Nitky osudu - Kapitola 41-45
Kapitola 41.
„Ano, princezno?“ Bo se vzápětí objevil na prahu jídelny.
„Jen jsem ti chtěla říct, že budu dnes odpoledne zřejmě delší dobu v práci. Doktor Horton svolal nějakou schůzi, zřejmě se to bude týkat spolupráce s tím novým centrem protidrogové prevence. Takže bohužel, dnes musíme zrušit ten náš odpolední výlet na moře.“
„Ale ne,“ zamračil se Bo. „Těšil jsem se, jak tě dneska unesu a budu tě mít konečně chvíli jenom pro sebe. Poslední dobou jsi víc v nemocnici než doma.“
„Ale no tak,“ Carly si ho přitáhla k sobě a něžně ho políbila. „Hned jak nastoupí nový lékař za doktora Hausmana, budu mít víc času. Můžu si pak vzít dovolenou. Co bys řekl tomu, kdybychom si pak na několik dní vyrazili do hor? Za měsíc už by tam mohl být sníh. Jen ty a já, vytopená chata a dva páry sjezdovek.“
„Ty si nedáš pokoj, viď?“ rozesmál se Bo.
„Co bys čekal od holky ze Švýcarska?“ mrkla na něj Carly. „Se mnou jako instruktorkou lyžování se nemáš čeho bát.“
„Věděl bych o příjemnějším způsobu trávení času na horách. Ty, já , vytopená chata a velká postel,“ pomalu jí rozvazoval pásek u župánku.
„Na to ani nemysli,“ pleskla ho přes ruku. „Musím být za necelou hodinu v nemocnici, kde Marcus už netrpělivě čeká až ho vystřídám. Ale nezapomeň, kde jsi přestal, ať na to můžeme večer navázat,“ zašeptala mu do ucha.
„Je mi to líto, pane Alamaine,“ lékař v bílém plášti se soucitně díval na Lawrence stojícího mezi záhony odkvétajících růží před sanatoriem, ve kterém jeho otec trávil poslední léta svého života.
„To nemusí, doktore,“ odpověděl mu. Vypadalo to, že je duchem nepřítomný a mluví spíše k sobě než k lékaři.
„Posledních pár měsíců už mne vůbec nepoznával. Předtím si alespoň občas vzpomněl, ale teď. Jakoby z něj byl úplně někdo jiný. Smrt pro něj vlastně byla vysvobozením. Hrozné, že to říkám já, jeho syn.“ Zamyšleně si pohrával s růžovým poupětem.
„Nemusíte se cítit provinile. Tahle nemoc je hrozná,“ řekl jemně lékař. „Okrádá člověka o paměť a časem i o lidskou důstojnost.“ Mezi oběma muži se na okmžik rozhostilo naprosté ticho. Lawrence byl myšlenkami u svého otce.
„Váš otec tady trávil spoustu času.“ Lékař se rozhlédl po zahradě. „Tyhle růže byly jeho oblíbené. Vlastně mi připadá, že tady mezi těmi květinami si nejčastěji vybavoval střípky ze své minulosti.“
„Otec růže miloval,“ Lawrence stále nespouštěl oči z malých a větších keřů a keříků roztroušených po zahradě. „Zvláštní, tvrdý obchodník jako můj otec a jedním z jeho největších zájmů bylo pěstování růží. To k sobě moc nejde, že?“ Nečekal na lékařovu odpověď. „Vždycky vyšlechtil nějakou novou odrůdu a první růži z ní dostala moje matka. Pamatuji si, jakou z ní vždycky mívala radost.“
„Vaše matka se jmenovala Filomena, že?“
„Jak to víte? Otec s Vámi o ní někdy mluvil?“ obrátil se na lékaře.
„Pojmenoval po ní téměř všechny růžové keře,“ usmál se doktor. „Vždycky říkával, že jí musí donést první poupě. Nikdy jsme mu neřekli, že už nežije, stejně by to nemělo význam. Za okamžik zase všechno zapomněl, proč ho trápit.“
Lawrence mlčky přikývl a zamyšleně natáhl ruku růžovému keři rostoucímu ve stínu zahradní besídky.
„Tenhle keř je obzvlášť nádherný,“ prohlížel si velkou, zvláštně žíhanou růži.
„Ano,“ přikývl lékař. „Tohle je poslední růžeový keř, který Váš otec vyšlechtil. Pojmenoval ho Katerina.“
Lawrence s sebou trhl. „Katerina?“
„Ano,“ přikývl lékař. „Řekl tehdy, že je to jméno Vaší snoubenky. Chtěl jí dát první poupě, aby se jí u Vás doma líbilo. Zváštní, tehdy si uvědomoval, že Vaše matka zemřela. Říkal, že konečně bude moci zase někomu nosit růže, že po dlouhé době bude v domě zase žena.“
Lawrence neodpovídal.
„Pane Alamaine, co budete chtít udělat s těmi růžovými keři? Vaše teta, slečna Alamainová říkala, že by si ráda nějaké odvezla. Jezdila za Vaším otcem velmi často. Je to šarmantní dáma.“
„Ano, to je,“ přikývl Lawrence. „Má teta Vivian je jediný člověk, který mi zůstal. Řekněte jí, ať si vybere jaké růže chce. Pošlu jsem svého zahradníka, aby jí udělal štěpy, chci aby tady ty keře zůstaly jako památka na mého otce.“
„To je od Vás velice laskavé. Sestry v sanatoriu ty keře milují, těžko by se s nimi loučily. Takhle nám budou připomínat Vašeho otce. Měli jsme ho tady všichni rádi.“
„Jen tenhle keř,“ řekl Lawrence a přivoněl k rozkvetlému květu. „Chci si ho odvézt. Je to poslední šlechtitelský úspěch mého otce, bude mi ho vždycky připomínat.“
„Samozřejmě,“ přikývl lékař.
Kapky deště líně stékaly po látce velkého černého dešníku. Bylo po pohřbu a smuteční hosté už dávno odešli. Lawrence stále ještě stál nad hrobem svého otce.
„Měl bys jít domů,“ Vivian, oblečená v černém elegantním kostýmku pomalu přistoupila ke svému synovci.
„Jeď napřed, teto, já přijedu za tebou.“
„Jsi v pořádku, chlapče?“ zeptala se starostlivě.
„Ano,“ usmál se na ni. „Nemusíš si o mne dělat starosti.“
Vivian opatrně nahlédla do knihovny. Lawrence seděl před krbem a zamyšleně popíjel whisky.
„Nechceš, abych řekla v kuchyni, ať ti připraví něco k jídlu. Ani jsi nevečeřel.“
„Ne,“ zavrtěl pomalu hlavou.
„Dělám si o tebe starosti. Od té doby, co Leopold zemřel, jsi neustále duchem nepřítomný. Vím, že se trápíš. Byl to tvůj otec a můj bratr. Taky mi moc chybí. Ale musíš to překonat.“
„Mám pocit, že už na světě nikoho nemám, teto.“
Vivian si sedla na opěradolo pohovky vedle svého synovce.
„Co to říkáš za hlouposti. Máš přece mne. A já tě mám ráda, jsi skoro jako můj vlastní syn.“
„Já vím, teto,“ vzal ji za ruku s dlouhými, pěstěnými nehty. „Jsem moc rád, že tě mám. Vždycky jsi tu byla, když jsem tě potřeboval. Když maminka zemřela, kdykoli, když se něco dělo. Ani nevíš, jak jsem ti vděčný,“ položil hlavu do jejího klína.
„To je přece samozřejmost,“ hladila ho po vlasech a spokojeně se usmívala. „Já se o tebe vždycky budu starat. Jsme přece rodina.“
„Kdy se vracíš do Paříže,“ zeptal se jí.
„Přemýšlela jsem, že odjedu za dva dny. Pokud ovšem nebudeš chtít, abych zůstala déle.“
„To nebude nutné. Jsem v pořádku. Navíc si chci na nějaký čas vzít volno.“
„To je dobře, jen ti to prospěje,“ přikývla Vivian.
Bo pozoroval spící Carly. Nechtěl ji budit, přišla z nemocnice unavená a usnula ještě dřív, než stačil ohřát večeři. Opatrně ji zvedl z pohovky a odnesl ji do ložnice. Neprobudila se když ji zvedal, ani když ji pokládal na postel. Opatrně jí sundal boty. Pohnula se a něco zamumlala ze spánku. Už to byl skoro rok od jejich návratu z Korsiky. Bo si velmi brzy uvědomil, že ho s Carly nepojí jen pouhé přátelství. Všechno začalo tím polibkem. Chvíli to trvalo, než ji požádal o schůzku. Musel překonat to, žemu neřekla pravdu o sobě a Lawrencovi. Ale časem pochopil, že ji miluje. Dokázala vyplnit prázdné místo v jeho srdci, které tam zůstalo po odchodu Hope. Shawn Douglas měl Carly rád, o to to bylo snazší. Když mu Bo řekl, že se nastěhuje k nim na loď, byl nadšený. Bydleli spolu už pár měsíců a on měl konečně pocit, že po dlouhé době je jeho život zase šťastný. Díval se na ni, jak klidně oddychuje. Pořád se musel divit tomu, že si ho vybrala. Byla dívkou z lepší rodiny, a s mnohem lepším vzděláním než měl on. Přesto si vybrala jeho, obyčejného námořníka z doků. Vedle ní toho chtěl dokázat mnohem víc. Dokonce se přihlásil k policii, aby dostal lépe placenou práci a nestrávil celý život tvrdou prací v docích. Jeho princezna. Říkal jí tak, protože si vždycky dělal legraci z její modré krve. I když žila mezi „obyčejnými“ lidmi, její původ stejně prozrazovala jakási zvláštní elegance a způsob, jakým mluvila.
„Tati,“ Shawn Douglas ho vytrhl z přemýšlení.
„Rychle se otočil na svého syna a přiložil si prst na ústa. Pak opatrně přikryl spící dívku a po špičkách odešel z ložnice.
Ráno, těsně předtím než odcházel do práce Carly vyšla z ložnice.
„Měl jsi mne včera vzbudit,“ řekla rozespala. „Chtěla jsem si s tebou dát večeři a alespoň chvíli být s tebou a Shawnem Douglasem.“
„Potřebovala sis odpočinout,“ usmál se na ni. „Vynahradíme si to jindy, princezno.“
„Já vím. Ale dneska mám noční službu, takže si na to vynahrazování budu muset počkat,“ řekla rozmrzele.
„No alespoň bude to vynahrazování o to zajímavější,“ potutelně se usmál a přitáhl si ji k sobě.
„Dávej na sebe pozor. Uvidíme se zítra,“ políbila ho a sledovala, jak mizí na schodem vedoucích na palubu. Pak otevřela ledničku a nalila si plnou sklenici pomerančového džusu.
Carly otevřela dveře místnosti pro doktory a začala se svlékat. Doufala, že bude dnes klidná noc. Unaveně vkloza do podešek a přitáhla si peřinu pod hlavu. Nevěděla jak dlouho spala, když ucítila, jak se něco dotklo její tváře. V mžiku byla vzhůru a vyděšeně se posadila. Na kraji její postele seděl člověk, kterého by ani ve snu nečekala.
„Co tu děláš, Lawrenci?“ vypravila ze sebe, když se vzpamatovala ze šoku.
Kapitola 42.
„Vypadá to, že se mi tě podařilo překvapit,“ řekl Lawerence spokojeně. „I když uznávám, že jsem asi ten poslední člověk, kterého bys tu nečekala.“
„To máš pravdu. Otoč se,“ řekla mu a poohlédla se po židli, přes kterou měla přehozené oblečení. Lawrence neochotně vstal a otočil se k ní zády. Katerina rychle chňapla po sukni a saku svého kostýmku, jako by se bála, že se Lawtrence každou chvíli otočí zpátky. Rychle se oblékla a rozsvítila malou lampičku na nočním stolku.
„Můžeš se otočit,“ řekla mu. Lawrence se na ni ohlédl.
Vypadala stále stejně jako před rokem. Zelené oči, dlouhé hnědé vlasy a drobná postava. Jeho Katerina. Trvalo mu dlouho, než si dokázal připustit, že ženu, která nyní stála před ním, pořád ještě miluje. Vlastně byla jedinou ženou, kterou kdy opravdu miloval. Pokoušel se jí vytlačit ze svého života jak jen to šlo. Ale všechno bylo marné. Vzpomínky na ni se mu neustále vracely jako bumerang. Stačilo málo. Slyšet Dvořákovu Novosvětskou, cítit vůni parfému, který používala. Po smrti svého otce konečně pochopil, že už si nedokáže dál lhát. Pořád ji miloval a chtěl ji zpátky ve svém životě, že kterého odešla sedmi a půl lety. Když trávil dlouhou bezesnou noc po pohřbu svého otce, noc plnou vzpomínek, poprvé po roce otevřel album s jejich společnými fotografiemi Album, které nedokázal nikdy vyhodit. Ani v dobách, kdy pevně přesvědčený o tom, že ji nenávidí za to, že mu zlomila srdce. Ani tehdy to nedokázal udělat. Několikrát chtěl její fotografie roztrhat nebo spálit, ale nikdy to nedokázal. A tehdy, s pohledem upřeným na otevřené fotoalbum na stole před ním, si uvědomil, jak moc touží po tom, aby se k němu vrátila. A tehdy, během té dlouhé noci se rozhodl, že odjede do Spojených Států a pokusí se ji získat zpátky. Neodradilo ho ani to, když mu Smith přinesl informace o tom, že Katerina nyní žije s Bo Bradym. Bylo mu to jedno. On už se rozhodl. Dobře si uvědomoval, že to nebude nic lehkého. V minulosti jí ublížil. Ať už únosem jejího bratra nebo tím, že ji donutil, aby na něj převedla veškerý svůj majetek. Takové věci se neodpouštějí . Ale on nebyl s těch, kteří by se tak snadno vzdávali. V životě už úspěšně vybojoval několik na první pohled prohraných bitev. Ne, Alamainové se nikdy snadno nevzdávali. To byl charakteristický rys jejich povahy. A hlavně, moc dobře věděl, jak blízko je od lásky k nenávisti. Celá ta léta se jeho vztah ke Katerině potácel kdesi mezi láskou a nenávistí. A doufal, že stejné to bylo i u ní. A že by se mu mohlo podařit změnit nenávist zpět v lásku. Myšlenku na to, že by se mu to nemuselo podařit, si odmítal připustit.
„Neřekl jsi mi, co tady děláš?“ zopakovala Katerina svou úvodní otázku.
„Přijel jsem dohlédnout na přestavbu své rafinerie a rozhodl jsem se, že se tu na nějaký čas usadím. Jistě víš, že jsem před několika měsíci nařídil přestavit rafinerii tak, aby již nepředstavovala pro město žádné riziko. Takže by tě moje přítomnost neměla překvapovat. “
„Samozřejmě, že to vím. Ale na přestavbu rafinerie můžeš dohlížet z Evropy, stejně jako jsi to dělal doteď. Nevidím žádný důvod, proč by ses kvůli tomu musel stěhovat do Salemu.
„To máš pravdu. Ale rozhodl jsem se víc soustředit na obchody Alamain Industries ve Spojených Státech. A pak, po smrti svého otce chci nějaký čas žít mimo Evropu.“
„O smrti tvého otce jsem slyšela. Omlouvám se, že jsem ti neposlala kondolenci, ale myslím, že je to celkem logické, vzhledem ke vztahům, které mezi námi panují.“
„Já to k tobě žádnou nevraživost necítím,“ přerušil ji.
„Divila bych se kdybys cítil, nemáš k tomu žádný důvod. Dostal jsi přece všechno co jsi chtěl.“
„To vůbec nebylo to co jsem chtěl,“ řekl důrazně.
„Prosím tě, Lawrenci,“ ušklíbla se. „Udělej mi alespoň tu laskavost a nevykládej mi dnes zase ty lži o tom, jak jsi mne miloval, nemám na to sebemenší náladu.
Lawrence viděl, že nemá cenu ji přesvědčovat. Ještě nepřišel ten správný čas.
„Každopádně tvého otce je mi líto. Takže upřímnou soustrast. Ale teď zpátky k našemu tématu. Pokud chceš nějakou dobu žít mimo Evropu a řídit obchody Alamain Industries ve Spojených Státech, proč sis nevybral nějaké jiné město. Třeba Los Angeles. To by ti sedělo mnohem víc. Večírky s hollywoodskou smetánkou, to by ti bylo vlastní. Proč Salem? Je to nudné město a průměrným kulturním životem, které není ničím atraktivní. To mi k tobě nesedí, Lawrenci.
„Možná jsem jen zatoužil po klidu. Navíc, alespoň někoho tady v tom americkém zapadákově znám. Třeba tebe, tvého bratra, nebo mého dobrého přítele, Bo Bradyho.“ Lawrence se pohodlně opřel o stůl.
„Varuji tě, Lawrenci, pokud jsi sem přijel, abys nám dál otravoval život nebo pokračoval ve své šílené pomstě, tak ti to nebudu trpět.“
„Nic takového. Minulost je pro mne uzavřená záležitost, Katerino.“
„Výborně,“ přikývla. „Tak proč ji neuzavřeš úplně a neuděláš mi tu laskavost, že si místo Salemu vybereš nějaké jiné město.“
„Rád bych, ale už jsem si tu koupil dům. Zvláštní, v tomhle nepohledném městě je zajímavá čtvrť s vilami z minulého století. Věděla jsi to? Ten dům je moc hezký, padl mi do oka na první pohled. Musí se v něm udělat ještě nějaké úpravy, ale bude to krásné místo k bydlení. Uspořádám pak večírek, abych se náležitě uvedl do místní společnosti. Doufám, že přijdeš a vezmeš svého přítele Bo Bradyho s sebou. Mohli bychom to brát jako začátek klidu zbraní mezi námi, co říkáš?“
„Ne díky, myslím, že já i Bo si to rádi odpustím. Vlastně doufám, že spolu uvidíme co nejméně.
„To ti nemůžu slíbit.“
„Jak to myslíš?“
„Tohle město je na americké poměry dost malé, Katerino. No nic, musím už jít. Přeji dobrou noc, doktorko.“
Katerina se ještě dlouho po Lawrencově odchodu dívala do rohu místnosti. Nevěřila mu. Něco chystal. Možná se rozhodl, že se jí a Boovi ještě dost nepomstil. Mohla od něj čekat naprosto cokoli, tím si byla naprosto jistá.
„Princezno jsi tady?“ Bo se vracel z práce a těšil se, že s Carly užije klidný večer. Svého syna nechal přes noc u svých rodičů. Už na schodech vedoucích do nitra lodi ucítil vůni večeře.
„Ano jsem tady,“ vzápětí uviděl Carly, jak mu s úsměvem jde vstříc.
„Tedy, to báječně voní,“ otočil se směrem k plotně. Carly se spokojeně usmála.
„Co říkáš na to, že bychom se najedli, a potom si vyrazili na projíždíme. Zakotvíme někde uprostřed sokolí zátoky, lehneme si na palubu, zabalíme se do dek a budeme pozorovat hvězdy. Shawna Douglase jsem nechal u našich, takže máme celou noc pro sebe,“ nadzdvihl ji a políbil. „Jen ty a já,“ zašeptal jí do vlasů.
„To je báječný nápad, opravdu. Ale nejdřív jsem s tebou chtěla o něčem mluvit.
„Stalo se něco?“ zeptal se neklidně, když si všiml, jak vážně se tváří.
„To ještě nevím.“
„Co je to za divnou odpověď.“
„Lawrence je ve městě, Bo?“
„Cože, Alamain je tady?“
„Přesně tak. Přišel za mnou včera v noci do nemocnice.“
„Co tu chce? Řekl ti to?“
„Tvrdil mi, že v Salemu chce dohlížet na přestavbu rafinerie Jenconu, a že chce teď nějakou dobu žít mimo Evropu a soustředit se na obchody Alamain Industries ve Spojených Státech.
Když jsem se ho ptala, proč se neusadí třeba v Los Angeles, zahrál to do autu. Každopádně si tu už koupil dům, takže počítám, že se ho hned tak nezbavíme. Každopádně nevěřím, že je to jen tak. Něco určitě chystá. Už jsem pro jistotu varovala svého bratra a Jennifer s Jackem. Je možné, že se nám bude chtít mstít, ten člověk je schopný naprosto všeho.“
„Ten mizera. On nedá pokoj. Ale neboj se, zajdu za ním a ...“
„To tě nesmí ani napadnout,“ přerušila ho. „Myslím, že přesně to chce, znám ho. Jeho styl je lidi provokovat a čekat až udělají chybu. Musíš mi slíbit, že za ním nepůjdeš, a že si budeš dávat pozor.“
„Dobře,“ políbil ji do dlaně. „A to samé platí i pro tebe. Nechci, abys někde chodila sama.“
„Ten člověk mi snad bude ničit život až do smrti,“ Carly za bořila hlavu do Boovi košile.
„Neboj se, princezno,“ Bo ji něžně hladil po vlasech. „Nedovolím, aby ti ten mizera znovu ublížil.“
Kapitola 43.
„Vždycky jsem pro Vás chtěl znovu pracovat, pane,“ usmál se Ivan.
„Tak to je dobře. Potřebuji někoho, komu bych mohl stoprocentně věřit.“
„Můžete se mnou počítat,“ řekl vážně Ivan.
„Já vím. Proto jsem tě zavolal. Potřebuji, abys mi tady pomohl s jednou záležitostí.“
„Má ta záležitost něco společného s jistou dámou jménem Katerina Von Leuschner?“ řekl Ivan s lehkým úsměvem.
„Proč se ptáš?“ zeptal se Lawrence překvapeně.
„Viděl jsem na stole v obývacím pokoji její fotografii. Nebyla by tam bez důvodu, zvlášť po tak dlouhé době.“
„Jsi velmi všímavý,“ příteli. „Nic ti neujde. Ale máš pravdu, skutečně to má co dělat s Katerinou. Mimochodem, už tohle jméno nepoužívá. Říká si teď Carly Manningová a je lékařka. Žije tady v Salemu a pracuje v místní univerzitní nemocnici,“ dodal na vysvětlenou.
„A jaký je můj úkol, pane?“ zeptal se Ivan, zatímco si Lawrence naléval skleničku whisky.
„Velmi prostý. Jen mi pomůžeš s mým plánem. Jak jistě víš, mezi mnou a Keterinou byl velmi silný vztah.“
„Ano,“ přikývl Ivan. „Na takovou lásku, která byla mezi Vámi dvěma se jen těžko zapomíná.“
„Přesně tak, Ivane,“ Lawrence se pomalu napil. „A já pořád doufám, že ten plamen vášně, která mezi námi byla, pořád ještě doutná. A hodlám ho znovu vzkřísit. Mělo by zabrat, když ho přiživíme trochou benzínu, co říkáš?“
Katerina pomáhala Boovi zdobit vánoční strom. Na lodi měli malý stromeček, velký by se do stísněného prostoru nevešel.
„Co myslíš, není tam moc modrých ozdob?“ zeptala se tázavě Boa.
„No,“ řekl s úsměvem. „Všimla sis správně. Modrá je oblíbená Shawn Douglasova barva.“
„Zapomněla jsem, že jsem v rodině námořníka,“ rozesmála se.
„Přesně tak,“ přitáhl si ji k sobě a dlouze ji políbil.
„Mám v ložnici schované ještě nějaké dárky pro Shawna Douglase. Měla bych je sem večer donést, aby je našel hned ráno, až se probudí.“
„Tak to pak něco uvidíš,“ pokýval hlavou Bo. „Hned z postele s křikem poběží ke stromku a začne cupovat obaly. Nebudeme stačit uklízet.“
„Už se těším, jak to uvidím. Musí být nádherný pocit, když vidíš, jak má radost z každé nové hračky.“
„To je,“ přikývl Bo. „Co jsi mu vůbec koupila?“
„Elektrický vláček. Doufám, že se mu bude líbit.“
„To jistě bude,“ přikývl Bo. „Jen si ho bude muset vzít k našim, tady místo na nádraží a kolejnice nemáme.“
„Tak to máš, pravdu. Chtěla jsem se zeptat, na co je tu ta bedna?“ zeptala s pohledem upřeným na velkou dřevěnou krabici opřenou o kuchyňskou linku.
„Vidíš, málem jsem zapomněl,“ řekl Bo. „Tohle dnes přivezla kurýrní služba, když jsi byla v nemocnici. Je pro tebe?“
„Pro mne?“
„Přesně tak,“ přikývl Bo.
„Kdo by mi posílal tak obrovskou krabici. A hlavně s čím?“ rozhodila nejistě ruce.
„No to nezjistíš, dokud se nepodíváš dovnitř.“ Řekl Bo prostě.
„To je nějaké překvapení od tebe?“ otočila se na něj.
„Ne, vážně ne, nevím co to může být.“
„Tak se podíváme dovnitř. Pomůžeš mi?“ Bo zvedl krabici, položil ji na stůl a pomohl jí Katerině rozbalit. Před nimi se objevila bílá krabice převázaná červenou stuhou.
„Není tu někde vzkaz nebo cedulka?“
„Ne, vypadá to, že ne. Bude asi uvnitř.“ odpověděl jí Bo poté, co se podíval všude kolem. „Že by vánoční dárek?“
„Vypadá to tak. Rozbalím ho.“ Katerina sáhla po stuze.
„Počkej,“ řekl Bo. „Ještě nejsou Vánoce,“ řekl s pohledem upřeným na hodiny.
„Ale no tak, Bo,“ nahodila psí obličej. „Půlnoc je za necelé tři hodiny. A pak, víš jak nemám ráda překvapení. Bude mi to užírat, když nebudu vědět, co je uvnitř. Jsem strašně zvědavá a netrpělivá.“
„Jsi horší než Shawn Douglas,“ rozesmál se Bo. „Tak dobře, rozbal ji. Stejně bys to nevydržela,“ řekl rezignovaně.
„Díky,“ nedočkavě se znovu vrhla na stuhu, rozvázala ji a sundala vrchní papír. „Hm, je to přikryté papírem. Tak se podívám,“ oparně sundala papír.
„Je to obraz,“ řekl Bo, který se jí díval přes rameno.
„Ano,“ řekla překvapeně Katerina a vyndala z krabice velký obraz ve zlatém rámu. Vzápětí ztuhla.
„Nějaký dům u moře,“ řekl netečně Bo a prohledával krabice. „A cedulka tu opět není.“
„To ani nemusí,“ řekla Katerina a postavila obraz na stůl. „Vím, od koho ten dárek je.“
Bo tázavě zvedl obočí.
„Je o Lawrence,“ řekla s povzdechem.
„Od Lawrence. Jak to víš?“
„To ten obraz,“ ukázala na něj. Byla na něm velká bílá vila s terasou, postavená na vysokém útesu porostlém trsy hortensií. „Tohle je vila na Azorách, kde jsme s lawrence byli, když jsme spolu ještě chodili,“ otočila se k Boovi zády a nervózně zabubnovala prsty na kuchyňskou linku.
„Proč ti to poslal?“
„Nevím,“ řekla unaveně. „Bůhví co tím sleduje,“ znovu se zadívala na obraz. Každopádně mu ten obraz pošlu zítra zpátky.
„Dobře,“ přikývl Bo. „Ale no tak,“ řekl, když viděl, jak se tváří. „Pojď sem,“ pevně ji objal.
„Nemysli na toho cvoka. Jen nás chce provokovat, to je všechno.“
„Kruci,“ Katerina položila telefon. Žádná z kurýrních služeb, do kterých volala, nebyla ochotná ten obraz odvézt. Všude jí řekli, že jsou přece Vánoce. Nepomohlo ani to, když jim nabídla víc peněz než byla jejich obvyklá taxa.
„Tak fajn,“ řekla s pohledem na krabici. „Budu to zřejmě muset odvézt sama.“ O několik desítek minut později už zvonila na dveře Lawrencova domu a nervózně čekala, až jí přijde otevřít. Chladný vítr pronikal až k jejímu tělu, a tak měla co dělat, aby se netřásla zimou.
„Víš, že jsi...“ řekla, když se dveře otevřely. Ale na prahu stál někdo, koho by ani ve snu nečekala.
„Ivane,“ zašeptala nevěřícně. „Co tady děláte?“
„Slečno Von Leuschnerová, moc rád Vás zase vidím, po tak dlouhé době,“ usmál se na ni Ivan. „Vůbec jste se nezměnila, od té doby, jsme neviděli.“
„Vlastně se teď jmenuji Carly Manningová.“
„Řeknu panu Alamainovi, že jste tady.“
„Ne to nebude nutné. Jen jsem mu něco přivezla. Uděláte pro mne něco? Dáte mu to?“
„Takže jsi dostala můj dárek,“ mezi dveřmi se objevil Lawrence. To bude vše, Ivane, děkuji,“ obrátil se na svého majordoma.
„Ano dostala. A přivezla jsem ho zpátky.“
„Není hezké vracet dárky.“
„Já nechci tvůj dárek,“ řekla důrazně. „Nechci od tebe vůbec nic.“
„Proč ho vlastně vracíš? Boovi snad vadil.“
„Vadil. Není nadšený z toho, že jsem od tebe dostala dárek, stejně tak, jako já. Ať ti jde o cokoli, Lawrenci, nedosáhneš toho.“
„Nevím, proč by mi mělo o něco jít. Byl to naprosto nevinný vánoční dárek. Bez jakýchkoliv postraních úmyslů.“
„Nic z toho, co děláš, není bez postranních úmyslů.“
„S výjimkou toho, když se to týká tebe.“
„Nechci ten tvůj dárek. Nech si ho!“
„Vážně ne? Není to žádný brak. Je to cenný obraz.“
„Nechtěla bych ho, ani kdyby to byla Mona Lisa. Nech mi konečně na pokoji,“ otočila se k němu zády.
„Není zvláštní, že jsi hned poznala, od koho ten dárek je? Nebyla tam žádný vzkaz. Poznalas to jen podle vzpomínek na tu nádhernou dovolenou, kterou jsme spolu v té vile strávili. Na všechny ty noci plné vášně. Nezapomněl jsem z toho ani na jediný okamžik. Stejně tak, jako ty.“
„Ne, pleteš se,“ přerušila ho. „nechává mne to chladnou. Jako by se nic z toho nestalo.“
„Ale ono se to stalo. A vzpomínky jako tyhle neumírají tak snadno. I když se je snažíš vší silou pohřbít,“ řekl jí důrazně.
„Jediné, co si z té doby pamatuju je to, jak jsi mi lhal. Jak jsi mi udělal ze života peklo!“
„No, vypadá to, žes to přečkala bez úhony,“ řekl cynicky.
„To jistě. A hodlám v tom pokračovat. Nedovolím, abys mi znovu zničil život!“
„Nic takového nemám v plánu, to mi můžeš věřit.“
„Výborně. Protože pokud si měl nějaký plán, který se týkal mne, byť jen okrajově, bylo by to zbytečné plýtvání času!“
„Ještě se uvidíme, Katerino,“ řekl se zvláštním důrazem na jejím jménu. Už se s ním nechtěla dál bavit. Odešla. Díval se za ní, dokud neodjela.
Kapitola 45.
„Fajn, jak bylo ve službě?“
„Dobře. Potřeboval bych, aby Vánoce byly celý rok. Žádné rvačky, žádná vloupání, dneska byl až podezřelý klid.“ Usmál se na ni, sundal si bundu a sedl si naproti ní ke stolu.
„Poslala jsi Lawrencovi zpátky ten obraz?“
„Chtěla jsem. Jenže všechny kurýrní služby měly dnes zavřelo. Takže jsem mu ho odvezla sama.“
„Sama? Carly, neměla jsi tam jezdit. Nechci, aby ses s tím chlapem vídela sama. Může to být nebezpečné. Víš čeho všeho je schopný.“
„Vím, ale musela jsem to udělat,“ Odložila hrneček na stůl. „Nechtěla jsem tu ten obraz mít, a pak, chtěla jsem, aby viděl, že se ho nebojím. Pokud si bude myslet, že před ním utíkám, nedá mi nikdy pokoj. A já už jsem utíkala dost dlouho. Je na čase, abych se mu konečně postavila.
Bo ji vzal za ruku. „Hej, už na to přece nejsi sama. Teď jsem tu já. Jsme na to dva.“
„Děkuju, zlato,“ vděčně se na něj usmála. „Víš, když jsem dnes přišla do Lawrencova domu, zažila jsem jedno déjà vu.“
„Déjà vu?“
„Zazvonila jsem a víš, kdo mi přišel otevřít? Ivan!“
„Ivan? Kdo je to?“
„Ivan byl Lawrencův majordom ve Francii. Nemyslela jsem si, že ho ještě někdy v životě uvidím, a najednou se objeví tady. Vůbec netuším, proč.“
„Tak to já jo!“ usmál se Bo.
„Jak to?“
„No, víš, to je otázka dovozu!“
„Dovozu?“
„Jistě. Někdo dováží vína, někdo ropu, no a Lawrence dováží přátele.“ Katerina se rozesmála.
„Co se směješ? Při tom, jaký je ten chlap studený čumák a jak ho tu nikdo moc nemá v lásce, tak si přece musí dovézt pár přátel.“
„Zlato, děkuju, že se mi snažíš rozveselit.“ Usmála se na něj vděčně.
„Tebe to opravdu trápí, viď?“ Bo znovu zvážněl.
„Trápí. Víš, mám pocit, že Ivan je tady kvůli mně.“
„Kvůli tobě?“
„Nejdřív ten obraz, pak Ivan. Obojí představuje spojení mezi mnou a Lawrencem. Je to jakoby se mi Lawrence snažil připomenout, že kdysi patřil do mého života,“ uhladila si vlasy a znovu se podívala na Boa. „Já vím, že to zní šíleně, ale nemůžu si pomoct.“
„Kdo ví, třeba to tak opravdu je. Nebo se tě Lawrence jen pokouší vyvézt z rovnováhy.“
„A skvěle se mu to daří,“ hořce se usmála.
„Carly, můžu se tě na něco zeptat?“
„Samozřejmě.“
„Ty a Lawrence, viděli jste se ještě někdy poté, co jste se tehdy pohádali v té kavárně?“
„Ne, proč se ptáš?“ podívala se na něj udiveně.
„Jen ze zvědavosti,“ pokrčil rameny.
„Ne, neviděli. Když jsem se dozvěděla, že mi celou dobu lhal a uvědomila si, co je to za člověka, chtěla jsem být co nejdál od něj. Ponořila jsem se do studia medicíny a snažila se nemyslet na minulost. Znovu jsme se s Lawrencem viděli až tehdy na Korsice.“
„Nechápu to. Proč tě ten člověk po tolika letech nenechá na pokoji? Všechno co chtěl už dostal, tvoje peníze, Vaši rodinnou firmu. Co ještě chce?“
„Zřejmě se rozhodl mne dál ničit. Ale to už mu nedovolím. Při všem, co je misvaté, přísahám, že to už mu nedovolím!“ Řekla rozhodně.
„Jsem moc rád, že jsi přišla, sestřičko,“ François obejmul svou sestru a pomohl jí sundat si kabát. „Dáš si něco k pití?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Budu muset do nemocnice. Tak povídej, co jsi mi chtěl říct tak důležitého? Nemůžu se dočkat“ Usmála se na něj.
François vzal do ruky papír ležící na stole a podal ho své sestře.
„Čti,“ řekl s úsměvem.
Jeho sestra se na něj tázavě podívala, a pak rozevřela papír.
„Můj bože,“ vzápětí se mu nadšeně vrhla kolem krku. „Vzali tě na Mezinárdodní školu malířství, kreslení a sochařství v Umbrii. Ani nevíš, jakou z toho mám radost, vím jak jsi o to stál. Splnil se ti sen. Gratuluju, bratříčku. Musíme to oslavit“
„ Ani jsem nedoufal, že by mi tam mohli vzít.“ Řekl s úsměvem její bratr. „Je to prestižní škola, učí tam jedni z nejlepších učitelů malířství na světě.“
„Vždycky jsem věděla, že máš velký talent. Kdy odjíždíš?“
„Já nikam nepojedu, sestřičko,“ François si založil ruce na prsou.
„Proč?“ zeptala se ho nevěřícně. „Jestli si myslíš, že bys na to neměl dost peněz, tak to nevadí, to zvládneme, já nijak málo nevydělávám. Můžu ti finančně pomoct a nechci slyšet ne.“ Řekla přísně.
„Ne, kvůli tomu to není. Nehodlám tě tady nechat. Buhví, co má Lawrence v plánu. Budeš mne tu potřebovat.“
Katerina složila papír, vzala ho za ruku a odvedla k pohovce. Oba se posadili a Katerina ho vzala za ruce.
„Podívej, nechci, abys tady zůstával.“
„Ale...,“
„Ne, přerušila ho. Je na čase, abys šel za svým snem. Lawrence nám ničil život dost dlouho. Ale už mu to nedovolím. Nejsem sama. Mám tu Boa, který se o mne postará. Podívej, vím, že mne máš rád, že bys pro mne udělal všechno na světě, stejně jako já pro tebe, ale nesmíš kvůli mě zahodit příležitost, kterou ti život nabízí. Je na čase, abys myslel sám na sebe. Nikdy bych si neodpustila, kdybys tu šanci nevyužil, rozumíš mi?“
François ji pevně objal. „Mám tě rád. Jsi to jediné, co mi na světě zbylo, po tom, co naši zemřeli.“
„Já vím. Ale budeme vždycky v kontaktu, ty budeš jezdit sem a já do Italie.“
„Dobře. Ale slib mi jedno. Kdybys měla s tím mizerou jakýkoli problém, hned mi zavoláš.“
„Slibuji,“ usmála se na něj a pohladila ho po tváři.
„Víš, částečně jsem rád, že odsud odjedu. Od té doby, co se Jennifer vdala se tu necítím moc dobře. Vím, že je to hodně ošklivé, ale pořád jsem doufal, že se s Jackem rozejdou.“
„Na tom není nic špatného. Moc jsi ji miloval, takové pocity jsou přirozené.“
„Jo,“ smutně se usmál. „Jsem rád, že je šťastná, zaslouží si to. A je na čase, abych se přes to konečně přenesl.“
„O Italkách se říká, že jsou moc pěkné,“ usmála se na něj škádlivě. „Kdy budeš chtít odjet?“
„Za týden. Budu mít sbaleno během dvou dnů, tak co kdybychom si pak zajeli na pár dnů na hory. Jen ty a já. Zablbli si a zavzpomínali na to, jak jsme se jako malí proháněli na alpských sjezdovkách.
„To je skvělý nápad.“
„Nebude to Boovi vadit?“
„Jistě že ne. Hlavně když nebude muset jet s námi, lyžování zrovna v lásce nemá.“
O týden později se Katerina loučila se svým bratrem loučila na salemském letišti.
„Nezapomeň mi pravdidelně volat,“ objala ho se slzami v očích.
„Neboj. A ty nezapomeň na svůj slib ohledně Lawrence.“
„Jistě že ne.“ Stála u prosklené stěny letiště, dokud se letadlo neodlepilo od letištní plochy.
„ ... Ve středu, 15. ledna, v půl osmé na adrese Maple Street 33.“ Lawrence četl jakousi pozvánku.
„Skvělá práce, Ivane.“
„Děkuji, jste rád, že jste spokojený,“ usmál se Ivan oblečený do světlého obleku.
„Už dorazila zásilka od květináře?“
„Před chvílí, pane,“ Ivan se vydal do rohu místnosti a vzápětí se vrátil s průhlednou krabicí, ve které byla jakási květina.
„Věděl jsem, že je budete chtít vidět,“ podal mu ji.
„Jsou perfektní.“ Řekl Lawrence spokojeně. „Proč bychom posílali pozvánky tradičním způsobem, že, Ivane.“
„Vždycky jste měl smysl pro dramatičnost,“ řekl s úsměvem Ivan.
„A obávám se, že i smysl pro sentimentalitu.“ Otevřel krabici a vyndal z ní divokou lilii. „Ivane, věděl jsi, že čich je tím smyslem, který nám dokáže připomenout nejvíc věcí, které jsme prožili.“
„Slyšel jsem o tom,“ přikývl Ivan.
„Pokaždé, když cítím vůni těhle květin, tak mi připomenou náš pobyt na Azorách. Viděli jsme je z pláže, rostly na útesech v celých trsech. Jejich vůně byla cítit všude. A já a Katerina jsme si povídali, plavali, milovali se,“ Lawrence přerušil tok vzpomínek a obrátil se k Ivanovi, který ho pozorně poslouchal.
„Až bude mít jednu z těhle lilií v ruce, jsem si jistý, že si na to také vzpomene.“ Zamyšleně si hrál s útlým stonkem květiny. „Jsou všechny pozvánky a květiny připravené k odeslání?“
„Ano, pane.“
„Výborně, chci abyste je odeslal. Jen osobně dohlédněte na to, aby byla doručená ta pro Katerinu.“
„Samozřejmě,“ přikývl Ivan.
Lawrence znovu přivoněl k lilii. Vzpomněl si na tu noc, kdy spolu leželi v posteli a ona držela jednu z nich v ruce.
„Kdo to byl?“ zeptala se Katerina Boa.
„To byl poslíček. Něco nám přinesl,“ ukázal jí krabici převázanou růžovou stužkou.
„Krásná lilie, vypadá to, že to není vyšlechtěná odrůda. Podíváš se, co je v té obálce?“ Otevřela krabici a vzápětí ucítila velmi zvláštní pronikavou vůni .
„Kde ji už jen cítila?“ vzápětí ztuhla.
„Pan Lawrence Alamain si Vás dovoluje pozvat na banket pořádaný při příležitosti znovuspuštění Jenconské rafinerie. Banket začíná ve středu, 15.ledna, v půl osmé na adrese Maple Street 33.“ Katerina se zadívala na pozvánku.
„Ten má ale nervy,“ Bo nevěřícně zakroutil hlavou.
„No tak, pojď sem,“ řekl když viděl, jak se Carly tváří. Pevně ji k sobě přitiskl.
„Chtěla bych ti něco ukázat,“ řekla, když se od něj odtáhla.
„Pojď se mnou, prosím,“ Bo ji následoval do ložnice. Katerina sáhla do truhly, vyndala z ní obálku a něco mu podala.
„Co to je?“ Zeptal se, když předmět několikrát obrátil v ruce. „Vypadá to jako nějaké pozvánka na svatbu.“
„A přesně to to také je,“ přikývla Katerina. „Je to poznámka na mou svatbu.“ Řekla užaslému Boovi.
Bo rezevřel papír a četl.
„Dovolte, abychom Vás co nejsrdečněji pozvali na svatbu slečny Kateriny Von Leuschner a pana Lawrence Alamaina, která se uskuteční v pátek 2. září 2007, ve tři hodiny odpoledne.“
„Co to má být?“ zeptal se.
„T je pozvánka, kterou mi Lawrence poslal před mnoha lety. Všiml sis, je to stejné písmo, stejný papír, stejné grafické aranžmá jako na té pozvánce Jenconu.“
„Máš pravdu,“ Bo dal obě pozvánky vedle sebe. „Ale může to být náhoda, třeba na to má lidi, kteří ty pozvánky dělají jednotným stylem.“
„To není náhoda. Lawrence chtěl, abych si vzpomněla na tu pozvánku, dobře věděl, že si vzpomenu.“ Carly se vrátila zpátky do kuchyně. Bo na ní viděl, jak je rozrušená.
„Nikdy jsi o svém vztahu s Lawrencem nemluvila,“ řekl opatrně.
„Ne. Chtěla jsem na to zapemenout, víš,“ v očích se jí objevily slzy. „Ale asi bych ti o tom měla říct,“ posadila se. „Vzpomínáš si na to, jak jsme se s Lawrencem pohádali v kavárně a tys mi pomohl utéct?“
„Ano.“ Přisedl k ní.
„Tehdy jsem ho opustila a odjela z Paříže. Jenže Lawrence mne našel a začal pronásledovat.“
„On tě našel a pronásledoval?“
„Ano,“ přikývla.
„Nepronásledoval mne osobně, ne, nic tak ubohého by Lawrence neudělal. Začal mi posílat tyhle pozvánky. Každý týden, at jsem byla kdekoli, jsem dostala jednu pozvánku, kde bylo jeho rukou připsáno. Stane se to Katerino, nic z toho, co uděláš tomu nezabrání...“ odmlčela se.
„Nejdřív jsem si myslela, že je to jen jeho uražená ješitnost, že se nesmířil s tím, že jsem ho opustila, a že s tím brzy přestane. Ale nepřestal. A já se začala bát. Utíkala jsem, ale všude mi neašel.“ Znovu se odmlčela a přemáhala pláč. „Začala jsem se bát.“
Promiň, ale ty nepatříš mezi lidi, co se něčeho bojí. Všechno to s Jenconem, máš kuráže za dva.“ Řekl Bo překvapeně.
„Tehdy jsem byla jiná. Úplně jiná, než jsem teď. Neznala jsem svět, nevěděla jsem, jak to chodí, jak okolní svět umí být krutý. Vyrůstala jsem ve světě, kde jsem se nemusela s ničím potýkat, kromě strachu se svatby s mužem, kterého jsem neznala. Nevěděla jsem, jak je svět krutý.
Když jsem potkala Lawrence, bylo mi osmnáct, byla jsem mladinká a před ním jsem moc mužů nepotkala. Byla jsem děvče v vážené rodiny, staraly se o mne guvernantky, chodila jsem do dívčí školy, kde jediný muž byl školník. S muži jsem neměla zkušenosti. A když jsem potkala jeho, myslela jsem si, že je to někdo jako Rhett Buttler a král Artuš dohromady.“
„A zamilovalas do něj.“
Mlčky přikývla. „Ty city k němu byly neuvěřitelně silné. Když jsem zjistila, že mi celou dobu lhal, zničilo mne to. Nechápala jsem, proč jsem nepoznala, co je to za člověka. Nechápala jsem, jak jsem se mohla zamilovat do někoho takového, jak jsem mohla dát sama sebe někomu takovému,“ řekla téměř zuřivě.
„Promiň, miláčku, já...“ omlouvala se vzápětí. „Vím, že pro tebe musí být těžké to poslouchat.“
„V pořádku,“ vzal ji za ruku. „Co bylo dál?“
„Věřila jsem mu. A on mi celou dobu lhal a já to nepoznala. Přestala jsem věřit svým instinktům, přestala jsem věřit sama sobě. Začala jsem se bát věcí, ze kterých jsem nikdy předtím neměla strach. Byla jsem ztracená. A do toho mi každý týden přišla ta zatracená pozvánka. A já věděla, že to myslí vážně, že mi nějak donutí si ho vzít, pokud nenajdu způsob, jak ho zastavit. A tak jsem jen utíkala. Utíkala a utíkala.“ Vsatala a popošla ke kuchyňské lince.
„Byla jsem tehdy na venkově ve Francii u jedné kamarádky ze školy. Jednoho rána jsem se vzbudila a šla ven. Šla jsem, šla a šla a nevěděla proč ani kam vlastně jdu,“ Katerina už téměř plakala.
„Začalo to se stmívat a já začala utíkat. Utíkala jsem a utíkala. Byla jsem už úplně na pokraji sil, když se před sebou na kopci uviděla kříž. Byl tam klášter. Šla jsem k bráně a zabušila na ni. Otevřeli mi a sestry okamžitě poznaly, že jsem psychicky a fyzicky na dně a potřebuji pomoct. Když se za mnou zavřela ta brána kláštera, věděla jsem, že jsem v bezpečí, že mi tam Lawrence nenajde. A taky nenašel.“
„Byla jsi v klášteře?“
„Ano,“ usmála se skrz slzy. „Zůstala jsem tam a pracovala s nimi. Vedly velmi jednoduchý život, aby přitom byly tak šťastné. Po nějaké době, jsem se začala cítit líp, znovu jsem se postavila na nohy. Pomohly mi vyrovnat se s tím, a znovu najít samu sebe. Jednu dobu jsem dokonce přemýšlela, že tam zůstanu.“
„Chtělas být jeptiškou?“ Bo na ni nevěřícně koukal.
„Ano,“ usmála se. „Ale matka představená mi tehdy řekla, že to není cesta pro mne. Že chci být jeptiškou proto, abych utekla před svým osudem. Řekla, že se mu musím postavit.“
„A ty?“
„Uvědomila jsem si, že má pravdu. Rozhodla jsem se jít na medicínu, chtěla jsem pomáhat lidem. Změnila jsem si jméno a začala nový život.“
Привет
(valerastar5100327, 25. 4. 2021 15:13)