se třemi hroby se kupil kopec hlíny, na které se válely kosti, o jejichž původu nemohlo být pochyb. "Tohle vypadá na satanisty," naklonil se nad páchnoucí jámu podpraporčík a na jejím dně uviděl otevřené rakve. "Proč na satanisty?" zkoušel svého podřízeného major a při pohledu na dvě lebky ležící poblíž hrobu v duchu připouštěl i tuto verzi. "Někde jsem o tom nedávno četl," blýskl se policejní nováček. "Spíš to ale bude vandalství, co?" odhadl klasifikaci trestného činu, který dostane za chvíli své papírové desky a ty se budou plnit stránkami, na kterých budou sotva znát hodiny piplavé práce.
Třešně odkvetly a příroda nabrala barvy, které napovídaly, že dětem už začnou za pár dní prázdniny. Na obvodním policejním oddělení se na první pohled nezměnilo nic, ale plnící se papírové šanony ukazovaly, že letmý dojem je nahony vzdálen realitě.
"U toho hřbitova budeme muset vyšetřování přerušit. Už jsme zkusili snad všechno a po tom šílenci ani stopa," přidělil nenásilně práci svému podřízenému major Vondruška.
"Podle § 173, odst. 1, písm. e) trestního řádu trestní stíhání ve věci trestného činu "Výtržnictví" podle § 202 odst. 1 trestního zákona, kterého se dopustil doposud neznámý pachatel v době od 19.00 hod. dne 1. 5. 1993 do 07.00 hod. dne 2. 5. 1993 tím, že na hřbitově v obci... odkryl hrobku se třemi hroby, otevřel rakve, ze kterých vyházel část kosterních pozůstatků ku škodě Josefa Pekárka nar. 26. 8. 1921, čímž způsobil škodu ve výši 200,- Kč p ř e r u š u j i..." vyťukával do papírů proložených kopíráky Matula.
Jeho nadřízený zatím snad po padesáté pročítal pečlivě stránku po stránce spis naplněný každou sebemenší podrobností, kterou se podařilo policistům zjistit k případu normálnímu člověku stěží pochopitelnému.
"Počkej, zadrž! Možná jsme předtím něco přehlédli," zastavil podporučíkovu rozcvičku na deset prstů. Ťukání starého psacího stroje se rázem zastavilo. "Podívej, tady. Vedle ve vsi byla zábava. Tihle dva sice tvrdí, že na ní byli, ale nikdo z přítomných to nepotvrzuje. Že bychom se jich zeptali, které písničky hráli muzikanti kolem půlnoci ?"
O pár dní později už bylo jasno. Na chodbě policejního obvodního oddělení seděli dva mladí lidé - vlastně spíš děti, přestože mladý muž měl na sobě čerstvou vojenskou uniformu.
"Tak pojďte dál," kývl podporučík na Pavla Zadáka, prvního z dvojice, která měla zřejmě zneuctěný hrob na svědomí.
"Helena je moje vážná známost, na podzim se budeme brát. Neptejte se jí, prosím vás, na nic protivnýho, všechno vám řeknu sám," vysypal ze sebe Pavel dříve než se ho kdo na něco zeptal.
"Tak vyprávějte," dostal mladý muž prostor pro vysvětlení nepochopitelného. "Nedávno jsme se s Helenou dohadovali, jak to asi vypadá v hrobě - ona o tom četla v časopise a od té doby jsme se k tomu občas vraceli. Napadlo nás, že nejlepší bude se do nějakého podívat. Když jsme jeli na prvního máje večer na kolách na zábavvu, vedla cesta kolem hřbitova," začal čerstvý voják popisovat noc plnou podivného dobrodružství. "Byla už tma. Prošli jsme okolo márnice, kola opřeli o zeď a dírou jsme vlezli dovnitř. V márnici byly otevřené dveře, vevnitř jsme našli lopatu, rýč a krumpáč, a tak jsme začali odkrývat hrob, co byl nejblíž. Když jsme odkopali asi metr hlíny, narazili jsme na takové tři břidlicové kameny, které jsem krumpáčem zvedl. Jeden z nich se propadl do hrobu a zlomil se.
Při kopání jsme našli několik kostí a v hlíně i jednu lebku - tu jsem položil na sousední náhrobek. Když jsme hrobku odkryli, uviděli jsme na dně tři rakve. Dvě byly shnilé, ale třetí byla ještě celá," odmlčí se na chvíli Zadák, jako by si až teď uvědomil, že tu noc nešlo jen o dobrodružství. "Pokračujte," pobídl ho k další zpovědi major a v duchu si přál, aby už byl případ, se kterým se setkal poprvé v životě, za ním.
"U sousedních hrobů jsme si vzali několik svíček, abysme viděli dolů. Byla tam celá mrtvola i s oblečením, ale nedalo se poznat, jestli je to chlap, nebo ženská. V jedné rakvi jsem vzal lebku, na které bylo ještě pár vlasů, a vyndal ji ven. Pak jsme se na ni s Helenou dívali, ale byla škaredá jsem se jí, a tak jsem ji nechal ležet na obrubníku poblíž hrobu. Pak už se rozednívalo a okolo hřbitova začali jezdit lidi ze zábavy. Všechno jsme nechali tak a jeli jsme domů, nebyl čas hrob urovnat, aby se nic nepoznalo, jak jsme nejdříve chtěli. Nejsme zloději, co tam něco hledali, ani satanisti - byli jsme jen moc zvědaví. Je mi strašně líto, že se to všechno stalo, a rozhodně mohu prohlásit, že už určitě nikdy nic podobného neudělám," bylo sotva slyšet konec šíleného vyprávění.
Výpověď Heleny Jeřábkové, které ještě nebylo celých sedmnáct, byla úplně stejná. I jí jako by teprve docházelo, že ta noc nebyla jen obyčejným průšvihem, na jaké se později se shovívavým úsměvem vzpomíná. "Skončeno, podepsáno," stojí na konci každé výpovědi. Oba policisté si opravdově vydechli, když mohli tuto větu napsat i pod vyprávění obou obviněných.
Okresní soud vyměřil Pavlu Zadákovi za výtržnost trest odnětí sobody na šest měsíců s podmíněným odkladem a zkušební dobou na osmnáct měsíců. "...je vinen, že v nočních hodinách ze dne 1. 5. na 2. 5. 1993 na hřbitově v obci ... spolu s ml. Helenou Jeřábkovou odkryli trojdílný hrob, ve kterém rozbili rakev a kosterní ostatky zesnulého rozházeli po hřbitově, přičemž při odkrývání hrobu poškodili krycí kámen z loupané břidlice o rozměru 80 x
Helena Jeřábková byla v té době ještě nezletilá, a tak jí trestem zůstalo jen špatné svědomí.
Oba mladí lidé mají dnes už nejspíš své vlastní děti a na to, co se tenkrát v noci stalo, by rádi zapomněli. Uvedená jména proto nejsou pravdivá a místo činu není uvedeno. Jinak je příběh, bohužel, autentický.
( Radvana ČERVENÁ )
,,SLOVO NA ZÁVĚR"
Okresní soud vyřkl výrok o trestném činu, který se u nás naštěstí nevyskytuje často a pachateli uložil trest. Paragraf, který klasifikuje podivné jednání dvou mladých lidí, se nazývá "výtržnictví". Pod tímto pojmem si lze představit leccos: rozbitou telefonní budku, napadení jiného člověka a podobně. Jestliže ale někdo takto hrubě poruší místo posledního odpočinku člověka, je řeč nejen o výtržnictví, ale především o znauctění lidské důstojnosti, kterou zákon v této souvislosti nezmiňuje.
Příběh, o kterém hovoříme, je více než trestným činem výtržnictví. Kdybych měl s oběma mladými lidmi jako psycholog pracovat, položil bych jim nejprve otázku: "Co byste dělali, kdybyste přišli ke hrobu své babičky, nebo dokonce někoho z rodičů, a našli jejich ostatky vyházené ven?" Domnívám se, že právě tato otázka by dotyčným osvětlila skutečný rozsah jejich politováníhodného činu.
Nevím, jaké bylo rodiné zázemí obou provinilců, ale je jisté, že oběma chybělo osvojení si základních lidských hodnot jako je úcta k člověku, a tím pádem i k sobě samému.
Je těžké zmínit povahovou charakteristiku obou mladých lidí, pokud o nich nic bližšího nevíme. S jistotou se však dá usuzovat na duševní nezralost, ne příliš vysokou inteligenci, značnou míru egoismu, naprostou neschopnost empatie, hodnotovou orientaci na materiální stránku života. Obávám se, že zmíněný trestný čin zůstal pro oba pachatele pouze nočním dobrodružstvím se špatným koncem, který zřejmě příliš neovlivnil jejich budoucí chování. Soud uložil trest, což je v pořádku. Z mého hlediska se však jeví nezbytná další odborná péče, kterou oba mladí beze sporu potřebují: péče psychiatra a psychologa. Bez té se mohou projevit skryté poruchy jejich osobností i později - třeba při výchově vlastních dětí.
PhDr. Jaroslav Nový, psycholog
ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
,,Na Slovensku vyše 150 000 obetí vojenových hrobov."
Na Slovensku je vyše 1000 vojnových hrobov, v ktorých odpočíva viac než 150 000 obetí prvej a druhej svetovej vojny. Do tejto skupiny patria aj vojnové cintoríny, skupinové a osobitné hroby. Ako informovala Zuzana Kmeťová z tlačového oddelenia ministerstva vnútra (MV), 473 vojnových hrobov zostalo na území našej krajiny z prvej svetovej vojny, odpočíva v nich 51 784 obetí.
Z obdobia druhej svetovej vojny je na Slovensku pochovaných 2790 slovenských a českých vojakov, 60 659 vojakov Červenej armády a 10 435 vojakov z Rumunska. MV SR eviduje aj 10 755 padlých nemeckých vojakov. Mimo územia Slovenskej republiky padlo počas bojov v oboch svetových vojnách 13 263 Čechov a Slovákov, ktorí sú pochovaní v 28 krajinách sveta v 6733 spoločných vojnových hroboch.
Minister vnútra SR Vladimír Palko a český veľvyslanec Rudolf Slánský podpísali v utorok medzivládnu zmluvu o vojnových hroboch medzi Slovenskom a Českom. Tá má za cieľ zabezpečiť starostlivosť o slovenské, české a spoločné vojnové hroby na území oboch štátov aj mimo nich. Podľa dohody bude náklady na údržbu vojnových hrobov na území Slovenska hradiť slovenská strana a česká sa postará o hroby na svojom území.
Na začiatku tohto roka začal na Slovensku platiť zákon o vojnových hroboch, podľa ktorého sú správcami vojnových hrobov a pamätníkov obce. Na ich údržbu dostávajú príspevok od štátu. O spoločné hroby na území mimo Slovenska a Česka sa budú starať obe zmluvné strany spoločne. Konkrétne finančné náklady na ich údržbu zmluva neupravuje.
Dohodu obe vlády schválili ešte v roku 2001. Podľa Z. Kmeťovej má Slovensko podobnú dohodu podpísanú s Ruskom i Nemeckom. S Maďarskom, Poľskom, Rakúskom, Rumunskom a Francúzskom ju plánuje SR uzavrieť v blízkej budúcnosti.
,,Ano - zde na neznámých místech leží synové matek, které je oplakávaly a zůstal jim bol v jejich srdcích po jejich zbytek života. A proto vzdejme úctu těm, kteří padli mladí za naše nadcházející životy." Ludmilka
ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
,,Hřbitov"
,,Poutník ale jde stále dál, podle popsané trasy nachází obnovený vojenský hřbitov ruských a italských zajatců. Šeří se a tak může besedovat i s nimi. Vyprávějí mu o zmařených životech, plánech, nadějích."
,,Leží vedle sebe pod náhrobky s kříži, Davidovými hvězdami i tureckými půlměsíci a je jim nějak jedno ve jménu, kterého boha či panovníka. Ještě před pár roky by poutník hřbitov jen těžko hledal. Byl zarostlý nálety, ztracený mezi nesmyslně děsivými vojenskými objekty, kde již dávné roky nepůsobil generál Tesařík nebo plukovník Sochor."
,,Obývalo je na sto tisíc vojáků ze vzdáleného Sovětského svazu, vojáků často stejně vytržených od rodin jako ti z první světové války. Nebyli sice zajatci, ale často žili hůře než oni. Ti poslední řadoví, oblečení v nehezkých nepadnoucích uniformách, v dřevěných barácích, spíše boudách."
,,Jejich vrchnost na tom bývala daleko lépe. Oficírům, ač se oháněli internacionalismem, Marxem a Leninem, zde život připadal jako v americkém filmu. Bylo nezbytné si ještě trochu zvýšit životní úroveň, a tak zvesela kvetl černý obchod. Nabídka záležela na počtu hvězdiček na výložkách; pamětník poutníkovi vyprávěli o sudech plných benzínu za směšné ceny, elektronice, dokonce i o zbraních."
,,Na krajinu padá tma a z ní vycházejí další padlí. Poutník, opřený o hřbitovní zeď se jim snaží porozumět. Vyprávějí mu i oni, oblečeni v otrhaných rubáškách, s neforemnými lodičkami na hlavách. Udivují ho svou touhou po svobodě, po obyčejném životě. Všichni, kteří před ním stojí se pokusili o docela obyčejnou lidskou vzpouru, chtěli prostě odejít tam, kam patřili. Domů."
,,Revoluční spravedlnost byla rychlejší jejich kroků. Zajatci z počátku dvacátého století vedle nich požívají drobnou výhodu. Mají alespoň, často i bezejmenné pomníčky na obnoveném místě posledního odpočinku. Ale ti, kteří se poutníkovi z temnoty a stínů vynořili jako poslední…"
,,Již nikdy patrně neobjevíme místa, kde skončili svou pozemskou pouť, kde bojoví druzi zakopali jejich těla. Poutník sedí a přemýšlí. O lidech z dalekých vesnic v širých pláních Ruska, kteří nevědí a nikdy vědět nebudou, kde hledat ty, kteří pro ně často znamenali všechno."
( Autor je vydavatelem serveru Rosinanta )
,,Má poznámka pro Vás, kteří jste přečetli tento příběh - Ano, i můj otec a děda bojovali v kruté a nelitostné válce, která zabíjela nevinné lidi - lidi, kteří měli právo na svůj život - tak jako my !"
Ludmilka
ˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇˇ
