Filmové adaptace videoher – 1. část
Ještě před pár lety výjimečný výstřelek, který téměř ve všech případech skončil když ne katastrofou, pak aspoň neúspěchem. Dnes zcela regulérní odvětví filmového průmyslu - snímky točené na motivy videoher. Zatímco na počítači nebo konzoli každý měsíc už prakticky od počátku existence her můžete prohánět původem filmové hrdiny v tu kvalitnějších, především však mizerně provedených adaptacích, v obráceném gardu by se stav dal dlouhou dobu popsat jako ignorantský. Filmoví producenti zkrátka neměli zájem pouštět se do pochybných podniků. Jen málo her mělo širokou popularitu jako Mortal Kombat či Tomb Raider, a když už, pak se přišlo na to, že příběh, pokud vůbec nějaký je, nebezpečně zavání banalitou, kterou by filmové plátno nesneslo.
Ale první mohykáni už odezněli a aspoň trochu prošlapali cestičku svým následovníkům. Producenti si při vcelku úspěšných filmech na motivy Tomb Raidera či Resident Evila uvědomili, že tu někde je neobjevená studnice nápadů, o které má navíc zájem stále rostoucí počet lidí. Herní průmysl je v zábavní kategorii nejrychleji rostoucím a výdělky úspěšných titulů se hravě vyrovnají, v některých případech dokonce překonají své filmové souputníky. Hry začaly mít jména, o nichž si povídají miliony náruživců po celém světě. Toť ideální základ cílové skupiny, na níž se s trochou šikovnosti mohou nabalit další. Tomu nahrávají už podstatně propracovanější zápletky i příběhová rozpracování. Jistě, většina her je stále obalena do klišovitého fantasy či sci-fi balastu, ale stále častěji se objevují projekty, jejichž vyznění a vize nutí k přemýšlení a dají se považovat za regulérní součást umění.
Bohužel jako první si obrovského potenciálu herních námětů ve filmu nevšimla ve velkém hollywoodská studia, ale jistý německý vykutálenec, aspirující na nejhoršího režiséra všech dob. Jeho jméno je urážkou všech her, které si kdy vzal „do parády" a není divu, že například společnost Blizzard s ním vyrazila dveře, když za ní přišel s nápadem zfilmovat dnes zřejmě nejpopulárnější počítačovou hru World of Warcraft. Ještě předtím ale renomé filmů podle her stihl uškodit snímky House of the Dead, Bloodrayne (chystá třetí díl!) či Dungeon Siege, které spolehlivě najdete na nejnižších místech filmových žebříčků od Aljašky až po Japonsko. Za jediný jeho platný pokus o koukatelný film nese jméno Postal a za zhlédnutí stojí především proto, že stejnojmenná hra je sama o sobě tak úchylná, že jí Bollova optika na kýženém vyznění jedině přidala.
Bylo by ale chybou daný segment žánru odmítat jen proto, že ho na nějakou dobu opanoval šílenec (Boll například vyzval novináře na boxerský souboj, nebo nazval Michaela Baye retardem). Němcovi navíc pomalu, ale jistě dochází studia ochotná poskytovat své hry k filmovému prznění, nehledě na to, že je podle všeho finančně na suchu. Dosud těžil z podpory německých firem, které si tyto „kulturní" aktivity mohly odepisovat z daní. Nový zákon tuto výsadu zrušil a těžko si představit někoho, kdo by Uwemu dal peníze, pokud jeho další snímek Far Cry zázračně neuspěje.
Připravili jsme pro vás nástin již připravovaných filmů podle videoher. Aktuální situace je přitom taková, že už se sice natáčí či preprodukují opravdové pecky, ovšem ten největší boom se teprve chystá. Na internetu kolují spekulace o filmovém zpracování téměř každé úspěšnější hry. Něco z toho bude jistě virální reklama, ovšem některé hry - a je jich stále více - po filmu doslova volají. Ta opravdová lavina na sebe nenechá už dlouho čekat.
Bioshock
Bioshock je jedním z nejlepších herních zážitků loňského roku. Ne snad proto, že by přinášel kdovíjak inovativní hratelnost, ale zejména kvůli svému hodně netradičnímu pojetí, jež těží z fantastické distopie v podobě podmořského světa Rapture. V něm chtěl osvícený elitář Andrew Ryan vytvořit novou, lepší společnost s důrazem na osobní vlastnictví a duševní rozvoj. Pozvánku dostali nejlepší lékaři, vědci, architekti, sportovci i umělci. Ale všechny tyhle geniality se nějakým způsobem střetly a způsobily katastrofu. Hráč se do tohoto podivného světa dostává jakoby náhodou - po pádu letadla. Ovšem později se dozví, že to taková náhoda nebyla. Bioshock se vyznačoval fantastickou atmosférou a povedenými příběhovými zvraty. O neortodoxní zážitek se navíc postarala jedinečný architektura a vůbec celé pojetí prostředí, které se neslo v honosném stylu Art Deco.
Pro filmové pojetí se dá očekávat odlišný příběh, ostatně pozadí Rapture bylo už ve hře tak skvěle rozvinuté, že by to pro scénáristu Johna Logana (Letec) neměl být žádný problém. Režie by se přitom měl ujmout Gore Verbinski, jenž si udělal jméno především na blockbusterové trilogii Piráti z Karibiku. Studio Universal přistoupilo na celou řadu ústupků vůči vlastníkovi práv a tvůrcům hry. Ti budou mít totiž právo zasahovat do scénáře a částečně i do natáčení. Výsledkem by měl být snímek, se kterým budou spokojeni i fandové hry, což nebývá příliš častým jevem. O přilákání širokého publika se pak jistě postará údajně nejvyšší rozpočet, jaký kdy byl na filmovou adaptaci hry delegován (mluví se o 150-200 milionech dolarů).
Max Payne
Je s podivem, že filmaři se zpracováním tohoto titulu váhali tak dlouho. Pokud na nějakou hru beze zbytku sedí přízvisko filmová, je to právě Max Payne. Když v roce 2001 vyšel jeho první díl, stal se rázem jednou z nejoblíbenějších stříleček. Nikoliv však takových těch bezhlavých typu Doom, nýbrž příběhových. Max je férový newyorský polda, který z celého srdce miluje svou rodinu a chytání společnosti nebezpečných zločinců. V jeho okrsku se ale začne rozšiřovat strašlivá droga a jednoho typicky pošmourného dne se Payne vrátí ze šichty domů a najde manželku s dcerkou v kaluži krve. Vraždu spáchali sjetí feťáci. Ztráta nejbližších udělala z Maxe cynického floutka, který tuze pase po pomstě. Rozhodne se najít původce drogy a hezky s ním zatočit. Původní příběh by byl ve filmu považován přinejlepším za béčkový, pokračování bylo po této stránce přeci jen rozvinutější a nabízelo dokonce románek s jednou z nejlépe zpracovaných femme fatale ve hrách Monou Sax.
Filmaři si ale pochopitelně vytvoří děj vlastní - nedávalo by smysl, aby hráči znali celý jeho průběh a především závěr. Inspirace se tak omezí především na převedení fantastické noirové atmosféry a drsného hlavního hrdinu na plátno. Střihne si ho Mark Wahlberg, který rozhodně má Maxovy rysy (mimochodem, jako vzor jeho virtuální tváře tehdy posloužil hlavní grafik hry) i schopnosti zahrát jeho kamenný obličej. Režie se zmocnil John Moore se zkušenostmi v solidním akčňáku Za nepřátelskou linií a nijakém hororu Přichází satan. Snad v Maxi Paynovi naváže na pozitivnější záznam ve své filmografii, ačkoliv pro absolutní spokojenost hráčů i běžných diváků to bude chtít velmi citlivou ruku a vyvážený scénář. Ten bude dost možná kooperovat s chystaným třetím dílem hry.
Já osobně se nejvíce s těchto adaptací těším na Film Max Payne protoze je to má oblíbená Hra.