Lea - Kapitola 11-15
Kapitola XI.
„Leo,“ opatrně s ní zatřásl. „Leo, slyšíš mne?“
„Co se stalo? Co je jí?“ Stěpan přiklekl k Michailovi.
„Nevím,“ odpověděl mu mechanicky. „Všiml jsem si, že je nemocná už na té zahradní slavnosti, ale vypadá to, že je to mnohem vážnější než jsem si myslel.“ Položil jí ruku na čelo.
„Celá hoří. Musím ji dostat co nejrychleji domů.“
„Moje panství je blíž…“
„To nepřipadá v úvahu,“ přerušil ho Michail. Rychlým pohybem zdvihl nehybně ležící Leu ze země. Zamířil s ní ke svému koni stojícímu u skupiny sotva vzrostlých břízek.
„Pomohu Vám,“ přiskočil k němu Dimitri. Michail se na něj nedůvěřivě zadíval.
„Potřebujete volné ruce abyste se dostal do sedla. Podržím ji, a pak Vám ji podám.“
Michail přikývl. Dívčino bezvládné tělo se ocitlo v náručí mladého knížete. Během okamžiku byl Michail v sedle svého vraníka. Dimitri mu opatrně podal Leu. Michail dívku pevně chytil jednou rukou v pase, druhou chytil uzdu a pobídl koně.
Dimitri se vrátil ke Stěpanovi, který zachmuřeně sledoval jezdce mizícího na obzoru.
„Pojedeme za nimi,“ řekl Dimitrimu. „Chci vědět, jak na tom Lea je.“ Dimitri nepromluvil. Jen mlčky vzal za uzdu dívčina koně a odváděl ho k tomu svému.
„Jak mi to mohla udělat? Budu teď všem pro smích,“ křičel rozčilený Ivan. Ještě nebyl ani pořádně oblečený. Vzbudil se teprve před malou chvilkou. Zjistil, že souboj zmeškal, a že jeho sestra v domě není. Bylo mu jasné, co se stalo. Lea určitě souhlasila se svatbou s knížetem Malininem, jen proto, aby se s ním nebil v souboji. Musela mu dát něco do pití.
„Pane, takhle nemůžete nikam jít,“ starý správce se postavil mezi dveře. „Vždyť nejste oblečený.“
„Jdi mi z cesty, nebo to špatně dopadne,“ vykřikl Ivan. V očích se mu hrozivě blýskalo.
„Rychle,“ ve dveřích se objevil Michail s Leou v náručí. „Honem, sežeňte doktora.“
„Co se stalo? Co je jí?“ Ivan prudce odstrčil správce, který téměř skončil na podlaze, a rozběhl se k Michailovi.
„Omdlela a neprobírá se. Myslím, že je nemocná, musíme rychle sehnat doktora.“
„Jedu pro něj,“ Ivan byl hned pryč.
„Proboha, holčičko,“ Alja, Leina stará chůva spěchala dolů po mramorových schodech. „Proč mě neposlouchala. Ten její kašel se mi nelíbil, měla ležet v posteli a místo toho..,“ stará žena div neplakala. „Barone, musíte ji odnést do jejího pokoje.“
Michail spěchal nahoru. Paša, jedna ze služebných běžela před ním a otvírala dveře. Konečně se dostali do dívčina pokoje. Michail opatrně položil Leu na sněhobílé podušky.“
Po Leiných tvářích stékaly kapky potu a její rty měly namodralou barvu.
„Pane, prosím, běžte dolů, nehodí se, abyste tady byl,“ požádala ho Alja.
„Ale,“ namítl chabě.
„Běžte, prosím,“ chůva ho sledovala pohledem, dokud za sebou nezavřel těžké dubové dveře.
„Musíme z ní hned sundat ty šaty,“ obrátila se na Pašu. „A pak zaběhneš pro vodu a plátno, budeme jí muset dávat obklady.“
Doktor Janecký přijel poměrně rychle. K většímu spěchu ho přimělo i sporé oblečení Ivana.
Podle toho usoudil, že se musí dít opravdu něco vážného. Doslova proběhl přijímací halou a sotva pozdravil Michaila, který tam seděl na pohovce s hlavou zabořenou v dlaních. Při jeho příchodu vyskočil.
„Pospěšte si, doktore,“ popoháněl ho Ivan tak, že si starý lékař myslel, že v příští minutě snad vypustí duši.
Už důstojně oblečený Ivan sešel do salonu za Michailem. „Doktor je tam nějak dlouho,“ řekl nervózně. „Nelíbí se mi to.“
Michail mu neodpověděl, jen si mlčky povzdechl.
„Pověz mi,“ řekl Ivan aniž se na mladého barona podíval. „Lea souhlasila se svatbou s Malininem?“
„Cože,“ Michail se vytrhl ze zamyšlení. „Ne. Lea chtěla, aby si spolu zastříleli na terč. Pokud by vyhrál Malinin, Lea by souhlasila se svatbou.“
„Řekl jsi pokud by vyhrál?“
„Ano, ale správně jsi pochopil, že vyhrála Lea. Byla naprosto úžasná. Vždycky byla ve střílení dobrá, když jsme ji to s tvým bratrem učili, ale nikdy bych neřekl, že dokáže porazit Malinina. Vždyť jediný člověk, který ho dokázal porazit, byl baron Korf. Malinin tehdy prý příšerně zuřil, že mu vyfoukl titul nejlepšího střelce carské armády,“ pobaveně zvedl koutek úst.
„Někdy si myslím, že není nic, co by má sestra nedokázala,“ řekl Ivan tiše. Na chodbě se ozvaly kroky. Ivan i Michail se podívali ke dveřím, mysleli si, že je to doktor, který jim konečně přichází říct něco o stavu Ley. Ale nebyl to doktor. Mezi dveřmi se objevil kníže Malinin následovaný Dimitrim.
„Co tady chcete? To Vám to ještě nestačilo?“ řekl Ivan nenávistně. „Okamžitě opusťte tento dům.“
„Chtěl jsem jen vědět, jak je na tom Vaše sestra,“ odpověděl Stěpan.
„Do toho Vám nic není vy jeden…….“ Uprostřed věty zmlkl. Do místnosti vešel doktor Janecký následovaný plačící Aljou.
„Co je s Leou?“ nepoznával svůj hlas.
„Je mi líto, kníže Budjanský. Vaše sestra má těžký zápal plic. Je velmi slabá.“
„Ale uzdraví se….“ Řekl Ivan. „Řekněte přece…“
„Obávám se, že ne. Byl by zázrak, kdyby to přežila.
„Prosím?“
„Promiňte, je mi to opravdu líto. Nechal jsem tu léky a dal instrukce služebnictvu. Budu sem jezdit každé ráno a večer. Ale obávám se, že to nebude k ničemu. Možná byste měl nechat poslat pro otce Nikolaje. Nashledanou večer, kníže.“ Doktor odešel a nechal v salonu šokovanou čtveřici mužů.
„Nevěřím tomu,“ řekl Ivan. „Moje sestra je silná, ona to tak snadno nevzdá.“
„Ano, musíme doufat, chlapče,“ Alja si otírala oči.
Stěpan bez jediného slova vyběhl ze dveří. Dimitri ho nebyl schopný dohonit,
Den se vystřídal s nocí, přišlo další ráno a další noc stejně tmavá jako ta předešlá. Lea blouznila, neklidně s sebou házela v poduškách. Alja s Ivanem ji museli přidržovat, aby si neublížila. Postupně ale její pohyby slábly a dívka brzo už jen bezvládně ležela v posteli. Nepoznávala své okolí. Rty měla rozpraskané do krve. Alja se jí snažila donutit pít, ale čaj ji vytékal z úst a máčel noční košili. Ale Alja to nevzdávala a znovu a znovu se snažila do Ley vpravit čaj nebo silný masový vývar. Střídala se u jejího lůžka s Ivanem a Pašou. Všichni jí neúnavně otírali tvář a ruce a snažili se srazit horečku.
Agar, Lein věrný pes, se ani nehnul od postele své paní. Téměř nežral. Nejdřív ho do pokoje nechtěli pustit, ale Agar vytrvale kňučel a škrabal na dveře. Ivan poručil správci, aby ho uvázal na dvoře. Agar tam zoufale vyl. Pak překousal provaz, vběhl do domu a vklouzl do Leiny ložnice společně s Pašou, která tam nesla čaj. Přiběhl k posteli a s kňučením lízal své paní ruku. Pak si lehl těsně k posteli. Ivan se nad Agarem slitoval a nechal ho uvnitř. Dokonce mu sám přinesl misku s vodou a žrádlem, ale Agar se ho ani nedotkl.
Přes veškerou snahu se Lein stav neustále zhoršoval. Ivan v noci seděl u Leiny postele, když mu rozespalý správce přišel oznámit, že je tu znovu kníže Malinin.
„Tentokrát ho odsud vypráskám,“ pomyslel si Ivan a odešel do salonu. Jenže Malin nebyl v salonu sám. Na první pohled bylo na knížeti vidět, že nejméně dvě noci nespal. Na tváři měl několikadenní strniště. Jeho boty i kalhoty byly od prachu jako by byl několik dní na cestě.
„Dřív než mne budete chtít vyhodit,“ řekl unaveně. „Toto je doktor Novikov, nejuznávanější lékař v celém Petrohradu. Přivedl jsem ho, aby se podíval na Vaši sestru.“
„Kde je pacientka?“ zeptal se doktor Novikov.
„Pojďte prosím se mnou,“ řekl zaraženě Ivan a koutkem oka se podíval po Stěpanovi. „Pašo,“ řekl vyděšené služce. „Dones knížeti Malininovi něco k pití a jídlu.“
Doktor Novikov Leu důkladně prohlédl. „Stav Vaší sestry je velmi vážný, ale možná ještě něco dokážu udělat. Mám tady nový lék, který velmi dobře působí proti horečce. Uvidím, co se dá dělat.“
Lék naštěstí opravdu zabral. Teplota začala klesat, kašel se mírnil a třetí den poté, co kníže Malinin přivedl doktora Novikova, se Lea probrala.
„Leo,“ pomalu otočila hlavu za hlasem svého bratra. Před očima se jí objevila jeho ztrhaná tvář. Pod očima měl velké černé kruhy a po tváři mu stékala velká slza. Naposledy ho viděla plakat v ten den, kdy jim oznámili smrt jejich rodičů. Uvědomila si, že ji drží za ruku, až když si ji přitiskl k tváři.
„Strašně jsem se bál, že přijdu i o tebe. Nejdřív rodiče a teď málem ty.“
„Promiň,“ zašeptala. Nešlo jí mluvit nahlas, vlastně nejdřív pochybovala, že vůbec dokáže něco říct. Šlo to tak pomalu a ztěžka.
„Nechtěla jsem tě tak vyděsit.“ Oči se jí znovu začaly zavírat.
„Dovolíte,“ uslyšela jakýsi neznámý hlas a úzkou štěrbinou mezi zavírajícími víčky si stihla všimnout, že tvář jejího bratra zmizela. Místo ní se objevily velká jasné oči jakéhosi postaršího muže, který se na ni povzbudivě usmál.
„Jsem doktor Novikov. Byl bych rád, kdybyste něco zkusila vypít, co myslíte, zvládneme to?“
Pokusila se přikývnout, ale svaly na krku jí téměř neposlouchaly. Ale lékař to pochopil i tak a znovu se usmál.
„Výborně. Pomůžu vám.“ Vzápětí ucítila jeho ruku pod svým tělem. Nadzdvihl ji a k ústům jí přiložil hrnek. Poslušně se napila. Tekutina měla zvláštní, nepříjemně hořkou příchuť. Vzápětí jí začalo znovu hučet v hlavě a opět ztratila vědomí.
„Co se stalo?“ zeptal se Ivan vyděšeně, když Leino tělo zvláčnělo v doktorově náručí.
„Nemusíte se o sestru bát. Jsem si téměř jistý, že se uzdraví. Dal jsem jí lék, po kterém bude spát. Je vyčerpaná, uvědomte si, že týden nejedla a skoro nepila. Potřebuje hodně odpočívat a především spát. Ale každé čtyři hodiny byste ji měli budit a nutit pít a jíst. Začněte s masovými vývary, potom tam kuchařka může přidat trochu zeleniny. Teprve potom něco sytého.“
„Řeknu jí to,“ přikývl Ivan. „Nevím, jak bych Vám poděkoval, pane doktore.“
„Mně neděkujte. Poděkujte knížeti Malininovi. To on mne sem dovedl. Kdybych sem nedorazil, troufám si říct, že by to Vaše sestra nepřežila. Ten zápal plic byl velmi vážný. Ale myslím, že už mne tu nebude potřeba. Nechám Vám tu léky a vysvětlím Vaší chůvě dávkování.“
„Dobře. A teď prosím pojďte se mnou do pracovny, musím se s Vámi vyrovnat.“ Požádal ho Ivan.
„To není nutné. Kníže Malinin mi již zaplatil.“
Ivan se zamračil. „Ale já nechci, aby Vám místo mne platil Malinin. Vraťte mu prosím ty peníze, já Vám to zaplatím.“
Doktor ho zlehka poklepal po rameni. „Vyřiďte si to s knížetem Malinem. Já jsem své peníze dostal a je mi jedno od koho. Byl bych jen rád, kdybyste mi zajistil kočár do Petrohradu.“
„Samozřejmě. Hned dojdu za správcem. Kdy budete chtít odjet.“
„Hned. Moji pacienti na mne čekají.“ Doktor zvolna vzal svoji brašnu ležící na židli vedle Leiny postele. „Vaše sestra je moc krásná dívka, nedivím se, že pro ni ztratil kníže hlavu.“
„Jistě. Bohužel se do ní musel zamilovat zrovna ten mizera.“
Výraz v doktorově obličeji se změnil. „Važte slova, mladíku. Nezapomeňte, že bez něj by byla Vaše sestra mrtvá.“
„Jistě. On si teď bude nárokovat zásluhy a bude mít Leu znovu v hrsti. Nechci vidět její reakci až se dozví, komu vděčí za svůj život.“
„To je jí kníže tak odporný?“ doktor Novikov se na něj pátravě podíval.
„Kdybych Vám vylíčil, co jí všechno provedl, nepřikvapilo by Vás to, doktore,“ hořce se usmál Ivan. „Ale teď Vám raději půjdu zajistit ten kočár.“
Doktor Novikov neodpověděl, jen se němě zadíval za odcházejícím Ivan.
Stěpan se zvolna procházel po salonu. V krbu praskala březová polena. Pohledem klouzal po modré pohovce se zlatým vyšíváním až k váze z míšeňského porcelánu v rohu místnosti. Byli v ní zvadlé rudé růže, stejné, které měla Lea v náručí na portrétu nad krbem. „Lea. Určitě je tam dala ona.“
Z přemýšlení ho vytrhly až lehké kroky. Byla to Paša. Na stolek s vázou položila kytici aster a chtěla vyndat růže z vázy.
„Kdo sem dal ty růže?“ jeho hlas prořízl ticho.
„Prosím?“ Dívka se na něj vyděšeně podívala. Vůbec nečekala, že na ni kníže promluví, nikdy se služebnictvem nemluvil. Až teď.
„Kdo sem dal ty růže?“ zopakoval netrpělivě svou otázku.
„Slečna Léopoldine. O květiny v domě se vždy starala ona,“ odpověděla Paša a snažila se dál vyndat růže z vázy.
„Nechte je tam,“ kníže k ní o pár kroků popostoupil a jeho hlas byl téměř výhružný.
Rozklepaly se jí ruce, ale dál v nich držela růže.
„Jsou zvadlé, musím je vyměnit,“ namítla nejistě.
„Řekl jsem, že je necháte tam kde jsou,“ obořil se na ni Stěpan. Paša se otočila a utíkala s pláčem pryč z místnosti. Knížete se bála, znala několik sloužících z jeho panství, kteří svého pána líčili jako věčně rozzlobeného tyrana. Navíc nebyla zvyklá, že na ni někdo křičí. U Budjanských byli všichni laskaví a málokdy na ni někdo zvedl hlas. Snad jen jednou správce, když zjistil, že zapomněla zamést podlahy.
Stěpan si vzápětí přišel jako blázen. „Proč to udělal? Měla pravdu, ty květiny byly zvadlé. Jenže měl pocit jakoby ty květiny byly Lein život. Pokud by je vyhodila, Lea by odešla s nimi. Musel se usmát absurdnosti svých myšlenek. Její život přece nezávisel na nějakých hloupých květinách.“ Popošel ke stolku a nalil si plnou sklenici vodky. Rozehřívala jeho tělo a uklidňovala.
„Neměl bys tolik pít, Stěpane,“ mladý kníže se otočil.
„Doktore, chcete mi udělat přednášku o škodlivosti alkoholu,“ ušklíbl se a zvolna dopil svou sklenici.
„Ne, vím, že by se to minulo účinkem,“ odpověděl mu a strčil ruku do rukávu kabátu, který mu přinesla Paša. Dívka přitom neustále vyděšeně pozorovala Stěpana jakoby se bála, že na ni každou chvíli začne znovu křičet.
„Odjíždíte?“ zpozorněl Stěpan.
„Ano,“ přikývl doktor. V očích mladého knížete četl nevyřčenou otázku.“
„Bude v pořádku,“ řekl zvolna. „Už mne tu není potřeba.“
Člověk, který knížete neznal, by řekl, že se po doktorových slovech výraz Stěpanovy tváře nijak nezměnil. Ale doktor Novikov si okamžitě všiml, jak nepatrně povolily napjaté svaly v jeho tváři. Také jeho oči byly najednou jasnější.“
„Děkuji,“ řekl, aniž spustil oči z doktorovy tváře.
Ten jen mlčky přikývl. „Dávej na sebe pozor, chlapče,“ řekl mu téměř něžně.
„Kopřivu mráz nespálí,“ odpověděl mu netečně. „Šťastnou cestu,“ řekl s pohledem upřeným do rohu místnosti.
Doktor se na něj ještě chvilku díval, a pak s povzdechem odešel. Před domem se ještě na chvíli zastavil a zvolna se zadíval k oknu do salonu. Záclona se nepohnula. Doktor nasedl do kočáru a kočí pobídl koně. Ale pár očí kočár provázel do té doby, dokud mu nezmizel za obzorem.
„Je mi o moc lépe,“ odpověděla mu Lea, pečlivě zabalená v přikrývkách. „Jsem ještě pořád hrozně slabá, ale cítím, že se mi každým dnem vracejí síly.“
Ivan se posadil na okraj Leiny postele. „Měl jsem o tebe hrozný strach,“ řekl s odvrácenou hlavou. „Náš lékař říkal, že pro tebe nemůže nic udělat. Nevím, co bych dělal, kdyby se ti něco stalo. Ještě pořád jsem se nevyrovnal se smrtí našich rodičů a teď jsem málem ztratil i tebe,“ mezi řečí položil Lee hlavu do klína.
„Já vím, že jsi se se smrtí našich rodičů ještě nesmířil. Od jejich smrti jsi byl tak uzavřený a já nevěděla, jak se k tobě dostat, jak ti pomoc. Choval jsi se občas jako blázen. Ani nevíš, jak moc jsem se o tebe bála,“ Lea ho konejšivě hladila po vlasech.
„Jejich smrt mi přišla tak nespravedlivá. Nezasloužili si takhle zemřít. Chtěl jsem se pomstít celému světu a vůbec jsem si neuvědomoval, že se nejvíc mstím tobě. Ty jsi trpěla stejně jako já a já si to vůbec neviděl. Choval jsem se jako naprostý sobec, ani nevíš, jak se za svoje chování teď stydím. Místo abych ti pomohl s panstvím a staral se o tebe, tak jsi to musela dělat sama. Projevil jsem se jako slaboch. Můžeš mi to odpustit,“ zavrtal se obličejem do peřin a z jeho hlasu bylo slyšet, že přemáhá pláč.
„Hlavní je, že sis to uvědomil,“ řekla mu Lea něžně. „Každý v životě děláme chyby. Nejdůležitější je ale na ně přijít a napravit je. Musíš se se smrtí našich rodičů smířit. Já vím, taky mi přišlo strašně nespravedlivé, že zemřeli tak mladí. Byla jsem hrozně rozzlobená a zoufalá, jak se to mohlo stát, jak to, že to Bůh dopustil. Ale tím se nic nezmění. Život jim vrátit nemůžeme, jen bychom se tím zbytečně trápili. Člověk se s tím musí smířit. Život je už prostě takový. Někdy je nemilosrdný a krutý. Prostě se s tím musíme smířit.“
Do ložnice se společně se zaklepáním nahlédla Paša. „Promiňte, myslela jsem, že jste tu sama, slečno Léopoldine,“ omlouvala se, když spatřila Ivana sedícího na dívčině posteli.
„To je v pořádku, Pašo,“ usmála se na ni Lea. „Pojď dál. Proč jsi přišla?“
Paše vešla dovnitř a oba uviděli, že dívka drží v náručí obrovskou kytici nezvykle barevných růží.
„Tyhle květiny jsou od knížete Malinina, slečno Léopoldine. Kníže vzkazuje, že je to nějaký nově vyšlechtěný druh růží a doufá, že se Vám budou líbit, a že Vám udělají radost. Mám mu něco vyřídit, slečno?“
„Poděkuj mu za tu pozornost, Pašo.“
„Dobře, slečno.“ Paša si upravila zástěru a zmizela za dveřmi, v duchu proklínající osud, že zase bude muset absolvovat další rozmluvu s neodbytným nápadníkem své paní. Od té doby, co na ni křičel kvůli zvadlým růžím ho nemohla ani vidět. Sebrala veškerou odvahu a rychlým krokem zamířila do salonu vyřídit vzkaz.
„Divím se, že se mi kníže ještě pořád dvoří. Po tom, co jsem ho tak zesměšnila tou prohranou střeleckou soutěží,“ pousmála se Lea.
„Toho mizeru hned tak něco neodradí,“ řekl s povzdechem Ivan. „A nejhorší na tom je, že mu teď musím být vděčný.“
„Proč bys mu měl být vděčný?“ Lea překvapeně zvedla hlavu od zvláštně žíhaných růží. Ivan se na ni neochotně podíval.
„Je tu něco, co jsem ti neřekl. To Malin sem tehdy přivedl doktora Novikova, který ti zachránil život,“
„On přivedl doktora Novikova?“ zeptala se nevěřícně Lea. „Myslela jsem, že jsi ho přivedl ty nebo Michail. Nikdy by mne nenapadlo, že s tím má něco společného kníže Malin.
„Taky jsem tomu nemohl uvěřit, když se tu Malinin s doktorem Novikovem objevili. Netuším, jak se mu mohlo povést ho přesvědčit, aby sem přijel. Doktor Novikov je přece jedním z lékařů carské rodiny a léčí jen členy těch nejvýznamnějších lidí v Petrohradu. Malinin mu zřejmě musel královsky zaplatit, když byl ochoten se s ním trmácet až sem na venkov. Každopádně, doktor Novikov měl s sebou nějaký nový lék, který ti dal. Je to něco, co je velmi účinné proti horečce,“ vysvětloval Ivan své sestře.
„Doktor Novikov byl moc milý. Pamatuji si ho jen matně, protože jsem pořád byla mimo sebe a měla horečku, ale vybavuji si, že na mne mluvil a měl velmi uklidňující hlas. V každém případě bychom měli knížeti Malininovi dát ty peníze, které zaplatil doktoru Novikovi za to, že sem přijel. Nechci být tomu člověku nic dlužná,“ řekla Lea důrazně.
„Zkoušel jsem mu dát peníze. Ale nechtěl si nic vzít. Nabízel jsem peníze i doktoru Novikovi, ale ten mi řekl, ať si to vyřídím s knížetem Malininem, protože on už své peníze dostal. Moc by mne zajímalo, co za to bude kníže chtít. Je mi jasné, že ten mizera už má připravený nějaký další plán.“
„Pokud ano, tak se to stejně brzy dozvíme,“ řekla Lea unaveně.
„Promiň, měl jsem si uvědomit dřív, že potřebuješ odpočívat. Řeknu v kuchyni, aby ti připravili horkou polévku, aby byla hotová, až se vzbudíš.“ Lea jen mlčky přikývla, na víc už jí nezbývaly síly. Během minuty tvrdě usnula a Ivan se potichu vykradl z její ložnice.
„Michaile, moc rád tě vidím, dáš si se mnou oběd?“ Michal oblečený v jednoduchém černém obleku se posadil ke stolu.
„Nedám, Ivane. Jak se daří Lee?“
„Je to každým dnem lepší. Ještě pořád je hodně slabá, ale myslím, že se během pár týdnů úplně uzdraví. Opravdu si nedáš?“ ukázal na stříbrný tác s pečeným kuřetem a bramborami.
„Ne, jedl jsem,“ řekl Michail roztržitě a rozhlédl se po prostorné, světlé jídelně.
„Vlastně jsem doufal, že budu moci s Leou mluvit,“ nervózně si prohrábl vlasy.
Ivan odložil příbor. „Děje se něco. Přijdeš mi nějak roztěkaný.
Michail si pohrával s ubrusem. „Chtěl jsem s Leou mluvit o Malininovi. O tom, že sem přivedl toho doktora,“ pokračoval netrpělivě.
„To nemusíš,“ Ivan se napil a postavil broušenou číši zpět na těžký dubový stůl. Dnes ráno jsem o tom Lee všechno řekl.
„Ale stejně bych s ní o tom chtěl mluvit,“ řekl Michail naléhavě.
„To opravdu nejde, Lea teď spí. A navíc je pořád velmi unavená, proč jí tím znovu zatěžovat. A poslední věc. Nejde, aby svobodný muž vstoupil do ložnice svobodné dívky, na to nezapomeň. Tím bys Leu kompromitoval. Nebo o to ti snad jde?“ potměšile přimhouřil oči.
„Co to plácáš za nesmysly,“ utrhl se na něj a křečovitě stisknul v ruce látkový ubrousek.
Ivan od sebe pomalu odstrčil talíř. „No tak, nerozčiluj se. Už dávno jsem si všiml, že se na moji sestru už nedíváš jako na dobrou kamarádku z dětství. Ty ses do mojí sestry zamiloval, nemám pravdu?“
„Nechci o tom s tebou mluvit, Ivane,“ řekl zasmušile Michail.
„Ale no tak. Přece mi to můžeš říct. Já bych byl moc rád, kdyby si Lea vzala právě tebe.“
„Opravdu?“
„No jistě. Mám tě rád a vím, že Leu opravdu miluješ. A navíc by pořád byla blízko. Nerad to říkám, ale po smrti našich rodičů je právě Lea ten člověk, se kterým si nejlépe rozumím. I když to tak poslední dobou nevypadalo.“
Michail se na něj zkoumavě podíval přes okraj karafy s vodou. „Máš pravdu. Miluji tvou sestru. Ani nevím, kdy jsem se do ní zamiloval. Ale když jsem ji tehdy uviděl na tom plese... Asi tehdy jsem si poprvé uvědomil, co k ní ve skutečnosti cítím. Vždycky mi fascinovala, jak je Lea odvážná a silná. I někteří muži by si nevěděli rady, kdyby jim najednou zůstalo na starosti celé panství, ale ona to všechno zvládla skvěle. A navíc, když ji vidím, je tak milá a usměvavá. Má pokaždé hned lepší náladu.“
„Moje sestra dokáže být i pěkná dračice, jen si jí moc neidealizuj,“ rozesmál se Ivan.
„To nedělám,“ namítl Michail.“Ale vím, že je to žena, se kterou chci žít, to je všechno. Víc mne nezajímá.
„Tak dobře, kamaráde,“ usmál se Ivan. „Rád ti pomůžu a budu Lee nenápadně zdůrazňovat všechny tvé přednosti. Lea tě má ráda a já nevidím důvod, proč by se do tebe neměla zamilovat.“
„Díky, Ivane,“ usmál se vděčně Michail.
„Nemáš zač. Tebe budu mít za švagra tisíckrát raději než toho namyšleného panáka Malinina, který mojí sestře nedá pokoj. Dnes ráno jí dokonce přinesl růže. Mám pocit, že toho snad nic neodradí.“
„On tu byl? A viděl se s Leou?“ řekl rozrušeně Michail.
„Samozřejmě že se s Leou neviděl. Nechci za ní pustit ani tebe, myslíš si snad, že bych za ní pustil toho mizeru Malinina? Vzpamatuj se.“
„Promiň, jen nesnáším, když se kolem ní motá.“
„To jsme dva,“ přikývl Ivan.
„Pane,“ přerušila ho Paša. „Nerada Vás ruším, ale je tu zase kníže Malinin.“
„Ten člověk si nedá pokoj,“ povzdechl si Ivan a zamířil do salonu. Stěpan stál jako obvykle před Leiným portrétem.
„Co Vás k nám přivádí . Dvě návštěvy za den, to je pro nás nesmírná čest,“ řekl mu Ivan s lehkým nádechem cynismu v hlase.
„Přišel jsem se zeptat, jestli se kněžně líbily růže, které jsem jí ráno přinesl. Ale, kníže Boronine, proč mne nepřekvapuje, že Vás tu vidím,“ řekl významně, když spatřil mezi dveřmi stojícího Michaila.
„Stejně tak jako se nedivím ani já, že Vás tu vidím,“ řekl jízlivě Michail. „Vy přece rád obtěžujete lidi, kteří o Vaši přítomnost vůbec nestojí,“ dodal ještě.
„To by stačilo,“ řekl Ivan.“Nechci abyste se tu hádali. Má sestra spí, nevím proč by neměla mít klid.“
„Řekněte sestře, že jsem tu byl,“ řekl Stěpan důrazně.
„Ivan nic vyřizovat nebude,“ ozvalo se ode dveří.
„Sergeji,“ vykřikl Ivan a rozběhl se vstříc svému staršímu bratrovi.
„Sergeji, ani nevíš, jak jsem rád, že jsi zpátky,“ Ivan ho pevně objal. Sergej ho vzal kolem ramen.
„Taky jsem moc rád doma Váňo. Dělal jsem si starosti, jak to tady s Leou sami zvládáte. Ahoj Michaile,“ pevně stiskl ruku svému příteli z dětství. Michail ani neskrýval své nadšení nad přítelovým návratem, perfektně mu to hrálo do karet.
„Vítej zpátky. Chyběl jsi tady.“ Řekl mu s úsměvem.
„Budete mi muset všechno vyprávět, ale nejdřív si musím vyřídit něco osobního. Vidím, že máme vzácného hosta,“ pomalým krokem popošel ke Stěpanovi.
„Doufám, že jste rád, že mne vidíte, kníže!!! I když Vy byste byl jistě mnohem raději, kdybych byl pořád ještě na Kavkaze, že? Sergejův postoj nevěstil nic dobrého. „Ostatně proto jste mne tam nechal poslat, ne? Abych Vám zmizel z cesty abyste měl volnou cestu k mé sestře.“
„Ale jděte kníže,“ Stěpan posměšně zvedl koutek úst. „Poslal jsem Vás tam proto, že jsem věděl, že si tam rád získáte pár vítězných vavřínů v boji proti nepříteli a půjdete tak ve stopách svého otce, který se tak vyznamenal v boji u Borodina. Byl jste to přece dlužný rodinné tradici.“ Jeho oči se pevně dívaly do těch Sergejových a neuhnuly ani o milimetr před jeho nepřátelským pohledem.
„Takže nepopíráte, že jste to byl Vy, kdo mne tam nechal poslat,“ řekl Sergej zvýšeným hlasem.
„Proč bych to popíral, když je to pravda,“ ušklíbl se Stěpan. „A ostatně, proč Vás to tak překvapuje? Věděl jsem, že jste si přál jít bojovat na Kavkaz, ale Váš otec tomu nebyl dvakrát nakloněný. Nechtěl přijít o svého prvorozeného syna. A proto využil všechny své kontakty v armádě, abyste na Kavkaz nešel.“
„Jste velmi dobře informovaný,“ Sergejovi se nepodařilo zakrýt tón překvapení ve svém hlase.
„Je to pravda, Sergeji? Ty jsi chtěl za života našich rodičů na Kavkaz? Jak to, že jsme o tom s Leou nic nevěděli?“ zeptal se užasle Ivan.
„Váš bratr se Vám nechtěl svěřit s hanbou, že díky Vašemu otci nemohl jít bojovat za vlast. Kníže je od přírody bojovník, ne jako tady kníže Boronin. Ten se nejraději ze všeho drží doma.“ řekl úsečně Stěpan.
„No dovolte,“ skočil mu do řečí Michail. „To mi za..“ chtěl ještě pokračovat, ale Sergej se na něj prosebně podíval, a pak pokračoval.
„Je opravdu dojemné, jak se staráte o splnění mých přání a o moji vojenskou kariéru,“ řekl ironicky. „Ale pochybuji, že jste to dělal jen z čistě nezištných důvodů a touhy pomoct bližnímu. Přišlo to ve velmi zvláštní dobu, nemyslíte? V době, kdy zemřeli mí rodiče a já se musel postarat o panství a své mladší sourozence.
„V životě přece nemůžeme mít všechno,“ konstatoval ledově Stěpan. „Ale přiznávám, že se mi velmi hodilo, že jste odjel na Kavkaz právě v tu dobu. Ale bohužel, tady se to nevyvinulo zcela podle mých plánů. Vaše překrásná sestra si tu vedla víc než dobře a nezbývá mi než ji obdivovat. Tolik energie a odvahy jako má Léopoldine jsem hned tak u někoho neviděl. Ale vraťme se k Vám. Vy jste přece zpátky doma, i s medailemi za zásluhy, jak vidím, tak nechápu, proč Vám to všechno tak hrozně vadí.“ Stěpan Sergeje očividně provokoval.
„Nemyslete si, že to tak nechám,“ řekl výhružně. „Za to mi draze zaplatíte. Za ten strach, co se tady na panství děje, za to, že jsem v noci nemohl spát, protože jsem se bál jestli jsou Lea a Ivan v pořádku. Vyzý...“
„Sergeji!“ ozvalo se z rohu místnosti. „Lea, oblečená jen v lehkém župánku se vysíleně opírala o veřeje dveří. Vzápětí se nehlučně sesunula k zemi. Všichni čtyři muži se k ní rozběhli.
„Leo, co je s tebou,“ vyděšený Sergej svou sestru opatrně nadzvedl.
„Lea byla těžce nemocná, Sergeji. Měla zápal plic. Málem zemřela,“ odpověděl Ivan místo své sestry.
„Pane bože. Leo, co tady děláš. Proč nejsi v posteli. Musíš ležet nebo se ta nemoc zase vrátí. Nechám zavolat doktora.“
„To nic není, opravdu,“ odporovala mu Lea mdlým hlasem. „Jen jsem ještě strašně slabá. Nemůžu moc chodit, mám pocit, že se mi při každém kroku podlomí kolena a já skončím na zemi. Ani nevíš, jakou mi dalo práci dojít až sem. Zpátky to ale už nezvládnu.“
Sergej podvlékl Lee ruku pod nohami a opatrně ji zvednul ze země. „Proč jsi sem chodila.“
„Slyšela jsem hlasy a bála jsem se, abys neudělal nějakou hloupost,“ odpověděla mu jeho sestra s pohledem upřeným na Stěpana, který celý výjev pozoroval.
„Jsem moc rád, že už je Vám zase lépe, Léopoldine. Ale měla byste se víc šetřit,“ řekl důrazně. Lea neodpověděla, jen si unaveně opřela hlavu o bratrovo rameno.
„Odnesu tě zpátky do tvého pokoje,“ řekl jemně Sergej a vydal se se sestrou nahoru.
„Omlouvám se, ale myslím, že je Vám jasné, že na Vás dnes nebudeme mít čas,“ řekl Ivan. „Zastav se zítra, Michaile,“ usmál se na přítele svého bratra a rozběhl se nahoru za Sergejem a Leou.
Stěpan a Michail vyšli ven před dům.
„Měl byste toho konečně nechat, kníže. Lea Vás nikdy nebude mít ráda a její bratři Vás také nikdy nepřijmout. Proč se nezačnete blíže zajímat o některou ze svých milenek a nenecháte Léopoldine na pokoji? Každý ví, jaký prostopášný život vedete. Jste po celém Petrohradu proslulý svými avantýrami. Nezasloužíte si někoho jako ona.“ Řekl tvrdě Michail.
„A Vy snad ano, kníže? Tím si nejsem tak jistý.“ Zasmál se Stěpan a strčil si ruce do kapes. „A ještě v něčem se mýlíte. Myslíte, že by s Vámi byla Léopoldine šťastnější? O tom bych si také dovolil pochybovat. Jsem si jistý, že po jistých stránkách by se mnou byla Lea byla daleko spokojenější než s Vámi. Těm avantýrám se říká sbírání zkušeností, kníže. A buďte si jistý, že bych udělal Leu v tomto ohledu šťastnou, to by Vám řekla každá z mých milenek. Vy podle všeho také patříte k lidem, co si myslí, že štěstí ženy spočívá v tom, že rodí jedno dítě za druhým a stará se o blaho svého manžela. Ale to se pletete. Ženy chtějí od manželství daleko víc. Ženy jsou velmi vášnivá stvoření, musíte jen vědět, jak v nich tu vášeň rozdmýchat. Ale pochybuji, že o tom něco víte, kníže.“ Stěpan se díval kamsi daleko do zahrady jakoby ani nevnímal, že Michail stojí pořád ještě vedle něj.
Stěpan se usmál. „Šťastných manželství říkáte? Myslíte, že žena, která je v manželství šťastná by skončila v mém náručí? To si nemyslím. Já jsem těm ženám jen poskytl trochu něhy, která jim tak zoufale chyběla. V mém náručí konečně poznaly, jaké to je, když je muž nepoužívá jen jako matrace. Ony mi za to všechno byly a jsou vděčné. A že mám v Petrohradu pověst prostopášníka? Já jsem jen člověk, který nic neskrývá. Jsem horší než ti počestní, co svádí nevinné mladé služebné, a pak je umlčí hrstí peněz? A proč si myslíte, že je v Petrohradu tolik nevěstinců? Kdo si myslíte, že tam asi chodí? Divil byste se kolik, podle veřejného mínění ctnostných mužů, tam každý den zamíří. V Petrohradu jsou všichni mistři přetvářky. Já neskrývám to, co jsem. Nenávidím přetvářku, vždycky jsem ji nenáviděl. Lidé vědí, co ode mne mohou čekat. Nejsem člověk, který se zabývá klevětěním nebo hloupými předsudky. Pravidla této společnosti jsou mi cizí. Možná proto, že se podle nich stejně nikdo neřídí. Je to přetvářka, tak jako všechno ostatní!!“ S těmi slovy se Stěpan vyšvihl do sedla svého koně.
„Říkám ti, že si ho vezmeš a tím tahle debata prostě končí,“ baronka Nikolajevová odhodila vyšívání do křesla. „Alexandr Lubjacký je vynikající partie, každá na tvém místě by byla štěstím bez sebe, kdyby se o ni zajímal někdo tak významný. A ty jsi proti. Tvůj otec tě zhýčkal a rozmazlil. Ničeho si nevážíš. Ale já ti říkám, knížete si vezmeš. Na toho svého barona Černinského hezky rychle zapomeň. Je to nuzák. Zítra jsem přijede kněžna Lubjacká se svým synem na zásnuby. A za půl roku bude svatba.“
„Maminko, prosím Vás,“ rozplakala se Káťa.
„Nepros, je to zbytečné. Už jsem to s kněžnou domluvila. Budeš mi ještě vděčná, uvidíš.“ Baronka se rozzlobeně zvedla a odešla. Za dveřmi se na chvíli zastavila. Vzpomněla si na to, když jí rodiče oznámili, že se provdá za barona Nikolejeva. Reagovala úplně stejně jako teď její dcera. Byla zamilovaná do barona Morozova a on do ní. Nakonec si ale vzala svého manžela. Po čase si na něj zvykla a začala ho mít ráda. Byl jí dobrým manželem. Baron Morozov, její bývalá láska propadl alkoholu a brzy přišel o celý svůj majetek. Tehdy byla rodičům vděčná, že rozhodli za ni. A Káťa to bude za čas jistě cítit stejně. Za čas. Odešla do svého pokoje, aby neslyšela vzlykot své dcery.
„Nejsem zase tak nedospělý, Sergeji. Možná bych ho i porazil,“ řekl dotčeně Ivan. „Sice nestřílím tak dobře jako ty, ale kdo ví..“
„Promiň, Váňo,“ Sergej se omluvně podíval na svého mladšího bratra. „Nemyslel jsem to tak, jak to vyznělo. V tvém věku jsem nestřílel zdaleka tak dobře jako ty. Ale Malinin má velmi dobrou mušku a hlavně dostatek zkušeností ze soubojů, které tobě chybí. Nezapomínej, že je to druhý nejlepší střelec v carské armádě,“ položil bratrovi ruku na rameno. „I já bych se bál, že v souboji s ním prohraji,“ jeho oči se dívaly kamsi do dálky, jako by Sergej byl duchem mimo.
„Sergeji? Ty by ses ho bál? Vždycky jsem si myslel, že se nebojíš ničeho na světě,“ Ivan se užasle díval na svého staršího bratra.
„Není snad nikdo na světě, kdo by se něčeho nebál,“ usmál se na něj Sergej. „Trvalo mi dlouhou dobu, než jsem byl ochoten připustit, že strach není slabost. Naopak, strach je to, co tě nutí být opatrný, neriskovat. Strach signalizuje nebezpečí, díky kterému můžeš přežít, je to ten nejsilnější lidský instinkt. Bát se není slabost, Váňo, naopak. Strach pomáhá udržet člověka naživu.“
„Chceš mluvit o Kavkaze?“ zeptala se ho Lea opatrně.
Sergej si přisedl k ní na postel a pomalu zavrtěl hlavou. Ani ne. Zažil jsem tam příliš mnoho utrpení, musím se s tím nejprve sám vyrovnat. Viděl jsem umírat své kamarády i neznámé vojáky. A uvědomil jsem, jak je život vzácný. Je to dar. Proč jsem ještě naživu a někteří moji kamarádi jsou mrtví? Má můj život snad větší cenu než ten jejich? Nechápu to. Nechápu, podle čeho Bůh rozhoduje. Pokud nějaký Bůh je.“
„Sergeji,“ přerušila ho Lea nevěřícně.
„Nech ho, sestřičko,“ promluvil Ivan nezvykle vážně. „I já o tom o smrti rodičů často přemýšlím.“
„Bůh tě přece nechal naživu, Sergeji,“ Lea vzala svého bratra za ruku. „A to má jistě nějaký důvod.“
„Možná. Často jsme o tom s kamarády mluvili. Když jsme se v noci všichni v té příšerné zimě choulili okolo ohně a přemýšleli, co nám přinese další den. A víš co je nejhorší? Když mi přišla propouštěcí listina, na jedné straně jsem byl šťastný a na druhé straně jsem si připadal jako zbabělec. Že odjíždím a nechávám tam ostatní.“
„To je přece nesmysl, Sergeji. Nemůžeš si to vyčítat,“ Lea si poposedla blíž ke svému bratrovi a objala ho. „Ty jsi na Kavkaz neměl vůbec jet, potřebovali jsme tě tady. Musíš se starat o panství, já to tady sama jen stěží zvládala. A navíc to všechno byla Malininova práce. Ty jsi přece na Kavkaz nikdy nechtěl.“
Ivan mlčky sklopil hlavu a Sergej se odmlčel. „Ale ano chtěl. Za života našich rodičů. Ale otec mi to nedovolil. A já hlupák jsem mu to zazlíval. Nechápal jsem, že se mne snaží jen chránit. Že se mi snaží ušetřit od toho, co si sám musel zažít během války s Napoleonem. Tak rád bych mu řekl, jak jsem mu za to vděčný, a že mu konečně rozumím. Vyčítal jsem mu to a přitom jsem nevěděl, co všechno válka obnáší.“
Lea mlčela, jen svého bratra hladila po vlasech. Nevěděla, co mu na to má říct, jak by mu měla ulevit. Poznala, že si Sergej z Kavkazu přivezl hlubokou ránu na duši, která se bude jen těžko hojit. Byla tak vděčná, že je v pořádku zpátky. Jeho přítomnost bude mít jistě dobrý vliv i na Ivana. Sergej byl vždycky jeho vzor, jeho hrdina. A je dobré vědět, že i hrdinové nejsou neporazitelní. Lea doufala, že Sergojovy zkušenosti z Kavkazu přimějí jejího mladšího bratra dívat se na svět trochu realističtějšíma očima.
„Změňme téma,“ řekl Sergej a letmo si otřel vlhké oči. „Musíš mi vyprávět o té střelecké soutěži mezi tebou a Malininem,“ obrátil se na svou sestru. „Malinin musel být vzteky bez sebe, když prohrál. Dal bych nevím co za to, když bych mohl vidět jeho pohled, když zjistil, že mu kořist v poslední chvíli proklouzla mezi prsty,“ rozesmál se.
„No, vlastně bych za to dala cokoli i já,“ přiznala Lea s úsměvem. „Protože sice jsem tam byla, ale bylo mi tak špatně, že jsem se dokázala soustředit jen na terč. Nic okolo jsem už nevnímala. V první chvíli mi ani nedošlo, že jsem vyhrála. A v zápětí jsem omdlela.“
„Což musela být další hrozná rána pro sebevědomí toho namyšleného knížete. Vsadím se, že na lekci, kterou jsi mu dala hned tak nezapomene, sestřičko,“ smál se Sergej.
„To asi ano,“ usmála se Lea. „Ale on netušil, že jste mne s Michailem učili střílet, a že mi to šlo lépe než Vám,“ popíchla svého bratra.
Sergej přikývl. „Byli jsme na tebe kvůli tomu s Michailem pěkně naštvaní. Kdo to kdy viděl, aby nás porážela žena? Nemohli jsme to přenést přes srdce.“
„Já vím,“ usmála se Lea sebevědomě. „Proto jste mi vždycky tvrdili, že jste mi nechali vyhrát. Já Vám to ale stejně nikdy nevěřila, bratříčku,“ spokojeně se zavrtala do polštáře.
„Nemohli jsme přece připustit, že jsi v něčem lepší. A vidíš. Nakonec tě to zachránilo před svatbou.“ Sergej se nepřestávala smát.
„Ano. Měla bych Vám za ty vaše hodiny poděkovat,“ usmála se Lea unaveně.
Sergej si okamžitě všiml změny barvy v Leině tváři. „Měla by sis odpočinout. Přijdu za tebou až se prospíš,“ starostlivě jí upravil přikrývku. Pak s Ivanem odešli.
„Vypadá to, že zatím co jsem tu nebyl jste si s Leou vedli víc než dobře,“ Sergej spokojeně zaklapl účetní knihu.
„Abych se přiznal, já na tom podíl nemám,“ Ivan se zahanbeně opřel o knihovnu. „Spíš jsem Lee jen přidělával práci než abych jí pomáhal.“
Sergej se na něj pátravě zadíval, a pak pomalu vstal „Možná čekáš, že vynadám za to, že jsi Lee nepomáhal, ale já to neudělám,“ řekl klidně. Jeho mladší bratr se na něj překvapeně podíval. „Důležité je,“ pokračoval Sergej, „že sis uvědomil, jak nezodpovědně jsi se choval. Všechny ty události okolo souboje a Leiny nemoci tě donutily dospět. A to je to nejdůležitější.“
„Já vím,“ Ivan se posadil na židli. „Jenže mne mrzí, že to všechno odnesla Lea. Panství, moje příšerné chování, Malininovo neúnavné dvoření. Bylo toho na ní moc. Možná i proto onemocněla.“
„Tak už dost,“ zarazil ho rázně Sergej. „Obviňuješ se úplně zbytečně. Lea je v pořádku a za pár týdnů se úplně uzdraví. A ty si raději dej místo sebemrskačství za úkol, že jí to všechno vynahradíš.“ „Tak,“ protáhl se. „A teď se půjdeme navečeřet. Mám příšerný hlad. Co bys řekl tomu, kdybychom si vzali jídlo do pokoje k Lee?“
„Myslím, že je to skvělý nápad,“ přikývl Ivan spokojeně.
„Jak se daří Léopoldine?“ zeptala se kněžna Boroninová svého syna hned po jeho návratu od Budjanských. Michail se posadil do křesla naproti pohovce, kde seděly jeho matka a sestra.
Marie při jeho příchodu odložila vyšívání na desku stolu a založila si ruce do klína.
„Lee je lépe, alespoň mi to říkal Ivan. Nechtěl mne k ní pustit.“
„A ty se tomu snad divíš?“ řekla káravě jeho matka. „Je naprosto nepřístupné aby svobodný muž vstoupil do ložnice neprovdané dívky, ale to ti snad nemusím říkat,“ řekla důrazně. Pomalu upila z elegantního porcelánového šálku, a pak znovu promluvila. „Je štěstí, že Ivan má víc rozumu než ty. A je to v podstatě ještě nedospělý chlapec.“
„Zas tak nedospělý už není, maminko,“ namítla Marie, která právě nalévala svému bratrovi čaj. „Nevšimla jste si, maminko, jak se poslední dobou mění? Řekla bych, že se čím dál tím víc podobá Sergejovi.“
„Když už je řeč o Sergejovi,“ usmál se Michail. „Ještě jsem Vám vlastně neřekl, že se už vrátil z Kavkazu.“
Při Michailových slovech na sebe Marie převrhla šálek s čajem. Na jasně zelených šatech se okamžitě objevila velká mokrá skvrna.
„Dávej pozor, holčičko. Vždyť ses mohla opařit, ještě štěstí, že ten čaj už není vařící,“ kněžna pomáhala své dceři šaty alespoň trochu osušit ubrouskem.
„Promiňte, maminko. Všechno mi dnes padá z ruky,“ řekla Marie roztržitě. „Říkal jsi, že se Sergej vrátil, Michaile?“ nedočkavě k němu zvedla oči.
„Ano,“ přikývl. „Je zpátky. Ale neměl jsem s ním ještě čas pořádně mluvit. U Budjanských byl zase ten příšerný Malinin. Sergej ho málem vyzval na souboj za to, že ho nechal poslat na Kavkaz. Kdyby tam nepřišla Lea, nevím, jak by to dopadlo. Každopádně nejdůležitější je, že je Sergej zase zpátky. On už zařídí, aby Malinin dal Lee pokoj.“
„Mám pocit, chlapče,“ usmála se kněžna Budjanská, „že ti na té dívce nějak záleží.“
„Záleží, maminko. A budu doufat, že i jí záleží na mně.“
„Samozřejmě, že jí na tobě záleží chlapče. Když jí dáš najevo své city, nevidím důvod, proč by je neměla opětovat. A já bych byla moc ráda, kdybych jí měla za snachu.“
Ekaterina celý večer seděla jako na jehlách. Její matka a kněžna Lubjacká se celý den přátelsky bavily. Vedly řeči o tom, jakou látku by měly koupit na její svatební šaty. Káťa, půvabná světlovlasá dívka s hlubokýma modrýma oči se jen snažila nesetkat se pohledem se svým budoucím manželem, Anatoljem Lubjackým. Anatolij by milý, nesmělý mladík, kterého kvůli jeho vleklým zdravotním problémům ani nevzali do armády. Kněžna svého jediného syna nehorázně rozmazlovala. Ostatní chlapci z okolí si z něj v dětství kvůli tomu dělali legraci a přezdívali mu maminčin mazánek. Anatolij, drobný plavovlasý mladík si Káťu s úsměvem prohlížel. Líbila se mu. Dlouhé světlé vlasy měla zapleteném v copu, který měla obtočený kolem hlavy. V bílorůžových šatech vypadala jako panenka. Tak krásnou ženu mu budou všichni ti posměváčkové závidět.
„Já si myslím, maminko, že bych měla mít stejné doplňky jako Káťa,“ hlas obou žen přerušil panovačný hlas Alexandry, Anatolijovy sestry. Ta byla pro změnu pravým opakem svého bratra. Černovlasá, sebejistá dívka, která si velmi ráda zahrávala s ohněm. Kněžně Lubjacké dalo často hodně práce svou dceru krotit. Káťa nemohla Alexandru vystát. Nesnášela ji pro její klevetivou povahu, kterou zdědila po své matce. V poslední době byla terčem Alexandřiných klepů Léopoldine Budjanská. Alexandra nemohla přenést přes srdce, že se Lee dvoří kníže Malinin. Alexandře se líbil a neustále doufala, že se jí ho podaří získat. Měla na něj políčeno na posledním carském plese. Kníže si jí ale vůbec nevšímal. Nedlouho poté začal často navštěvovat panství Budjanských, což se velmi brzy doneslo i k Alexandřiným uším. Od té doby Leu všude pomlouvala. Káťa ale měla Leu vždycky ráda. Měla možnost ji poznat během pravidelných návštěv jejích rodičů u její matky. Lea byla milá dívka a Káťa věděla že nic z toho, co o ní Alexandra roztrušuje, není pravda. A do takové rodiny měla za pár měsíců patřit. Když hosté odjeli, zavřela se do svého pokoje. Měla pocit že její život končí. Musela myslet na svého milovaného Alexeje, kterého už nikdy neuvidí. Ta představa byla hrozná.
Otevřela okno a vylezla na strom a odtud slezla až na zem. Byla to její tajná cesta ven z domu už od dětství. Viděla se do lesa. Ani nevěděla, jak dlouho šla. Les byl temný, pomalu začala padat tma. Dívka se schoulila ke kmeni jednoho z mohutných smrků. Skrz korunu stromu viděla kousky nebe, kde se začaly objevovat hvězdy.
„Rozhodla jste se, že se tu necháte roztrhat medvědem?“
Káťa vyděšeně vyskočila. Pár kroků od ní se opíral o strom kníže Malinin.