Soudců 17,1-6
Soudců 17,1-6
Biblická hodina 23.6.2009 – BJB Suchdol nad Odrou
1. Čtení textu
ČEP: 1 Byl jeden muž z Efrajimského pohoří jménem Míkajáš. 2 Přiznal se své matce: „Těch tisíc sto šekelů stříbra, které ti byly vzaty, pro něž jsi dokonce vyřkla přede mnou kletbu, to stříbro je u mne, já jsem je vzal.“ Tu jeho matka řekla: „Můj synu, buď požehnán Hospodinu!“ 3 Vrátil matce těch tisíc sto šekelů stříbra a matka prohlásila: „To stříbro jsem cele zasvětila Hospodinu. Předávám je tobě, můj synu, abys z něho dal udělat sochu tesanou a litou. Dávám ti je nyní zpátky.“ 4 Ale on vrátil stříbro své matce. I vzala dvě stě šekelů stříbra a dala je zlatníkovi; udělal z nich sochu tesanou a litou, která pak byla v Míkově domě. 5 Ten muž, Míka, měl totiž svatyni. Udělal efód a domácí bůžky a pověřil jednoho ze svých synů, aby mu sloužil jako kněz. 6 V těch dnech neměli v Izraeli krále. Každý dělal, co uznal za správné.
BKR: 1 Byl pak muž nějaký s hory Efraim, jehož jméno bylo Mícha. 2 Kterýž řekl matce své: Ten tisíc a sto stříbrných, kteříž vzati byli tobě, pro něž jsi zlořečila a mluvilas přede mnou, hle, stříbro to u mne jest, já jsem je vzal. I řekla matka jeho: Požehnaný jsi, synu můj, od Hospodina. 3 Navrátil tedy ten tisíc a sto stříbrných matce své. I řekla matka jeho: Jižť jsem zajisté posvětila stříbro to Hospodinu z ruky své, a tobě synu svému, aby udělán byl obraz rytý a slitý. Protož nyní dám je tobě. 4 On pak navrátil to stříbro matce své, z něhož vzala matka jeho dvě stě stříbrných, a dala zlatníku. I udělal z nich obraz rytý a slitý, kterýž byl v domě Míchově. 5 Měl pak ten Mícha chrám bohů, i udělal efod a terafim, a naplnil ruce jednoho z synů svých, aby mu byl knězem. 6 Toho času nebylo krále v Izraeli; jeden každý, což se mu za dobré vidělo, to činil.
B21: 1 V Efraimských horách byl jeden muž jménem Míkajáš. 2 Ten řekl své matce: „Víš, jak ti někdo vzal těch jedenáct set šekelů stříbra? Slyšel jsem, jak jsi kvůli nim vyslovila kletbu. Nuže, to stříbro mám já. To já je vzal, teď ti je ale vracím.“ „Hospodin ti žehnej, můj synu!“ zvolala jeho matka. 3 Jakmile jí těch jedenáct set stříbrných vrátil, prohlásila: „To stříbro slavnostně zasvěcuji Hospodinu za svého syna a nechám z něj odlít modlu.“ 4 Poté, co jí to stříbro vrátil, vzala jeho matka 200 šekelů stříbra a dala je kovotepci, který z něj odlil modlu. Tu pak měl Míkajáš v domě.
5 Tento muž, Míka, měl doma svatyni. Vyrobil také efod a bůžky a pověřil jednoho ze svých synů, aby mu dělal kněze. 6 Izrael byl tenkrát bez krále. Každý si dělal, co chtěl.
LXX (A): 1 kai. evge,neto avnh.r evx o;rouj Efraim kai. o;noma auvtw/| Mica 2 kai. ei=pen th/| mhtri. auvtou/ cili,ouj kai. e`kato.n avrguri,ou tou.j lhmfqe,ntaj soi kai. evxw,rkisaj kai. ei=paj evn toi/j wvsi,n mou ivdou. to. avrgu,rion parV evmoi, evgw. e;labon auvto, kai. ei=pen h` mh,thr auvtou/ euvloghme,noj o` ui`o,j mou tw/| kuri,w| 3 kai. avpe,dwken tou.j cili,ouj kai. e`kato.n tou/ avrguri,ou th/| mhtri. auvtou/ kai. ei=pen h` mh,thr auvtou/ a`giasmw/| h`gi,asa to. avrgu,rion tw/| kuri,w| evk th/j ceiro,j mou kata. mo,naj tou/ poih/sai glupto.n kai. cwneuto,n kai. nu/n evpistre,yw auvta, soi kai. avpodw,sw soi auvto, 4 kai. avpe,dwken to. avrgu,rion th/| mhtri. auvtou/ kai. e;laben h` mh,thr auvtou/ diakosi,ouj tou/ avrguri,ou kai. e;dwken auvto. tw/| cwneuth/| kai. evpoi,hsen auvto. glupto.n kai. cwneuto,n kai. evge,neto evn tw/| oi;kw| Mica 5 kai. o` avnh.r Mica auvtw/| oi=koj qeou/ kai. evpoi,hsen efoud kai. qerafin kai. evne,plhsen th.n cei/ra e`no.j tw/n ui`w/n auvtou/ kai. evgenh,qh auvtw/| eivj i`ere,a 6 evn tai/j h`me,raij evkei,naij ouvk h=n basileu.j evn Israhl avnh.r to. avgaqo.n evn ovfqalmoi/j auvtou/ evpoi,ei
LXX (B): 1 kai. evge,neto avnh.r avpo. o;rouj Efraim kai. o;noma auvtw/| Micaiaj 2 kai. ei=pen th/| mhtri. auvtou/ oi` ci,lioi kai. e`kato,n ou]j e;labej avrguri,ou seauth/| kai, me hvra,sw kai. prosei/paj evn wvsi, mou ivdou. to. avrgu,rion parV evmoi, evgw. e;labon auvto, kai. ei=pen h` mh,thr auvtou/ euvloghto.j o` ui`o,j mou tw/| kuri,w| 3 kai. avpe,dwken tou.j cili,ouj kai. e`kato.n tou/ avrguri,ou th/| mhtri. auvtou/ kai. ei=pen h` mh,thr auvtou/ a`gia,zousa h`gi,aka to. avrgu,rion tw/| kuri,w| evk ceiro,j mou tw/| ui`w/| mou tou/ poih/sai glupto.n kai. cwneuto,n kai. nu/n avpodw,sw soi auvto, 4 kai. avpe,dwken to. avrgu,rion th/| mhtri. auvtou/ kai. e;laben h` mh,thr auvtou/ diakosi,ouj avrguri,ou kai. e;dwken auvto. avrguroko,pw| kai. evpoi,hsen auvto. glupto.n kai. cwneuto,n kai. evgenh,qh evn oi;kw| Micaia 5 kai. o` oi=koj Micaia auvtw/| oi=koj qeou/ kai. evpoi,hsen efwd kai. qarafin kai. evplh,rwsen th.n cei/ra avpo. e`no.j ui`w/n auvtou/ kai. evge,neto auvtw/| eivj i`ere,a 6 evn de. tai/j h`me,raij evkei,naij ouvk h=n basileu.j evn Israhl avnh.r to. euvqe.j evn ovfqalmoi/j auvtou/ evpoi,ei
•@l,a, AM‡ail. rm,aYOæw: 2 `Why>k'(ymi Amïv.W ~yIr"ßp.a,-rh;me( vyaiî-yhiy>w:)1 :BHS
T.r>m:åa' ‘~g:w> ‘tylia' ÎT.a;Ûw>Ð ¿yTia;w>À %l'ª-xQ:)lu( rv,äa] @s,K,øh; ha'’meW
ynIßB. %WrïB' AMêai rm,aToåw: wyTi_x.q;l. ynIåa] yTiÞai @s,K,îh;-hNE)hi yn:ëz>a'B.
AM‡ai rm,aToåw: AM+ail. @s,K,Þh; ha'îmeW-@l,a,(-ta, bv,Y"±w: 3 `hw")hyl;
ls,P,ä ‘tAf[]l;( ynI©b.li ydIøY"mi hw"’hyl; •@s,K,h;-ta, yTiv.D:åq.hi vDEåq.h;
xQ:åTiw: AM+ail. @s,K,Þh;-ta, bv,Y"ïw: 4 `%l'( WNb,îyvia] hT'Þ[;w> hk'êSem;W
hk'êSem;W ls,P,ä ‘Wh“fe[]Y:w:) @rEªACl; WhnEåT.Tiw: @s,K,ø ~yIt;’am' •AMai
f[;Y:Üw: ~yhi_l{a/ tyBeä Alß hk'êymi vyaiäh'w> 5 `Why>k'(ymi tybeîB. yhiÞy>w:
6 `!he(kol. Alß-yhiy>w: wyn"ëB'mi ‘dx;a; dy:Ü-ta, aLeªm;y>w: ~ypiêr"t.W ‘dApae
p `hf,([]y: wyn"ßy[eB. rv'îY"h; vyai² lae_r"f.yIB. %l,m,Þ !yaeî ~heêh' ~ymiäY"B;
2. Název knihy
Hebrejsky se kniha jmenuje ~yji_p.vo) rp,se (Sefer Šoftím – kniha soudců). Její název je doložen již v talmudu a pochází patrně již z doby před Kristem. Syrské a Arabské překlady název rozšiřují na Kniha soudců dětí Izraele. Kniha Soudců má název podle řeckého septuagintního názvu Kritai. (Kritai – Soudcové).
3. Historický a literární kontext
3.1 Historický kontext
-
Kniha je anonymní, autor se nikde nepředstavuje. Kniha byla nejspíše napsána za monarchie, protože z jejího tónu vyznívá pozitivní přístup ke králi.
-
Podle talmudského podání sepsal prý tuto knihu Samuel, ve skutečnosti je to soubor jednotlivých vyprávění, popřípadě záznamů, jež byly zařazeny do rámce, který je zcela jasně podmíněn teologií deuteronomistickou.
-
Doba soudců trvala 410 let, z čehož připadalo na tzv. velké soudce 269 let a na tzv. malé soudce 70 let, přičemž období útlaku mezi působením jednotlivých soudcuje vypočteno na 71 let. Protože celková doba neodpovídá podání, podle něhož od východu Izraelců z Egypta do postavení chrámu jeruzalémského uplynulo 480 let [1Kr 6,1], zapojuje se působení tzv. malých soudců právě do doby útlaku, takže celková doba by byla o 70 let kratší. Časové údaje ovšem vycházejí z předpokladu, že každý ze soudců spravoval celého Izraele, kdežto zprávy o nich ukazují, že jejich působnost byla omezena nanejvýše na několik kmenů [pokolení]. Ve skutečnosti bude nutno počítati se současným působením jednotlivých soudců v různých kmenech izraelských.
-
Název knihy je odvozen od typu vlády či vedení, kterého Izrael tehdy užíval – teokracie. To bylo v období mezi smrtí Jozue a korunovací krále Saula. Hlavním tématem knihy je Izraelská neschopnost teokracie jako zřízení a dodržování smlouvy, dokonce ani pod vedením Bohem vyvolených lidí, kteří je vyváděli z útlaku okolního pohanského světa.
3.2 Literární kontext
-
Po knize Jozue, která je líčením úspěchu a požehnání přichází kniha Soudců, která je naopak vylíčením pádu, hříchů a rozpadu společnosti. Zároveň je ale líčením veliké Boží milosti k neposlušnému národu.
-
Kapitoly 17-21 nakreslují portrét všeobecné anarchie a morálního úpadku společnosti – náboženské i společenské, občanské. Tyto kapitoly nepopisují události chronologicky, ale spíše kreslí profil tehdejší společnosti.
-
Vyprávění o Míchovi a jeho modle [kap. 17-18] je patrně podle skutečné události uvedeno asi proto, aby znehodnotilo proslulou svatyni v Dan, kde bylo ctěno »tele«. Vyprávění o ohavnosti, spáchané v Gabaa [kap. 19-21], bylo snad přidáno ještě později než předchozí a sestaveno ze staršího materiálu. Jeho účelem bylo ukázat, kam vede bezvládí, a tak kladně připravit na pokračování v knize Samuelově, a to na onu linii, jež hodnotí instituci královskou kladně [sr. 18,1; 19,1 a zvl. v. 21-25]. Oddíl o opatření žen pro zbytky kmene Benjaminova [kap. 21] má patrně za základ určitou slavnost u svatyně v Sílo.
4. Literární struktura
-
Úvod 1,1-3,6
-
Střed 3,7-16,31
-
Příběhy dvou Levitů 17-21
-
Příběh prvního Levity 17-18
-
Mícha a Levita 17
-
Mícha a modly 17,1-6
-
Mícha najme Levitu 17,7-13
-
-
Putování Danovců 18
-
-
Příběh druhého levity 19-21
-
5 Analýza vybraných slov
-
Z pohoří / hory
-
BHS uvádí slovo hora v singuláru s předponou min, která znamená směrem od, z (rh;me(). LXX uvádí též v genitivu singuláru (evx o;rouj nebo avpo. o;rouj). Jsou dochovány dvě varianty předložek (evx nebo avpo.).
-
-
Efraim
-
viz. mapa.
-
-
Mícha / Míkajáš
-
Jméno je problematické, v překladech se vyskytuje různě: Mícha (BKR), Míkajáš a Míka (ČEP, B21), v BHS se vyskytují dvě jména pro stejnou osobu (Why>k'(ymi pro verš 1 a hk'êymi od verše 5), Septuaginta (LXX) má dvě varianty, z nichž je v jedné v celém příběhu postava označována jako Mica (LXX A) a ve druhém jako Micaiaj (LXX B).
-
Slovníkový výstup z BDB.
-
Novotného biblický slovník o významu jména píše: [»kdo (je) jako (Hospodin?)].
-
-
1100 šekelů stříbra
-
9240 g stříbra; 1 šekel = 8,4 g. Stříbro mohlo odkazovat na měnu. Šekel odpovídal dvěma denním mzdám.
-
Novotného biblický slovník píše: Základní vahou byl stříbrný šekel [*lot; *váhy]; někdy je v hebr. textu prostě jen »stříbro« [Kral. peníze 2Kr 12,4 a j.]. Za dva šekely bylo možno koupit v době Levitika 1 skopce [Lv 5,15], za Elizea 24 l pšenice nebo 48 l ječmene [2Kr 7,16]. Abraham koupil jeskyni Machpelah za 400 stříbrných lotů [Gn 23,16n], Josef byl prodán izmaelským kupcům za dvacet stříbrných [Gn 37,28]. Ovšem, že kupní hodnota se v různých dobách měnila. Podle Herodota první ražené mince se objevily v 8. stol. př. Kr. v Malé Asii, a to v Lydii, zatím co v ostatní Asii a v Egyptě se drahé kovy odvažovaly.
-
-
Kletba
-
Novotného BS: Zlořečení, prokletí, opak požehnání. Při tom starý Izraelec považoval k. za jakousi jedovatou, stravující látku, jež rozkládá duši a zbavuje síly, sžírá zemi a hubí její obyvatelstvo [Iz 24,6-12]; zbavuje plodnosti [Nu 5,21.27]. Co znamenalo prokletí pro Izraelce, poznáme nejlépe z Dt 28,16-44. 53-55.62-68 [sr. Lv 26]; je to ochromení člověka. Čeho se takový člověk dotkne, je odsouzeno k zániku. Následky k. jsou nemoc, sucho, neúroda, porážka, neštěstí všeho druhu. Bezprostřední příčinou k. je hřích; ale k. může být vnesena na člověka i zvenčí právě tak jako požehnání. Člověk, jehož duše je naplněna k., přenáší tuto jedovatou látku na druhé už pouhou svou přítomností [Nu 5,21.27; Dt 29,18nn; Jr 42,18; 44,12] anebo slovy [2S 3,29; 16,7], plivnutím do tváře [Nu 12,14; Dt 25,9], vztažením prstu [Iz 58,9], posměchem a vyplazováním jazyka [Iz 57,4]. Člověk, stižený kletbou, je tak nebezpečný svému okolí, že musí být odstraněna i jeho mrtvola [Dt 21, 23] a majetek [Joz 7,24]. *Proklatý. K. Je zvláště silná, je-li vyslovena proti hříšníku [Sd 17,2; 1Kr 8,31n], protože se spojuje s hříchem, jiným rozkladným činitelem v životě člověka. Proto sz lidé usilovali o rychlé odstranění k. protiváhou požehnání [Ex 12,32; Sd 17,2] anebo smrtí toho, který proklínal [1Kr 2,8nn]. Proroci byli schopni účinnější k. než obyčejní lidé [2Kr 2,24]. Balám je uváděn přímo jako odborník ve vyslovování k. [Nu 22]. Podle Jb 3,8 se zdá, že existovaly zvláštní cechy těch, kteří uměli proklínat, zejména když stáli na posvátném místě u oltáře [1Kr 8,31, kde přísaha = kletba]. Zvláště některé žalmy jsou podle Pedersena prosbami za odstranění k. a jejích následků [Ž 6; 38; 140]. V těchto žalmech podle Pedersena nepřátelé, činitelé nepravosti a bezbožníci jsou lidé naplnění jedem zla, a proto šířící k. Jejich ústa jsou plna nebezpečí [Ž 52,4; 57,5; 64,4; 140,4], jejich hrdlo otevřený hrob [Ž 5,10]. A to nejhorší je, že mohou svou magickou silou působit v skrytě a v noci [Ž 11,2; 36,5]. Jejích slova jsou osidla, nastražená na člověka [Ž 9,16; 91,3]. Osidlo a tenata i v babylonštině jsou technické výrazy pro k. Žalmisté často prosí Hospodina, aby jejich nepřátelé byli postiženi touž kletbou, kterou sami vyslovili [Ž 69,23-29; 109,6-20]. Časem se vyvinula i jistá obřadnost při proklínání. Někdy byly k. napsány na kus pergamenu a hozeny na pospas větru v přesvědčení, že budou zaneseny na příslušné místo.
-
Požehnaný *
-
Novotného BS: [hebr . beráká] znamenalo v nejstarších dobách v celém Orientě zvláštní životní sílu, která člověku umožňuje úspěch na světě. Izraelec ovšem nerozeznával mezi touto vnitřní mohutností a jejím vnějším důsledkem, Obojí ztotožňoval, takže mu požehnání znamenalo brzy vnitřní sílu, brzy životní štěstí. Podle jakosti požehnání [tedy jakéhosi daru a nadání pocházejících od Boha] se liší lidé mezi sebou: Juda měl schopnost vládnouti, Leví jako nositel obzvlášť silného požehnání byl nadán schopnostmi kněžskými a prostřednickými mezi Bohem a lidem izraelským. Ale i neživé věci mohou být nositeli požehnání: sobota je dnem požehnanějším než ostatní dny [Ex 20,11; sr. Gn 2,3; Ez.34,26]. Vše, co projevuje nějak život, je nositelem požehnání: Iz 65,8. Za vší požehnaností člověka stojí Bůh. On je původcem požehnání [Gn 26,3.28; 49,25; 1 3,19; 10,7; 16,18; 18,12.14 atd.], on může i lořečenství proměnit v požehnání [Dt 23,5; Neh 13,2], ale požehnání samo je mohutností lidské duše. [K biblické představě duše však sr. *Člověk 6.] V lidské duši pracuje Bůh. Dává-li Bůh Jákobovi bohatství, znamená to, že duše Jákobova je schopna vytvořit bohatství. Je-li kdo požehnaným, jeví se to podle výkladů Pedersenových zvláště v jeho schopnosti míti mnoho potomků [Gn 1,22; 12,2; 13, 16; 26,24; 28,14; 35,11; 48,4]. Při tom nebylo hlavním vodítkem to, že početná rodina nebo kmen se snadněji ubrání nepříteli a vykoná více práce, nýbrž spíše to, že člověk s mnoha potomky prospívá v duších svých potomků; jeho duše se rozšiřuje. Čím více potomků, tím větší je duše otcova. Míti rozsáhlou rodinu nebo »dům« je vrcholem požehnání podle názoru staroizraelského [2S 7,11-16.29; 1Kr 2,24; 11,38 atd.]. Požehnaná žena rodí děti. Proto izraelské ženy všecko vynaložily na to, aby měly co největší schopnost plodivou [Gn 30,14n *Jablečka; 1S 2,20n]. Je zřejmo, že žena mohla být požehnanou jen ve styku s mužem. I sebevětší její požehnání sloužilo vlastně jen rozšíření duše mužovy.
-
-
Obraz
-
Novotného BS: Izrael měl zakázáno jakékoli zobrazování Boha [Ex 20,4.13; Lv 26,1; Dt 27,15]. Souviselo to jednak s vírou v duchovnost Boží, jíž se nelze zmocnit ani myšlenkově, ani obrazově, jak naznačují místa, mluvící o vidění [Ex 24,9n; Iz 6,1nn] nebo slyšení Boha [Dt 4,15n], kde postava Boží vůbec není popisována, jednak s vírou, že Bůh je Stvořitelem všeho viditelného, takže přírodní živly jsou přesně od Boha odlišeny a nemohou ho zpřítomnit [1Kr 19,11n; Iz 40,12-18]. Bůh se rozhodl »přebývati v mrákotě« [1Kr 8,12] a je tudíž nezobrazitelný. Ani zlaté tele nebylo patrně o. Božím, nýbrž pouze jakýmsi trůnem a podnoží právě tak jako truhla úmluvy, jež symbolisovala Boží duchovní přítomnost. Zobrazování Boha je výrazem neposlušnosti a svéradnosti [Oz 8,4n; 11,1n; Am 5,26]. Prorocká kázání ovšem naznačují, že Izrael nedovedl vždy zůstat v mezích bezobrazového kultu [Iz 10,11; 17,8; 27,9; 45,16; Ex 6,4; 7,20; 23,14; Oz 10,1n; Mi 5,13] . I když nezobrazoval Hospodina, přece jen se neubránil poskytovat pohostinství kultu cizích božstev [Oz 13,2] dokonce i v chrámu jerusalemském [2Pa 33,15; Jr 8,19], ale oficiální kult Hospodinův, pokud můžeme soudit ze SZ, zůstal vždy bezobrazový. Zvěrokruh a souhvězdí na chrámové oponě byly jen umělecké symboly, nikoli zobrazení Boží. Mosaiky, nalezené v mimopalestinských synagogách a znázorňující sluneční vůz s Heliem, jistě nebyly míněny tak, že by měly představovat nějaké sluneční božstvo. To jediné, co se umělci v těchto synagogách odvážili znázornit, je ruka Boží v obraze obětování Izáka a Ezechielova vidění [Ez 8,3] jako symbol Božího jednání. Ne nadarmo popisoval druhý Izaiáš se sžíravým posměchem zhotovování model [Iz 44,12-21], takže se zdá, že u poexilního židovstva bylo nebezpečí i pokušení zobrazovati Hospodina překonáno. V důsledku Ex 20,23 se pozdní židovstvo ostýchalo znázorňovat i člověka. Bylť přece obrazem Božím! Ovšem, jak už bylo řečeno, setkáváme se i s výjimkami, ale po pravidle jen k znázornění Božího jednání s lidmi.
-
-
Modla *
-
Novotného BS: Modlářství je ve své podstatě uctívání přírody jako božstva a vystavování buď umělých nebo přírodních předmětů k modlitebnímu zbožňování. Modlou je vše, co nějak souvisí s božstvem a představuje božstvo: posvátné kameny [ašery], stromy [dub v Mamre], rytiny a obrazy [zlaté tele] a pod. Téměř každý vršek v Palestině byl modlářskou svatyní. Jiným způsobem modlářství je uctívání hvězd a slunce, slunečních obrazů [2Pa 34,4], měsíce [Jr 7,18; 44,19]. Téměř všecky druhy modlářství souvisely nějak s prostitucí [Nu 25,1nn; Dt 23,17n; 1Kr 14,24; Oz 4,13] a lidskými oběťmi [2Kr 17,17; Jr 7,31 a j.]. Ne nadarmo SZ nazývá modloslužbu smilněním [Oz 4,12: 9,1]. Historie starozákonního lidu je ustavičným zápasem mezi modloslužbou a pravou bohoslužbou. Už Sd 2,12n poznamenává, že se lid uchýlil za bohy cizími. Příběh o Míchovi [Sd 17 a 18] ukazuje, jak s uctíváním Boha spojovali staré modlářství. Jen působení velkých prorockých osobností vyvolávalo na čas odvrat od modlářství [1S 7,3-6]. Když se křesťanství dostalo z Palestiny do pohanských zemí, musilo začíti boj proti modlářství znovu. Ovšem, tenkrát už bylo modlářství v úpadku. Rozumí se, že pro Pavla jako pro ostatní apoštoly modly nejsou božstva [1Te 1,9; Ga 4,8], nýbrž produkty lidského hříchu a bláznovství [Ř 1,23], ale Pavel vidí za modloslužbou působení démonů [1K 10,19n; sr. 8,5; Dt 32,17]. Účast na obětní hostině byla účastí na modlách [*Jídlo]. Právě proto mu bylo m-í mimořádně hrubým hříchem, jež uvádí v seznamu neřestí [1K 5,10n; 6,9; 10,7. 14; Ga 5,20 sr. 1Pt 4,3; Zj 21,8; 22,15]. Jest příznačné, že i lakomství je mu modloslužbou [Ef 5,5; Ko 3,5 sr. Mt 6,24]. Vše, co odvádí od Boha, patří pod pojem m. [F 3,19; 1J 5,20n]. *Jídlo.
-
-
200 šekelů stříbra
-
200 šekelů = 1680 g stříbra (na modly); 1 šekel = 8,4 g
-
-
Tesaný
-
Staroizraelské oltáře byly navršovány buď z hlíny nebo z netesaných, t. j. neupravených kamenů [Ex 20,25], neposkvrněných dotykem železa. Patrně se tak mělo zabránit zhotovení jakýchkoli rytin na oltáři [sr. Dt 27,5; Joz 8,31]. Později však byly stavěny oltáře z otesaných kamenů se schodištěm pro kněze. V Palestině a jinde byly vykopány oltáře, vysekané z celistvé skály. Ke stavbě paláců bylo užíváno tesaných a pilou řezaných kvádrů [1Kr 7,9; Iz 9,10; Am 5,11], dovážených někdy z daleka [1Kr 5,15].
-
-
Svatyně
-
Novotného BS: Vedle toho tu byly s. jiného rázu, o nichž máme zmínku v Sd 17-18. Mícha měl »chrám bohů« [Sd 17,5], t. j. krytou s-i s posvátnými předměty. V hebr. textu čteme o pesel, což mohla být slitina [sr. Iz 40,19; Jr 10,14] nebo vyřezaná dřevěná [Iz 44,15.17] nebo vytesaná kamenná modla, rytina [Ex 20,4; Lv 26,1], a o masséká, což označuje slitinu ze stříbra [Oz 13,2] nebo zlata [Ex 32,2nn]. Není vyloučeno, že šlo o jeden obraz rytý a slitý, protože modly bývaly zhotovovány ze dřeva nebo z kamene a obkládány kovem [Iz 30,20; 41,7]. Dále to byl *’éfód a *teráfîm, t. j. posvátné roucho a nějaký předmět na věštění. Snad tu šlo o nějakou modlu, jež byla oblékána do efodu [Pedersen, III., 225]. O oltáři tu není zmínky, ač mohl stát před budovou anebo i v budově samé pro domácí modloslužbu, soudíme-li podle vykopávek na jiných místech.
-
-
Efód
-
Novotného BS: [Kraličtí: nárameník Ex 28,6n]. -1. Posvátné roucho, určené původně pro nejvyššího kněze [Ex 28,4], později vůbec roucho kněžské [1S 22,18 sr. 1S 2,18] anebo toho, který konal bohoslužbu [2S 6,14]. E., charakteristický odznak hodnosti a úřadu kněžského [1S 2,28; 14,3; Oz 3,4], skládal se ze dvou pestře tkaných částí, z nichž jedna kryla záda a druhá prsa a vrchní část těla; tyto dvě části byly sepjaty šlemi z téže látky, ozdobenými dvěma vzácnými kameny [hebr. šóham], vsazenými do zlata; na každém kameni byla vyryta jména šesti pokolení izraelských. Vpředu byl kapsovitý náprsník [náprsník soudu], ozdobený dvanácti drahokamy ve čtyřech řadách po třech se jmény izraelských kmenů, v němž se původně chovalo *Urim a *Tummim. Kněží oblékali E. hlavně tehdy, měli-li se dotazovati na vůli Boží [1S 23,9-12; 30, 7-8]. V době soudců byl E. předmětem modlářského uctívání [Sd 8,27; 17,5; 18,14]. Není však jisto, zda v tomto případě e. neoznačuje něco jiného, spíše modlu!
-
-
Terafím
-
Novotného BS: obrazy domácích bůžků, ochránců a strážců domácnosti nebo domácího božstva [teráfîm je sice množné číslo právě tak jako ’elóhîm (= bohové), ale může označovat i božstvo]. Podle bibl. zpráv mohly být různé velikosti. Daly se snadno ukrýti pod velbloudí sedlo [Gn 31,19.34, kde Kral. hebr. Teráfîm překládají výrazem modly] anebo dosahovaly velikosti dospělého muže [1S 19,13, kde Kral. překládají hebr. výraz slovem obraz], ač vykopávky dosud neobjevily t. takové velikosti. Ráchel ukradla t. svého otce Lábana, když prchala se svým mužem Jákobem do země Kananejské [Gn 31,19.34]. Podle zákona starých Churrijců [bibl. Horejští, Gn 14,6], posemitštěných potomků národa, jenž sídlil ve 3. a 2. tisíciletí př. Kr. na území od vých. břehu Tigridu přes Assyrii až částečně i do Kappadokie, ten, kdo se zmocnil t., byl pokládán za majitele celého jmění rodiny. Jákob ovšem dal v Sichemu rozkaz, aby jeho lid odvrhl všecky cizí bohy a zakopal je pod dubem u Sichemu [Gn 35,2nn]. Zdá se, že t., o nichž se mluví v souvislosti s *efodem [Sd 17,5; 18,14.20], patřily k věštecké praktice starých Izraelců a Semitů vůbec. O babylonském králi čteme u Ez 21,21, že se bude doptávati model [hebr. teráfîm] a hleděti bude do jater. U Za 10,2 jsou »obrazy« [hebr. teráfîm] srovnávány s věštci, kteří prorokují faleš [sr. 1S 15,23]. Možná, že t. Bylo označením modly, jež byla oblékána do efodu, t. j. věštecké zástěry s kapsou na věštecké kamínky. Badatelé se shodují v tom, že t. Byla součást domácí svatyně, jak o tom svědčí vypravování o svatyni Míchově [Sd 17.4nn; 18, 5n], kterou vyloupili členové pokolení Dan [Sd 18,17nn]. Žena Davidova Míkol také měla t. [1S 19,13]. Proroci se obraceli proti tomuto druhu zjišťování budoucnosti, jenž bujel zvláště v sev. říši [Oz 3,4]. Podle 2Kr 23,24 Joziáš vyplenil t. spolu s jinými modlářskými ohavnostmi. Ale zdá se, že i v době po zajetí někteří Izraelci užívali s oblibou t. [Za 10,2] pro soukromou věšteckou službu.
-
-
Domácí bůžci
-
viz. terafîm
-
-
Kněz *
-
Novotného BS: je člověk, zplnomocněný k úkonům, spojeným s věcmi posvátnými, zvl. K službě při oltáři. V této své funkci jest kněz prostředníkem mezi člověkem a Bohem. Kněží odedávna tvořili zvláštní oddělenou třídu nejen u Židů, nýbrž i u pohanů. Na př. V Egyptě, Medii, Řecku, Římě [Gn 14,17; 47,22; 1S 6,2; Sk 14,13 etc.]. Pokud nebylo ještě stálých svatyň a organisovaného kněžství, konali jednotlivci sami za sebe nebo spíše za svou rodinu kněžské funkce, na př. Kain, Ábel [Gn 4,3n; Sd 6, 18nn]. Za patriarchů hlavy rodů, Noe, Abraham, Izák, Jákob, Job. Stejně tomu bylo i u pohanů, kde hlava rodiny vykonávala oběti. Když později lid izraelský byl organisován u Sinaje a stánek úmluvy zřízen, nastala nutnost pověřiti určité osoby pro službu při oltáři. Zvolen k tomu Aron a jeho synové, jimiž se úřad kněžský přenesl na všecky potomky pokolení Leví [Ex 28,1; 40,12-15; Nu 16,3; 17; 18,1-8; Dt 33,8—11], s výjimkou těch, kteří nevyhovovali zákonným předpisům [Lv 21,16n; Nu 16,15]. Původně patrně nešlo vůbec o pokrevní příbuzenství. Levitou byl každý, kdo zastával kněžskou funkci [Sd 17,7] anebo kdo byl rodiči zasvěcen Bohu [1S 1,1]. Obřad posvěcení jest popsán v Ex 29 a Lv 8. Byl spojen s oběťmi a symbolickými úkony.
-
-
Král
-
Novotného BS: Jméno. Hebrejské slovo, značící krále [melech], je odvozeno od kořene m-l-k, jenž znamená asi původně „mocný", zatím co v assyrštině slova od tohoto kořene nabyla významu „rada" a pak i „vláda". Podle původního a starověkého pojetí král byl osobou neobyčejně mocnou. V něm se ztělesňoval osud celého národa, proto byly na krále kladeny velmi vysoké požadavky co do osobních kvalit i co do přesného zachovávání předepsaných zvyků a obřadů. V Egyptě byl král pokládán za vtělení boží, zatím co v Mesopotamii byl král jen pověřeným místodržícím městského boha. Králové kananejští byli zčásti též kněžími, viz *Melchisedech, Zdá se, že nejbližší podobnost po stránce obsahové ke králům izraelským můžeme zatím vidět u sábských králů v jižní Arábii, kteří byli dosazováni svým bohem a kteří s ním a zároveň i s lidem uzavírali smlouvu.
-
6. Teologie
-
Širší rámec pro náš příběh může poskytnout například Deuteronomistický pohled na knihy Jozue a Soudců – kniha Jozue popisuje požehnání z dodržování smlouvy s Hospodinem a kniha Soudců naopak popisuje prokletí z nedodržování smlouvy v Dt 28 a 30. Knihy Jozue a Soudců jsou z tohoto pohledu dvěma stranami téže mince. Zatímco Jozue ukazuje jak moc Bůh nenávidí hřích, Soudců ukazuje Boží milost k hříšníkům.
-
Užší rámec našeho příběhu (kapitoly 17-21) lze pojmenovat rozklad Izraelského národa – náboženský i sociální. Tento úpadek je vysvětlován tím, že Izrealité nepředali znalost Hospodina a jeho zákona svým dětem a tak národ na Hospodina zapomněl a odpadl od něj. Namísto toho, aby zničili Kanaanské obyvatelstvo, Boží lid dovolil svým nepřátelům, aby mezi nimi žili. Neuposlechnutí Božího příkazu zničit Kanaance mělo za výsledek duchovní odpadnutí lidu. Namísto toho, aby zůstali věrní Hospodinu a uctívali jen jej, jak jim přikázal, Izrealité začali nejprve tolerovat, poté obdivovat a nakonec uctívat Kanaanské bohy. Kanaanci po Izraelském národu nechtěli, aby se vzdali Hospodina, ale aby vedle něj uctívali také jejich bohy. To je ale opuštění, odpadnutí od Hospodina.
-
Význam knihy Soudců je jednak v náboženském pragmatismu deuteronomistického rámce, který ukazuje Boží péči o Izraele, jednak v tom, že jednotlivá vyprávění, obsahující mnohé primitivní představy a zprávy o kananejském náboženství, ukazují zápas čistého náboženství Hospodinova s těmito nižšími stupni. Hrdinské postavy mužů i žen, kteří z pověření Božího konali veliké věci, jsou v NZ kladeny za vzor [Žd 11,32nn].
-
V knize je též patrný zápas mezi bohovládou a monarchismem. V kap. 1-16 je mnoho rysů teokratických, tj. bojujících proti monarchistické myšlence. Když lid izraelský chtěl provolat Gedeona za krále, odpovídá docela rozhodně: »Nebuduť já panovati nad vámi, aniž panovati bude nad vámi syn můj, Hospodin bude panovati nad vámi« [Sd 8,23]. Viz též bajku Jotamovu, Sd 9,7-20. Kap. 17-21 je zase zřejmě monarchistická. Každou zavrženíhodnou událost zdůvodňuje slovy: »Toho času nebylo krále v Izraeli; jeden každý, což se mu za dobré vidělo, to činil« [Sd 17,6].
-
Modloslužba je jeden z nejhorších hříchů, protože se může skrývat pod velmi zbožnou pokrývkou. Je spíše o náboženství a zákonech, než o pravé víře a zápasu o ní.
-
Náš příběh je sondou do morálního a náboženského charakteru Izraele tehdejší doby. Kniha nás varuje před morálním relativismem, který je v posledních kapitolách uveden 4x větou „Každý dělal, co uznal za správné.“ Kniha Soudců varuje před morálním relativismem, chováním založeném na lidských názorech. Bible učí, že standardy pro lidské chování jsou Bohem dané. Lidé sami o sobě nikdy nedokážou žít podle těchto standardů. S Boží pomocí a jeho milostí se ale můžeme naučit o jeho vůli pro spravedlivější způsob života (Ž 1,1-2).
7. Aplikace do dnešní doby
-
Morální relativismus – protože to byl syn oné matky, nechala být stranou závažný zločin.
-
Nazývat věci pravými jmény – to je někdy až prorocký úkol. Pokud by matka nazvala synovo jednání krádeží, nebylo by tak snadné vzdát se nějakých zásad.
-
Modloslužba v křesťanství