Lea - Kapitola 20-25
Kapitola XXI.
V kostele byla cítit silná vůně kadidla. Káťa téměř nevnímala popova slova. Nemohla spustit oči z matčiny tváře. Chtěla si vrýt do paměti každý detail jejího obličeje. Její tvář byla tak klidná. Jako by jen spala. Napětí a vyčerpání z posledních dní udělalo svoje. V jednu chvíli se jí podlomily nohy a málem upadla. V poslední chvíli ucítila, jak jí silná mužská ruka sevřela paži a vrátila ztracenou stabilitu. Nemusela se ani otáčet, aby věděla, kdo to je. Věděla to i bez toho. Viděla ho stát u kostelních dveří před začátkem obřadu. Se svým obvyklým podmračeným, neproniknutelným výrazem se opíral o veřeje kostelních dveří. Nepřišel za ní, když přicházela. Jakoby poznal, že si nepřeje s ním mluvit. Jen podvědomě věděla, že si stoupl nedaleko ní. Teď byla ráda, že je tu s ní. Mezi smutečními hosty zahlédla Alexandru a její matku a nechtěla jim udělat tu radost a zkolabovat. Slyšela, jak si lidé za jejími zády něco šuškají. Bylo jí jasné, že většinu smutečních hostů sem přivedla jen zvědavost. Chtěli vědět, jestli je pravda to, co se povídalo o ní a knížeti Malininovi. Teď jistě dostali uspokojivou odpověď. Občas rozeznávala jednotlivá slova. Nebyla pro ní nijak lichotivá. Cítila, jak jí Stěpan sevřel paži ještě pevněji. Jakoby jí chtěl dodat odvahu. Ale bylo jí to jedno. Bylo jí jedno, co si o ní lidé myslí. Její život tak jako tak skončil. Po skončení obřadu ji Stěpan odtáhl pryč ke kočáru. Nedal smutečním hostům příležitost, aby Kátě přišli vyjádřit soustrast, protože mu bylo jasné, že někteří by nezůstali jen u kondolencí. Chtěl toho Ekaterinu ušetřit. Bylo mu jasné, že by to nezvládla. Celou dobu v kostele a na hřbitově čekal, kdy mu Káťa padne v bezvědomí k nohám. Ale zvládla to. Musel ji obdivovat. Ukázala, kolik statečnosti se v ní ukrývá. I přes tu strašlivou bolest, dokázala pevně stát a nedat jediným hnutím tváře najevo, že slyší to, co si o ní lidé povídají. Jen němě stála a po tvářích jí stékaly slzy.
Pomohl Kátě nastoupit do kočáru. Nehnutě seděla, s rukama složenýma v klíně. Nemluvil. Celým svým držením těla a zvláštním napětím dávala najevo, že s ním mluvit nechce. A on to respektoval. Dobře věděl, jak se cítí. Kdysi, hodně dávno, si prošel něčím podobným, čím si teď procházela ona. Pozoroval ji, jak si uvolňuje stuhu od klobouku a odkládá ho na sedačku vedle sebe. Konečně kočár zastavil před domem. Vystoupil a podal Ekaterině ruku. Nepřijala ji, vystoupila sama. Udělala pár kroků směrem k domu, a pak se na něj ohlédla.
„Nepřeji si, abyste sem dál chodil, rozumíte!“ řekla nepřátelsky.
„Proč?“ jeho oči ztvrdly.
„Protože nestojím o Vaši společnost. Já nestojím o ničí společnost, rozumíte? Chci, aby mne všichni nechali o samotě.“
„Nedělejte to,“ řekl jí.
„Co nemám dělat?“
„Neodstrkujte od sebe lidi, kteří Vám chtějí pomoci, Ekaterino.“
Pomoci,“ rozesmála se. „Vy už jste mi pomohl až dost, nemyslíte! To kvůli Vám si tady všichni o mně myslí, že jsem poběhlice. Zničil jste mi celý život. Tak už konečně vypadněte a nechte mne na pokoji,“ křičela na něj.
Stěpan se beze slova obrátil, naskočil do kočáru a mávnul na kočího. Dívala se, jak kočár rychle odjíždí alejí. Věděla, že to neměla dělat. Za nic nemohl. Za všechno si mohla sama. Jen ona sama. To ona se tehdy rozhodla, že uteče z domu. On jí zachránil život a vzal jí k sobě, aby jí pomohl. Zavolal lékaře, aby se podíval na její matku. A ona se mu za to odvděčila výčitkami a nespravedlivým obviněním. A proč to vlastně udělala? Jen proto, aby se zbavila jeho pozornosti, aby jí nechal samotnou se svou bolestí. Aby ho od sebe odehnala, protože mu nedokázala říct, že potřebuje jeho pomoc. Že je jediný člověk, kterému byla ochotná dovolit, aby jí pomohl. Rozběhla se do svého pokoje. Svezla se na zem a hlavu si položila na křeslo. A pak už jen plakala a plakala. Asi o dvě hodiny později se zvedla a odešla do salonu, kde si nalila vrchovatou sklenici vodky.
„Bylo to hrozné,“ Lea si odložila rukavičky na prostřený kuchyňský stůl. „Bylo mi tak líto Ekateriny, nemá to teď vůbec jednoduché. Nedovedu si představit, co bych dělala, kdybych byla na jejím místě. Vždyť už nikoho nemá.“
„Má knížete Malinina,“ Sergej si nalil sklenici vody. „I když s ním to moc nevyhrála, mohla si vybrat lépe.“
„I ty už začínáš?“ Lea se na bratra vyčítavě podívala a posadila se ke stolu. „Nikdo přece neví, jak to je. Alexandře Lubjacké bych věřila každé druhé slovo. Copak nevíš, kolik zla už nadělala těmi svými klepy a kolika lidem už ublížila. Je to ta nejhorší drbna v celém újezdě,“ nalila svému bratrovi polévku.
„Dobrá,“ odpověděla důrazně Lea. „Ale i kdyby to tak bylo, nemáme právo ji soudit, Sergeji.“
„Já ji přece nesoudím, Leo. Jen je mi líto, že si vybrala právě Malinina. Od něj se asi moc opory nedočká.“
„Na tom pohřbu mi to tak nepřipadalo,“ podívala se na něj Lea významně.
„Kdo ví,“ řekl Ivan a zamíchal si polévku. „Třeba zjistíme, že kníže Malinin je vlastně docela nezištný člověk, který rád pomáhá svým bližním,“ dodal s naprosto kamennou tváří. Lea a Sergej se málem zadusili smíchy.
„Co to tady vyvádíte?“
Dívka se ohlédla. Pár kroků od ní stál Stěpan. Při pohledu na něj se rozesmála.
„Co tady zase děláte? Neřekla jsem Vám to snad jasně. Špehujete mne?“ Stěpan se na ni mlčky díval. Sám nevěděl, co tu dělá a proč se na své noční projížďce zatoulal právě sem. Možná proto, že o ní měl poslední dobou strach.
Měsíční svit ozářil střep v její ruce. Než se Stěpan stihl vzpamatovat, střep se blýskl proti dívčině zápěstí. Dívka vzápětí klesla k zemi. Stěpan se jediným skokem ocitl u ní. Její zápěstí bylo zabarvené doruda. Ale vypadalo to, že tepna nebyla přeříznutá. Rána sice krvácela, ale nevypadalo to tak zle. Stěpan vytáhl šátek a pevně stáhl ránu. Pak dívkou zatřásl.
„Kolik jste toho vypila? Slyšíte?“ udeřil ji do tváře.
Káťa se na něj jen omámeně podívala. Stěpan ji chytil pod koleny a rozběhl se s ní do kuchyně. Tam ji posadil na židli a rozsvítil svíčku. Káťa se bez vlády svezla po opěradle. Stěpan mezitím začal rozevírat plátěné pytlíčky.
„Co se tu děje?“ Táňa stála mezi dveřmi se svíčkou v ruce. Vyděšeně se dívala na Stěpana. Pak spatřila Káťu a všimla si šátku, který měla zavázaný kolem zápětí. Prosakovala jím krev.
„Proboha. Slečno,“ rozběhla se ke Kátě.
„Kde máte sůl?“
„Co?“ Taťána se na něj překvapeně otočila.
„Sůl. Kde máte sůl?“ zopakoval netrpělivě Stěpan.
„Tam,“ stará služebná ukázala na jeden z pytlíků. Stěpan ho chvatně otevřel a nasypal sůl do džbánku z vodou. Rozmíchal ji, a pak nalil plnou sklenici se kterou se vydal ke Kátě. Podržel jí hlavu.
„Vypijte to,“ přikázal.
„Podržte jí hlavu,“ přikázal Stěpan Táně. Vypáčit dívčiny stisknuté zuby mu dalo práci. Pak dívce nemilosrdně začal lít tekutinu do úst. Káťa se dusila a prskala kolem sebe slanou vodu. Ale nebylo jí to nic platné. Stěpan nepřestal, dokud nevypila celý džbánek. Pak ji teprve pustil. Káťa se vysíleně svezla na stůl. Slaná voda začala působit za několik mu minut. Stěpan podržel zvracející dívce hlavu nad kýblem.
„Přineste nějaké vlhké plátno a zařiďte ať sem nikdo nechodí,“ obrátil se na Táňu. Ta jen chápavě přikývla.
„Řeknu, že se slečně udělalo zle, a že s ní zůstanu.“ Táňa podávala Stěpanovi plátno. Ten ho namočil do vody a přiložil ho dívce na zátylek. Když se Kátin rozbouřený žaludek konečně uklidnil, otřel jí ústa a obličej, vzal jí do náruče a odnesl jí do jejího pokoje. Položil ji na postel a rozvázal zápěstí. Už nekrvácelo.
„Co jí to popadlo,“ bědovala Taťána a podávala Stěpanovi plátno na ovázání ruky.
„Nevím,“ odpověděl suše. „Ale budeme jí muset hlídat,“ řekl s pohledem na bezvládnou dívku.
„Dostane se z toho?“ zeptala se vzlykající Taťána.
„Ano. Ta rána už nekrvácí a tu vodku snad vyzvracela. Počkejte tu s ní, postarám se o svého koně a hned se vrátím.“
Stará služebná si přisedla ke Kátě. Něžně odhrnula vlasy z jejího obličeje.
„Co tě to jen napadlo děvenko, co tě to jen napadlo,“ řekla smutně.
„Co tu děláte?“ podařilo se jí ze sebe vypravit, když se alespoň trochu vzpamatovala. Vypadal jakoby nespal, na tváři měl lehké strniště a chyběla mu vázanka.
Stěpan jí věnoval jeden pohled, a pak začal znovu ledabyle rozkládat vějíř.
„To Vy byste měla vědět, co tu dělám, Ekaterino. Nebo snad máte, má krásná baronko, jak se lidově říká, pěkné okno?“ řekl pomalu.
Káťa se začervenala. Vypadalo to, že v noci se zřejmě dělo něco důležitého. Snažila se vzpomenout si, ale nic. Žádná vzpomínka.“ Koutkem oka se podívala na Stěpana. Stále pohodlně seděl v křesla a nespouštěl z ní oči. Bylo to příšerné.
„Dobrá,“ přiznala po chvíli a snažila se zachovat si alespoň nějaké zbytky důstojnosti. „Z minulé noci si nic nepamatuji.“
„Opravdu nic?“ zeptal se jí pomalu. Bylo jí jasné, že jí chce pořádně potrápit.
„Opravdu nic,“ řekla s povzdechem a znovu si stiskla spánky.
Stěpan pomalu vstal z křesla. Svými pomalými pohyby jí připomínal velkou línou kočku. Pozorovala ho, jak nalévá z karafy vodu. Pak popošel k posteli, pohodlně se usadil na jejím okraji a podal jí sklenici.
„Napijte se, to Vám trochu pomůže.“
Káťa sklenici ochotně vzala a doufala, že voda alespoň trochu zmírní tu příšernou pachuť v ústech. Hltavě se napila. Během chvilky byla sklenice prázdná.
„Ne,“ Káťa zavrtěla hlavou a upravila si ramínko krajkové noční košile. „Mám žaludek jako na vodě a asi se mi brzy rozskočí hlava.“
„To zcela běžný stav,“ usmál se potutelně Stěpan. „Říká se mu kocovina.“ Rozesmál se zvláštním křečovitým smíchem.
Káťa mu věnovala zničující pohled.
„Takže Vy si opravdu nic nepamatuje...“ pozoroval ji zvláštním, nečitelným pohledem.
„Ne. Což Vám samozřejmě asi působí nemalou radost. Protože se mi jistě všechno chystáte vylíčit do těch nejmenších detajlů,“ Kátě se s lehkým zasyknutím opřela o pelest postele.
„To máte pravdu,“ přikývl Stěpan.
„Tak povídejte, ať to mám za sebou. Tak co jsem včera večer prováděla?“
„Jako obvykle jste si vyšla v noci na procházku. Jenže tentokrát jste se ani neobtěžovala vyrazit v náležitém oblečení. Běhala jste po parku v téhle krásné noční košili.“
„Bože,“ Káťa si sevřela hlavu v dlaních. „Podle Vašeho tónu ale myslím, že to nebylo všechno, nebo se pletu?“
„Neplete. Jako společnici jste si s sebou vzala láhev vodky. Pak Vás trochu naštvalo, že vodka došla, tak jste tou lahví mrskla o strom. Mimochodem, byl to působivý pohled. Tím ovšem veškerá legrace skončila. Rozhodla jste se, že si na svém zápěstí vyzkoušíte, jestli jsou ty střepy dost ostré.“
Káťa se vyděšeně podívala na svou ruku. „Chcete mi říct, že jsem se chtěla zabít?“ vyděšeně se na něj podívala.
„Přesně tak. Ale dám Vám jednu dobrou radu. Když se chcete zabít, nepokoušejte si podřezat žíly, když jste opilá, máte pak příliš nejistou ruku. Tady,“ podával jí zakrvavený střep.
„Co to děláte?“ nechápavě se na něj podívala.
„Chtěla jste se přece zabít, ne?“ držel jí zakrvavený střep přímo před očima. Káťa se na něj vyděšeně dívala. Stěpan ji chytil za zdravou ruku a vtiskl jí střep do dlaně.
„Co to děláte?“
„No tak? Přece jste se chtěla zabít. Chci Vám jen pomoct.“ Pevně svíral její ruku a přitiskl ji i se střepem těsně nad obvaz její poraněné ruky. Káťa cítila, jak ostrá hrana tlačí na její kůži.“
„Přestaňte! Co to děláte? Nechte mne!“ vykřikla na něj.
Stěpan prudkým pohybem vstal, popadl ji za ramena a vytáhl z postele. Než se stačila vzpamatovat, silné mužské ruce ji tiskly ke skříni a drtily jí ramena.
„Ale copak? Dostala jste snad strach? Ještě včera jste byla přesvědčená o tom, že chcete zemřít. Tak do toho. Nebo jste najednou ztratila odvahu? Že by to bez alkoholu nešlo?“ Jeho oči hořely výhružným plamenem. Káťa se ho začala bát.
„Proč jste to udělal? Proč jste mne škrtil?“ Z očí jí tekly slzy a nohy se jí podlomily. Klesla na podlahu.
„Chtěl jsem vědět, jestli jste opravdu chtěla zemřít. A odpověď už znám. Váš pud sebezáchovy funguje.“
„Bodla bych Vás,“ uvědomila si Káťa. „Mohla jsem Vás zabít,“ vykřikla.
„Ano,“ přikývl Stěpan. „Přirozeností každé živé bytosti je lpět na životě. Zachránit se, když ji něco ohrožuje. Nemusíte si vyčítat, že byste mne bodla. Udělal bych totéž, kdyby byla situace opačná. Navíc jsem čekal, že to uděláte. Žádné nebezpečí mi nehrozilo. Ale oba teď známe odpověď. Vy nechcete zemřít Ekaterino, chcete žít. Takže pokud Vás ještě jednou potkám s lahví vodky,“ řekl výhružně, „vyplatím Vás jako malou holku. Pokud se budete chtít opít, tak můžete, ale jedině pod mým dohledem. Jedině tak si budu moci být jistý, že nebudete skákat z okna, podřezávat si žíly nebo se chtít topit v jezírku.“ Káťa se dívala na špičky jeho bot, neměla odvahu se na něj ani podívat.
„Proč to děláte?“ zeptala se ho tiše. „Proč mi pomáháte? Po tom, jak jsem se k Vám chovala?“ zašeptala.
„Pana, já vím, že jste mi říkal, že mám zůstat venku, ať se děje cokoli, ale musím Vám říct, že jsem měla co dělat, abych tam nevtrhla.“
Stěpan položil staré služebné ruku na rameno. „Jste statečná žena. Jsem moc rád, že jste mi věřila, že Ekaterině nemám v úmyslu ublížit. Ale musel jsem udělat něco, aby si konečně uvědomila, že jí záleží na vlastním životě.“
„Já vím, pane. Ale stejně, když jsem slyšela slečnu křičet... Je jako moje vlastní dcera.“ Služebná si otřela slzy.
Stěpan se na ni usmál.
„Pevně věřím tomu, že Ekaterina bude v pořádku a dostane se z té krize, ve které je od smrti své matky. Je na ni ještě nějakou dobu budeme muset dávat pozor.“
„Raději za ní půjdu,“ usmála se na něj Taťána a zmizela za dveřmi pokoje.
„Marie, Michaile, jsem moc ráda, že jste přišli." Lea se usmívala na svoje přátele. Seděla u stolečku pod vzrostlou lípou, před sebou měla poleženou knihu v pevné kožené vazbě a slunce se jí příjemně opíralo do zad. Musela si přiclonit oči, aby na Michaila a Marii dobře viděla.
„Jsem tak ráda, že jsi v pořádku,“ přisunula si k ní křesílko a chytla ji za ruku. „Takovou dobu jsme se neviděly. Kromě pohřbu baronky Nikolajevové, a tam jste se dlouho nezdrželi.“
„Ano,“ přikývla Lea. „Sergej nechtěl, abychom tam dlouho zůstávali. Ještě mi nebylo úplně dobře, tak měl strach, aby se nemoc nevrátila. Nabídni si,“ popostrčila k ní ovocný koláč.
„Posaď se, Michaile,“ usmála se na Mariina bratra, který stále ještě stál u stolku.
„Tvoji bratři tu nejsou?“ zeptala se Marie.
„Ale jsou,“ mezi stromy se objevil Ivan. „Chvíli počkejte, dojdu pro Sergeje, je u koní. Moc rád Vás uvidí.“ Při zmínce o Sergejovi se Marie se spokojeně usmála.
„Jak se ti daří, Leo?“ zeptal se Michail.
„Už dobře. Cítím se naprosto skvěle. Ale moji bratři mi zatím nechtějí nic dovolit. Žádnou procházku nebo projížďku. Pořád mě hlídají. Už z toho začínám šílet,“ usmála se na ně Lea.
„Nediv se, měli o tebe hrozný strach,“ řekla káravě Marie.
„Já vím. Ale je tu spousta věcí, které bych už ráda dělala,“ upila čaj.
„A co kníže Malinin?“ naklonila se k ní Káťa. „Ještě pořád sem chodí?“
„Ne, vlastně ne,“ Lea odložila hrneček. „Od té doby, co se vrátil Sergej, tu nebyl.“
„Tak je přece pravda, co se povídá,“ Michail si založil ruce na prsou. „Říká se, že se teď zajímá o Ekaterinu Nikolajevovou. A po tom, co jsem viděl na pohřbu, je to víc než jen jasné. Vlastně je to jen dobře, Leo, alespoň ti ten mizera dal pokoj.“
„Co by mělo být jasné?“ řekla Lea „Snaží se pomoci Kátě. Musím říct, že mi to od něj překvapilo, ale když jsem byla nemocná, také sehnal toho doktora, bez jehož pomoci bych nejspíš zemřela. Možná je v knížeti přece jen něco dobrého.“
„Ale no tak, Léopoldine,“ řekl dotčeně Michail. „Co by v tom chlapovi bylo dobrého? On nikdy nepomáhá nezištně. Vždycky za svou pomoc něco chce.“
„Ale za zavolání doktora Novikova nic nechtěl,“ odporovala mu Lea.
„Leo, nemůžu uvěřit, že toho muže obhajuješ,“ řekl zneklidněně Michail. „Vždyť je to mizera, který stál za Sergejovým odvelením na Kavkaz. A nemusím ti snad připomínat, že tam tvůj bratr mohl zemřít.“ Michail se pobouřeně díval na Leu.
„Vidím, že řeč je opět o knížeti Malininovi,“ Sergej v bílé košili si opřel ruce o opěradla Leiny židle.
„Někdy mám pocit, sestřičko, že ti chybí to, jak tě kníže neustále pronásledoval,“ řekl laškovně.
Sergej ji políbil do vlasů. „Ale no tak, tak se nezlob. Já osobně bych byl také mnohem raději, kdyby Malinin Kátě skutečně jen pomáhal. Vždycky jsem tu dívku měl rád a nejsem nadšený z pomyšlení, že si kvůli tomu mizernému knížeti ničí život,“ ukrojil si kus dortu.
Lea se na něj překvapeně podívala. Překvapila ji bratrova reakce. I když, nebylo se čemu divit. Jejich rodiče byli přáteli Nikolajevových, a tak se s Káťou za života jejích rodičů často vídali. Po smrti Leiných a Sergejových rodičů na vzájemné schůzky už nezbýval čas. Sergej odjel na Kavkaz a ona měla na starost panství. Přesto za ní Káťa několikrát přijela a nabízela jí pomoc. A přesně to by teď měla udělat ona. Káťa určitě potřebuje, aby při ní někdo stál, ať už je to jakkoli. Po zbytek odpoledne se Lea snažila přesvědčit sama sebe, že její jediný motiv proč jet za Ekaterinou je snaha pomoci jí. Že to nemá nic společného s tím, že by chtěla vědět jak je to mezi ní a knížetem Malininem.
Kapitola XXIII.
Kníže Muranov, elegantní pán středních let v dokonale padnoucím obleku, se s poklonou zastavil mezi dveřmi.
„Vítejte, kníže,“ Káťa mu šla vstříc. „Dáte si něco k pití? Nebo k jídlu?“
„Ne, děkuji.“ Měl příjemný, hluboký hlas a dokonalé vystupování. „Přijel jsem jen na chvíli, hned zase pojedu.“
„Můžeš jít, Taťáno,“ řekla služebné, která se na ni zneklidněně dívala.
„Budu na chodbě, kdybyste něco potřebovala, slečno.“
Ihned poté, co Taťána odešla, se Káťa obrátila na knížete.
„Je mi jasné, proč jste přijel, kníže. Jsem Vám vděčná, že jste řešení této záležitosti odložil až na tuto dobu. Když mi zemřela matka, nebyla jsem ve stavu, kdy bych to mohla řešit. Proto si opravdu velmi vážím toho, že jste počkal.“
Složila si ruce na prsou. V černých smutečních šatech vypadala nesmírně křehce a zranitelně. Ale zároveň z ní vyzařovalo i jakési zoufalé odhodlání.
„Celou věc budu samozřejmě co nejrychleji řešit. Panství prodám a dám Vám Vaše peníze zpět.“
„Jaké peníze?“ zeptal se jí s úsměvem kníže.
Káťa se na něj zaraženě podívala a složila si ruce na prsou.
„Vím, že si od Vás můj zesnulý otec půjčil velkou sumu peněz, kterou nebyl schopen splácet. Řekla mi to má matka. Také mi řekla, že má panství finanční problémy, a že nemáme finanční prostředky na úhradu toho dluhu.“
„Ten dluh, o kterém mluvíte, slečno, je uhrazený. Vlastně proto jsem za Vámi dnes přijel. Přivezl jsem Vám listinu, kterou potvrzuji, že vůči Vám nemám žádné pohledávky. Tu listinu podepsali i zbylí dva věřitelé Vašeho otce. Vyřídil jsem to rovnou všechno, abyste s tím neměla žádné starosti,“ podával šokované Kátě pergamen stočený do úhledné ruličky. Dívka rozvázala šňůrku, kterou byla listina svázaná a několikrát si ji přečetla. Nemohla uvěřit tomu, co stálo na listině. Dluhy jejího otce byly splacené. Pomalu svinula dokument do jeho dřívější podoby.
„Vůbec tomu nerozumím,“ uhladila si kadeře.
„Jak to, že jsou ty dluhy splacené? Já jsem Vám přece žádné peníze neposlala a moje matka také ne. To znamená, že Vám ty peníze musel dát někdo jiný.“ Uvědomila si.
Kníže Muranov na její slova nijak nezareagoval.
„Měla byste si tu listinu dobře uschovat,“ řekl klidně. „Je to důležitý dokument.“
„Ano, jistě,“ odpověděla mu Ekaterina. Byla stále duchem nepřítomna.
„Nuže, vyřídil jsem tu s Vámi vše, co jsem potřeboval,“ kníže Muranov se sklonil ke Kátině ruce. „Přijměte prosím mou soustrast. Vaše matka byla nesmírně milá dáma,“ otočil se k odchodu.
„Kníže, počkejte,“ zarazila ho Káťa. „Musím vědět, kdo Vám dluh mého otce splatil.“
„Slíbil jsem tomu člověku, že jeho jméno neprozradím,“ řekl kníže prostě.
„Zaplatil mi také za to, že se informace o tom, že měl Váš otec dluhy, neobjeví na veřejnosti. Ten člověk byl velmi štědrý a já svůj slib hodlám dodržet.“
Kátě už bylo jasné, kdo byl ten neznámý dobrodinec.
„Byl to kníže Malinin, že?“ řekla odevzdaně. Kníže Muranov neodpověděl, ale z výrazu jeho tváře poznala, že se nemýlila.
Když kníže odešel, do dveří nakoukla Taťána.
„Všechno v pořádku, slečno?“
„Ano, nedělej si starosti,“ odpověděla jí Káťa s pohledem upřeným do zahrady.
„Kdy se budeme muset odstěhovat?“ Taťána jako dobrá přítelkyně její matky věděla o všem, co Ekaterininu matku trápilo. I o dluzích jejího manžela.
„Nebudeme se stěhovat, Taťáno. Ten otcův dluh je zaplacený.“
„Ale...“
„Buď tak hodná a pošli Valerije ke knížeti Malininovi.“ Přerušila ji Káťa. „Ať mu řekne, že s ním chci mluvit.“
„Ano, slečno.“ Stará služebná se už na nic neptala. Kátino přání ji nepřekvapilo. Kníže Malinin byl od barončiny smrti na panství častým hostem. Taťána ho měla velmi ráda od chvíle, co zachránil Ekaterině život. Předtím nevěděla, co si o něm má myslet. Neříkalo se o něm nic dobrého, ale ona z nějakého neznámého důvodu měla ráda. Staré ženě bylo jasné, že knížeti není lhostejný osud její chráněnky. Slyšela už spoustu řečí o Ekaterině a jejím vztahu k mladému knížeti, ale nevěřila tomu. Od doby, kdy se Káťa pokusila zabít, nestrávil kníže jedinou noc v Kátině pokoji. Přijížděl výhradně ve dne a nikdy na dlouhou dobu. A nezdálo se, že dívku jeho přítomnost nějak netěší. Taťána věděla proč. Kníže Malinin byl jediný, kdo dokázal Káťa přinutit, aby se neutápěla ve smutku. Nutil ji žít a vyrovnávat se s matčinou smrtí a situací na panství. Za to mu byla vděčná. Poslední dobou docílil i toho, že se dívka začala zajímat i o finance panství. To bylo dobré znamení.
Lea seskočila z koně. Dnes se poprvé od svého uzdravení vydala na projížďku. Sergejovi ani Ivanovi nic neřekla. Bylo jí jasné, že by se jejím bratrům nelíbilo, že už se hodlá prohánět na koni po okolí. Proto si svého koně osedlala sama a udělala všechno proto, aby ji nikdo neviděl odjíždět. Vydala se na panství Nikolajevých. Teď stála před malým, půvabným venkovským sídlem, utopeným mezi stromy. Nikdo jí nešel vstříc. Jakoby tu služebnictvo ani nebylo. Uvázala koně k větvi nedalekého stromu a vydala se ke vchodu. Všude bylo ticho a klid, pohodu pozdního letního odpoledne rušil jen zpěv ptáků. Leiny dlouhé šaty šustily při každém dívčině kroku. Vešla do domu. Bylo v něm také nezvyklé ticho. Vydala se po chodbě k salonu a zaklepala na dveře. Neozvala se žádná odpověď. Dívka otevřela dveře přesvědčená o tom, že tam stejně jde zbytečně. Jaké bylo ale její překvapení, když u okna uviděla nehybně stojící Ekaterinu.
„Káťo,“ řekla polohlasně. Zdálo se, že ji dívka neslyšela. Pustila kliku a vydala se směrem k ní. „Káťo,“ zopakovala hlasitěji dívčino jméno.
Káťu vytrhl z přemýšlení mladý ženský hlas a šustění šatů. Ohlédla se přes rameno. Člověka, kterého uviděla, by vůbec nečekala.
„Léopoldine,“ spěchala dívce v ústrety a chytila ji za ruce.
„Moc ráda tě vidím. Jak se ti daří? Slyšela jsem, že jsi byla vážně nemocná.“
„Už dobře,“ usmála se na ni Lea.
„Chtěla jsem ti říct, že je mi moc líto tvé matky.“ Pevně stiskla její ruce. „Byla to báječná žena. Vždycky jsem ji měla ráda. Dovedu si představit, jak se teď cítíš.“ V Kátiných očích se objevily slzy.
„Kdo by to ještě před rokem a půl řekl, viď? Tehdy byly ještě naživu jak tvoji, tak moji rodiče. A vidíš, kolik se toho za tu dobu změnilo.“
Lea se smutně usmála. „Kéž by se dal vrátil čas,“ řekla a hlas se jí lehce zachvěl.
„Ale budeme mluvit o veselejších věcech.“ Řekla Káťa. „V kostele jsem při smutečním obřadu viděla Sergeje. Kdy se vrátil?“
„Je to pár týdnů,“ obě dívky se posadily na pohovku. „Dokonce byl i u Vás. Tehdy, když jsi utekla z domu. Jel za tvou matkou, aby jí nabídl pomoc při tvém hledání. Ale už jsi byla doma.“
„Opravdu?“ podivila se Káťa. „Vůbec jsem ho neviděla. Proč si mne nenechal zavolat?“
„Čekal na tebe. Prý dokonce tady v salonu. Spolu s knížetem Malininem. Pak jsi přišla, ale nevšimla sis ho. A jemu nepřišlo vhodné, aby tu byl dál..“ zrozpačitěla.
Káťa si okamžitě uvědomila, o čem asi Lea mluví. Muselo to být v ten den, kdy jí její matka řekla, že umírá. No jistě, pak se vrátila do salonu a skončila v obětí knížete Malina. Proto Sergej Budjanský odešel.“
„Aha,“ rozpačitě sklonila oči. „Ale Sergej tu klidně mohl zůstat. I když, vlastně se mu ani nedivím, že odešel. Pokud už
předtím slyšel to, co všude rozšiřuje Alexandra Lubjacká, tak chápu, že si vše špatně vyložil.“
„Alexandra je hrozná klepna. Doufám, že si ty její pomluvy nebereš moc k srdci, Káťo,“ řekla Lea a přemýšlela, jak by se dozvěděla víc o tom, jestli mezi Káťou a knížetem Malininem skutečně něco je.
„Je přece jenom tvoje věc, s kým jsi.“ Dodala aniž se Kátě podívala do očí.
„Takže ty si také myslíš, že mám s knížetem poměr,“ řekla Ekaterina hořce.
„Nic takového jsem přece neřekla,“ ohradila se Lea. Vždyť tě znám, vím, že jsi čestná a přímá. Nevěřím tomu, že bys měla s někým poměr. A už vůbec ne s Malininem. Měla jsi přece ráda jiného. A i kdyby to tak bylo, nikdy bych tě neodsuzovala. Muselo ti být hrozně, když jsi se dozvěděla, že člověk, kterého miluješ, si má brát jinou. V takové chvíli se snadno dělají chyby.“
Káťa znovu vzala Leu za ruku. „Díky, Leo. Děkuji. Poslední dobou se ode mne všichni odvracejí. Lidé tak snadno uvěří pomluvám. Bylo hrozné na matčině pohřbu slyšet, co si povídají. Kdyby tam nebyl kníže Malinin, asi bych zkolabovala. To on mne držel celou dobu nad vodou. Ale nic mezi námi není. Když jsem tehdy utekla z domu, našel mne v lese. Vzal mne do svého domu, ale nic se nestalo. Poprosila jsem ho, aby doručil dopis Petrovi. Jenže on přijel s tím, že se Petr zasnoubil. Byla jsem zoufalá. Matka mne chtěla provdat za Anatolje Lubjackého a já nevěděla, co budu dělat. Jenže pak jsem se dozvěděla, že umírá. Vrátila jsem se domů a zbytek znáš. Kníže Malinin mi celou dobu pomáhal. Ani nevím proč.“
„Nechce se mi věřit tomu, co mi říkáš. Celou dobu jsem přesvědčená o tom, že je to mizera.
A ty říkáš, že ti pomáhal.“
„I já si to myslela,“ obrátila se na ni Káťa. „Ale není to pravda. Kdyby byl skutečně takový mizera, jak o něm všichni tvrdí, nikdy byse nestaral o to, co se mnou bude a klidně mne v tom lese nechal. Je sice nesnesitelný, ale jsem přesvědčená o tom, že je kníže Malinin ve skrytu duše dobrý člověk.“
„Ale, ale. Snad si tu nehrajete na ďáblovu advokátku, baronko.“ Obě dívky se bleskurychle otočily za hlasem. O veřeje dveří se s rukama založenýma v kapsách opíral ten, o kterém se právě mluvilo.
„Dobré odpoledne, kníže. Nečekala jsem Vás tak brzy,“ vstala a šla k němu. Lea se zvedla z pohovky a se zájmem je oba pozorovala.
„Pokud jde o mou oblíbenou baronku, nejsem nikdy dost rychlý,“ odpověděl jí s lišáckým úsměvem, ale Káťa si dobře všimla, že po očku pozoruje Leu. Musela skousnout rty, aby se nerozesmála. Kníže jí neustále dokazoval to, že pro dosažení vlastních cílů používá neobvyklé prostředky. Poslední dobou, ač si to nerada přiznávala, ho začala mít opravdu ráda, a tak mu odpustila i to, že ji před Leou vlastně tak trochu kompromituje.
„Navíc jsem si říkal, co se asi tentokrát děje.“ Pokračoval Stěpan rozvláčně. „Máte někdy velmi zvláštní nápady, Ekaterino.“ Dodal.
„Ne o moc divnější než Vy,“ vrátila mu okamžitě úder a nezapomněla k němu přidat i velmi významný pohled směrem k Lee. Dívka si ho naštěstí vůbec nevšimla. Stěpan se musel proti své vůli rozesmát. Lea s sebou překvapeně trhla. Vždycky knížete znala jako velmi vážného muže a teď rychle pátrala v paměti, jestli ho vůbec někdy viděla smát se. A došla k názoru, že ne. Vypadalo to, že na něj Káťa má velmi dobrý vliv. Vedle ní vypadal uvolněně a vesele. A i ona se na něj dívala s přátelským úsměvem. Ne, mezi knížetem Malininem a Káťou skutečně něco bylo. Možná to nebyl milenecký vztah, jak říkala Káťa, ale rozhodně si byli blízcí.
Mezitím se Stěpan konečně rozhodl věnovat svou pozornost Lee.
„Léopoldine, moc rád Vás zase vidím. Je dobře, že jste se už uzdravila.“ Popošel k ní a pátravě se zadíval do dívčiných očí.
„Děkuji. Když už s Vámi mluvím, chtěla bych Vám poděkovat za to, že jste přivedl doktora Novikova, když jsem byla nemocná. Nebýt jeho, zemřela bych.“
„Nemusíte mi děkovat, kněžno,“ lehce přivřel víčka. „Potřeboval jsem splnit svůj roční počet dobrých skutků, nic víc.“ Dodal s lehkým úsměvem.
„V tom případě už jste jistě nad plánem,“ odpověděla mu Lea. Stěpan se na ni překvapeně podíval. Vypadalo to, že ho svojí odpovědí opravdu zarazila.
„Mluvím o tom, jak nezištně pomáháte Ekaterině.“ Dodala a vzápětí by byla nejraději, kdyby to vůbec neřekla. „Vždyť by si to klidně mohl vykládat tak, jako že se zajímá o to co dělá a s kým se stýká. A jí to bylo přece úplně jedno. “ Teď trnula, co jí na to kníže odpoví. Naštěstí ji zachránila Ekaterina.
„Tak to máš pravdu, Leo.“ Přikývla Káťa. Vzápětí se otočila na Stěpana. „Když už se Lea zmínila o tom, jak mi pomáháte, právě kvůli tomu jsem s Vámi chtěla mluvit. Dnes mne totiž navštívil kníže Muranov. Víc Vám asi vysvětlovat nemusím.“
„To budete muset, nevím o čem mluvíte,“ Stěpan si založil ruce na prsou.
„Měla bych už jít,“ řekla rozpačitě Lea, která měla pocit, že je v místnosti přebytečná. „Káťo, byla bych moc ráda, kdybys k nám zítra přišla na oběd. Bratři tě rádi uvidí.“
Ekaterina se rozzářila. „Děkuji, určitě přijdu. Těším se, až zase Ivana a Sergeje uvidím.“
„Dobře, takže zítra po dvanácté tě budeme čekat. Kníže,“ Lea s lehkou úklonou zmizela za dveřmi.
„Takže ke knížeti Muranovi,“ pokračovala okamžitě Káťa.
„Promiňte Ekaterino,“ přerušil ji Stěpan. „Musím si něco zařídit. Za chvíli jsem zpátky,“ než se Káťa stačila vzpamatovat, zmizel.
Lea chvatně vyšla z domu a zamířila ke svému koni. Byla ještě zmatenější než dřív. Nejdřív uvěřila Kátě, že mezi ní a knížetem Malininem nic není, ale po Stěpanově příchodu si už nebyla tak jistá. Stačilo ty dva vidět pohromadě. Jako by mezi nimi bylo zvláštní napětí, ale zároveň i harmonie. Vůbec nevěděla, co si o tom má myslet.
„Léopoldine,“ Stěpanův hlas ji zastavil až skoro u jejího koně.
„Ano?“ překvapeně se na něj otočila. „Potřebuje něco?“ vypravila ze sebe. Vůbec nečekala, že za ní půjde ven.
„Proč jste dnes přijela?“ zeptal se se zvláštní naléhavostí v hlase.
„Přijela jsem navštívit Ekaterinu. Dělala jsem si o ní starosti.“ Odpověděla mu pevně.
„Opravdu?“ zvedl pochybovačně obočí o opřel se o kmen stromu. Lee se prudce rozbušilo srdce. Cítila, že to nebude příjemný rozhovor.
„Samozřejmě. Káťa a já se známe už dlouho. Je snad logické, že jsem jí chtěla pomoci a zeptat se, jestli něco nepotřebuje. Proč bych sem jinak měla jezdit!“
„Hm,“ Stěpan si založil ruce na prsou. „Možná proto abyste zjistila, kolik pravdy je na těch klepech které všude roztrušuje kněžna Lubjacká?“
„A proč by mne mělo zajímat, co je tom pravdy?“ troufale se na něj podívala a sáhla po uzdě svého koně.
„To mi řekněte Vy, kněžno,“ vytrhl jí uzdu z ruky a poplácal jejího koně po hřbětě. Přitom jí nevěnoval jediný pohled. Lea začala být v úzkých.
„Přestaňte, kníže,“ řekla tvrdě. „Jestli si myslíte, že jsem tady proto, že mi zajímá, co mezi Vámi a Ekaterinou je, jste na omylu. Je to jen Vaše věc. Nikoho jiného.“
Stěpan se na ni podíval a přes tvář mu přelétl lehký úsměv jehož význam si Lea nedokázala vysvětlit. Vzápětí se kníže otočil, pustil uzdu, kterou držel v ruce a vydal se zpět k domu.
„Jeďte opatrně, kněžno,“ řekl ještě přes rameno. Lea mu ani nedokázala odpovědět. Vyšvihla se do sedla svého koně a zamířila pryč mnohem zmatenější než předtím.“
Když se Stěpan vrátil zpátky do salonu, Ekaterina seděla v křesle s otevřenou knihou. Když vešel, jen po něm významně střelila pohledem a pohodlně se opřela o opěradlo křesla.
„Proč se na mne tak díváte?“ zeptal se jí a zamířil se ke stolku, na kterém stávaly lahve nejrůznějších likéru.
„Kruci, zapomněl jsem, že jsem všechny ty lahve vyhodil, kdybyste chtěla zopakovat to představení se skleněným střepem,“ zaklel, když si všiml, že na stolku nic není.
„To bylo zbytečné.“ Odpověděla mu s úsměvem. „Ale musím přiznat, že jste svou práci odvedl opravdu důkladně. V celé domě není jediná kapka alkoholu. Ale mohu Vám nabídnout čaj, pokud budete chtít.“
„Ne, díky,“ pohodlně se usadil na pohovce. „O čem jste se mnou chtěla mluvit.“
„Jaký byl Váš rozhovor s Leou,“ nereagovala na jeho otázku a natáhla se po šálku s čajem.
„Proč si myslíte, že jsem mluvil s Léopoldine?“
„Nemyslím, já to vím,“ odpověděla mu Káťa vesele. „Viděla jsem Vás z okna,“ rozesmála se.
Stěpan po ní střelil pohledem. „Opatrně, baronko,“ zamručel. „Chvíli takhle pokračujte a budu si myslet, že jste se rozhodla soupeřit s Alexandrou Lubjackou o titul největší drbny v kraji.“
„Toho se nemusíte bát. Já získané informace nehodlám šířit jako ona. Hodlám je použít jen ve svůj vlastní prospěch,“ mrkla na něj. „Tak jak to dopadlo. Nějaký posun? Všimla jsem si, jak jste se snažil chudinku Leu vyvést z rovnováhy. Zdálo se dokonce, že se mne snažíte využít k tomu, aby Lea žárlila.“
„Myslíte, že to fungovalo?“ zcela nečekaná vážnost jeho otázky Káťu překvapila.
„To nevím,“ pokrčila ramena. „Ovšem podle toho jak rychle odešla, se tu asi necítila moc dobře.“¨
„Dobrá,“ přerušil ji Stěpan. „Ale teď k věci. Proč jste se mnou chtěla mluvit?“
„Byl tady kníže Muranov. Moje matka mi řekla, že je to hlavní věřitel mého otce. Myslela jsem, že přišel kvůli tomu, aby vymáhal ten otcův dluh. On mi ale přišel říct, že otcův dluh je už zaplacený.“
„To dobrá zpráva, ne?“ řekl Stěpan klidně.
„Byla by. Kdyby ten dluh někdo nezaplatil za nás. Dokonce knížeti prý dal mnohem větší částku a to jen proto, aby se zvěsti o tom, že měl můj otec dluhy, nerozšířily po celém újezdu.“
„Ano, ale co s tím mám dělat já? Chcete snad, abych Vám zjistil, kdo ten dluh zaplatil?“
„To nemusíte. Byl jste to totiž Vy sám.“
„Proč si to myslíte?“
„To je snadné. Ten dluh byl velmi vysoký. Kdo v újezdu má tolik peněz, aby si mohl dovolit zaplatit dokonce peníze navíc. Jedině Vy. Pochybuji, že by mi pomáhali Lubjačtí.“
Stěpan se usmál. „Jste chytrá dívka, Ekaterino,“ řekl pomalu.
„Proč to děláte? Proč mi pomáháte?“ zeptala se naléhavě.
„Ano. Řekl jste mi, že jste to slíbil mojí matce. Jenže já vím, že jste typ člověka, který neudělá nic, pro co se sám dobrovolně nerozhodne. Takže pochybuji, že byste mé matce slíbil něco, co byste nehodlal splnit z vlastní vůle. Nejste člověk, který se nechá do něčeho nutit.“
„Dobrý odhad, Ekaterino,“ Stěpan nepatrně přimhouřil oči.
„Tak proč se divíte, že chci znát pravdivou odpověď?“ usmála se na něj Káťa. Stěpan se na ni s povzdechem podíval.
„Už jsem Vám řekl, že jste nesnesitelná?“
„Nejméně jednou,“ přikývla s úsměvem Káťa. „A dávám Vám za pravdu. Nesnesitelnost k mým vlastnostem rozhodně patří. Ale teď chci znát tu odpověď.“ Nenechala se odradit.
Dobrá. Mimochodem, tvrdohlavost je další z Vašich velmi výrazných vlastností.“ řekl s povzdechem Stěpan.
„Pravda je, že ze začátku jsem ani sám nevěděl, proč Vám pomáhám. Tehdy v lese jsem Vás mohl nechat svému osudu a nestydím se přiznat, že mě to i napadlo. Vůbec se mi nechtělo štvát se za Vámi mezi stromy, a pak skákat do té ledové vody. Já nejsem žádný hrdina, který neohroženě zachraňuje dámy v nesnázích z drápů jisté smrti.“ Dodal lakonicky. Káťa na to reagovala veselým smíchem.
„To není k smíchu,“ ohlédl se po ní. „Myslím to vážně. Jsem člověk, který má rád své vlastní pohodlí. Krb, láhev dobrého pití a ženy, které netouží po zachráncích a spasitelích. Mám rád takové, pro jejichž získání nemusím vynaložit moc velké úsilí.“
„Omlouvám se kníže, ale myslím, že jste se od svého stylu života v poslední době dost odklonil.“ Káťa si podložila záda polštářkem a pokračovala. „V mých už jste ten hrdina, který přispěchá vždy, když ho potřebuji.“
„To mi ještě chybělo,“ kníže se hořce usmál.
„No tak, netvařte se tak nešťastně,“ rozesmála se Káťa. „Co jste čekal, že si o Vás budu myslet? Vytáhl jste mne z lesní tůně, zachránil mne, když jsem se chtěla zabít, zaplatil jste dluhy mého otce...“
„Sám se divím tomu, že jsem tohle všechno udělal,“ odpověděl jí Stěpan a na jeho tváři bylo vidět, že to myslí zcela upřímně.
„Nemáte na mne moc dobrý vliv, Ekaterino. Než jsem Vás poznal, přesně jsem věděl, co od sebe mohu očekávat. Teď se nestačím divit sám sobě. Někdy se divím, proč jsem se s Vámi zapletl. Mám pocit, že mi to ještě přijde pěkně draho. Vlastně už mi to přišlo pěkně draho,“ dodal s lehkým úsměškem.
„Myslím, že jsem dobrá investice,“ Káťa si nezbedně kroutila dvěma prsty pramen svých světlých vlasů. Stěpan se na ni šokovaně podíval.
„Co se na mne tak díváte,“ lehkým pohybem pustila vlasy a naklonila se k němu. „Věřím tomu, že z Vás dokáži udělat docela snesitelného člověka, kníže. A navíc. Kompromitoval jste mne a odmítl si mne vzít. Nemyslíte, že mám nárok na nějaké to finanční odškodnění? Takže jsme si kvit.“ usmála se na něj nezbedně. Kníže jen nevěřícně zakroutil hlavou.
„Jestli Vy ze mne děláte snesitelného člověka, pak to opačně funguje přesně obráceně,“ řekl pomalu. „Protože já Vás rozhodně k lepšímu neměním. Dívka z dobré rodiny, pak potká mladíka s nepříliš dobrou pověstí a je z ní rázem mazaná uličnice.“ Káťa se zasmála.
„Uklidním Vás. Myslím, že jsem taková byla vždycky. Matka se tyhle moje vlastnosti snažila tlumit. Díky Vám se dostaly na povrch. Jsem Vám za to vděčná. Za matčina života jsem hrála roli hodné holčičky. Nechtěla jsem ji nikdy zklamat,“ řekla se smutným úsměvem. Popošla k oknu a opřela ruku o okenní rám.
„Chovala jsem se přesně tak, jak ode mne lidé očekávali. Slušně vychovaná, přísně dodržující všechny konvence. Vždycky jsem byla přesvědčená, že nemám právo chtít od života něco víc.“
„Ale chtěla jste od života něco víc,“ řekl jemně Stěpan.
„Ano. Být s tím koho mám ráda. I když se pak ukázalo, že to byl hodně špatný výběr,“ opřela si čelo o sklo.
„Zjistila jste to naštěstí včas. Ještě pořád ho milujete?“ Káťa se po něm ohlédla.
„Ne. Je zvláštní, jak rychle se dokáže láska změnit v pohrdání.“ Odpoutala se od okna a vydala se zpátky k pohovce.
„Nemusíte být smutná, Ekaterino,“ Stěpan ji pátravě pozoroval. „Jednoho dne jistě potkáte někoho, kdo za to bude stát.“
„Možná. Pokud se nenechá zastrašit mojí kompromitovanou pověstí.“ Usmála se hořce.
„Máte alespoň jistotu, že člověk, který si Vás vybere, Vás bude opravdu milovat.“
„To máte pravdu,“ přikývla. „A pokud se nikdo takový neobjeví, nebudu mít alespoň čeho litovat. Měla bych Vám poděkovat. Díky Vám se chovám tak, jak jsem vždycky chtěla. Už žádná přetvářka, žádné papouškování cizích názorů, žádné konvence. Hodlám žít tak jak chci a říkat jen to, co si myslím,“ řekla odhodlaně.
„Dejte si pozor, Ekaterino. Lidé neradi vidí někoho, kdo se vymyká z davu. Mají ho pak tendenci pronásledovat tak dlouho, dokud ho neuštvou. Představuje pro ně nebezpečí a něco, co nechápou. Takový život je jako na ostří nože, není snadné ho zvládnout.“
„Vy jste si s tím poradil docela dobře,“ odpověděla mu Káťa.
„Má milá, já nejsem příklad hodný následování,“ odpověděl jí vážně.
„Možná ne, ale jste člověk, který si nenechá nic diktovat a chová se přesně tak, jak sám chce. A to já odteď hodlám dělat také,“ řekla energicky.
„Ale teď se vraťme k probíranému tématu. Říkal jste, že si vybíráte ženy, které netouží po zachráncích a spasitelích a jejichž získání Vám nedá moc práce. I tady jste se odklonil od svých zaběhnutých tradic.“
„Myslíte?“ zvedl obočí.
„Ano. Léopoldine Budjanská sice není žena, která touží po zachráncích a spasitelích, tím jak Vás vyřídila ve střelecké soutěži a jak se dokázala postarat o panství v nepřítomnosti svého bratra to jasně dokázala, ale vůbec to není žena, kterou by se dalo snadno získat.“
„Toho jsem si vědom,“ Ekaterina si všimla zvláštního výrazu v jeho tváří. „Léopoldine je bojovnice, žena se spoustou energie a chuti do života. Je to žena, která se za žádných okolností nevzdává. Vždycky jsem se divil, kde se v té drobné dívce bere taková síla. To jak se dokázala vyrovnat se smrtí svých rodičů, postarat se o panství, o svého bratra a ještě mi překazit mé plány s tím soubojem.“
„Vy ji obdivujete, že,“ řekla překvapeně Ekaterina.
„Ano, ale pokud to někde řeknete, tak to popřu,“ usmál se na ni. „Jen málo žen si dokázalo získat můj respekt a úctu. Vlastně jsou tři.“
„Tři?“
„Ano tři,“ přikývl záhadně Stěpan.
„No tak. Udělejte mi radost a nechte mne nahlédnout koutkem oka do nitra knížete Malinina.“ Prosebně sepnula ruce a nasadila psí výraz. Stěpan se musel chtě nechtě smát.
„Dobrá, zvolím kompromisní řešení. Řeknu Vám, kdo je ta druhá žena.“
„Napjatě poslouchám,“ Káťa netrpělivě poposedla na pohovce.
„Ta druhá žena jste Vy,“ řekl tiše Stěpan a vzápětí bylo vidět, že se upřímně baví jejím šokovaným výrazem.
„Já?“ zakoktala Káťa překvapeně. „Řekněte mi čím jsem si zasloužila Váš respekt. Po smrti mé matky jsem se zrovna rozumně nechovala, v odvaze čelit neštěstí to s Leou jasně prohrávám.“
„Vy jste si vybojovala můj respekt něčím jiným,“ zavrtěl hlavou Stěpan. „Jste jediná žena, která mi kdy dokázala říct do očí, co si o mě myslí. To nedokázala ani Lea, i když jí omlouvá to, že se snažila neuvést v nebezpečí svého bratra Sergeje. A pak, Ekaterino, jste také jediný člověk, který mne nesoudí.“
„Dobře,“ nadechla se Káťa. „A kdo je ta třetí žena?“
Stěpanovy oči zvážněly. „Řekl jsem Vám, že Vám řeknu kdo je ta druhá žena. O prozrazení totožnosti té třetí nepadlo ani slovo.“
„To sice ne,“ usmála se Káťa, „ale já jsem hrozně zvědavá. Myslím, že není řeč o Alexandře Lubjacké – usmála se Stěpanovu výrazu-, ale zajímalo by mne, kdo to je. Znám ji?“
„Někdy jindy.“ Stěpan se zvedl ze sedačky. „Musím už jít.“
„Proč si myslím, že utíkáte před mou otázkou,“ Ekaterina se na Stěpana pátravě dívala.
„Řekl jsem, že jste nesnesitelná? Opravuji to. Jste příšerně nesnesitelná,“ řekl kníže důrazně a zamířil ke dveřím. Mezi dveřmi ho ale zastavil Kátin hlas.
„Stejně si myslím, že mne máte docela rád,“ řekla s úsměvem.
Stěpan se ni ohlédl. „Uvidíme se zítra. Užijte si oběd u Budjanskách“ Řekl a zmizel za dveřmi.
Leopoldine seskočila z koně a hodila uzdu stájníkovi. Rychlým pohybem si uhladila sukni a urovnala sponu ve vlasech.
„Tady jsi,“ Sergej vyšel ze stájí a zamířil si to rovnou ke své sestře. Bylo na něm vidět, že se zlobí. „Můžeš mi vysvětlit, co to máš za šílené nápady? Jsi sotva dva týdny zdravá a už se proháníš po okolí. Proč si mi nic neřekla!“ Z jeho hnědých očí sršely blesky.
„Protože bys mi to zakázal, zamknul bys stáje a zahodil klíč,“ řekla mu s lehkým úsměvem, otočila se a rychle zamířila do domu. Sergej ji stejně rychle následoval.
„A nepleteš se. Na projížďky je ještě brzo. Nemoc by se mohla vrátit.“
Lea se zastavila a otočila se na něj.
„Podívej, já oceňuji, jak se o mne staráš, ale myslím si, že to trochu přeháníš. Já sama vím nejlépe, jak se cítím. Kdyby mi ještě nebylo dobře, nikam bych nejela. Ale já se cítím skvěle a malá projížďka mi může jen prospět,“ dívka se sklonila k Agarovi, který ji s nadšeným vrtěním ocasu přiběhl přivítat.
„Za prvé. Ta projížďka nebyla krátká. Byla jsi pryč dvě hodiny. Za druhé. Ani sis s sebou nevzala Agara. Víš, že nemám rád, když jezdíš venku sama. Ale už dávno jsem pochopil, že se těch svým osamělých projížděk nehodláš vzdát. Proto jsem ti pořídil Agara a vycvičil ho tak, aby na tebe dával pozor. Proto bych ocenil, kdybys ho brala s sebou.“
„Dobrá, máš pravdu,“ uznala Lea. „Agara jsem s sebou nebrala proto, protože jsem jela na návštěvu. Z toho také vyplývá, že nejsem takový blázen, abych po prodělané nemoci jezdila dvě hodiny v kuse.“
„Dobře,“ na Sergejovi bylo vidět, že ho Leina slova trochu uklidnila. „Kde jsi byla? U Boroninových?“
„Ne?“ zavrtěla hlavou. „Byla jsem se podívat za Ekaterinou.“
„Za Ekaterinou Nikolajevovou. Proč?“
„Sergeji promiň mi to, ale někdy se pěkně hloupě ptáš. Kátě nedávno zemřela matka a zůstala na světě sama. Chtěla jsem vědět, jestli něco nepotřebuje.“
„Nezůstala sama,“ řekl Sergej. „Teď se o ní stará kníže Malinin.“
„To zní jakoby ti to vadilo,“ odpověděla mu jeho sestra.
„Jistě že mi to vadí. Malinin je mizera, který se Ekaterinu snaží jenom využít. Už bys mohla vědět, co je to za člověka. Nechápu, jak to, že ho Ekaterina neprokoukla, vždycky mi přišla jako inteligentní dívka,“ za rozhovoru došli do jídelny.
„To také je,“ usmála se Lea. „Navíc mi řekla, že mezi ní a Malininem nic není. A já jí věřím.“
„To může říkat a nemusí to být pravda,“ Sergej si uždíbl kousek kuřete. Lea ho vzápětí pleskla po ruce.
„To nemůžeš počkat, než ti to Paša nandá na talíř?“
Sergej se rozesmál. „Připomněla jsi mi naši matku. Dělala mi to samé.“
Lea se také usmála. „Ano, je to zvláštní, jak opakujeme to, co dělali naši rodiče, viď?“ řekla mu. „Ale doufám, že tohle nebudeš dělat zítra, až k nám přijde Káťa na oběd.“
„Ty jsi pozvala Ekaterinu na oběd?“ Řekl Sergej překvapeně.
„Ano,“ řekla významně. „Takže doufám, že se budeš chovat slušně, bratříčku,“ dodala vesele.