Malá Fatra (27.9.2008)
24. 8. 2010
Začalo to jednoho sobotního rána. Slunce se sotva kdesi vykutálelo nad horizont (přesto jej kvůli husté mlze nebylo vidět), když se Jolka s Frodem vezli lanovkou na Snilovské sedlo vybavení teplým oblečením, dosti drahým lístkem, a samozřejmě dobrou náladou. Ta by mohla klidně pominout poté, co vystoupili z kabiny lanovky a octili se ve zhruba 1500 metrech, kde panovala přeukrutná kosa a foukal vítr rychlostí asi 250 miliónů kilometrů za vteřinu. Na úbočích se na mnoha místech vyskytovala bílá políčka sněhu. Zmiňované teplé oblečení se během výstupu na Velký Kriváň (1708) brzo ukázalo být poněkud nedostatečně teplé. V arktických podmínkách naši hrdinové úspěšně dosáhli vrcholu Malé Fatry. Po sestupu do sedla Bublen se už naštěstí dostali trochu do závětří a počasí se začalo zlepšovat. Před nimi se z mlhy začal pomalu vymaňovat výhled na překrásný hřeben pln rozmanitých stoupáčků a klesáníček. Úzkým chodníkem vystoupali na vrchol Malého Kriváně (1670), kde museli opět čelit nepříjemnému větru, přesto však byli neobyčejně naplnění zejména krásou horské krajiny.
Počasí se stále jen zlepšovalo a cesta se stávala stále skvostnější. Následující úsek až do odbočky pod Suchým představoval opět velmi ostrý holý hřeben s uzoučkým chodníkem mezi všelijakými skalkami a kosodřevinou. Při ohlédnutí zpátky k Velkému Kriváni, jehož vrchol se dotýkal mraků, až bralo dech. Pod Suchým se naši dobrodruzi rozhodli poněkud pozměnit původní plánovanou trasu malou odbočkou na medvědy. Doslechli se totiž od důvěryhodného zdroje, že při traverzování vrcholu Suchého po žluté se vyskytuje možnost setkání s medvědem, který je tam přemnožený (nebo tak něco). Neodolali a vydali se na lov. Žlutá stezka vedla divokými končinami a dosti příkře z kopce. Kráčeli opatrně a potichu, aby medvěda nevystrašili. Koukali po stopách, potkali nějaké medvědí výkaly, ale marně pátrali mezi hustými kmeny stromů po jejich majiteli. Poté co se konečně vymotali z divočiny a připojili se opět na červenou, posadili se vyčerpaně na trávě a pátrali po příčině nezdaru jejich lovu.
Nebyl ale čas na dlouhé truchlení a vydali se dál. Cesta je vedla rozkošným bukovým hvozdem, jež působil obzvlášť tajemně, když tu je náhle někde odzdola doběhl divoký řev. Okamžitě se zastavili a zasekli při pohledu do lesa. Nebylo nejmenších pochyb. Někde tam dole v lese museli být při nejmenším dva medvědi. Naší hrdinové je slyšeli ještě dvakrát a Frodo jen litoval, že se s nimi nesetkali přímo, nebo je alespoň neviděli. Přesto na ně medvědí řev udělal nezapomenutelný dojem a probudil v nich čerstvého dobrodružného ducha. Po chvíli narazili na Chatu pod Suchým, kde se venku občerstvili a vydali se na poslední úsek cesty, jež vedl velmi strmě dolů. Toto klesání bylo vskutku velice náročné, nabízelo však hezké výhledy na mohutný Váh, jež se majestátně rozléval v údolí. Po nějaké době konečně narazili na zbytky Starého hradu, odkud to vzali zkratkou přímo dolů. Tam jako by se ocitli v jiném světě. Vedle nich plul Váh a naproti přes širokou pláň čnil na skále rovně majestátní hrad Strečno, který všemu dodával jakousi tajemnou atmosféru dávných dob. Po chvilce bloudění po dědině se naši hrdinové dostali na nádraží odkud odcestovali z pohádkové malofatranské krajiny zpátky do země za Jablunkovským průsmykem, zpátky do Karviné a Albrechtic, do milovaného Kraje.
Náhledy fotografií ze složky Malá Fatra